Jak vzniká třída a třídní vědomí v historicko-geografickém kontextu?

Třída není pevně daný a izolovaný pojem, který by bylo možné vyjmout z minulosti a uchopit jako abstraktní, nadčasovou kategorii. Naopak, třída se formuje skrze boj v konkrétním historicko-geografickém okamžiku. Proces tohoto boje je zároveň procesem vzniku třídního vědomí, což znamená, že třída a třídní vědomí jsou výsledkem, nikoliv výchozím bodem historického vývoje. Tento dialektický přístup odmítá pozitivistické snahy o nalezení přesné, kvantifikovatelné a „čisté“ definice třídy, která by mohla sloužit jako univerzální měřítko. Takové modely často vedou k mylným a zjednodušujícím závěrům, které neberou v potaz komplexnost sociálních vztahů a dynamiku jejich proměn.

Studie E. P. Thompsona zdůrazňuje, že třídní boj není omezen pouze na dělnické dílny, ale projevuje se i v jiných sférách, například v chudinských čtvrtích, na soudních tribunálech nebo v rámci charitativních organizací. I jednání, které by se na první pohled mohlo jevit jako krádež, může být v určitém kontextu projevem dlouhodobého boje o zachování tradičních práv a sociálních jistot. Tím se otevírá prostor k pochopení, jak úzce jsou propojeny kultura a ekonomika, a jak společně vytvářejí složité vzorce sociální zkušenosti.

V tomto smyslu jsou ideologie založené na představě o čisté, nadřazené bílé kultuře a její neoddiskutovatelné superioritě pouhým zjednodušením, které maskuje hlubší a složitější sociální procesy. Tyto ideologie často ospravedlňují a estetizují historické i současné formy kolonialismu, vykořisťování a rasové segregace, zatímco boje marginalizovaných skupin jsou devalvovány nebo zlehčovány. Konstrukce „etnostátu“ představuje prostor, kde se spojí rasové předsudky, vlastnické právo a ideologie individuálního úspěchu a štěstí, což dohromady vytváří specifickou kulturu „Alt-rightu“.

Podle Thompsona nelze nikdy určit jediný „správný“ model třídní formace ani „pravou“ kulturní podobu nějaké komunity. Kulturní formace nejsou hierarchicky uspořádány podle „čistoty“ nebo „výjimečnosti“. Mozaika přistěhovaleckých komunit, jejich gastronomických a kulturních projevů je stejně „pravá“ a „reálná“ jako obrazy tradičního západního předměstí. Z marxistického hlediska může být jedna třídní kultura více emancipatorní než jiná, především pokud jde o vztahy vykořisťování a zcizování přebytkové hodnoty.

Historie kolonialismu, genocidy a etnických čistek není omezena na rasové nebo kulturní identity. Potlačovatel může mít jakoukoliv barvu pleti, národnost či náboženství. Třídní zápas a útlak se formují v konkrétním čase a prostoru, kde se prolínají různé sociální dimenze – rasa, třída, pohlaví, sexualita – a vytvářejí rozmanité a někdy protichůdné zkušenosti.

Jak ideologické a epistemologické postoje ovlivňují vnímání rasy a migrace?

Ideologicko-epistemologické přístupy, které se maskují jako věda, mají hluboký vliv na současné myšlení o rase a migraci, ačkoli byly historicky založeny na eugenických teoriích, které jsou dnes téměř všeobecně diskreditovány a tabuizovány v politických kruzích. Přesto však tyto myšlenky stále pronikají do filozofických a ideových inspirací moderních pravicových hnutí, zejména těch, která propagují nadřazenost bílé rasy.

Už ve 20. letech 20. století Lothrop Stoddard, jehož myšlenky ovlivnily i Samuela Huntingtona, kritizoval liberální ideu „tavícího kotle“ (melting pot) multikulturní společnosti. Pro Stoddarda jsou rasy fixní a neměnné entity, které vznikly před tisíciletími izolace a vnitřního rozmnožování. Tyto rasy nejsou definovány pouze fyzickými znaky, ale také morálními, intelektuálními a duchovními charakteristikami, které jsou nerozlučně spojeny s biologickým základem. Podle této perspektivy se rasy sice mohou míchat, ale nikdy se nesloučí do jednoho homogenního celku – „tavící kotel“ je proto iluzorní. Výsledkem směsi je podle Stoddarda vždy degradace a oslabení původní „čisté“ podstaty.

Tyto teorie přímo odporují liberálním představám o rovnosti a individualismu, podle nichž je jedinec definován svým úsilím, schopnostmi a prostředím, nikoli barvou kůže nebo původem. Stoddard i Grant naopak zdůrazňují biologickou esenci, která je nezměnitelná a která předurčuje úspěch nebo neúspěch ve společnosti. Z tohoto pohledu je „původní osadník“ vždy odlišný od „migranta“, protože jeho morálka a kulturní hodnoty jsou přímo spojeny s jeho rasou.

Moderní pravicové hnutí, jako je alt-right, tento názor dále rozvíjejí a například Greg Johnson tvrdí, že afroameričané se nikdy nebudou cítit pohodlně v bílé civilizaci, protože jsou nuceni přijímat standardy, které nejsou jejich přirozenou součástí. Podle něj bílé standardy společenského chování jsou pro černé „utlačující“ a odmítání těchto standardů vede k chaosu a rozkladu měst, jak vidíme například v Detroitu.

Alt-right tedy kategorizuje migranty jako méněcenné a žádná multikulturní politika ani vzdělávání nemohou zcela překonat zakořeněné představy o nadřazenosti bílé rasy. Na druhé straně liberální individualismus doufá, že společenská a kulturní různorodost vytvoří harmonii, avšak v praxi často dochází k segregaci a vzestupu pravicového populismu.

Ani jedna z těchto pozic však není schopna plně reflektovat komplexitu lidské existence. Lidé nejsou pouhými biologickými kategoriemi, ale vědomými bytostmi, které se mohou stát schopnými kolektivního odporu vůči systémové nerovnosti a útlaku. Rozdíly mezi otroky a otrokáři, kolonizátory a domorodci, bohatými a chudými nejsou v jádru biologické, ale politicko-ekonomické. Vnímání lidí jako méněcenných na základě rasy tak maskuje hlubší konflikty moci a nespravedlnosti.

Jak rozumět dialektice útlaku a identitě v kontextu imigrace a alt-right ideologií

Indenturovaná práce nebo migrace nejsou výrazem slabosti, rasové méněcennosti, nedostatku odvahy či vitality, ale historicko-geografickou podmínkou útlaku. Útlak není fixní stav, není spojen jen s barvou pleti, morálkou nebo pracovní etikou, ale vzniká a zaniká v rámci systémových podmínek, které umožňují akumulaci hodnoty pro některé a devalvaci života a práce pro jiné. Tento dialektický pohled nám dovoluje pochopit, že třída utlačovaných a utlačovatelů není neměnná ani pevně daná. Může dojít k obratu rolí, pokud se změní politicko-ekonomické okolnosti, například díky válce nebo jiným mocenským posunům.

Bez takové třídní analýzy se devalvace proměňuje v chaotický a nevysvětlitelný stav, zahalený paranoiou a nihilismem. Právě tak reaguje radikální pravice, která vnímá ztrátu pracovních míst, úpadek střední bílé třídy a přesun příležitostí do zahraničí jako ohrožení své hodnoty. Svůj vztek směřuje vůči černým a migrantům, zatímco liberální strana tento vztek kritizuje, aniž by však opravila své vlastní nedostatky v porozumění podstaty lidskosti a hodnoty.

Identita, ať už na bázi rasy nebo jednotlivce, nemůže být sama o sobě místem hodnoty, pokud si nepoložíme otázku, co to znamená být člověkem. Pokud je „být člověkem“ synonymem pro „být bílý“, pak je otázkou, jak přežít ve světě, který destabilizuje bílý status quo tím, že delegitimizuje rasismus, kolonialismus a apartheidní politiku. Pokud znamená být člověkem racionální snahu o zisk, jak přežít jako jedinec, jehož úsilí o zisk je limitováno vízovými restrikcemi, legalitou a nelegalitou, a přitom je často vnímán jako méněcenný kvůli barvě kůže a původu? Třídní analýza útlaku je nezbytná, protože pokud je lidskost definována jako emancipace od útlaku – ekonomického i kulturního – pak třída vzniká dialekticky v kontextech útlaku a není vázána na barvu kůže nebo fyzické charakteristiky.

V rámci alt-right hnutí a jejich příbuzných identitárních skupin je jádrem požadavek na přísnou imigrační politiku směrem vůči hispánským a muslimským migrantům. Legalita a nelegálnost jsou používány k vytváření morálních paradigmat, kde příjemci DACA (Deferred Action for Childhood Arrivals) jsou stigmatizováni kvůli své nelegální přítomnosti a etnickému původu. Pro tyto skupiny není žádný zákon či kontext schopen legitimizovat existenci těchto migrantů, přičemž jejich „nelegálnost“ je připisována nejen právnímu statusu, ale i biologicko-sociálnímu atributu barvy kůže a etnického původu. Naopak, běloši evropského, kanadského či australského původu jsou obvykle vnímáni jako legitimní díky hodnotě, kterou „bělost“ v tomto systému má – což zřejmě vyplavuje jakékoliv prohřešky a dává jim přednost.

Tato preference pro bílé migranty se často odvíjí od požadavku na „vysoce kvalifikované“ jedince, což potvrzuje například americká skupina Identity Evropa (nyní American Identity Movement). Ta zastává názor, že Amerika nepotřebuje být stoprocentně bílá, ale měla by si zachovat evropskou supermajoritu. Imigrační politika by měla podporovat příchod vysoce kvalifikovaných migrantů z Evropy, Kanady či Austrálie a také programy „re-migrace“ pro ty, kteří se cítí spjati s jinou rasou, kulturou či náboženstvím.

Je důležité si uvědomit, že takovéto narativy a systémové nastavení nejsou přirozeným stavem věcí, ale výsledkem specifických historických a politicko-ekonomických procesů. Třídní, systémová a dialektická analýza je proto nezbytným nástrojem pro pochopení nejen mechanismů útlaku, ale také možností jejich překonání. Když chápeme, že „hodnota“ není atributem jednotlivce na základě identity či biologických charakteristik, ale produktem strukturálních podmínek, otevírá se prostor pro kritickou reflexi politiky a směřování společnosti. Imigrace není jen otázkou legality nebo identity, ale i širšího systému moci, hodnot a ekonomických vztahů.

Jak sociální a kulturní struktury formují naše chápání identity a moci?

Pojem identity není jen jednoduchým souborem osobních charakteristik, ale hluboce zakořeněným produktem socio-kulturních konstrukcí, které formují, jak vnímáme sami sebe i ostatní ve společnosti. Tento pohled vychází z teorie, že identita je nejen individuální, ale i prostorově a společensky konstruovaná. To znamená, že naše identita se nevytváří v izolaci, ale je produktem interakcí v rámci daných sociálních a kulturních kontextů.

Příkladem může být diskurz o islámu v Evropě, kde se muslimská komunita často setkává s fenoménem islamofobie, jež je nejen výrazem strachu, ale také nástrojem udržování dominantních kulturních a politických pozic. Takové stereotypy a předsudky nejsou neškodné, ale spoluvytvářejí sociální prostor, který diskriminuje a vyčleňuje.

Je důležité rozumět, že boj o spravedlnost a rovnost nespočívá jen ve snaze o redistribuci zdrojů, ale i v boji za uznání rozdílů a rozmanitosti. Tento dvojí pohled zdůrazňuje, že sociální transformace musí zahrnovat jak materiální změny, tak změny v kulturním a symbolickém poli.

Feministické teorie přinášejí další vrstvu porozumění, když analyzují, jak jsou genderové role a normy zakotveny v politických a sociálních strukturách. Rozlišení mezi veřejnou a soukromou sférou, často interpretované jako binární opozice, ukazuje, jak je moc distribuována a jak se udržují nerovnosti mezi muži a ženami. Kritika této dichotomie odhaluje, že osobní je politické – tedy že soukromé vztahy a každodenní zkušenosti jsou místy, kde se moc realizuje a reprodukuje.

Čtenář by měl také vědět, že komplexní povaha identity a moci znamená, že změna nemůže být redukována na jednorozměrné strategie. Musí zahrnovat reflexi vlastních pozic a vzájemnou solidaritu napříč rozdíly. Porozumění historickým, kulturním a materiálním kořenům nerovností umožňuje kritický pohled, který je nezbytný pro emancipaci a spravedlivější uspořádání společnosti.