Jak je možné, že je Lolanda tady?

Je tma, všechno kolem se začíná ztrácet v šeru, a přesto ve chvíli, kdy se pohled zadrhne na jednom bodě, najde člověk něco, co nemůže pochopit. To, co je k neuvěření, se stává skutečností, a co je neznámé, se ve své záhadnosti zjevuje s takovou intenzitou, že člověk zůstává stát, zmatený, ve ztichlé hrůze.

Enrico zůstává stát na břehu a dívá se na malou loď, která se blíží. A tam je ona, Lolanda. Je to ona. Není možné, že by byla ona, přesto je to ona. Její hlava se zvedá, oči hledí k prvním hvězdám, ale to, co vidí, je pouze jeho vlastní zmatek. Byla to ona, kdo odešel na večerní loď? Jak to, že ji vidí odcházet, když se ona už vrátila? Proč je tady, na tomto místě, když se před několika hodinami vydala pryč? Je to ona, nebo někdo jiný?

Ve chvíli, kdy je ona vedle něj, v té samé ložnici, vzbuzuje v něm otázky, které nikdy nemohly být položeny. Jak se to stalo? Kdo to je? Co všechno je možné, když se svět kolem rozpadá a pravda se rozplývá jako mlha?

Odpovědí se stávají podivné záblesky vědomí, které neuspokojují, ale spíše zvětšují zmatek. Enrico cítí, jak se mu z hlavy opět zvedá bolest, jak se vrací zpět k těm nepředstavitelným otázkám, na které nemá odpovědi. Jak to, že je Lolanda tady, když odjela na loď? A když se mu v okamžiku zjeví jako ta, která nikdy neodešla, jaký je rozdíl mezi tím, co vidí, a tím, co si myslí, že vidí?

Nejde o náhodu, že si nevzpomíná na všechny detaily. Nejde o náhodu, že si teď nedokáže být jistý ničím. To, co se děje, je výsledkem zmatku a přesvědčení, které ho svírají. Co je skutečné a co je iluze? Jaký je rozdíl mezi láskou a klamem?

Pokud čtenář sleduje tuto událost, měl by si být vědom, že toto není jen příběh o ztrátě a návratu, ale příběh o tom, jak snadno se může realita prolomit. Jak se může pohled na svět změnit, když se ztrácí pevné body orientace. A jak může být bolest z nepochopení mnohem hlubší než samotná fyzická bolest. Tento příběh ukazuje, jak lidská mysl dokáže vytvářet smyšlenky, které jsou tak silné, že začnou ovládat realitu.

Když člověk žije ve světě, kde vše začíná být podivné a nejisté, musí být připraven čelit zmatku, který s ním přichází. Ať už se jedná o vztah, o lásku, nebo o nepochopení mezi lidmi, nikdy není úplně jasné, co je pravda, a co iluze. To, co pro jednoho může být skutečné, může být pro jiného pouhou hrou jeho mysli. Na konci takového příběhu zůstává otázka: Jak vlastně poznáme, co je pravda, a co je výplod naší vlastní touhy nebo strachu?

Jak se mění vztahy v průběhu úspěchu: Příběh Jennie a Harolda

Když jí po několika měsících přišla nabídka převzít správu další pobočky firmy Marston, byla nadšená. Vešla do nové pobočky s plány na úspěch, ale zároveň si nemohla pomoci, aby neviděla, jak její vztah s Haroldem začíná být stále více distancovaný. Byla do práce ponořena více než kdy předtím. Zatímco on rozvíjel obchod a stal se stále úspěšnějším, ona stále více pociťovala, jak se jejich životy začínají lišit. Když její firma začala růst, vytrácela se z jejího života nejen její bývalá blízkost k Haroldovi, ale i osobní život. Jimmie, muž, který byl v jejím životě přítomen od začátku, ji stále pronásledoval, přičemž pokaždé její vztek přecházel do pocitu úzkosti, že nemá čas na někoho jiného, a že nemůže změnit směr.

„Bude to jiné,“ říkal Harold častěji, jak jejich společnost rostla. A jak se to pro něj vyvíjelo, jejich vztah se zdál být na správné cestě. Vzpomínky na to, jak její manželství s Haroldem mělo být vyřešeno, se stávaly čím dál více abstraktními plány, stejně jako všechno kolem jejich vztahu. Když jí Harold oznámil, že našel byt, ona ihned zakoupila nový oděv, který ji měl připravit na to, co považovala za poslední krok – jejich zasnoubení. Vše se zdálo tak blízko.

„Toto je Sheila,“ řekl Harold, „můj pomocník.“ A Jennie cítila, jak se z ní stává jen vzpomínka na dřívější roky, kdy byla „milenkou“ úspěchu, ale nikdy ne tou, která byla dost na to, aby s ním skutečně sdílela svůj nový život. Harold si vybral jinou, mladší, krásnější ženu – ženu, která splňovala jeho novou představu o úspěchu, nikoli onu, která mu pomohla vybudovat jeho kariéru.

V této situaci nebylo třeba slov. Jennie nečekala na žádné objasnění a vůbec ne na žádné vysvětlení. Byla jen konfrontována s tím, co se stalo, a co již nemohla změnit. Sheila se chovala s pocitem, že to všechno je součástí jejího práva na „lepší život“, a Jennie si uvědomila, že tohle je přesně to, co Harold skutečně chtěl. Ona, která byla pracovitá a přísná, byla teď jen symbolem minulosti, která pro něj neměla žádnou budoucnost.

S tímto novým pohledem na svou realitu začala Jennie chápat, že její místo v Haroldově životě nebylo nikdy určeno k tomu, aby byla jeho partnerkou ve všem. Její role byla vždy spíše pomocnou rukou pro jeho ambice. I když ji využíval pro dosažení svého cíle, neexistovala skutečná rovnováha mezi nimi. Takto to bylo i v jejich vztahu: Jennie byla zbytečně dlouho v pozadí, zatímco on si užíval plody její práce a obětavosti. Po tom všem již věděla, že jejich vzájemné budoucnosti je konec.

Je důležité pochopit, že vztahy v průběhu času mohou být neuvěřitelně ovlivněny vnějšími faktory, a to zejména v situacích, kdy jedna strana neustále roste a dosahuje svého cíle, zatímco druhá strana se potýká s tím, co jí zbývá. Jennie a Haroldova historie ukazuje, jak ambice a úspěch mohou zásadně změnit povahu osobních vztahů, což ne vždy znamená posílení, ale často i jejich rozpad. Věci, které kdysi vypadaly jako samozřejmé, se mohou velmi rychle změnit v něco, co už nemůže být zachráněno, pokud je mezi partnery nevyváženost.

Jak se mění tvář Moskvy: Od zázraků k utrpení

Moskva, město, které se pyšní svou nádherou a velkolepými historickými památkami, dnes nese stopy jak revoluce, tak pádu. Stojí zde, uprostřed bíle zděných stěn a posvátných chrámů, které kdysi přitahovaly davy věřících, dnes však hostí jen tiché svědky změn, které ji zasáhly. St. Basilova katedrála, jejíž silueta dodnes dominuje náměstí, zůstává nezměněná, ale její okolí prochází neustálou proměnou. Je to místo, které bylo kdysi svaté, ale dnes ztrácí svůj význam ve světle nových ideálů, které určují směr města.

Verestchagin, slavný malíř, který zachycoval duši Ruska v jeho bouřlivých obdobích, je mrtvý. Jeho místo zůstává neobsazené, a teď by bylo potřeba umělce, který by zachytil současnou tvář Moskvy. Tvrdý, nesmlouvavý pohled na zchátralé paláce, kde komisaři a jejich banda rozkrádají zbytky někdejšího bohatství, a na prach a neštěstí, které s sebou revoluce přinesla. V této zničené a zaneřáděné krajině, kde zbytky někdejšího glamu ustupují chaosu a ubývající víře v revoluční ideály, se město pomalu stává stínem toho, co bývalo.

V samém centru, za lesklými fasádami Tverské ulice, stávala i vila Rinaldescu, rumunského milionáře, který si ji nechal postavit podle vzoru benátského paláce. Byla to stavba z mramoru, s klenutými okny a loggií, která v noci ozařovala temnotu městských uliček svým zvláštním, zlatavým světlem. Okna v níž byla vystavena umělecká díla ve formě vitráží, přinášela pohled na zbytky vnitřního světa bohatství a prestiže. Ale jak se život měnil, i tato stavba zůstala prázdnou skořápkou, kterou si podmanily novodobé síly, jež přetvořily samotnou podstatu městské tkaniny.

Když v jednu noc, ještě před svítáním, strážný spatřil cizince, jak se zhroutí na ulici před vchodem do tohoto paláce, nepozoroval nic neobvyklého. Nechal ho ležet, jak to bylo běžné u lidí, kteří nebyli schopní vzít na sebe zodpovědnost za vlastní přežití. Cizinec se modlil, ale žádná slova, která by strážný mohl rozpoznat, nevyšla z jeho úst. Bylo to něco cizího, něco, co by ho v tu chvíli mohlo přimět k zamyšlení nad neznámým, co právě v této postrevoluční době ovládalo Moskvu.

Až když strážný přistoupil blíže, zpozoroval, že cizinec, zjevně vyčerpaný, měl u sebe těžký balík, který si před sebou kladl a modlil se nad ním. Když ho strážný donutil otevřít svůj náklad, ukázalo se, že v něm byly potraviny – chleby, maso, vejce – to, co běžný muž dnes mohl mít jen v těch nejtěžších chvílích. Tato skrovná kořist, jež byla pro někoho možná životně důležitá, byla pro jiné jen cenností k rozdělení mezi vojáky. A tak byla lidská důstojnost snížena na komoditu, kterou si ti, kdo ve městě vládli, přivlastnili.

V tomto světě, kde je každodenní realita bolestná a každá změna se odehrává za cenu lidského utrpení, je třeba si uvědomit jednu věc: Moskva není jen místem politických a vojenských změn, ale také prostorem, ve kterém se rodí nové formy lidské vytrvalosti. Lidé, kteří zůstali, se přizpůsobili. Bojují o svou důstojnost, i když je svět kolem nich křehký a zdevastovaný.