Jaké jsou výzvy a role vzdělání v klimatické krizi a kapitalismu?

Ve světle změn v globální politice a ekonomice je čím dál jasnější, že klimatická krize se netýká pouze environmentálních problémů, ale spojuje se s širšími strukturálními nerovnostmi. Různí političtí vůdci, jako Donald Trump nebo Jair Bolsonaro, ukazují na rostoucí trend odklonu od klimatických dohod a regulací ochrany přírody, což ohrožuje nejen přírodu, ale i základní principy spravedlivé společnosti. Současně, zprávy od Organizace spojených národů a dalších institucí varují před nevratnými důsledky pro planetu, pokud nebudeme schopni okamžitě omezit emise fosilních paliv. Tento problém se týká nás všech, a to jak v oblasti životního prostředí, tak v oblasti ekonomických a sociálních nerovností.

Ve snaze reagovat na tuto situaci se stále častěji objevují hlasy, které volají po širší mobilizaci, která by propojením různých bojů za spravedlnost vytvořila jednotnou frontu proti kapitalistickým strukturám. Aktivistka Greta Thunberg, která na COP24 v roce 2018 vyjádřila silné poselství o nutnosti změny, připomněla, že skutečná moc spočívá v rukou lidí. Toto hnutí proti klimatické krizi si totiž nelze představit izolovaně od širších společenských problémů, jako jsou otázky rovnosti pohlaví, rasová spravedlnost či ekonomická nerovnost.

Návrh na politický obrat, jaký vyjadřuje i tato kniha, zahrnuje i důležitý aspekt vzdělání, které má nejen informovat, ale také mobilizovat masy k akci. V tomto ohledu se nejedná jen o ekologickou osvětu, ale o širší boj proti neoliberalismu, který v podstatě udržuje nerovnosti a potlačuje možnost skutečné změny. Vzdělání tak hraje klíčovou roli při vytváření nových, kritických paradigmat a mobilizaci lidí k akci proti vládnoucím mocnostem, které ignorují ekologické, ekonomické a sociální problémy.

Pokud se podíváme na současnou globální situaci, je zřejmé, že klíčovým problémem není jen ochrana přírody, ale i politické a ekonomické uspořádání, které ji neustále ničí. Neoliberální politiky, které se prosazují po celém světě, včetně v oblasti vzdělání, mají za cíl zajištění zisků pro malé elity na úkor většiny populace. Tento tlak na učitele a studenty, na jejich kvalitu života a přístup k vzdělání, je součástí širšího tlaku na pracovníky, kteří čelí nízkým mzdám, nezaměstnanosti a dalším formám prekérních pracovních podmínek.

Marxistická pedagogika, která vychází z historického materialismu, nabízí klíč k pochopení těchto problémů a ukazuje, že opravdová změna nemůže přijít bez pochopení vnitřních struktur kapitalismu. Marxova teorie "metabolického rozkolu" mezi přírodou a člověkem ukazuje, že exploatace přírody a práce jsou neoddělitelně spojeny, a to je něco, co musí být v konečném důsledku ukončeno, aby bylo možné vytvořit spravedlivější a udržitelnější svět.

Pokud jde o vzdělání, tato pedagogika nevede k oslavování dogmat, ale k aktivnímu porozumění a dekonstrukci sociálních struktur. Jako Marx, který viděl vzdělání jako nástroj pro osvobození, i dnes musíme chápat vzdělání nejen jako akademickou disciplínu, ale jako nástroj pro aktivní změnu společnosti. Učitelé a studenti by se měli spojit s širšími sociálními a politickými hnutími a mít na paměti, že skutečná změna, která povede k lepšímu světu, nemůže vzniknout bez souvislosti mezi vzděláním a aktivismem.

Co je nezbytné si uvědomit, je, že klimatická krize není jen ekologickou, ale i sociálně-ekonomickou výzvou. Odpovědnost za změnu nemůže ležet pouze na jednotlivcích, ale na širších systémových změnách, které zaručí, že ekologické a sociální spravedlnosti budou neoddělitelně spojeny. Tento boj vyžaduje vzdělání, které není zaměřeno pouze na teoretické pochopení, ale i na mobilizaci jednotlivců a společností k praktickým změnám. Vzdělání musí zůstat nástrojem osvobození, ne nástrojem manipulace a udržování status quo.

Jakým způsobem osvícenství formuje politický zápas?

Ve své kritice procesu osvícenství, Jürgen Habermas přistupuje k analýze teoretických a praktických základů politického boje. Tvrdí, že „rozhodnutí o politickém zápasu… nelze zpočátku teoreticky odůvodnit a pak organizačně realizovat“ (citováno v Welton 653). Tento názor má důležité implikace pro chápání politických strategií a organizačních procesů, zejména v kontextu marxistické teorie, která se zaměřuje na teoretické základy změny.

Habermas ve své psychoanalytické kritice osvícenství kritizuje tendenci politických aktérů podřídit všechny aspekty procesu rozhodování předem stanoveným teoriím, které nejsou schopny zohlednit dynamiku konkrétního historického a sociálního kontextu. Tento postoj zůstává klíčovým v rámci marxistického a post-marxistického myšlení, kde je důraz kladen na praktické jednání a schopnost aktérů reflektovat a přizpůsobovat teorie reálným podmínkám.

Je pravda, že v procesu osvícenství nejsou nikdy pouze pasivní účastníci. V rámci marxistické tradice, jak ji interpretuje Welton, by mělo být jasné, že veškeré teoretické snahy o osvobození jsou zjednodušené, pokud neberou v úvahu roli, kterou hraje akce v reálném světě. Jak tvrdí Welton: „V procesu osvícení existují pouze účastníci“ (655). Tato formulace implikuje, že osvícení není pouze intelektuální proces, ale dynamický a otevřený proces, který musí být neustále rekonstruován v reakci na konkrétní socio-politické podmínky.

Jako příklad lze uvést současné diskuse o vědecké objektivitě a politické angažovanosti. Marxistická diskuse o vědeckosti je často zaměřena na to, jak teorie mohou být nástrojem pro porozumění světu a zároveň nástrojem pro jeho změnu. V tomto smyslu vědeckost v marxistickém diskurzu není abstraktní a oddělená od každodenní politiky, ale je vždy vázána na praktické politické aktivity a na konkrétní podmínky, ve kterých se jedná o boj o moc. Tento přístup spojuje teorie a praxi, teorii a organizaci. Proto je důležité nejen rozumět teoretickým základům politického zápasu, ale také se aktivně zapojovat do tohoto zápasu.

Co je třeba pochopit při zkoumání politického zápasu ve světle osvícenství, je fakt, že teoretické předpoklady a ideologie mohou být omezující, pokud nejsou spojeny s konkrétními historickými a materiálními podmínkami. Marx a Lenin ukázali, že ideologie, i když mohou poskytovat rámec pro analýzu a porozumění světu, nejsou dostatečné k tomu, aby vedly k revoluční změně, pokud nejsou spojeny s praktickými kroky, které mají za cíl změnit materiální podmínky společnosti. Na tomto pozadí je třeba chápat dynamiku politických procesů jako neustále vyjednávanou a aktualizovanou na základě konkrétních podmínek.

V oblasti pedagogiky a vzdělávání tento pohled vyžaduje posun od abstraktních a univerzálních teorií k více lokalizovaným a konkrétním přístupům, které zohledňují socioekonomické a kulturní podmínky studentů a pedagogů. V kontextu veřejného vzdělávání například ideologie „neoliberalismu“ nebo „vzdělání jako trhu“ by měly být kriticky zkoumány, protože jejich aplikace může vést k nevědomému podpoře stratifikace a nerovnosti ve společnosti, čímž se popírá samotná východiska demokratického vzdělávacího systému.

Důležité je si uvědomit, že jakákoli teoretická analýza musí být ve spojení s konkrétními aktivitami, které směřují k řešení aktuálních sociálních problémů. Politický zápas nelze omezit na teoretické úvahy; musí být neustále oživován konkrétními činy, které reflektují realitu společnosti. Tato dynamika je nezbytná pro vytváření skutečně emancipatorních politických strategií a pro zajištění toho, že osvícení není pouze akademickým procesem, ale procesem, který se skutečně podílí na transformaci společnosti.