Wolmer Forest, jedním z historických lesních území Anglie, se během staletí stal svědkem nejedné zajímavé události, která formovala nejen krajinu, ale i společenské normy a lidské chování. Když se královna Anna vydala na cestu po Portsmouthské silnici, její zastávka v tomto lese svědčí o významu tohoto místa. Podle vyprávění jednoho muže, který se od svého otce dozvěděl mnoho příběhů, královna Anna, když se zastavila u Wolmer Pond a odpočívala na upravené lavičce známé dnes jako Queen’s Bank, měla před sebou pohled na stádo pěti set jelenů. Tento pohled byl tak impozantní, že, jak se zdá, zanechal trvalý dojem i na tak vznešené osobnosti, jako byla královna.

Když se pak do příběhu vložila reforma lesního hospodářství a změny v chovu, záhadně zmizelo více než 400 jelenů. Ačkoliv vláda nařídila zachytit všechny jeleny a přemístit je do Windsor, příběh o těchto stádách, které byly součástí místního dědictví, se zachoval. Zajímavé je, jak byla lidem umožněna účast na honu. Žádná jiná aktivita nevyvolávala tak silnou potřebu, jako lov a sportovní vyžití spojené s přírodou.

Jelení stavy sice mohly poškodit okolní krajinu a zemědělství, přesto právě jejich chování a způsob života ukázaly na neviditelný, ale silný vztah mezi přírodou a lidmi. Vznikly dokonce celé legendy o pytlácích, kteří kradli jeleny a rozšířili tak nejen zločinnost, ale i vysoce riskantní a adrenalinové způsoby života, které v určité době vedly k přijetí přísného zákona – Black Act. Tento zákon zakazoval lov a trestal pytláctví extrémně přísně, a to i za cenu krvavých trestů.

Pytláctví v těchto lesích nebylo omezeno pouze na velké jeleny, ale i na menší zvěř jako králíky. Když lovci, někdy v přítomnosti lidí z vesnic, začali odstraňovat králíky, vznikly další společenské problémy, které se týkaly nejen zákonů, ale i morálky. Tento zvyk, známý dnes jen z dávných příběhů, zahrnoval divoké, téměř neuvěřitelné akce – od sledování samic jelena, až po použití psů a zbraní na podezřelé jedince, kteří byli zaměněni za zvířata.

Důležitější však bylo, jak lesy poskytovaly lidem zdroje k životu. Peat a rašelina, která byla těžena, se využívala pro výrobu paliva, zatímco dřevo a tráva pro zvířata byly neocenitelným zbožím. Zajímavé je i zjištění, že, navzdory přísným pravidlům a zákonům, někteří lidé měli stále právo chovat dobytek v těchto lesích, čímž udržovali rovnováhu mezi přírodními a lidskými aktivitami.

Další významnou součástí byly lesní požáry, které se objevovaly pravidelně, zejména v období od března do dubna. Tyto požáry, z velké části neřízené a neúmyslné, měly hluboký dopad na krajinu. Ačkoliv je často ospravedlňovaly tvrdé podmínky pro růst mladé trávy, jejich devastující účinky na celé ekosystémy byly nepopiratelné.

Jedním z fascinujících aspektů tohoto lesa byly i lesní chatky, jako Waldon Lodge a Brimstone Lodge, které se každý rok obnovovaly. Tato tradice, která sahala až do hluboké historie, byla svědectvím o tom, jak se vztah mezi lidmi a přírodou propojoval nejen praktickými, ale i symbolickými aktivitami.

Ačkoli dnes již mnohé z těchto tradic a zákonů nejsou tak živé, jako bývaly, stále platí, že divoká zvěř a přírodní prostředí mají hluboký vliv na formování místních komunit. Lesy a jejich tajemství, jeleni a pytláci, vyprávějí příběh, který ukazuje na složitost vztahů mezi člověkem, přírodou a zákony, které se vyvinuly v průběhu staletí.

Jak starý dům odráží historii rodiny a krajiny

Každá vesnice má své odlehlé „wick“, které stojí samo uprostřed polí. Je to starý, zchátralý dům, jehož současná podoba je výsledkem postupných přístaveb z různých období a v různých stylech. Když je takový dům v držení jedné rodiny po šest nebo sedm generací, získává určitou osobnost, která se s ním spojuje. Okolo něj se vytváří historie, vzpomínky na minulost, které se předávají z generace na generaci, jakoby mezera času, která uplynula, vůbec neexistovala. Děti, které v domě vyrůstají, mluví o „kometním roce“, jako by se událost stala teprve včera. Příběhy o těžkých snech a povodních minulého století stále ožívají v rozhovorech starších obyvatel. Ačkoliv se mluví o událostech, které se staly před více než devadesáti lety, zůstávají v paměti rodiny živé, jako by byly včera. Pro ně, tento dům a jeho historie nejsou jen minulostí, ale neodmyslitelnou součástí přítomnosti.

Dům, zastrčený a skrytý mezi stromy, s čerstvým zeleným porostem třešní a hrušek na jeho zdech, má svůj charakter, který je odrazem lidí, kteří v něm žijí. Jeho hnědá střechová krytina a staré cihly ztrácejí svou původní barvu pod náporem času, ale právě to mu dodává charakter a nezaměnitelný vzhled. I nábytek, který je poněkud tuhý a hranatý, ale přesto solidní, svědčí o jeho věku a trvanlivosti. Při pohledu na skříně, které mají sice hlubokou, tmavě zlatavou barvu, ale zároveň si zachovávají nádech starého dřeva, se člověk cítí jako v minulosti. Na stole, při čajovém podniku, je často možné spatřit staré kousky čínského porcelánu, které jsou používány s úctou k jejich křehkosti, byť jejich cena v očích místních lidí není to, co by je činilo neprodejnými. Takový majetek není snadno k mání, a to nejen kvůli jeho umělecké hodnotě, ale kvůli přirozené tendenci lidí uchovávat vše, co je staré, jako součást jejich historie.

Mezi zapomenutými předměty v domě se nacházejí i kousky historie, které byly v minulosti nezbytné pro každodenní život. Ve staré komoře, ukryté za zaprášenými dveřmi, se nacházejí staré vyřezávané postele z dubu, skříně s řezbovanými panely, nebo pistole, jejichž dřívější majitelé by z nich dnes již nedokázali vystřelit. Mnohé z těchto věcí jsou pozůstatky dávné doby, jako například ohromný kované železo, používané k zapálení sirky – nástroj, který si lidé v minulosti pečlivě uchovávali, jako by představoval klíč k přežití. Až do nedávné doby byl dům místem, kde se uchovávaly nejen věci, ale i vzpomínky, a to i na události, které se odehrály před mnoha desítkami let.

Ve vzpomínkách rodiny je zakotvena i historie lidských osudů. Někdo z předků zaplatil za náhradníka, aby se vyhnul vojenské službě ve válkách proti Francii. Stále žije památka na rodinné strasti, jako například na ztrátu 40 liber, což byla pro rodinu obrovská rána. Tato ztráta byla ve svém čase považována za tragédii, přičemž dnes by mnozí považovali částku za zanedbatelnou. Takové příběhy, které vyprávějí o minulosti, jsou spíše o emocích, než o konkrétních číslech.

Za poslední století se nejen rodina, ale i krajina kolem tohoto domu změnila. Zvířata, která dříve pasla na polích, byla odlišná. Krávy, které přežívaly zimy v otevřených polích a jediné, co je chránilo před mrazem, byly keře a živé ploty, byly nahrazeny jinými plemeny. Ovce, které kdysi měly rohy, dnes již většinou rohy nemají, a podobně to bylo i s jinými hospodářskými zvířaty. Lidé změnili nejen způsob života, ale i svůj vzhled. I kostýmy a tradiční oděvy se změnily, a smock-frock, oblíbený v minulosti, se pomalu vytratil.

Zůstala ale i část místní kultury, která se nevytratila úplně. Vzpomínky na staré zvyky a tradice přetrvávají. Například zvyk přivolávat pomoc starého moudrého muže při narození hříbat, který byl v některých oblastech běžný ještě před patnácti lety. Tento muž, sice ne kouzelník, ale s určitou pověstí mezi obyvateli, měl svou roli nejen v mýtech a pověrách, ale i v běžném životě.

I v současnosti stále domy odrážejí minulost. Květiny na oknech, které v létě přinášejí svěží barevnost a v zimě se v nich objevují větve stromů, připomínají období, která plynou tak pomalu, že se zdají být věčná. Všechno kolem domu, od malých skříní po obrazy na stěnách, zůstává nezměněné, a přesto je zřejmé, jak vše v čase změnilo svůj smysl.

V těchto domech žije historie, nejen v těchto věcech a vzpomínkách, ale i v lidech, kteří dnes tvoří jejich součást. To, co se zdá být zašlým, ztraceným a dávno překonaným, je ve skutečnosti klíčovým prvkem současné identity, kterou si zachováváme, aby nám připomínala, kdo jsme, a co jsme prožili.

Jak chytit medvíďata a co s nimi potom dělat?

Těla ležící medvědice se nacházela zhruba patnáct metrů od mohutné jedle. Tam jsme záhy spatřili tři medvíďata, jak sedí na mrtvé matce a zcela zjevně jsou si vědoma naší přítomnosti. Byla ve střehu, ostražitě nás pozorovala. Bylo jasné, že je nepřekvapíme, a bylo stejně jasné, že pokud je chceme chytit, budeme muset běžet rychleji než oni k oné jedli. Zatímco jsme se krčili za spadlým kmenem a plánovali postup, připravovala se i mláďata.

Sotva jsme se začali plížit kupředu, všechna tři se zvedla na zadní a vztyčila se, aby nás lépe viděla. Potom seskočila z těla matky a klopýtala sněhem a kalužemi k jedli. Přestože vypadala napůl mrtvá zimou a únavou – žádné z nich nevážilo víc než dvě a půl kila – dostala se k stromu dřív než my a s hbitostí koček se začala škrábat po kmeni nahoru. Podařilo se mi zachytit posledního z nich za nohu těsně před tím, než zmizel mimo dosah. Po značném množství křiku, škrábání a kousání jsme jej nacpali do pytle, zavázali ho a umístili na kládu stranou.

Následovala druhá fáze: dostat zbylé dva medvídky dolů ze stromu. Kmen staré jedle stoupal rovně do výšky dvanácti metrů bez jediné větve. Mláďata na nás shlížela z větví nahoře, vypínala rty a vydávala krátká „pufnutí“, přesně jako dospělý medvěd. Jiná možnost než vylézt a setřást je dolů se nenabízela. Dohodli jsme se – já polezu a ostatní budou dole připraveni medvíďata zadržet, než stihnou znovu vyšplhat.

Šplhání po kůře, která sice poskytovala oporu prstům, ale zároveň drásala kolena do krve, nebylo příjemné. Po chvíli odpočinku na větvi jsem se přiblížil k prvnímu mláděti. Vylezlo dvacet stop vysoko a sedělo na větvi. Lehce jsem jí zatřásl. Nic. Silněji. Nic. Pak jsem si stoupl, chytil se větve nad hlavou a poskakoval po té s medvídětem, dokud ztratil sevření a spadl. Ozval se šplouchavý dopad do kaluže dole. A i přesto málem utekl ke druhému stromu, než ho kluci chytili.

Hluk v koruně vyplašil posledního medvídka tak, že vyšplhal až na samý vršek. Hlavu skloněnou, prskal a máchal packami. Nebyl nebezpečný, ale problém byl v tom, že byl příliš vysoko na to, abych na něj dosáhl. Třásl jsem, ale marně. Slezl jsem o něco níže, uřízl větev a použil ji jako tyč. Podařilo se mi ho shodit. Jenže nezakřičel šplouchnutím. Místo toho Martin dole vykřikl, že medvídě zachytilo spodní větev a znovu leze nahoru. Zběsilé a opakované třesení větví, až visel jen za jediný drápek – ale nepustil. Vyčerpal jsem se dřív než on a jakmile jsem přestal, znovu se vyšplhal zpět. Celý cyklus se opakoval, až nakonec rozhodla únava. Tentokrát jeho. S křikem spadl, byl chycen, zavázán a přidán k ostatním.

Následovalo stažení staré medvědice, naporcování masa a naložení všeho na koně. Pytel s medvíďaty jsme přivázali k jednomu z nákladů a vrátili se do tábora. Za naším provizorním přístřeškem byl strmý svah, do kterého jsme vyhloubili díru. Překryli jsme ji kůly, zakryli kůrou, zasypali zeminou a vystlali ohřátými borovicovými jehličkami. Tak vznikla malá jeskyně pro sirotky. Z vydělané jelenice jsme vyřízli řemínky, zhotovili obojky a přivázali každé mládě ke kolíku před vchodem do jeskyně.

Každý z nás si jednoho přivlastnil. Jako odměnu za náročné lezení jsem měl první výběr. Zvolil jsem si nejurputnějšího, posledního chyceného. Nebyl největší, ale měl v sobě něco zarytého, co budilo respekt. Rozhodl jsem se ho vychovat, pokud možno, až do dospělosti. Jack si ponechal první chycené mládě – malou samičku. Spencer ten prostřední kus pojmenoval George. Jack se rozhodl své mládě nepojmenovat. Já toho svého nazval Ben – po Ben Franklinovi, oblíbeném grizzlym jednoho z mých dětských hrdinů, starého Jamese Capena Adamse, známého jako „Grizzly Adams“, který v padesátých a šedesátých letech proslul jako krotitel medvědů.

Tím však příběh nekončil. Medvíďata jsme měli. Jeskyni jsme postavili. Jména jsme udělili. Ale teď přišla nová výzva: čím je budeme krmit? A hlavně – jak je vlastně krmit?

Je důležité pochopit, že divoké medvídě není zdomácnělý pes. Jeho potřeby, jeho strach, jeho instinkty, vše v něm bojuje proti ohradě, obojku, proti člověku. A přesto právě zde, v raném věku, je možné ho ovlivnit – ne zkrotit, ale navázat vztah. Ne strachem, ale trpělivostí. Jídlo je nástroj, ale i zkouška. Hladové mládě přijme zpočátku cokoliv, ale brzy začne vyžadovat to, co odpovídá jeho potřebám – mléko, sladké bobule, měkké kořínky, ryby, tuk. Kdo toto nepochopí, nezíská společníka, ale zajatce. A zajatec v sobě nosí jen dvě možnosti – útěk, nebo vzpouru.

Jak je možné, že je Lolanda tady?
Jak rozlišit alopecii areata a trichotillomanii?
Jak Mata Hari navigovala nebezpečnými vodami špionáže a politických intrik v době první světové války
Jak zajistit vícerozměrnou izolaci a správu přístupových práv v Apache Airflow
Jak se rodí zrada mezi bandity: Taktika, střetnutí a nevyhnutelný osud