Jak se formovala zelená elita v Kostarice a její vliv na klimatickou politiku

Zelená elita, skupina lidí, kteří se podílejí na formování politiky ochrany klimatu, hraje zásadní roli v dynamice rozhodování o klimatických opatřeních. Tato elita není primárně spojena s ekonomickou mocí, ale s rozhodovacími pravomocemi, které mají vliv na ekologické a politické změny. Někteří členové této elity, jak ukazuje výzkum Bulla a Aguilara-Støena (2015) a Khana (2012), jsou odborníci na technické, právní, inženýrské nebo politické oblasti, kteří často hovoří španělsky. Jiní jsou mnohajazyční aktivisté z Kostariky, kteří působí jak v domácím prostředí, tak na globální úrovni klimatických věd a politiky. Historie a ideologie těchto lidí se začala formovat v průběhu 30. let 20. století, kdy se začaly vytvářet specifické vazby mezi elitami a drobnými vlastníky půdy.

V Kostarice, s její relativně rovnostářskou strukturou, se elita historicky častěji zaměřovala na podporu veřejného dobra. V období 30. a 40. let, kdy byla ekonomika Kostariky zasažena světovou hospodářskou krizí, začala vznikat koalice mezi elitními zpracovateli kávy a menšími vlastníky půdy. V roce 1932, po ekonomických otřesech, se menší producenti kávy organizovali a úspěšně prosadili regulaci cen kávy, což vedlo k vytvoření Národního institutu kávy (ICAFE), který měl zajistit rovnováhu mezi zpracovateli a producenty.

Tato koalice mezi elitou a menšími vlastníky půdy v Kostarice byla v mnoha ohledech ideologická i ekonomická. Konflikty mezi různými třídami byly řešeny prostřednictvím dialogu a demokratických institucí, což vedlo k relativnímu politickému klidu. Ve srovnání s jinými zeměmi Střední Ameriky, kde byly vztahy mezi elitou a malými vlastníky půdy často mnohem napjatější, se v Kostarice podařilo dosáhnout rovnováhy, která stabilizovala politickou situaci a umožnila rozvoj demokratických struktur. To bylo možné díky sdílené víře v ideál malé vlastnické vrstvy, která byla považována za základ demokratické stability země.

Avšak i v Kostarice se v roce 1948 odehrála krátká revoluce, která ukázala, že sjednocení elitní třídy a střední vrstvy není zcela bez napětí. Po politických krizích a volbách, které byly spojeny s podezřením na volební podvody, v čele s Josém Figueresem, který vedl vojenskou juntu a vytvořil novou politickou realitu v zemi. Figueres a další vůdci, kteří patřili k různým třídám, se spojili v boji proti komunismu a nelegitimnímu vládnutí. Výsledkem byla nacionalizace bankovního sektoru a zavedení 10% daně z bohatství, což oslabilo ekonomickou moc tradičních elit, zejména zpracovatelů kávy.

Vývoj této elity a její ideologie měl dlouhodobý vliv na klimatickou politiku v Kostarice. Byla to právě tato elita, která se stala klíčovým hráčem v rozhodování o ochraně klimatu. I v současnosti je důležité chápat, že úspěchy v oblasti klimatických opatření nejsou pouze výsledkem technických inovací, ale také důsledkem historických vztahů a ideologických souvislostí, které se vytvářely po mnoho desetiletí. Tato elitní subkultura, která se formovala v rámci specifických historických a ideologických podmínek, má stále zásadní vliv na současné klimatické politiky.

Vliv této elity na klimatickou politiku v Kostarice by neměl být podceňován. Její role není jen v technických a právních otázkách, ale i v tom, jak se formují širší politické a ideologické rámce pro ochranu klimatu. Důležité je také si uvědomit, že vývoj této elity není izolovaným jevem, ale je součástí širších globálních trendů, které ovlivňují klimatické politiky nejen v Kostarice, ale i na celosvětové úrovni.

Jak se Costa Rica stala lídrem v oblasti klimatických politik: Úloha elit a jednotlivců v tvorbě politiky

Tato myšlenka je zvláště relevantní pro analýzu politiky, která je formována nejen obecnými trendy, ale i konkrétními jednotlivci, kteří ve správný čas a na správném místě mohou ovlivnit vývoj rozhodnutí. Tento koncept zkoumání “pulse” dynamiky změn, která se zaměřuje na konkrétní momenty a rozhodnutí, má své opodstatnění v příkladech, jako je životní zkušenost Franklin D. Roosevelta a jeho vliv na agro-ekologické změny související s politikou New Dealu.

Podobně to platí pro analýzu vlivu jednotlivců na ekologickou a klimatickou politiku, která je vysoce ovlivněna nejen globálními trendy, ale také osobními interakcemi a rozhodnutími. V případě Costa Riky byl tento vliv elit, včetně politických a ekonomických vůdců, klíčový pro vývoj ambiciózních klimatických politik, které dnes tento stát proslavují.

Proč byla Costa Rica schopná přijmout takovéto iniciativy v 80. letech, když mnoho jiných malých států globálního Jihu se potýkalo s ekonomickými problémy a politickými krizemi? Odpovědí je stabilita, která pramení z historické třídy a politické kultury, jež začala v 30. a 40. letech 20. století, kdy se v Costa Rice etablovala silná střední třída. Tento systém, který umožnil vyhnout se násilné revoluci, byl klíčovým faktorem pro pozdější rozhodnutí, která vedla k environmentálním a klimatickým reformám.

Óscar Arias, v jehož rodině se tradice pěstování kávy a s ní spojené bohatství staly základním stavebním kamenem jeho politické kariéry, měl od začátku přístup k elitnímu vzdělání. Zkušenosti, které získal během svého pobytu v zahraničí, například na Boston University a London School of Economics, mu poskytly mezinárodní perspektivu, která se později projevila v jeho schopnosti ovlivňovat mezinárodní i národní politiku. Po získání Nobelovy ceny za mír v roce 1987 se jeho postavení jako globálního lídra ještě více upevnilo, což následně pomohlo formovat rozhodnutí týkající se politiky životního prostředí v Costa Rice.

Je třeba si uvědomit, že skutečný vliv elit není pouze výsledkem jejich individuálních schopností, ale i historického a sociálního kontextu, ve kterém působí. Historie rodinných linií, přístup k vzdělání, mezinárodní zkušenosti a kontakty vytvářejí podmínky, které umožňují formovat politiku v souladu s globálními trendy a specifickými národními potřebami. Tito jednotlivci mají schopnost ovlivnit nejen politické agendy, ale také utvářet historické momenty, které mají dlouhodobý dopad na národní a globální klimatické politiky.