Jak geometrie a symbolика ovlivňovaly umění a politiku v době kalifátu

Abu Zayd začal vyprávět o své minulosti. „Možná znáte jména slavných básníků, kteří chválili kalify? Takoví, jako Farazdaq a Jarir, se zřejmě budou připomínat i za několik staletí. Ale pro každou tu hvězdu bylo deset dalších, kteří se živili jen vínem a jídlem. Jejich jemně vytvářené verše rychle zapadly v zapomnění, a to i mezi těmi, kteří je slyšeli. Já byl jedním z těch, kteří se toužili připojit ke dvoru Abd al-Rahmana ibn Mu‘awiya, kterého někteří nazývali „Sokol“. Není to, myslím, nijak důležitý člověk, ale přesto člen urozené rodiny Umájjovců.“

„Co to znamená?“ zeptal se mnou ten, kdo poslouchal jeho příběh.

„To znamená ‚krvavý‘, a musím říct, že je to hořké jméno, které rád vyslovuji,“ vysvětlil. „Abu’l-‘Abbas si vzal za úkol vypořádat se se všemi členy rodiny Umájjovců a vyhladit je. Můj starý pán, Abd al-Rahman, utekl do úkrytu. Byl jsem s ním většinu času, když se přesouval z místa na místo. Na začátku byli přátelé, kteří ho ukrývali. Ale jak nebezpečí rostlo, dveře se zavíraly, staré služby byly zapomenuty. Někdejší hrdý Sokol se dostal až do stavu, kdy nabízel dary výměnou za jídlo a přístřeší. Jeho zlato se vyčerpalo, a tak začal prodávat své jiné cennosti. A nakonec přišla řada na jeho hedvábí.“

„Proč to hedvábí uchovával? Opravdu je cennější než zlato?“ zeptal se znovu posluchač.

„Pro některé je,“ odpověděl Abu Zayd. „Hedvábí je samozřejmě drahé, ale to není celé vysvětlení. Každý kus, který nese tuto inscription, byl položen na tělo samotného kalifa. Marwan a další před ním si každé z nich oblékli, než je darovali svým přátelům a spojencům. Mince jsou špinavé věci, i když jsou raženy ze zlata. Tolik rukou jich už drželo. Co však činí toto hedvábí tak výjimečným, je fakt, že bylo dotknuto samotným zástupcem Alláha na zemi.“

Abu Zayd vzdychl a pokračoval: „Abd al-Rahman, jak byl čím dál více zoufalý, nakonec přišel sem, do Akhmimu. Hledal cestu na sever podél Nilu a pak na západ. Když jsem viděl, jak si koupil místo na obchodní lodi a zaplatil tím své nejcennější věci, měl jsem slzy v očích. To hedvábí, co vidíte na stole, bylo součástí ceny. Slyšel jsem ho říkat, že ho to bude následovat až do jeho hrobu. Nebylo to však určeno. Už jsem ho nikdy nespatřil.“

„Ale jak ses sem dostal ty?“ zeptal se opět.

„Rozhodl jsem se, že to hedvábí musím získat, i kdyby to mělo být pro vzpomínku na mého pána. Sledoval jsem obchodníka a viděl, jak se drahocenná věc v Akhmimu měnila z ruky do ruky. Poslední ji měl starý muž. Sledoval jsem ho sem. Vy křesťané rádi darujete věci, abyste si odlehčili od hříchů. Měl jsem plán, jak se tam dostat a získat ji pro sebe.“

„A co jsi hodlal dělat potom?“ zeptal se.

„Moje dny jsou sečtené,“ řekl. „Pokud nic jiného, myslel jsem, že by to mohlo být moje plátno, pokud někdo zjistí o mé spojitosti s Abd al-Rahmanem.“

Abu Zayd se zamyslel a poté dodal: „Teď jsem zde, žiji jako obyčejný mnich, jak to od nás očekávají. Je to těžká práce, nic chytrého, jen tvrdý život. Ale když si vzpomenu na to hedvábí, na tu vzpomínku na muže, který kdysi vládnul světu, nezbývá než si říct: vše se jednou ztratí. Po jeho smrti nezůstalo nic kromě rozvalin, jako teď vidíme tady. Palác Hishama, kdysi sídlo jednoho z nejsilnějších mužů světa, dnes jen vzpomínkou na minulost. Jak snadno zmizí to, co se zdálo nesmrtelné, jako ten nádherný palác, co kdysi stál a který teď jen opadává a ztrácí svůj lesk.“

Důležité je, že i v těch nejlepších obdobích a v obdobích největší slávy se zdá, že nic není zaručeno. Minulost, jejíž část tvořila i tento palác, slouží jako připomínka marnosti světských věcí. A stejně tak, jak geometrie a vzory ovlivňovaly umění a symboliku v období kalifátu, tak i veškeré bohatství, krásu a moc nakonec podléhá času a plynutí dějin. Každá linie, každý tvar, který byl dříve symbolem bohatství a moci, dnes může sloužit jako památka na ztracený čas a zaniklé hodnoty.

Proč je krásné psaní považováno za cenné? Příběh o mistrovských nástrojích a vzácných předmětech

Zatímco pokračovali v cestě mezi tržišti, Ahmad byl poslední, kdo opustil místnost. Obrátil jsem se zpět a uviděl ho, jak si strká jednu z per písařů do kapsy svého kabátu. Bez jediného slova mě minul a zmizel v davu. Kráčeli jsme mezi prodejci ovoce a rušným davem nakupujících na ulici. Brzy se náš otec rozloučil s přítelem a já jsem zatahal otce za rukáv. „Viděl jsi, jak ukradl jedno z Ibn al-Bawwabových rákosových per? Proč by někdo vzal něco tak levného? Jedno pero je přece jako každé jiné.“

Můj otec pokrčil rameny. „Možná jako památku? Nebo si myslel, že se něco naučí z toho, jak mistr písař tvaruje rákos? Každý řez nožem může změnit tok inkoustu a šířku tahů. Vím, že chce, aby jeho syn Zayd měl nějaké řemeslo. Takové pero by mu mohlo pomoci osvojit si umění krásného psaní.“ Salim se naklonil blíž. „Ani Zayd, ani jeho otec nebudou z jeho jednání mít prospěch. Možná uniknou pozornosti kádího kvůli této maličkosti, ale měli by si pamatovat, že Korán o zlodějích říká, že ‚těžký trest patří jim v Posmrtném životě‘. Toho se nelze vyhnout!“

Přemýšlel jsem o tom. „Myslíš, že může někdo něco opravdu naučit z pera? Asi to považoval za dost důležité, aby podstoupil riziko.“ Salim se na okamžik zamyslel. „Sbírat rukopisy je možné, že také sbírají psací nástroje slavných písařů z minulosti. Slyšel jsem, že někteří tvrdí, že vlastní pera, která používal ʿAli b. Abi Talib, pokoj s ním. Možná věří, že dotýkání se těchto předmětů je přivede blíž k mužům, kteří je používali?“

„A co si myslíš ty?“ zeptal jsem se. „Nejlépe je to považovat za hloupost, nejhůř za širk,“ odpověděl ostře. „Ať se křesťané klamou modlitbami před relikviemi, to nás se netýká! My se máme soustředit na svatá slova, která těmito pery vznikla, ne na ruce těch, kteří je drželi. Ačkoliv, musím přiznat, že mě zahřeje u srdce, když vidím Korán napsaný krásným písmem. Možná nás Ibn al-Bawwab ukazuje do budoucnosti svým jednoduchým naskhem a pevným thuluth? Allah ví nejlépe.“

Trvalo to jen okamžik, než jsme zcela pochopili, co všechno se skrývá pod povrchem. U tržiště v Tripolisu jsme byli svědky tajemné scény, která nám ukázala, jak snadno se mohou cennosti ztratit v rukou těch, kteří jim rozumí. Můj otec, známý pro svou opatrnost a postřeh, si rychle všiml figury v kápi, která spěchala k obchodníkovi. Po rychlé výměně peněz a pokrytí záhadného předmětu do sametového plátna následoval únik do tmavé uličky. Byli jsme si jistí, že pod tímto rouchem se skrývá něco vzácného.

Po chvíli jsem se zamyslel. „Proč by caliph al-ʿAziz potřeboval něco tak cenného?“ Abu Zayd se na mě podíval s náznakem pobaveného úsměvu. „Pro nápoje, co jiného? Ačkoliv i kozí mléko by v takové nádherném džbánu vypadalo přitažlivě.“ Představoval jsem si, jak tento křišťálový kousek leží vedle jiných na královských oslavách, nebo při mawlidu Proroka.

Když přemýšlíme o těchto předmětech, je důležité si uvědomit, že jejich hodnota není vždy spojena s cenou. Mnohem důležitější je, jakým způsobem ovlivňují naše porozumění dějinám, kultuře a našim vlastním hodnotám. Předměty, jako jsou pery nebo křišťálové džbány, zůstávají svědky minulosti a připomínají nám, že skutečná hodnota spočívá v tom, co za nimi stojí – jaké příběhy, jaké kulturní dědictví a jaké hluboké lidské hodnoty.

Jak číst starověké nápisy a chápat architekturu v Djenné

V předchozím textu jsme se setkali s fascinujícím pohledem na způsob, jakým se lidé pokoušeli porozumět starověkým nápisům a architektuře. Byl to proces, který nejen odhalil význam slov, ale také souvislost mezi člověkem a jeho prostředím. Tento text nás zavádí k hlubší úvaze o tom, jak číst symboly a jak se dívat na architekturu, která má svou vlastní řeč. To vše je součástí širšího kulturního a historického kontextu.

V první části textu se setkáváme s popisem, jak člověk, jenž se zabývá studiem starověkých nápisů, dešifruje jednotlivé znaky. Zde se nejedná pouze o mechanické čtení, ale o opravdové rozkrývání skrytých významů, které jsou propojeny s kulturou a hodnotami doby. Každé písmeno, každý znak, má svůj vlastní příběh. V příkladu je zmíněn postup dešifrování slova salama, což znamená mír. Tento proces odhalování významů může připomínat luštění hádanek, které spojují historii s přítomností.

V podobném duchu se popisuje také vztah mezi těmito historickými artefakty a jejich majiteli. To, jak se mnozí z těchto uměleckých předmětů, jako jsou poháry, nevyznačují jmény vlastníků, ale titulovanými názvy vládců a sultánů, naznačuje, jak moc byla umělecká díla spojena s mocí a postavením. Jak ale zmínil vypravěč, i když je možné číst tituly a významy, konkrétní identitu majitele těchto děl často zůstává neznámá. Tento aspekt nám ukazuje, jak se umění a kultury mohou ztratit v průběhu času, a to i navzdory neocenitelným historickým hodnotám, které mají.

V druhé části textu se přesouváme do Djenné, malijského města, které je domovem jedné z nejznámějších stavitelství na světě - Velké mešity Djenné. Vypravěč zde popisuje svou zkušenost s pískem, větrem a těžkostí života v tomto regionu, což samo o sobě vytváří silný obraz fyzického prostředí. Vzpomínky na hrubý vítr, který sahá až do úst, jsou kontrastovány s pohledem na ženu, která se soustředí na psaní a kterou vypravěč potká. Tento kontrast mezi těžkostmi přírody a klidným zaměřením na práci představuje zajímavou dynamiku mezi přírodními silami a lidskou odolností.

Fatoumata, žena, která se ve vyprávění objevuje, je fascinujícím průvodcem po historii stavby mešity. Když vypravěč zmíní podobnost s mešitou Ibn Tulun v Káhiře, Fatoumata mu vysvětluje rozdíly mezi tím, jak se konstrukce tohoto chrámu vyvíjela v souvislosti s místními podmínkami. Jednoduché, ale silné architektonické prvky, jako jsou vysoké oblouky a konstrukční techniky, které umožňují budově nést těžkou zátěž, nám připomínají, jak se architektura může přizpůsobovat konkrétním výzvám a potřebám společnosti.

Ačkoliv vše, co vidíme v Djenné, vypadá jako něco, co tu stálo po staletí, skutečná historie této stavby je mnohem mladší. Mešita byla v ruinách a teprve na základě rozhodnutí francouzských úřadů byla obnovena. Tato skutečnost nám připomíná, jak historie a její rekonstrukce mohou formovat naše vnímání kulturního dědictví. Tento proces obnovy není pouze o vrácení fyzické podoby, ale o oživení kulturního a historického významu, který má hluboký dopad na místní komunitu i na světovou kulturní scénu.

Fatoumata nám ukazuje, jak vše kolem nás má svůj vlastní příběh a význam, a to nejen ve smyslu materiálního, ale i ve vztahu k lidem, kteří se podíleli na jeho tvorbě a jeho vnímání. Pochopení takových souvislostí nám pomáhá nejen číst texty a vnímat architekturu, ale i vidět propojení mezi minulostí, přítomností a budoucností, které jsou neoddělitelně spjaty.