V místnosti bylo ticho, které snad nikdy nemělo být přerušeno. Cate stála pod stromy a pozorovala, jak Luca Gallo odjíždí. Mlha z výfuku jeho auta se ztrácela ve studeném vzduchu. Kolem ní byla krajina pokrytá bílým mrazem, a nebe nad hlavou stále drželo svou jemnou fialovo-modrou barvu. Za jejími zády se tyčila silueta hradu, který jako by očekával příchod nepřátel. Z vrcholu věže, napadlo ji, by mohl být výhled až k řece, možná i dolů do údolí, kde Loni Meadows zemřela. Luca už byl z dohledu, ale Cate měla pocit, že teď je to ona, kdo je v čele.

Bylo to trochu ironické. Jak by mohla mít pod kontrolou tu chaotickou skupinu lidí v kuchyni, kteří šuškali, hádali se a ztichli, jakmile se objevila? A hosté, kteří se neustále mračili nebo se tvářili ztraceně? Přesto věděla, že musí tuto roli vzít vážně, i když se všichni kolem ní zdáli být bezstarostní. Luca jí věřil. Když už měla po práci v jídelně, váhala na prahu kuchyně, zástěra v ruce; zvuky hlasitého rozhovoru ji zneklidnily.

„Kam to vlastně šla, to by mě zajímalo,“ říkala Ginevra, její ruce na bocích, spodní ret vystrčený. „Za nějakým mužem do Pozza.“ Mauro se připojil: „Jakým mužem?“ Nicki, jak to bývalo, se zdál zcela mimo. Cate už neměla sílu poslouchat. Rychle strčila zástěru do zásuvky a opustila kuchyni.

Venku, na terase, se rozhledla po mrazivé trávě, která v létě bývala místem, kde hosté jedli pod pergolou. Prošla zahradou a obešla ke krásné cihlové bráně, kde byla Luca kancelář a jeho byt. U brány stál černý, neznámý vůz s logem půjčovny aut. Jak se přiblížila, Luca vyšel ven s hromadou složek. Měl na sobě oblek, což Cate šokovalo – nikdy ho neviděla jinak než v kostkované košili a maskáčových kalhotách.

„Cate,“ řekl Luca a povzdechl si. „Jsem rád, že tě vidím. Mám tu pár věcí, které potřebujeme probrat. Představ si, že volali z Baltimoru. Nový ředitel... ale to počká.“

Cate překvapeně přikývla. „A co teď?“

„Měl bych na chvíli vyrazit do Florencie,“ řekl s náznakem nervozity. „Chci se setkat s manželem Loni Meadowsové.“

„On to ví?“ Cate byla znepokojená.

„Ano,“ odpověděl Luca, jeho tón byl chladný. „Ale máme ještě několik věcí, které si musíme vyřídit.“

Caterina, která nikdy nesnášela být v centru pozornosti, věděla, že musí převzít zodpovědnost, i když to v ní vzbuzovalo nelibost. Bylo to těžké, protože většina ostatních – Ginevra, Mauro, Nicki – by jí nedala žádnou podporu. A hosté? Ti měli vždy svou náladu a vlastně se nikdo nechtěl postavit za její slovo. Pochybovala o své schopnosti vést, i když Luca tvrdil opak.

V její roli, kdy se pokusila naservírovat kávu a sušenky v prázdné knihovně, zůstávala sama s myšlenkami na vše, co se kolem ní dělo. Během deseti minut se vrátila do místnosti a spatřila Tiziana, jak sedí u okna, a kolem něj byly dvě ženy – Michelle a Tina. I když se venku dalo být tepleji, on zůstával uvnitř.

„Rád bych byl venku,“ řekl Tiziano suše, když ji viděl, „ale jsou tu dvě, které mi pořád lezou na nervy. Ta kombinace, Michelle a Tina, to je něco.“

Cate chvíli váhala, ale pak si uvědomila, že v tomto malém světě, kde byli všichni propojeni, se příliš mnoho věcí dalo číst mezi řádky. Což by mohla říct Tizianovi? Věděl všechno. Byl v tomto prostředí už tak dlouho, že mohl vidět věci, které ostatní přehlíželi. Když mluvili o Tina a Michelle, Tiziano k tomu připojil, že jejich vztah nebyl právě zdravý.

Tiziano, který seděl v invalidním vozíku, to měl jinak. Byla v něm spousta času na pozorování a učení. „Loni, ta žena, byla součástí jejich světa, ale něco nebylo v pořádku. Loni se změnila – změnila svou roli z umělkyně na kritičku, což není vždy snadné. U některých lidí to vede k odcizení,“ řekl Tiziano.

Cate si na chvíli sedla. Věděla, že se musí naučit více o těch, se kterými byla obklopena.

Luca, její nadřízený, který jí svěřil důležitou zodpovědnost, si nikdy úplně neuvědomoval, co všechno to obnáší. Byla to zodpovědnost, která ji tlačila, ale zároveň poskytovala prostor pro růst. Ačkoliv ji její instinkt vedl k úniku, věděla, že musí najít cestu, jak se v této roli ukotvit. A to nešlo bez poznání těch, kteří byli kolem ní.

Pokud chce člověk v takové pozici uspět, musí mít schopnost číst nejen lidi kolem sebe, ale i situace. A to je vždy ta nejtěžší část: učit se, co znamená být vůdce, když se zdá, že se všechno kolem vás bortí. V každém okamžiku může přijít zklamání, ať už z chování ostatních, nebo z nejistoty, která se vkrádá do srdce.

Všichni ve své roli dříve či později čelí těmto výzvám. Není to jen o organizaci a rozhodování, ale i o vytrvalosti a schopnosti být v čele i v těch nejtěžších chvílích. Cate se musela naučit, že její postavení může být křehké, ale také silné, pokud ví, jak si udržet rovnováhu v chaosu.

Jak těžké vzpomínky formují naše přítomnosti a rozhodnutí: Vliv minulosti na kreativní procesy

Sandro se ještě teď vybavoval muže, kterého včera ráno viděl, když se loučil se synem před Liceo Classico Marzocco. Ten muž měl výrazný římský nos, bujné kníry a řídil stříbrnou Audi, která sjížděla z kopce. Zároveň to byl ten samý muž, jehož fotografii viděl v brožuře o Castello Orfeo – Niccold Orfeo, dědic Orfeových statků, pán a služebník Trustu. Tento obraz, který Sandro napůl poznal, najednou spojil s informací, kterou právě obdržel: Giuli mu napsala, že Carlotta odchází a on má jít za ní. Zbytek následoval přirozeně: "Možná se podívám na tělo," řekl.

V prostorách světlého, bílého studia stály na vysoké polici hrnce, které znepokojovaly Cate. Byly zde přítomny, přesto ji zdánlivě neustále sledovaly. Každý z nich byl trochu deformovaný, ale postavený s pečlivostí, jakoby byly na výstavě v nějaké nemocnici, svědectvím o stresu a rozkladu. Zbytky a vlákna, které na nich ulpěly, jí připomínaly tělesné změny, výrůstky a jizvy. Čím déle se na ně dívala, tím více začínaly nabírat charakteristické rysy, jako by jí oplácely pohledy, grimasami nebo zamračením. Když je poprvé spatřila, měla chuť vykřiknout: „Řekněte mi, co to znamená!“ Ale místo toho zůstala tichá, trpělivá.

Michelle, jejíž vystupování se zdálo během šesti týdnů stále více podrážděné a rozzlobené, nyní vykazovala nečekanou změnu. Mezi jejím neustálým pohybováním se kolem a monotónním komentováním atmosféry studia, její ostrý akcent zněl téměř uklidňujícím způsobem. Přesto zůstávaly hrnce stále vnímány jako něco znepokojivého. Cate si uvědomila, že tento prostor byl pro Michelle a Tinu něčím, co jim patřilo. Na rozdíl od ostatních částí hradu – knihovny, jídelny a dalších míst – zde bylo jakési tajemství, které obě ženy sdílely.

„Myslela jsem, že se jí tvoje práce líbila,“ začala Cate, vzpomínajíc na Loni, která na první návštěvě výstavy obdivovala Tinu. Atmosféra v místnosti se náhle změnila; všechno jako by ochladlo. Tina totiž věděla, co Loni skutečně řekla, a to změnilo pohled na celý jejich vztah. „Loni nenáviděla moji práci,“ odpověděla Tina ztěžka, zatímco Michelle dodala v závěru: „Byl to anonymní útok. Všichni věděli, že to byla Loni.“

Cate, zaskočená těmito slovy, začala chápat, že jejich vztah s Loni nebyl jednoduchý. Byla to rána, která zanechala své následky. Tina byla raněná a zklamaná nejen kritikou, ale také tím, že jí nikdo nevěřil. Ačkoliv Tina přiznala, že šlo o její vlastní hloupost – pokusila se vytvořit „Loni panenku“ z hlíny, aby ji nějakým způsobem ovládla – Cate si uvědomovala, že to nebylo o víře v kouzla, ale spíše o pocitu bezmoci a ztráty kontroly.

Celý tento proces ukazuje, jak minulost ovlivňuje naše rozhodnutí a vnímání reality. Kreativní procesy jsou často hluboce osobní, zasažené traumaty, zklamáními a někdy i negativními zkušenostmi. Cate se rozhodla, že tento okamžik musí zůstat v tajnosti. Jakýkoliv pohled na tuto situaci zvenčí by ji mohl snadno interpretovat jako šílenství, ale pro Tinu to byla forma vyrovnání se s bolestí. Tento akt, byť podivný, měl svou emocionální logiku.

Je důležité si uvědomit, že kreativní akt je nejen projevem vnějšího světa, ale také důležitým způsobem, jak se vypořádat s vnitřními démony. Mnozí umělci ve své tvorbě vyjadřují bolest, frustraci nebo touhy, které nelze vyjádřit slovy. I když se to může zdát jako nebezpečné nebo divné, často to bývá způsob, jakým se umělec snaží dát formu těmto intenzivním emocím.

Cate si uvědomila, že pokud by se nacházela v jiném prostředí, kde by byla obklopena lidmi, kteří jsou jí blízcí a kteří by dokázali její chování pochopit, věci by vypadaly jinak. Ale v tomto hradě, se svými šedými stěnami a mrazivým tichem, se vše zdálo být podstatně závažnější. Tento prostor, kde minulost a přítomnost neustále splývají, má sílu, která může formovat naše chování a rozhodnutí do podoby, kterou si ne vždy uvědomujeme.

Co se stalo, když svět, který jsi znal, začal padat?

Stál tam, pohlcující klid kolem, kdy žáci zmizeli ve škole, a v tu chvíli měl pocit, že by tu mohl zůstat celý den. Jen tak. Aby nemusel přemýšlet. Škola stála naproti nízké kamenné zdi, za níž se země ztrácela dolů do malé údolí s olivovníky a dokonalou vilou, než se znovu zvedla a spojila s majestátní středověkou hradbou města, která se klikatila po kopci. Byla to možná ta nejkrásnější scenérie, kterou kdy Sandro viděl: stříbrozelené listí stromů, zlatavý štuk vily, drsný šedý kámen městských fortifikací a vzdálený, impozantní silueta velké katedrály za nimi. Dým ze dřeva se vznášel někde na svazích pod ním, světlo bylo růžové díky ranní hodině, obloha téměř nepředstavitelně čistá a modrá.

Luisa. I když se zdálo, že tu bude moci zůstat a přestat přemýšlet, nebylo to tak. Nohy se mu rozčileně podivně zahoupaly na místě, až se zvuk otřásl klidným vzduchem. Měl být s Luisou, ruku v ruce, procházet se po úzkých uličkách a dívat se na město. Měli užívat své důchodu. Sandro nikdy nebyl zdatný ve vyrovnávání napětí v manželství – spíše mlčky přecházel nesoulady – ale včera se o to přeci jen pokusil. Dokonce si myslel, že uspěl. Luisa ho totiž opravdu přesvědčila, že je šťastný z jejího rozhodnutí, ale možná, že si to jen přála slyšet.

„Drahý,“ řekla, klepajíc dřevěnou lžící po straně pánve, sundávajíc zástěru a vázajíc ji zpět, „musím ti něco říct.“ Před šesti měsíci by jej její slova vzbudila hrůzu. Teď už však ten strach ustoupil a zůstal mu jen menší, ale stále otravný pocit úzkosti a viny: A co já? „No, vlastně… ne tolik říct, spíš se zeptat,“ opravila se, a její oči se rozzářily.

V tu chvíli si Sandro uvědomil, že i přes všechno, co do jejího těla vložili, má její pleť stále ten jemný, zářivý vzhled. Bylo jim řečeno, že by se neměla vystavovat slunci kvůli účinkům chemoterapie, ale muselo to být něco víc než jen chemie. „Pokračuj,“ usmál se do jejích očí. Jak hrozné to může být? Určitě jde o nějakou dobrou zprávu. „Propagovali mě,“ řekla, koutky úst se chvěly úsměvem.

Sandro si uvědomil, že si vůbec nedokáže představit, co to vlastně znamená. „Jsi manažerka. Jak tě můžou povýšit, když už máš na starosti všechno?“ zeptal se, stále se usmívaje, ale hlas zněl zjevně zvědavě, možná i trochu podrážděně.

„Frollini –“ a ona se jemně zčervenala, „…chce, abych se více zapojila do nákupů. Víš?“ Frollini. A tam byl, znovu, mezi nimi. Jeho opálená pleť, jeho krásné knírky, vila nedaleko a nádherný sportovní vůz. Byl vždy velmi laskavý k Luisě. Kdykoli se setkali, dvakrát do roka, vždy mu pevně stiskl ruku a s úsměvem říkal: „Jsi šťastný muž, Cellini.“

A v tu chvíli Sandro nemohl popřít, že Frollini se vkrádal do jejich života čím dál více. Sandro se snažil zakrýt svůj zklamaný výraz. „Kdy začneš?“ zeptal se, i když ve skutečnosti byl zmatkem, jak to všechno změní jejich plány.

„No, to je to, co... chce, abych chodila s ním na výstavy. Frollini.“ Sandro cítil, jak mu tuhne úsměv. Starý muž, ve svých kašmírových oblecích, otevírající Luisě dveře od auta, jezdící po Florencii. A s manželkou, samozřejmě, a dětmi, které už dávno žily jinde.

„Tak kdy?“ řekl Sandro, maskujíc napětí. „Milán?“ A ona odpověděla: „Ne, New York. Další výstavy jsou tam.“

Sandro se dostal do stavu, kdy se jeho vlastní vnitřní svět začal hroutit. Bylo to nevyhnutelné.

„Příští týden,“ řekla tiše, a její výraz měl směsici vzpoury a viny. „Odletím v pondělí brzy ráno. Vrátím se ve středu. Později, ve středu.“

Bylo to už dohodnuté. Tak to tedy bylo. V tu chvíli věděl, že už na nic nemůže říct. Věci se měly stát. Cítil vztek, ale i bezmoc. A ona ho objala, když slyšela jeho souhlas.

O hodinu později se ozval zvuk klíčů. Zaměstnanec školy vyšel ven, a když Sandro viděl jeho klíče visící na zámku brány, uvědomil si, že už to není jen o něm. Je to o tom, jak život jde dál, a co všechno musíme nechat za sebou, abychom se přizpůsobili novým pravidlům.

A co s tím dál? Někdy jsou věci, které nám přijdou nesnesitelné, nepochopitelné. Ale život je takový, jaký je, a jediný způsob, jak to všechno zvládnout, je přijmout to a jít dál.

Jak správně provádět inspekci svarů a opravné svařování: Důležité aspekty a postupy
Jak tyran využívá moc: Paralele mezi Antikou a současností
Jak efektivně aktualizovat svou fotografickou výbavu: Potřeba přechodu na nové systémy a co s nevyužívaným vybavením
Jak se alt-right ženy staví proti feminismu a přetvářejí patriarchát