Jak vytvořit politickou pedagogiku pro současnou krizi: Analýza současné situace a revoluční možnosti

Politické revoluce, zejména proletářské, nejsou lineárními a hladkými procesy, ale spíše neustále se přerušujícími cykly, které se vracejí k již dosaženým mezníkům a znovu je přehodnocují. Tento neustálý návrat a překonávání vlastní historie je součástí jejich podstaty, která ve své podstatě vyžaduje zásadní změnu v materiálních podmínkách. Jak Marx ukázal v "18. brumaire" Ludvíka Bonaparte, revoluce se často zdají být krátkodobé a dramatické, ale jejich skutečný význam a dopad vyvstávají až v dlouhodobé perspektivě. V procesu revoluční změny je nezbytné se vyhnout původním polovičatým opatřením a neustále se vracet k otázkám, které byly dříve považovány za vyřešené, dokud není vytvořena situace, která skutečně umožňuje nepřekročitelné změny.

V tomto kontextu se musí pedagogika pro politický obrat soustředit na to, jak reagovat na tyto materiální podmínky. Zde je nutné pochopit nejen politické aspekty, ale i význam výchovy jako nástroje pro politické uvědomění. Učení se politickému obratu zahrnuje vzdělávání, které nezůstává pouze u teoretických principů, ale skutečně se zapojuje do změny každodenního života, který je neoddělitelně spjatý s konkrétními materiálními podmínkami. Tato pedagogika musí být konkrétní a praktická, aby mohla čelit současným výzvám, jako jsou klimatické změny, sociální nerovnosti a nové formy imperiálního vykořisťování.

Kritické myšlení a schopnost analyzovat současnou politickou situaci jsou klíčovými složkami této pedagogiky. To znamená, že studenti a aktivisté musí nejen chápat teorie, jako jsou Marxismus nebo teorie třídního boje, ale také se naučit aplikovat je v kontextu globálních krizí, které se týkají nás všech. Jako příklad lze uvést události, jako je stávka učitelů ve West Virginii, která ukázala, jak rychlá a přímá akce může přetvořit nejen pracovní podmínky, ale i širší politickou scénu. Taková pedagogika se neomezuje pouze na výuku teorie, ale je spíše procesem, který zahrnuje přímou účast ve veřejném životě a aktivní angažovanost v sociálních hnutích.

Podobně je potřeba chápat dynamiku globalizace, která často rozšiřuje a prohlubuje sociální a ekonomické rozdíly mezi jednotlivými národy. V tomto ohledu musí být pedagogika politického obratu rovněž transnacionální – musí se zaměřit na propojení různých místních a globálních hnutí, aby se posílila vzájemná solidarita a podpořily se společné cíle. To zahrnuje například rozpoznání koloniálních dědictví, která stále ovlivňují současné sociální a ekonomické struktury.

Současná pedagogika pro politický obrat by měla zdůrazňovat potřebu vytváření kolektivních prostorů pro diskuzi, výměnu zkušeností a vytváření alternativních modelů. V těchto prostorech mohou vzniknout nové formy organizace a strategie, které budou schopné čelit stále větším a složitějším krizím, kterým čelí náš svět. Taková pedagogika by měla sloužit jako nástroj pro rozvoj praktických a teoretických dovedností, které jsou nezbytné pro angažovanou politiku.

Zároveň je nezbytné si uvědomit, že každá revoluce, ať už proletářská, nebo jakákoli jiná, se nikdy neuskutečňuje bez překonání nejistoty, ztrát a obtíží. Důležité je mít na paměti, že revoluce nemohou probíhat bez větší kolektivní organizace, která zajistí, že jednotlivé záchvěvy změny nezůstanou pouze v rovině symbolických gest, ale skutečně přinesou proměnu materiálních podmínek a dlouhodobý posun v moci. Tento proces vyžaduje nejen politickou připravenost, ale také kulturní a pedagogické nástroje, které umožní organizování a mobilizaci na širší základně.

Jak Lenin a Vygotskij ovlivnili politickou pedagogiku a vzdělávání dělnické třídy?

Lenin se domníval, že pouze ideologická a vědomá kritika těchto elementů může "ukázat cestu vpřed". Tento argument se, stejně jako debaty, kterých se Marx a Engels účastnili o charakteru masového vzdělávání, zakládal na pevném přesvědčení v intelektuální schopnosti dělnické třídy. Tento pohled byl později dále rozvinut Antoniem Gramscim v jeho "Vězeňských zápiscích". Lenin měl víru v to, že dělnická třída dokáže pochopit nejen cíle odborů, ale také širší revoluční cíl, kterým bylo zrušení "společenského systému, který nutí bezmajetné prodávat se bohatým".

Leninova brožura je reakcí na noviny "Rabocheye Dyelo", politický časopis ruské sociálně demokratické strany, a zkoumá nejúčinnější způsob, jak přivést dělníky do politického boje — prostřednictvím odborářské agitace nebo "tisíce jiných projevů tyranie", které utiskovaly masy. Hlavní rozdíl, který Lenin dělá, spočívá v oddělení ekonomického útlaku, který vyžaduje lepší podmínky pro prodej "komodity" práce, a široké škály dalších utlačovatelských podmínek, kterým ruští dělníci čelili, od "bití rolníků" až po "policejní zacházení s 'obyčejnými lidmi' ve městech" a "potlačování lidových snah o osvětu a poznání".

Zajímavé je, jak Au spojuje Leninův přístup k politickému vzdělávání s Vygotského teorií kognitivního vývoje. Vygotskij popisuje vývoj jednotlivce od spontánních k vědeckým konceptům o realitě, což je v souladu s Leninovým přístupem, jak zvýšit politické vědomí dělníků v předrevolučním Rusku. V obou případech jsou spontánní koncepty, vycházející z každodenní zkušenosti, podrobeny kritické analýze, která umožňuje odhalit skrytý "racionální jádro v mystickém obalu". V Leninově pojetí výchovy se ukazuje, jak je důležité nejen rozumět konkrétním problémům dělníků, ale i aplikovat materialistickou analýzu, která umožní pochopit vnitřní struktury těchto problémů.

Leninova koncepce vědomí a jeho metodologie zahrnují vědomou aplikaci systematické a materialistické analýzy sociálních podmínek a vztahů, přičemž kladnou důraz na shrnutí a zobecnění jako formy abstrakce pro pochopení toho, co se děje ve světě. Tento přístup má blízko k teorii aktivity a také k obecnému vzdělávání, akademickému psaní a rétorické teorii, zvláště k "situované rétorice" Lloyda Bitzera, která se zaměřuje na intervence, jež mění realitu prostřednictvím myšlení a činnosti.

V této souvislosti se také objevuje Marxova teorie "fenomenálních forem" nebo vzhledu reality, která se týká epistemologických a ontologických překážek v procesu učení. Podle této teorie se nové, problematické vědomosti mohou jevit jako hrozba pro psychologickou pohodu žáka, protože je nutné přehodnotit svou předchozí jistotu a místo v širším světě.

Jakou roli hrály sportovní hvězdy v boji proti rasismu v texaském městě Commerce?

Carlos, černošský atlet, který žil a závodil v texaském městě Commerce, byl vystaven hrubému rasismu, který překračoval běžné představy o segregaci a diskriminaci. Město, i když geograficky náleželo k Texasu, Carlosovi připadalo jako skutečné „Jih“, tedy oblast hluboce poznamenaná rasovou nesnášenlivostí. I přes to, že Texas nebyl v očích mnohých považován za tradičně jižanský stát s jeho notoricky známými symboly rasové nenávisti, realita byla tvrdá a nekompromisní. Příběh tohoto města i samotného sportovce ilustruje, jak hluboko zakořeněné byly mechanismy bílé nadvlády a jak důležité bylo veřejné vyjádření nesouhlasu.

Veřejné mínění a vzpomínky na Hnutí za občanská práva v Texasu byly často potlačovány a překrucovány elitními skupinami, které se snažily prezentovat Dallas a okolí jako stabilní a „civilizované“ území, kde problémy s rasovou nerovností nejsou vidět nebo nejsou vážné. Tato manipulace veřejného obrazu byla umocněna propagandou univerzity East Texas (ET), která se chtěla prezentovat jako nejdemokratičtější vysoká škola na jihu USA, ačkoliv skutečnost byla zcela jiná. „Pokud nic dramatického nenastává,“ tvrdili představitelé školy, „pak není důvod měnit status quo.“ Tento obraz však rozbil Carlos, když otevřeně hovořil o diskriminaci, které čelil.

Carlos nebyl jen sportovec, který přinášel univerzitě zisk prostřednictvím svých výkonů; jeho práce byla zcela nekompenzovaná a zároveň se s ní zacházelo jako s komoditou, kterou škola ovládala, ale kterou samotní sportovci nevlastnili ani neřídili. Jejich postavení bylo typickým příkladem odcizení práce, kdy neexistovala možnost kolektivní organizace nebo prosazení svých práv. To umocňovala i strategie vedení ET, které po Carlosových otevřených kritikách uspořádalo schůzku černých sportovců, aby je donutilo veřejně se od něj distancovat. Tím se pokusili nejen umlčet jeho hlas, ale i rozdělit komunitu a zabránit vzniknutí hnutí odporu.

Carlosovo vyjádření představovalo významný okamžik, který narušil „idylu“ veřejného obrazu a ukázal, že ve skutečnosti se „něco dramatického“ děje. Jeho odvážný postoj a následné reakce vedení univerzity odhalují hluboké strukturální napětí mezi mocí a odolností černé komunity. Připomínají nám, že odpor a boj za rovnost nebyly a nejsou jednoduché, často se odehrávají v situacích, kdy většina společnosti preferuje klid na úkor spravedlnosti.

Je důležité chápat, že tyto momenty nefungují jako jednoznačné začátky sociálních hnutí, ale spíše jako „kairotické momenty“, náhodné a nečekané příležitosti, které vyvolávají nové formy prostoru a času pro sociální akci. Současně ukazují, jak je systém rasové nerovnosti a ekonomické využívání propojen s globálními silami, jako je například válka ve Vietnamu, a jak jsou jednotlivci nuceni čelit složitým rozhodnutím, která ovlivňují jejich životy a možnosti odporu.

Zároveň je třeba uvědomit si, že příběh Carlosa a jeho boj proti rasismu nejsou izolované události, ale součást širšího kontextu dlouhého a neukončeného boje za občanská práva, ve kterém se prolínají osobní odvaha, systémové útlaky a proměnlivé společenské nálady. Tento příběh je výzvou k hlubšímu porozumění neviditelným silám, které formují společenské struktury, a připomíná, že skutečná změna vyžaduje nejen odvahu jednotlivců, ale také kolektivní organizaci a nepolevující odhodlání.

Jak technologie a rétorika formují politické protesty sportovců

Ve chvílích, kdy se objeví „procházející okamžiky“, které je třeba s odhodláním využít, vznikají příležitosti k politickému odporu právě v dynamických a neustále se přeorganizovávajících sociálních sítích. Přístup k těmto „příhodným, spontánním“ prostorům závisí na dostupnosti technologie, která umožňuje šíření textů a informací. Příkladem je rozhovor, který novinář Dick Drake pořídil s Tommym Smithem v roce 1967, kdy využil magnetofon a přepis k zachycení Smithových odpovědí. Tento rozhovor, publikovaný v Track and Field News, byl masově šířen a doputoval až do rukou Johna Carlose, který díky němu získal přímé spojení s bojkottovou akcí vedoucí k Tichému protestu na olympiádě. Smith zde otevřeně přiznal, že ačkoliv touží na olympiádu, je ochoten ji kvůli spravedlivé věci vynechat. Tento moment byl pro Carlose zásadním zlomem, který formoval jeho politickou angažovanost a byl okamžikem, kdy se jeho osobní zkušenosti se společenskými problémy začaly prolínat s širším hnutím za občanská práva.

Rétorika civilizovanosti zde plní roli ideologického nástroje, který omezuje demokratickou účast a udržuje nerovnost v přístupu k moci a zdrojům. Tento mechanismus znemožňuje radikální kolektivní akci, kterou se Carlos snažil iniciovat svým „neslušným“ a konfrontačním postojem. Jeho řeč a tichý protest představovaly akt narušení oficiálního pořádku a odmítnutí reprezentovat společnost, jaká je, s jejími třídními a rasovými konflikty. Přestože oficiální instituce usilovaly o umlčení tohoto odporu, studenti a aktivisté převzali „štafetu“ a pokračovali v šíření radikálních myšlenek, čímž vytvořili živé sítě odporu.

Tato dynamika se nezastavila v minulosti, ale rezonuje i v současnosti. Propojení mezi protestem Colina Kaepernicka a tichým protestem z 60. let ukazuje, jak jsou tyto akce částí širšího historického proudu odporu vůči systémové nespravedlnosti, který se opírá o zpřístupnění technologií a schopnost sdílet a šířit symbolické formy odporu. Tato historie připomíná, že politický aktivismus sportovců je hluboce zakotvený v sociálních a technologických sítích, které umožňují vznik a šíření protestních momentů, a že rétorika civilizovanosti je zároveň nástrojem moci a bariérou pro změnu.

Je důležité si uvědomit, že technologie a média nejsou pouze neutrálními kanály, ale aktivními aktéry v utváření politických významů a možností odporu. Kromě samotného projevu odporu se musí čtenář zabývat tím, jak jsou tyto projevy integrovány, interpretovány a často omezovány v rámci širších společenských a institucionálních struktur. Historie protestů tak odhaluje, jak mocenské struktury používají jazyk a narativy k udržení stávajícího pořádku, a zároveň ukazuje, že narušení těchto struktur vyžaduje nejen odvahu jednotlivců, ale i kolektivní síťovou podporu a přístup k nástrojům šíření informací.

Jak můžeme propojit historické lekce s marxistickou analýzou a vybudovat nové cesty k sociálnímu, ekonomickému a environmentálnímu spravedlnosti?

Diverzifikace a rozpad levicových hnutí představují nákladnou cenu, kterou levicová politika platí za svou vnitřní fragmentaci. Tento proces reprodukuje liberální ideologie, které oslabují a potlačují jakýkoli odpor. Rozdíly mezi jednotlivými směry však mohou být zároveň transformační a osvobozující, pokud se spojí, například, lekce z historie původních národů, černé, ženské a další perspektivy s analytickými nástroji marxistické analýzy. Jak vysvětluje Lisa Lowe (1996), kapitál maximalizuje své zisky nikoli abstrakcí práce, ale právě skrze sociální produkci rozdílů, které jsou spojeny s rasou, národem, geografickým původem a pohlavím. Zákon hodnoty funguje tak, že vytváří, uchovává a reprodukuje specificky rasifikovanou a genderovanou kategorii pracovní síly. (27–28) V současnosti je diskuse mezi těmito perspektivami důležitější než kdy dříve.

Politický obrat, který máme na mysli, je tudíž dvojího charakteru. Za prvé, jde o lepší analytické uchopení větších, transnacionálních sil, které přetvářejí lidskou i přírodní historii. Za druhé, jde o zachování aktivistické orientace našich rolí jako učitelů a výzkumníků při řešení dvojí krize: nadprodukce kapitalismu a environmentální degradace, což souvisí se stále rostoucí chudobou a nejistotou mas světa. Příkladem tohoto aktivismu může být účast Vani Kannan (2019) na studentských protestech proti rozhodnutí Syracuse University uzavřít centrum pro obhajobu obětí sexuálního násilí a zavádět další škrtání. V této souvislosti se zamýšlí nad historickými studentskými hnutími, jako je Student Nonviolent Coordinating Committee a Students for a Democratic Society, i nad boji za etnické studia, svobodu slova na University of California-Berkeley, a otevřené přijetí na City University of New York a dalších veřejných univerzitách. V souvislosti s těmito studentskými hnutími a její studií o Třetí světové ženské alianci píše: „Tyto historie dekonstruovaly falešný binární rozdíl mezi ‚kampusem‘ a ‚komunitou‘ a ukázaly, jak hnutí vedená mladými lidmi překračovala tyto kontexty.“ (133)

S ohledem na účinky transnacionálního kapitalismu na vzdělávání, Deborah Mutnick (2019) tvrdí, že marxistická pedagogika pro politický obrat musí odolávat těmto silám ve třídě, v intensifikujících se pracovních bojích a v solidaritě s hnutími vedenými pracovníky, studenty a rostoucím světovým prekariátem, včetně učitelů na univerzitách v nižších akademických pozicích. Tato pedagogika, vysvětluje, musí být „zrozena ve škole radikálního politického boje“, kombinující „odhodlání usilovat o praxi“ s usilováním o „historický materialistický rozbor sociálních a přírodních skutečností“, který vysvětluje, mimo jiné, rasové, genderové, třídní a jiné formy útlaku a vykořisťování. Musí tedy podporovat přístupy k výuce, které „usilují o pochopení vnitřní, často skryté, abstraktní inverze“ toho, co Marx nazýval „fenomenálními formami“, a trvat na učebních plánech, které podporují kritické myšlení a „předpokládají touhu a schopnost všech lidí se učit…“ (101)

Našimi pozicemi učitelů a vědců musíme využít k explicitnímu politickému obratu, jak je reprezentováno v této sbírce. Musíme bojovat za znovuobnovení vzdělání z rukou neoliberalistických politik, které jsou zakořeněny v rasistických paradigmatech, v samém srdci tohoto systému, a aplikovat naše dovednosti jako učitelé, spisovatelé a výzkumníci do bojů za sociální, ekonomickou a environmentální spravedlnost. To znamená, že musíme vzít Marxovo slavné dictum za své a nejen interpretovat svět, ale přispět k jeho změně – a musíme tuto myšlenku chápat jako základní princip vzdělávacích cílů na všech úrovních.