Byly doby, kdy slova vyslovená po telefonu musela být slyšitelná i pro cizí uši – stůl v hale, kroucený kabel, šeptané věty, které se stejně nedaly skrýt. Teď se můžeš ozvat z lehátka unášeného mořem, poslat fotografii z větví stromu, sdílet video, svěřit nejtemnější tajemství neznámému člověku. A právě tam, v té nové blízkosti beze jména a doteku, se rodí nebezpečí. Nejde už jen o techniku, ale o touhu, která v této podobě získává chemii závislosti.

Barbara to vyložila jednoduše, v baru mezi dvěma prázdnými šálky: „Je to jako cigarety, jako heroin. Nečekej, že touha zmizí. Já sama jsem přestala pít před čtrnácti lety a pořád chci skleničku.“ Touha nezmizí, jen se člověk naučí, že na ni neodpoví. Giuli se při těch slovech zachvěla. V teple baru jí byla zima. „To znamená, že nejsme nikdy v bezpečí.“ A Barbara odpověděla: „Život není bezpečný. Všichni máme své potřeby, svá chtění. Kdybychom neměli, pořád bychom žili v jeskyních.“ V té větě zaznělo nejen smíření, ale i ironie: právě to, co nás žene kupředu, nás může ničit.

Závislost, ať už na látce nebo na člověku, není jenom o přítomnosti. Je to o očekávání, o adrenalinu, o chemii, kterou tělo vytváří z toho, čemu říkáme láska. Giuli slyšela příběh Flavie a nechápala, jak se mohla dostat tak hluboko. Barbara byla zvyklá na lidi až na dně – když už city zčernají, změní se v drogy a nemoc. Ale Flavia byla jiná, měla inteligenci, domov, zázemí. Jenže nebyla do takového života narozená: utekla z domu, kde ji bil otec, kde matka zemřela.

A pak přišly zprávy. Slova, která se zdála být něčím víc než jen slovy. Tolstoj, Bach, intelektuální svádění, které vypadalo vznešeně, ale bylo pořád jenom obrazem. „Neznamená to, že je dobrý, že je jiný,“ říkala Barbara. „Jen proto, že čte Tolstého, není lepší než ostatní.“ Slova jsou nebezpečná, když jsou jen slova: vytvářejí postavu, která v reálném světě neexistuje.

Flavia tvrdila, že zprávy maže. Ale Barbara věděla, že je musela někde psát. Je to lidský instinkt: uchovávat, zapisovat, nechat si kousek toho, co vzbuzuje touhu. Tak vzniká paralelní realita, vztah bez těla, bez hlasu, jen s textem a obrazem. A přesto v těle funguje stejně – hormony, napětí, návyk. Giuli tomu říkala textová závislost, i když to znělo směšně, jako hra pro dospívající.

Sandro se ptal: „Jaký muž by to udělal? Cyrano? Někdo, kdo umí jen slovy svést ženu, která by si ho na ulici nikdy nevšimla?“ A možná měl pravdu. Vztahy zredukované na zprávy, zprávy zredukované na drogu. Každé pípnutí telefonu je jako dávka. Flavia, která odjela k moři bez mobilu, dělala totéž co závislý, který vylije láhev do dřezu. Ale i tak věděla, kde by sehnala další. Vždycky je další telefon, další zpráva, další obraz.

Pro čtenáře je důležité pochopit, že digitální komunikace není neutrální pole. Je to prostředí, které nás učí jinak toužit, jinak čekat, jinak se připoutávat. Každá zpráva, každá fotografie funguje jako malá injekce napětí a odměny. Vztahy postavené jen na textu nejsou méně skutečné – jenom se stávají prostorem projekce, kde se skutečný člověk ztrácí. Stejně jako u látkové závislosti nestačí jen odpojit telefon, protože touha se tím neruší, jen přetrvá v tichu. Porozumění tomu, jak funguje chemie touhy, fantazie a návyku, je zásadní pro to, aby člověk poznal, kdy se z blízkosti stává past.

Jaký je skutečný vztah mezi kontrolou a násilím ve vztazích?

Bez úsměvu vypadala Gloria, žena, která se Luise vždy zdála šťastným dítětem, mnohem starší, než skutečně byla. Giancarlo zaznamenal její beznaděj. „Ještě jsem ho nepotkal,“ řekl smutně. „Ale víš, jak to bývá u holek: ten kluk je všechno, o čem neustále mluví, jak úžasný je, jaké malé věci dělá, říká…“ Otočil se, polkl. „Myslím, že ho považuje za vzrušujícího. Je to dominantní typ, alfa-samce, trochu chladný a trochu chytrý. Takový mám dojem. Ale ne, nikdy jsem ho nepotkal. Nic konkrétního. Mezi řádky…?“ „Ano,“ řekla Luisa. Vedle ní byla Gloria němá a bledá, ruce svázané na kolenou. Chlapec pokračoval: „Je starší než ona. Hodně starší. Neříkají snad, že špatné návyky mají jen staří muži? Připadá mi, že ji dělá malou, naivní a nezkušenou, že jen on ji může něco naučit. Střídá láskyplné a přísné chování, jako by ji trénoval jako psa.“ Vzdychl. „Pokoušel jsem se jí to vysvětlit, ale dívala se na mě, jako bych byl krutý, takže jsem jí nechal myslet, že ta láska je skutečná. No, možná je.“ Oba se na něj podívali s odporem, a on rychle pokračoval: „Myslel jsem, že možná má dobrou práci – odpovědnou práci. Možná v nějaké pozici moci?“ Otřel si čelo a s nádechem soucitu Luisa začala uvažovat o diabetu. „Nebo možná je to prostě zmetek.“ Zmetek. Co to bylo, o čem Giuli mluvila poslední noc u stolu? O snu Flavie Matteo, o muži se šavlí. Což znamenalo sex, který je jako násilí, jak řekla, aniž by se podívala Luisce do očí. Luisa nebyla žena s velkými zkušenostmi, alespoň ne v této oblasti. Ona a Sandro… no, nikdy to nebylo jako násilí, a nezdálo se jí, že by o něco přišla. Flavia Matteo snila o násilném muži, s touhou. Maria Rosselli o ní říkala, že je slabá. Luisa zamračila čelo: to byla Flavia, tady je Chiara. Byly to dvě různé ženy. „Špatné návyky?“ řekla. „Dobře, mluvím o sexu,“ zamumlal Giancarlo. „O drsných věcech.“ „On ji zraňuje?“ „Zatím ne,“ řekl Giancarlo, jeho znepokojení rostlo. „Ale ona si myslí, že by mohl. Bojí se – ale je to vzrušující. Do té doby, než se to stane, to tak často bývá.“ Vzdychl a postavil se. „Musím jít,“ řekl. „Musím si vzít testy.“ „Neodcházej,“ řekla Gloria, bezmocně se natahovala po něm, její ruka mu sklouzla z paže. Podíval se dolů a pak ji vzal do své vlastní. „Je to chytrá holka,“ řekl. „Myslel jsem si, že to znamená, že se z toho dostane v pořádku. Nevím. Teď už je pryč, a já nevím nic víc. Měl jsem něco říct.“ Otočil hlavu dozadu, zíral na strop, mluvil, aniž by se na ně podíval. „Věc je, že to není vždycky jen hra. To podivné je to, co se jí líbí, ale on by mohl být podivnější, než si myslí. Mohl by ji zranit. Mohl by ji natočit, vyfotit, dát to na internet…“ Gloria vydala hrozivý zadržený zvuk v hrdle a Giancarlo náhle sklonil hlavu a podíval se na ni. „Nechtěla mi říct, kde bydlí,“ řekl. „Můj dojem je, že jí řekl, aby to nikomu neříkala. Ale něco prozradila – o Via Pisana, o cestě k moři, o tom, že je taky poblíž řeky.“ Teď už byli všichni tři na nohou, ale mluvila Gloria. „A?“ „Myslím, že je v Isolottu,“ řekl Giancarlo.

Byla to situace, která vedla k obavám a pochybnostem, k pocitu, že všechno je propojené a že každý krok má svou cenu. A přece to, co se odehrávalo v tichosti, v pozadí, bylo o mnoho hlubší, než jakýkoliv vnější pohled na věc mohl ukázat. Takové vztahy, i když na první pohled mohou vypadat romanticky nebo intenzivně, často skrývají skrytý vzorec chování, který je toxický, nebezpečný a destruktivní. Mnozí mladí lidé, hledající vzrušení nebo únik, mohou být snadno přitahováni těmito vzory chování, které na první pohled vypadají jako „silné“ nebo „dominantní“, ale ve skutečnosti jsou pro obě strany škodlivé.

Podobné vztahy mohou vést k mnohem hlubším problémům, než si dotyční uvědomují. Co se zdá být vzrušením, může se snadno změnit v psychologickou manipulaci, kontrolu a dokonce i zneužívání. V takových případech není nic vznešeného na „poučení“, které se nabízí – spíše jde o vymezení hranic a zachování zdraví a bezpečnosti ve vztahu. Pokud se člověk cítí ohrožený, ať už fyzicky nebo psychicky, je důležité si uvědomit, že „láska“ v tomto kontextu může být jen zástěrkou pro zneužívání moci.

Mnozí si neuvědomují, jak nebezpečné mohou být i malé signály, které poukazují na kontrolu a manipulaci. To, co se zdá být pouze „názorem“ či „osobním stylem“, může ve skutečnosti znamenat větší nebezpečí pro psychiku a tělesné zdraví. K tomu všemu přichází otázka anonymity a soukromí v

Co následuje, když ztrácíme víru v blízkost a lásku?

Něco se stalo. Ticho, které nastalo po těch slovech, nebylo jen mezi nimi v místnosti, ale i venku, v širém prostoru, který jakoby vydechl a pak v mžiku utichl, až se zdálo, že celé okolí je pohlceno jakýmsi těžkým, tíživým tichem, jakoby nějaký obrovský pléd pokryl vše okolo. „Niccold,“ řekl Enzo. „Věděl jsem, že tam půjde.“ Podíval se na Giuli, a ona viděla, že je vyděšený. „Co mu udělají?“ Ona vztyčila ruku: vytáčela číslo. Cítila, jak se adrenalin zvedá, jak se jí dráždí hrdlo, jak čekala, že zaslechne jeho hlas, konečně.

Ghiara schovala malý kufřík do kuchyně, aby ho neviděl, ale on to věděl, když vešel. A přestože měla na sobě to, co jí přikázal, ležela, kde jí řekl, na bílém lůžku pod tím odpudivým obrazem. Dávala si pozor, aby se nedívala na směr, který by ji prozradil. On vešel do místnosti, hlavu nakloněnou na stranu, vysoký, štíhlý, pohledný ve svém civilním oblečení. Nikdy ho neviděla v uniformě, ale mluvil o ní. Mluvil o ní s hrdostí, říkal jí, že má dokonce i meč. „Samozřejmě, že to nemá žádný význam,“ řekl tím svým lhostejným tónem, který jí tehdy dal pocit, že rozumí. Věřila mu. Měla pocit, že tento muž je na samém okraji starého řádu, který však pro něj nic neznamená, a jehož opovrhuje. „Jen papírování,“ říkal s tím líným, bezskrupulózním úsměvem. „Nevěřím na válečné zóny.“

Mysleli si, že by mohli společně svrhnout celý tento řád. Ale v hloubce jejího srdce, hluboko uvnitř, se jí to všechno líbilo. Líbila se jí představa jeho uniformy, jeho meče, toho všeho. Líbilo se jí, jak drží hlavu, ten poloviční úsměv na jeho tváři, pauza ve dveřích. On věděl. „Miláčku,“ řekl plynule, pobaveně, a ona viděla, jak se jeho pohled zvedl ke kameře, kterou našla, skryté za obrazem. „Nikdy jsem nečekala, že mi někdo ukáže, co znamená být zrazená,“ myslela si. Nešlo o její paranoiu. Byla to ta hrozná, špinavá, stará pohádka o hloupé dívce a vlkovi, o panně a Modrovousovi, o domě plném zamčených dveří. Byla to její hloupost.

Vzal ji za stehno, ruka pod hedvábím. Jeho obličej se přiblížil k jejímu, cítila na jeho dechu cibuli. Telefon zazvonil. S úsměvem se odtáhl a sáhl do kapsy pro mobil. Jeho obličej nad jejím zůstal klidný, zatímco se podíval na obrazovku telefonu. „Ne,“ řekl, jeho výraz se zatemnil. „Ne,“ řekla, zvedla se z polštáře, oči upřené na malý objektiv kamery, ruka v úkrytu pod polštářem, jediná zbraň, kterou měla, poslední možnost. Žádný čas na zavolání otci.

Bylo to tak nevyhnutelné. Jejich cesta do záchrany byla plná ztuhlého mlčení, vzdechů a zkoumání, zda je ještě možné vrátit se zpět, když to, co se stalo, bylo už dávno ztraceno. A přesto ji nikdy neopustil ten pocit, že co když by to šlo, co když by mohla najít tu správnou cestu zpět? Příběh o dívce, která dala přednost svému hledání, než tomu, co už měla; o dívce, která věřila v něco, co nemohla nikdy mít. To byla její pouť, ta cesta, která ji dovedla až sem.

A jaké je to být ztracený a opuštěný v okamžiku, kdy je třeba jediné rozhodnutí? Otec, který nikdy neztratil svou naději, a přesto si nikdy neuvědomil, jak se ztratil v mlze vlastního rozumu. Uvědomění si, že ztráta se děje nejen v tělesné přítomnosti, ale především v duši, kdy člověk pozbývá schopnosti vidět pravdu, i když je přímo před ním. A tato ztráta přetrvává, je to jako pavučina, která pohlcuje veškerý smysl, každý krok.

Je třeba pochopit, že každý čin má svou váhu, že láska, jakou někdo nabídne, není vždy to, co v ní hledáme. Ale stejně tak je důležité vědoma si vlastní hodnoty, nepodléhat iluzi, že láska je záchranou před všemi problémy. Láska musí být svobodná, ale vždy i sebereflektivní.

Jak provádět bezpečná cvičení pro zlepšení flexibility a mobilitě u seniorů
Jak trauma ovlivňuje člověka a jeho vztahy: pohled na ztrátu a výčitky
Jak vytvořit a spravovat nabídky v Androidu: Praktický průvodce
Jak moderní spektroskopické techniky zlepšují analytickou chemii?