Během pandemie COVID-19 se americká politická scéna dostala do středu rozsáhlé mediální a veřejné debaty, v níž se střetávaly názory na připravenost vlády a její reakci na krizovou situaci. V centru této diskuse stál prezident Donald Trump a jeho administrativní rozhodnutí, která byla častokrát hájena i proti odborníkům a opozici. Klíčovým prvkem této politické dynamiky byla neustálá obhajoba nečinnosti a vykreslování situace tak, že vše bylo pod kontrolou, zatímco kritici byli označováni za osoby, které chtěly prezidentovi "ublížit". Tento konflikt, vyvolaný spory o to, co bylo řečeno a co se skutečně dělo, posiloval rozdělení mezi jeho stoupenci a odpůrci, což vyvolávalo silnou polarizaci veřejného mínění.

Významným rysem této doby bylo, že i přesto, že odborníci varovali před potenciální pandemií již od roku 2012, připravenost USA na takovou krizi byla naprosto nedostatečná. Eric Toner z Centra pro bezpečnost zdravotní péče při Johns Hopkins University vedl v letech 2018-2019 simulace pandemií podobných COVID-19, a přesto se nezajistilo adekvátní zásobování nebo logistika pro okamžité kroky, které by americké nemocnice a vláda měly podniknout. Po vypuknutí pandemie bylo zřejmé, že včasná reakce, například posílení nemocnic a podpora opatření jako sociální distancování, by situaci značně ulehčila. Mnoho odborníků se shodovalo na tom, že bez přípravy vlády, která by koordinovala reakci na nákazu, bylo řešení pandemie složité a časově náročné.

Klíčovým faktorem, který situaci zhoršoval, bylo výrazné omezování zdravotnických a vědeckých kapacit amerických agentur. Například v roce 2018 byla Trumpovou administrativou drasticky snížena globální zdravotní kapacita CDC (Centra pro kontrolu a prevenci nemocí), což znamenalo zrušení mnoha jejich mezinárodních operací a propuštění tisíců zaměstnanců. Kromě toho byly zrušeny i důležité agentury zaměřené na výzkum a vývoj, jako ARPA-E, což mělo dlouhodobé důsledky nejen pro veřejné zdraví, ale i pro národní bezpečnost a klimatickou politiku. Snížení rozpočtů pro tyto agentury bylo součástí širšího trendu, který měl za cíl eliminovat takzvanou "byrokracii" a minimalizovat vládní zásahy do soukromého sektoru. Tento postoj však přinesl konkrétní důsledky až s nástupem pandemie, kdy se ukázalo, že klíčové agentury nebyly schopné efektivně reagovat na náhlý výbuch pandemie.

Trumpova administrativní politika, která se soustředila na omezování vládní účasti ve veřejném zdraví, vedla k tomu, že odborníci a agentury, které byly klíčové pro prevenci a zvládání krizí, se ocitly v pozici, kdy nebyly schopny efektivně koordinovat řešení problému. Přestože mnoho odborníků varovalo, že "pokud rozbijete institucionální kapacity, není možné je rychle obnovit," Trumpova administrativa pokračovala v oslabování těchto kapacit, což mělo negativní důsledky nejen pro zdraví obyvatel, ale i pro celkové zvládání pandemie.

Přístup Trumpa, který se zaměřil na to, aby se ukázal jako "muž činu" a zároveň vystupoval proti médiím a kritikům, byl podporován jeho vlastními komunikačními kanály, zejména Twitterem. Prezident pravidelně využíval tento nástroj k šíření vlastních verzí reality, a to i v případech, kdy fakta neodpovídala skutečnosti. Například, když Trump obvinil administrativu Baracka Obamy z neúspěšné reakce na epidemii prasečí chřipky v roce 2009, ignoroval fakt, že Obama a jeho tým vytvořili krizový plán a infrastrukturu, která byla po jeho nástupu zrušena. Když se rozšířil COVID-19, Trump vytrvale tvrdil, že rychlá omezení cestování z Číny zachránila tisíce životů, i když realita ukázala, že po tomto rozhodnutí stále přišlo do USA desetitisíce cestujících.

Politika a rétorika tohoto typu byly zesilovány prostřednictvím tradičních médií, zejména Fox News, která často bez kritiky šířila Trumpovy tweety, čímž se stal tento narativ legitimizovaným a přijatým širší veřejností. Zatímco Trumpova slova byla vytrvale podporována, nezveřejňovala se však fakta, která by ukázala, jak nepravdivé nebo zjednodušené byly některé jeho výstupy. Tato mediální dynamika tak nejen podporovala Trumpovu politiku, ale také dále prohlubovala rozdělení mezi těmi, kdo ho podporovali, a těmi, kdo ho kritizovali.

Během pandemie byla klíčová otázka, jak efektivně reagovat na hrozbu a jak včas reagovat na krizové situace. Vláda, která ztratila důvěru odborníků, nedokázala správně posoudit potřebu okamžité akce a místo toho se soustředila na politické výhody, což vedlo k dlouhodobým negativním důsledkům. Po pandemii bude kladeno důraz na to, jak správně připravit instituce, jak posílit kapacity pro zvládání krizí a jak zajistit, že politické a odborné rozhodování budou skutečně sloužit veřejnému zájmu, nikoli politickým cílům jednotlivců.

Jak média a strach formují naši realitu?

V lednu 2015 se celý svět ocitl v zajetí strachu, který se rozšířil po teroristických útocích na redakci Charlie Hebdo v Paříži. Tato událost se stala výbušným katalyzátorem pro masovou mobilizaci emocí, které v západním světě vedly k vyjádření solidarity, ale zároveň vyvolaly neklidné reakce na rostoucí hrozby. V celé Evropě a USA se začaly šířit vlny protiimigračního sentimentu, spojeného s obavami o bezpečnost a náboženské konflikty. Politici, média a obyčejní lidé reagovali podle scénářů, které jim byly předloženy, často bez hlubší analýzy skutečné situace. Ačkoliv svět ve své reakci na útoky vyjádřil podporu obětem, pozadí těchto tragédií bylo mnohem složitější, než jak bylo vykreslováno v mainstreamových médiích.

Po masakru v Paříži se v médiích rychle etablovala fráze "Je Suis Charlie", která se stala globálním symbolem svobody projevu, ale také položila základy pro manipulaci s emocemi a politickými agendami. Přesně v tomto okamžiku média začala sehrávat zásadní roli v vytváření strachu a v jeho přenášení na širokou veřejnost. Když íránská vláda zakázala noviny, které uveřejnily fotografii George Clooneyho v tričku s tímto nápisem, demonstrovala svou neochotu přijmout západní symboly a pohledy. Tento incident je příkladem, jak mohou symboly a obrazy ve veřejném prostoru ovlivnit vnímání a politika.

Stejně tak se teroristické skupiny, jako je ISIS, naučily využívat sílu obrazů a digitálního prostoru k propagandě. Po teroristických útocích v Paříži se například objevily videa, kde členové ISIS vyzdvihovali hodnoty džihádu jako jedinou cestu k vysněné budoucnosti. Tato propaganda často apelovala na mladé lidi, kteří v západních společnostech hledali smysl a identitu, a zároveň jim nabízela něco, co v běžném životě nedostávali: jistotu v posmrtném životě a vítězství ve jménu víry. Tento prvek hrdinství a obětování se pro vyšší cíl byl silným nástrojem verbování nových bojovníků.

Rovněž, reakcí na takovéto tragédie byla i politická rétorika, která čím dál více posilovala vlnu strachu z islamizace Evropy a přistěhovalectví. Reakce na útoky vyvolaly diskusi o zpřísnění imigračních politik a o nutnosti sledování muslimských komunit. Z tohoto hlediska je třeba zdůraznit, že takovéto politické kroky byly v mnoha případech spíše reakcí na veřejný strach, než na konkrétní bezpečnostní hrozbu. V tomto kontextu se i populární kultura stala nástrojem šíření strachu – například film "American Sniper", který v Americe vyvolal pozitivní reakce na národní heroismus, avšak zároveň přispěl k eskalaci negativního vnímání Arabů a muslimů.

V této atmosféře strachu a podezření se zvyšovalo volání po silnějším státním dohledu a kontrole, což vedlo k dalším krokům směrem k omezení svobody jednotlivců pod záminkou ochrany před terorismem. Významnou roli v tomto procesu sehrála i politika strachu, která se stala klíčovým nástrojem v prezidentských volbách v USA v roce 2016. Donald Trump, v té době ještě kandidát, použil tento strach ve své kampani, kdy opakovaně vyzýval k zákazu přistěhovalectví z muslimských zemí a k posílení kontroly nad migranty.

Pokud se podíváme na skutečnou situaci, zjistíme, že strach z terorismu je většinou nepodložený a že západní společnosti jsou relativně bezpečné ve srovnání s jinými částmi světa. Nicméně, vnímání hrozby ovlivňuje sociální chování a veřejnou politiku, což má dlouhodobé důsledky. Falešná představa, že terorismus je neustálou hrozbou, podkopává důvěru lidí v instituce a v sebe navzájem. Tato ztráta důvěry může mít destruktivní vliv na soudržnost společnosti a její schopnost čelit výzvám, které nejsou vyvolány strachem, ale skutečnými problémy.

V tomto kontextu je kladeno důraz na zodpovědné používání médií, které by mělo usilovat o vyvážený pohled na situaci, aniž by se poddalo hysterii a manipulaci. Mnozí odborníci a novináři varují před negativním dopadem reflexivní mediace, která vytváří spirálu strachu a polarizace, a která ve skutečnosti mnohdy nenabízí reálná řešení problémů.

Jak fungují Lie algebry a jejich struktury
Jak poznat, že mám problém se závislostí, a co s tím mohu dělat?
Jaký je význam a charakteristika „gentlemana špionů“ a proč je jeho role nenahraditelná?
Jaký osud čeká mustangy v Západní poušti?
Gonzo Governance: Digitální identita a její vliv na politiku během pandemie