Jak měřit skutečný pokrok: Co opravdu stojí za pozornost

Pokrok v medicíně i technologii představuje neustálý tok inovací, který často zůstává mimo tradiční ekonomické ukazatele. Léčba Parkinsonovy nemoci například stagnovala po desetiletí – levodopa, klíčová látka, byla zavedena již v 60. letech minulého století a její použití má kořeny v dávné indické ajurvédě. Novinkou poslední doby je hluboká mozková stimulace (DBS), která sice přináší zlepšení, ale je invazivní. Výrazným průlomem může být využití ultrazvuku vedeného pomocí magnetické rezonance, který selektivně ničí poškozené mozkové buňky způsobující třes, a to bez chirurgického zákroku. Pacienti zaznamenali okamžité a výrazné zlepšení.

Tento příklad ukazuje, že technologický pokrok má zásadní dopady nejen na zdraví, ale i na kvalitu života a jeho pohodlí. Podobně revoluční jsou nové terapie založené na personalizované buněčné a genové medicíně, vakcíny na bázi mRNA či inovativní léky na hubnutí. Kromě biomedicíny zaznamenáváme prudký rozvoj digitálních technologií, jako je generativní umělá inteligence, která přináší nové možnosti i přes obavy z přehánění jejího významu.

Tento vývoj nám ukazuje, že tradiční ekonomické ukazatele, založené převážně na materiální produkci, často nedokážou plně zachytit skutečnou hodnotu a dopad moderního pokroku. V dobách, kdy dematerializace ekonomiky a digitalizace mění způsob tvorby bohatství, je potřeba rozšířit naše měřítka úspěchu o kvalitativní faktory a nepřímé přínosy. To znamená nejen sledovat objem výroby či HDP, ale také hodnotit inovace, které mění strukturu ekonomiky a kvalitu lidského života, ať už jde o zdravotní péči, znalosti, nebo digitální služby.

Dále je nezbytné chápat, že pokrok není pouze otázkou rychlého růstu produktivity, ale také transformací způsobu, jakým ekonomika funguje, jak se mění vztahy mezi výrobou, distribucí a spotřebou, a jaký význam mají nehmotná aktiva a data. Vývoj v oblasti digitální ekonomiky, cloudových služeb a obchodování s daty zásadně ovlivňuje, jak a co je možné měřit, přičemž tradiční statistiky často nedokážou zachytit nově vznikající hodnoty.

Jak můžeme chápat produktivitu: inovace procesů místo jen produktů?

Konvenční metody měření ekonomického růstu a produktivity často v sobě nesou předpoklad určité hodnoty, která nemusí odpovídat současným představám o ekonomickém pokroku. Pojem „přidaná hodnota“ je v ekonomii i byznysu hojně používán, ale jeho měření je ve skutečnosti normativní, nikoliv čistě technické. Tradiční růstové modely se obvykle zaměřují na produkční funkci, tedy jak vstupy přeměňují na výstupy díky technologickému pokroku, což nás přirozeně vede k vidění inovací jako nových zařízení, vynálezů či produktů.

Avšak skutečné zásadní skoky produktivity, zejména v 19. a 20. století, byly často výsledkem inovací v procesech, nikoliv pouze produktů. Příkladem jsou výrobní linky, systém „just-in-time“ nebo tovární systémy, které neznamenají novou technologii ve smyslu zařízení, ale spíše nové organizační přístupy. Procesní inovace jsou hnacím motorem růstu produktivity, a přitom tradiční metody růstové účetní analýzy a rozkladu produktivity je často nedokážou adekvátně zachytit.

Historie ukazuje, že změny organizace výroby – například americký systém standardizovaných výměnných dílů, tovární systémy průmyslové revoluce, pásová výroba nebo revoluce štíhlé výroby v 70. letech – výrazně přispěly k produktivitě. V nedávnější době to byly globální výrobní sítě a digitální platformy, které transformovaly výrobní a obchodní procesy.

Příklad výrobních sítí ilustruje, jak globalizace a digitalizace umožnily vzrůst specializace a dělení práce, což vedlo k rozšiřování trhu a zvýšení efektivity. Růst obchodu se středními produkty rychle převyšuje růst obchodu s finálními výrobky, což odráží rostoucí rozmanitost produktů a služeb. Tento fenomén lze chápat jako moderní podobu Smithova principu dělby práce, která je ve skutečnosti procesní inovací – reorganizací výroby pro dosažení škálových efektů.

Allyn Young v roce 1928 popsal dělbu práce jako neustálý proces strukturálních změn, kdy inovace v organizaci výroby posouvají aktivity mezi firmami a sektory, vytvářejí nové odvětví a trhy. Když například továrna na špendlíky přeorganizuje výrobu, může outsourcovat balení a podpořit vznik nového odvětví balení. Tyto změny vyvolávají masivní externí ekonomie, což je v protikladu k tradičním ekonomickým modelům předpokládajícím konstantní výnosy z rozsahu v jednotlivých obdobích.

Analýzy rozkladu produktivity tedy nabízejí omezený pohled a jejich výsledky je třeba interpretovat s opatrností. Zároveň pohled na firmu jako základní jednotku analýzy často zastiňuje širší dynamiku růstu, kde klíčovou roli hrají konkurenční procesy, vznik a zánik firem. Schopnost zavádět nové procesy bývá soustředěna ve firmách, které zároveň těží z velkých škálových efektů, síťových efektů typu „superstar“, silné ochrany duševního vlastnictví a monopolních zisků, což jim umožňuje ovlivňovat regulace ve svůj prospěch.

Proto je nezbytné mít silné konkurenční a politiku ochrany duševního vlastnictví, aby přínosy růstu byly sdíleny s pracovníky a zákazníky, nikoliv jen odčerpávány jako monopolní renta. Slabá konkurence může totiž bránit potřebné strukturální reorganizaci. Adam Smith také upozorňoval, že rostoucí specializace může vést k situaci, kdy trh už pojme pouze několik firem, což vytváří napětí mezi specializací a konkurencí.

Je důležité chápat, že inovace procesů vytvářejí komplexní a dynamický obraz produktivity, který není zachytitelný jednoduchými technickými ukazateli. Produktivita tak není jen o nových produktech, ale především o nových způsobech, jak výrobu a obchod uspořádat a optimalizovat. To znamená, že měření ekonomického pokroku musí brát v úvahu i organizační a institucionální změny, které jsou často skryté a obtížně kvantifikovatelné, ale zásadní pro dlouhodobý růst.

Jaký je skutečný význam veřejné infrastruktury a kolektivních investic pro ekonomiku?

Digitální a komunikační technologie zásadně přetvořily ekonomické vztahy, čímž se změnil i význam studia výrobních sítí. Ekonomika není pouhým součtem jednotlivých částí; jde o komplexní systém, v němž hrají klíčovou roli veřejné statky a kolektivní investice, které podporují produktivitu celé společnosti.

Kenneth Arrow zdůraznil, že v prostředí rostoucích výnosů z rozsahu dochází k tržnímu selhání a standardní rovnovážné modely ekonomické analýzy se stávají nedostatečnými. Takové selhání otevírá prostor pro významný zásah státu nebo jiných kolektivních institucí, které rozhodují o alokaci zdrojů. Dynamická reorganizace ekonomiky, umožněná veřejnými investicemi, není pouhou teorií, ale praktickou realitou. Veřejné služby jako dopravní infrastruktura, právní systém, vzdělání či vládní podpora základního výzkumu zásadně ovlivňují produktivitu nejen jednotlivých podniků, ale i celé ekonomiky.

Po desetiletích neoliberální dominance, kdy byly trhy a stát chápány jako zcela oddělené a vzájemně si konkurenční sféry, se nyní objevuje opět uznání jejich komplementarity. Neoliberalismus, charakterizovaný preferencí trhů jako nejefektivnější kolektivní organizace výroby, často opomíjel komplexní propojení mezi investicemi do vzdělání, infrastruktury a dalších veřejných statků. Výzkum produktivity tak často zkoumal tyto oblasti izolovaně, přičemž však nepochybně tvoří nedílnou součást celku, jehož význam přesahuje individuální hranice.

Infrastruktura, rozuměná jako dlouhodobá aktiva s nízkými marginálními náklady a charakteristikami jako nerivalita (do určitého stupně kapacity) a univerzální přístup, poskytuje základní kapitálové služby, které slouží jako vstupní složky pro široké spektrum ekonomických činností. Ekonomická hodnota infrastruktury je odvozena z aktivit, které na ní závisí, a její poptávka vykazuje nelineární chování díky síťovým efektům a externím vlivům. Podobným způsobem je třeba chápat i sociální infrastrukturu – zdravotnictví, školství, soudnictví – kde veřejný sektor zajišťuje a reguluje služby, které mají rozsáhlé externality.

Výzvou zůstává měření a sledování infrastruktury, jelikož data jsou často nedostatečná, neúplná nebo nekonzistentní. Infrastruktura může být financována a spravována jak veřejným, tak soukromým sektorem, a její hranice vůči dalším kapitálovým investicím nejsou vždy jednoznačné. Údržba těchto aktiv je přitom nezbytná pro udržení jejich hodnoty, avšak statisticky špatně zaznamenaná. Nové technologie, jako digitální dvojčata nebo senzory, mění nejen samotné služby infrastruktury, ale i potřeby její údržby a hodnotové řetězce.

Investice do infrastruktury v mnoha zemích stagnují nebo klesají jako podíl na HDP, což je znepokojivé vzhledem k jejich roli pro ekonomický růst. Makroekonomické studie přinášejí smíšené výsledky, které často závisí na typu infrastruktury a konkrétní národní situaci. Výjimkou je například širokopásmový internet nebo mobilní telefony, jejichž pozitivní vliv na růst je zřetelný. Nové datové zdroje, jako satelitní snímky nebo data o pokrytí mobilních sítí, přinášejí nové možnosti pro lepší analýzy, ale i tak stále nedokáží plně zachytit „měkké“ inovace, které zvyšují kapacitu existujících sítí bez fyzické rozšiřování.

Veřejné investice nejsou pouhým nákladem, ale investicí do kolektivního kapitálu, který umožňuje fungování moderní společnosti. Zanedbání jejich významu a správného měření ohrožuje schopnost ekonomiky reagovat na nové výzvy, jako jsou technologické změny, demografické posuny či environmentální tlaky.

Jak měřit hodnotu bezplatných digitálních služeb a jejich dopad na ekonomiku?

Tradiční ekonomické statistiky jsou založeny na konceptu čtyřnásobného účetnictví, kde každá transakce musí být zaznamenána ve čtyřech odpovídajících položkách – dvakrát na straně prodávajícího a dvakrát na straně kupujícího. Pokud však služba není přímo placená, zůstává hodnota na straně spotřebitele zaznamenána jako nula, což vytváří nerovnováhu a zkreslení ve výkazech ekonomické aktivity. Statistiky tak neodrážejí skutečnou míru spotřeby těchto digitálních služeb a podhodnocují přínos digitální ekonomiky.

Návrhy na řešení tohoto problému se různí. Jedním z přístupů je imputace hodnoty služby na základě barterového modelu – předpokládá se, že uživatelé vyměňují svoji pozornost za přístup k obsahu, což je analogické k reklamnímu financování známému například z televize nebo tisku. Tento přístup udržuje konzistenci se zásadami národních účtů a umožňuje zohlednit přínos bezplatných digitálních služeb jako nové formy zboží, které je směněno za pozornost uživatele.

Dalšími přístupy jsou například využití metod deklarovaných preferencí k odhadu zvýšené spotřebitelské pohody, kterou tyto služby přinášejí, či zapojení bezplatných služeb do cenových indexů pro přesnější výpočet reálného HDP. Všechny tyto metody však přinášejí různá čísla a představují stále otevřenou výzkumnou oblast, která se teprve rozvíjí.

Kromě samotné spotřeby služeb je nutné zmínit také význam uživatelské inovace a domácí produkce digitálního obsahu, jež se pohybuje od zábavných videí po sofistikovaný open-source software. Tato činnost často není ekonomicky zachycena, přestože může přinášet významný společenský i ekonomický užitek. Data o chování uživatelů, která tato digitální prostředí generují, se stala zásadním zdrojem hodnoty a hnací silou legislativních a ekonomických debat.

Významné je také pochopení, že „bezplatné“ neznamená „bez hodnoty“. Hodnota těchto služeb je často realizována jinými kanály – například reklamou, sběrem dat nebo inovacemi uživatelů. Pro uživatele je klíčové rozlišovat mezi dostupností služby zdarma a skutečnými náklady, které společnost jako celek nese, například ve formě zpracování dat, investic do infrastruktury a ochrany soukromí.

Jak rostoucí tržní síla ovlivňuje ekonomiku a proč to má význam pro budoucnost

Význam tržní síly a její vzestup v posledních desetiletích patří mezi klíčové fenomény moderní ekonomiky, které mají dalekosáhlé dopady na makroekonomickou stabilitu, distribuci bohatství i fungování trhu práce. Výzkumy ukazují, že dominantní firmy získávají stále větší kontrolu nad trhy, což přináší nejen zisky samotným korporacím, ale také mění dynamiku konkurence, inovací a produktivity. Tento trend není omezen na jednotlivé sektory, ale zasahuje globální trhy a komplexní hodnotové řetězce.

Z hlediska makroekonomických dopadů vzrůstající tržní síla ovlivňuje investice, tvorbu pracovních míst i rozložení příjmů. Firmy s vysokou tržní silou často disponují možností nastavovat ceny nad úrovní konkurence, což vede ke snížení spotřebitelské svobody a tlaku na inovace. Naopak však mohou díky monopolnímu postavení lépe financovat výzkum a vývoj, čímž potenciálně stimulují technologický pokrok. Tento paradox se odráží v debatách o budoucnosti pracovního trhu, kde silné firmy mohou omezovat růst mezd a vytvářet nerovnosti v zaměstnanosti.

Dalším aspektem je role digitální ekonomiky a nových technologií, které umožňují firmám akumulovat data a zvyšovat svou tržní moc přes síťové efekty. Tyto efekty často vedou k efektu „vítěz bere vše“, kdy se dominantní platformy stávají branou k přístupu na trh a vytvářejí bariéry pro nové hráče. Zároveň jsou důležité diskuse o regulaci a antimonopolní politice, jež mají za cíl udržet zdravou soutěž a zamezit zneužití tržní moci.

Pochopení těchto procesů je zásadní nejen pro ekonomy a politiky, ale i pro širší veřejnost, protože ovlivňují každodenní život, práci i možnosti spotřeby. Růst tržní síly není jen otázkou ekonomického výkonu, ale i otázkou demokratické kontroly a spravedlnosti. Je nezbytné sledovat nejen samotný růst firem, ale i jeho dopady na společenské struktury a udržitelnost ekonomického rozvoje.

Závěrem je nezbytné zdůraznit, že vzestup tržní síly je procesem, který s sebou nese jak příležitosti pro inovace a růst, tak i rizika spojená s nerovností, snižováním konkurence a potenciálním oslabením pracovních standardů. Vyvážený přístup, který kombinuje efektivní regulaci, podporu otevřenosti trhu a inovací, je klíčem k udržitelnému ekonomickému rozvoji.