Jak se mění pravda? Post-pravda v marxismu, fašismu a subjektivitě

Původní marxistická formulace pravdy vychází z předpokladu, že „pravda“ není autonomní či nezávislou entitou, ale závisí na sociálních vztazích. Ideje podle této perspektivy nevznikají samy o sobě, ale jsou produktem těchto vztahů, nikoliv naopak. Etienne Balibar tuto změnu označuje za jakousi kopernikovskou revoluci v sebepojetí filosofie, která místo idealismu Hegela staví filosofii do rámce širšího společenského a životního procesu, jenž určuje, co filosofie a filosofové vůbec mohou.

V kontextu politického spektra je zajímavé sledovat, jak tento „post-pravdivý“ přístup rezonuje jak na pravici, tak na levici. Na pravici například italský fašismus 20. století nefungoval jako jednoduchý autoritářský režim, ale jako složitý a rozporuplný fenomén, který vystupoval mimo rámec liberální demokracie. Fašismus tak není jednoduše diktaturou vynucenou silou, ale systémem, který je spojen s určitým souhlasem mas, jež mu dodávají legitimitu. Tento souhlas není ani snadno pochopitelný, ani jednoznačný, fašismus tak nelze zredukovat na prostou autoritu či násilí.

Tato komplexnost fašismu zahrnuje jeho politickou neurčitost, schopnost získávat masový souhlas a kulturní složitost, což ukazuje na jeho hlubší přitažlivost a dlouhodobost v určitých historických podmínkách. Fašismus tak nelze vnímat jako pouhou historickou anomálii, ale jako fenomén s trvalou relevancí, který je nutné analyzovat s důrazem na jeho složité ideologické a sociální kořeny.

Na levici se zase setkáváme s pokročilým rozpracováním marxistické epistemologie v díle Althussera, který rozvíjí představu pravdy jako architektonicky složitého fenoménu. Althusserův marxismus se propojuje s psychoanalýzou, zejména ve škole z Lublaně, kde autoři jako Slavoj Žižek pokračují v rozvoji „ortodoxního lacanianismu“. Tato kombinace přivádí filosofii k „konečnému závěru“ a naznačuje přechod do tzv. post-filosofického stavu, kde tradiční pojetí pravdy opět podléhá radikální reinterpretaci.

Důležitým aspektem je porozumění tomu, že post-pravda není pouhou manipulací fakty nebo lží, ale hlubokou změnou vztahu mezi pravdou, mocí a subjektivitou. V tomto smyslu fašismus i levicové proudy s post-pravdou pracují jako s prostředkem k vytváření konsensu nebo k dekonstrukci tradičních pravd, přičemž tento proces je vždy provázán s mocenskými a ideologickými zájmy. Čtenář by měl rozumět, že současné diskuse o post-pravdě a jejích dopadech v politice nelze oddělovat od historických a teoretických kořenů, jež sahají až k marxismu a jeho následným interpretacím.

Klíčové je také pochopení, že pravda a moc jsou neoddělitelně spojeny a že každá ideologická konstrukce pravdy je zároveň mocenským aktérem, který utváří subjektivitu i společenskou realitu. Tím se otevírá prostor pro kritickou analýzu nejen samotných ideologií, ale i způsobů, jakými jsou vnímané a přijímané ve společnosti, což je nezbytné pro hlubší porozumění současnému politickému dění a krizím liberalismu.

Proč je přízrak bílé dělnické třídy stále znovu vyvoláván?

Jednotícím prvkem těchto hnutí není nostalgie po zaniklém průmyslovém světě, ale společné odmítnutí odlišnosti: rasismus, islamofobie, xenofobie. Trumpův úspěch nebyl výkřikem opomíjené třídy, ale mobilizací resentimentu těch, kdo odmítají ztratit své privilegované postavení ve společnosti. Tato skupina není okrajová – představuje samotné jádro dnešní Republikánské strany. Její radikalizace začala už po zvolení Baracka Obamy v roce 2008, kdy pravice opustila starý kompromis: smířit se s neoliberální ekonomikou výměnou za kulturní válku proti ženám, menšinám a LGBTQ lidem. Dnes však republikánští kandidáti otevřeně vystupují i proti vlastnímu establishmentu a tradiční republikáni musí přistupovat na tuto hru, nebo riskovat ztrátu hlasů.

Autoritářská politika, kterou Trump reprezentuje, byla pro jeho příznivce sérií "darů": zákazy cestování pro muslimy, razie v hispánských komunitách, deportace rodin, útoky na tzv. sanctuary cities, omezování volebního práva, zákazy pro transgender osoby ve vojenské službě, podpora policejního násilí, nebo obnovení války proti drogám namířené především proti Afroameričanům a Latinoameričanům. Tato opatření, jakkoliv právně napadnutelná nebo odporující ústavě, naplňovala jejich potřebu odplaty. V Trumpovi neviděli politika, ale nástroj pomsty vůči měnícímu se světu.

Podobný obrat nastal i ve školství. Standardizované testování, které decimovalo vzdělávání v menšinových komunitách, bylo po desetiletí ignorováno nebo obhajováno. Až když „naše děti“ začaly být negativně ovlivňovány stejnými opatřeními, objevila se vlna odporu. Testování, které bylo dříve nástrojem kontroly, se najednou stalo symbolem útlaku.

Liberální analytici v tomto kontextu nadále idealizují bílou dělnickou třídu, ačkoliv její resentiment a odpor ke změně tvoří jádro současné autoritářské reakce. Místo aby se liberální diskurz soustředil na přímý boj s rasismem a fašismem, ztrácí se v kritice „identitární politiky“, v nostalgii po „slušné“ pravici nebo v relativizaci motivací voličů krajní pravice. Tento přístup nevede k žádnému řešení, pouze maskuje neschopnost postavit se systémovému útlaku.

Důležité je pochopit, že ekonomická nerovnost v USA není oddělitelná od rasové hierarchie, kterou kapitalismus historicky využíval k legitimizaci vykořisťování. Argumenty o „ekonomické úzkosti“ jsou v tomto smyslu pouze zastíracím manévrem – nástrojem, jak poskytnout empatii bílým voličům, zatímco se ignoruje strukturální útlak menšin. Mluvit o chudobě bez rasového kontextu znamená přehlížet klíčové aspekty nerovnosti, kriminalizace a institucionálního násilí, které formují životy těch, kdo byli po generace vyloučeni z amerického snu.

Jak náboženství, rasa a národní identita formují Trumpovu éru: Proč je třeba redefinovat pojem náboženství

V době vzestupu Donalda Trumpa se politický diskurz a společenské napětí neoddělitelně prolínají s otázkami náboženství, rasy a národní identity. Tyto tři oblasti tvoří složitý a provázaný komplex, který ovlivňuje chápání spravedlnosti a demokracie ve Spojených státech. Kritické analýzy současného vývoje ukazují, že jakékoliv úsilí o řešení nespravedlnosti či ohrožení demokratických principů musí tyto faktory vzít v potaz a proměnit tradiční pojetí náboženství.

Podpora Trumpa mezi voličskou základnou nebyla pouhou reakcí na ekonomickou nejistotu, jak se často zjednodušeně tvrdí, ale hluboce zakořeněnou odezvou na komplexní společenské změny, které zahrnují rasové napětí a pocit ohrožení „tradiční“ národní identity. Média a kultura spojená s Trumpismem často artikulují a posilují právě tyto propojení, kdy se náboženské symboly, rasové narativy a nacionalistické ideje vzájemně doplňují a legitimizují.

Náboženství v tomto kontextu nesmí být redukováno jen na institucionalizované formy víry nebo formální církevní struktury. Mělo by být vnímáno jako širší sociokulturní fenomén, zahrnující jak rituály, symboliku, tak i ideologické a emocionální aspekty, které utvářejí kolektivní identitu a politické postoje. Tato širší definice umožňuje lépe pochopit, jak náboženství funguje jako klíčový prvek při mobilizaci voličů, kteří vnímají svou rasu a národ jako ohrožené a náboženství jako prostředek obrany těchto hodnot.

Dále je nezbytné uvědomit si, že křesťanský nacionalismus, který je v Trumpově éře často viditelný, není pouze náboženským jevem, ale komplexním sociopolitickým fenoménem, který propojuje etnický nacionalismus s náboženskou symbolikou a moralitou. Tato dynamika vytváří silný emocionální a ideologický základ pro politickou identitu části americké populace, což komplikuje snahy o dialog a inkluzivitu.

Současné výzvy vyžadují, aby demokratické hnutí a aktivisté vnímali náboženství nejen jako překážku, ale i jako potenciální zdroj odporu proti autoritářským tendencím, pokud se podaří překonat reduktivní pohledy a rozvinout hlubší porozumění jeho roli ve společnosti. V tomto smyslu je důležité sledovat a kriticky analyzovat, jak se náboženské narativy používají k politické mobilizaci a jak je možné nabídnout alternativní interpretace, které podporují inkluzivitu a rovnost.

Konečně je třeba zdůraznit, že řešení vyžaduje interdisciplinární přístup, který kombinuje politologii, sociologii, teologii a kritickou teorii, aby bylo možné komplexně reagovat na propojení náboženství, rasy a národního cítění. Pouze tak může být položena pevná základna pro obnovení demokracie a spravedlnosti v kontextu hlubokých společenských proměn.

Jak se křesťanský nacionalismus staví k rasismu a politice Donalda Trumpa?

Podobné taktiky vidíme také v textech Stephena Stranga, který Trumpa staví do role Bohem vyvoleného vůdce, jenž má sjednotit křesťanství a obnovit Ameriku jako křesťanskou zemi. Strang například líčí „dobré staré časy padesátých let“ jako dobu morální stability a národní jednoty, přičemž přehlíží, že právě v této době platily segregacionistické zákony a menšiny byly systematicky utlačovány. Tento narativ tak působí jako omluva za tehdejší bílý křesťanský nacionalismus, který byl zároveň zdrojem útlaku a vyloučení.

Strang dále označuje protestní hnutí, jako je Black Lives Matter, za rasově motivované a demonicizuje je jako nepřátele svobody a pořádku. Tento obraz je ukázkou bílé evangelikální strategie, kdy se skutečné problémy rasové nespravedlnosti zaměňují za násilné výpady a ohrožení stability, přičemž role agresorů a obětí jsou překlopeny. V této naraci jsou „vzdorující menšiny“ vykresleny jako hlavní hrozba, zatímco systémové formy diskriminace a rasismu se zamlčují nebo minimalizují.

Součástí této ideologie je také apolitické zbožštění Trumpa, který je představen jako Bohem vyvolený nástroj k uskutečnění „božského plánu“, což vyvolává paralely s historickými křesťanskými hnutími, například bojem proti otroctví. Tento narativ posiluje myšlenku, že volba Trumpa je morální povinností a součástí božského záměru, čímž se potlačuje kritická diskuse o jeho kontroverzních praktikách a výrobcích.

Je důležité chápat, že tento přístup k rasismu a politice není pouze o obhajobě jednotlivce, ale představuje hlubší ideologický rámec, který systematicky marginalizuje hlasy menšin a zaměřuje se na udržení mocenských struktur. Připomíná nám to, že „božské“ či „morální“ záměry mohou být využity jako nástroj pro politickou manipulaci a ideologickou legitimizaci nerovností.