Alt-right se neomezujena kritiku jednotlivého vlastního zájmu z perspektivy proletariátu (marxistický přístup) ani na kritiku individuální racionality z hlediska ekonomie blahobytu (Held 1990; Mansbridge 1990; Sen 1990). Namísto toho představuje návrat k předsekulárnímu modelu rasismu a misogynie spojenému s ideologií „krev a půda“, který by měl být vykořeněn moderním pojetím „sekulárního národa“ 19. a 20. století (Anderson 1983; Gellner 1983; Hobsbawm 1990). Tento pohled, byť z hlediska své identitární politiky zastaralý, se zároveň vyznačuje vysoce sofistikovaným online přítomností a je reprezentován artikulovanými mladými muži s vysokým školním vzděláním a dobrými pracovními pozicemi. Tyto protiklady si zaslouží podrobnější zkoumání.

Avšak nejdůležitější bod, který chci v této knize zdůraznit, je, že ačkoli Alt-right kritizuje základní principy moderní liberální filozofie a individuální svobody postavené na vlastním zájmu, ve skutečnosti je produktem právě této filozofie. Alt-right představuje vřelý pohon za individuálním vlastním zájmem, tedy maximalizací svobody jednotlivce k dosažení štěstí skrze ustanovení „já“ jako dominantní rasy/pohlaví, která akumuluje soukromý majetek a zisk. Tento hon za štěstím předpokládá, že bez ohledu na výchozí pozici by měl být každý jednotlivec rovnocenně zacházen s ohledem na dostupné příležitosti.

Tímto způsobem se v představách Alt-right „multikulturní“ politika a oslava rozdílů či afirmativní akce pro menšiny stávají pokrytectvím a porušením štěstí bílého muže. Multikulturalismus a feminismus jsou podle této ideologie zbytečnými formami politické korektnosti, které vytvářejí ošklivé a slabé ženy (Herald Report 2018) a afirmují pro nerasy, které jednoduše nemají genialitu na to, aby západní civilizaci učinily velikou. Alt-right útočí přímo na srdce protikladu mezi individuální svobodou a identitou v rámci liberalismu tím, že přetáčí multikulturalismus naopak a vyzdvihuje „reverse-culturism“, kde diskurzivně a empiricky vytváří kategorii oběti, marginalizovaného, utlačovaného menšinového subjektu – bílého muže, který potřebuje afirmaci a oslavu. Snaží se přeuspořádat „přijatelný“ rozdíl tím, že tvrdí, že identita bílého muže vznikla z exploatovaných zkušeností, které pramení z mnoha marginalizací a viktimizací způsobených feminismem nenávidějícím muže, bílými nenávidějícími nekřesťany a muslimskými migranty.

Kultura a diverzita bez historicko-geografického kontextu jejich vzniku je jen prázdnou abstrakcí. Kritici multikulturalismu tvrdí, že liberální individualismus vyžaduje, aby byla kulturní identita abstrahována do bezvýznamné kategorie, aby se stala nezávadným rámcem pro skrytý exkluzivní politický diskurz založený na oslavě rozdílů a identit. Pokud, jak tvrdí teoretici identity, není každé „nepřijatelné“ odlišnosti oprávněné, kdo tedy rozhoduje, proč „nepřijatelný“ rozdíl, jako je bílá rasa nebo mužství, nemůže žádat o rovnost v určitém čase a prostoru? Toto je klam liberálního myšlení, protože neexistuje nic nerovnějšího než zacházet stejně s nevyrovnanými.

Proto je mojí hlavní argumentací, že individuální svoboda v rámci liberální politiky umožňuje vznik identitářských hnutí, jako je Alt-right, protože nezdůrazňuje násilí předchozích nerovností (třída, rasa, kultura, pohlaví). To, co odlišuje „přijatelný“ rozdíl od „nepřijatelného“, je prostorová a historická dimenze násilí nerovnosti. Nepřiměřená oslava diverzity, která nezdůrazňuje, že násilí ekonomické (třídní) a kulturní (identitární) nerovnosti může vést na kluzkou skluzavku tekutých kategorií, kde se bílá mužská identita snadno zařadí do tohoto fluidního spektra, argumentujíc, že bílý muž je dnes stejně marginalizován jako Žid během druhé světové války.

Při zkoumání Alt-right v USA a Evropě bych rád ukázal tento protiklad mezi individuální svobodou a reakční identitou, argumentujíc, že liberální politika, ignorující násilí nerovnosti, činí z rovnosti otevřenou kategorii, kterou může využít dominantní hegemon. Ať už si Alt-right tuto skutečnost uvědomuje nebo ne, jak kritizuje svobodu, zároveň na ní prosperuje.

Alt-right a sebaláska

Jak již bylo zmíněno, Alt-right, ačkoli heterogenní kolektiv, vykazuje určité společné prvky. Například kritizuje jak liberály, tak konzervativce, přičemž tvrdí, že konzervativní hnutí je zastaralé a neodpovídá dnešním potřebám. Zdůrazňuje identitární politiku na úkor třídní politiky a argumentuje, že status quo byl nespravedlivě otočen proti bílému křesťanskému muži. Alt-right prudce útočí na multikulturní politiku, neuznává, že rozmanitost a oslava menšinové identity je inherentně hodnotná, je silně proti migraci a přijetí uprchlíků z nekřesťanských a ne-bílých populací a věří, že bílá rasa a bílí muži potřebují ochranu, afirmaci a validaci na základě toho, že jsou silnější a inteligentnější než ostatní pohlaví a rasy.

Teoretické argumenty, které jsem vyvinul v této kapitole, jsou dvojí: Za prvé, že individuální svoboda nebo vlastní zájem je základním principem západního liberálního kapitalismu (zaměřuji se na USA a Evropu), a že pojetí individuální svobody, jak je kritizováno (jak marxisty, tak i non-marxisty), je poměrně úzké. Individuální svoboda se soustředí na jednostrannou „racionalitu“, tedy na pojetí svobody, které zahrnuje rozmnožování potěšení a minimalizaci bolesti. Rozmnožování potěšení nebo štěstí je dosaženo, když jednotlivci ve společnosti mohou akumulovat, rozšiřovat a konzumovat soukromý majetek a zisk. Faktor svobody zde znamená odstranění všech překážek k dosažení tohoto štěstí. Individuální vlastní zájem může být empiricky přizpůsoben k vytvoření kolektivních institucí, které reprezentují tento individuální zájem, nikoli „větší společné dobro“, které může představovat „tyranii“ sociální spravedlnosti a iracionality altruismu.

Pokud se individuální svoboda nebo vlastní zájem dostanou do konfliktu s rodinnou dynamikou pohlaví, společenskou dynamikou třídy, rasy a etnicity, liberální politika selhává ve vyřešení těchto protikladů. Otočí se zády k třídnímu problému, protože uznání třídní nerovnosti by znamenalo rozbití exploatativní kontroly soukromého majetku a bohatství několika málo (bohaté třídy) ve společnosti. Protože soukromý majetek a zvyšování bohatství je v souladu s individuální svobodou, není možné, aby liberální politika zrušila třídní nerovnosti.

Jak Alt-right a islamofobie vytvářejí „ne-tělesného“ muslimského subjektu?

Alt-right a pravicově populistické hnutí po celém světě spoléhají na produkci strachu, která se často soustředí na exotizovanou, nelidskou a cizí postavu muslimského „jiného“. Ačkoli jsou muslimové rozptýleni po různých zemích, hovoří různými jazyky a mají různou barvu pleti, alt-right hnutí v USA a Evropě společně s pravicovými akademiky a think-tanky vytvořili ustálený obraz muslimského subjektu s určitými biologicko-kulturními vlastnostmi. Tento fenomén už není pouhým strachem z náboženství islámu, ale komplexní produkcí a zároveň zničením muslimské subjektivity.

Rasifikace, status imigranta a orientalistické narativy slouží jako ideologické nástroje k disembodimentu, tedy k „odejmutí těla“ muslimskému subjektu. Tento pojem označuje stav, kdy muslimský jedinec není jen dehumanizován jako rasově či kulturně jiný, ale je zbaven jakékoli skutečné existence jako lidské bytosti. Na rozdíl od jiných utlačovaných skupin, které mohou využít svou marginalizaci jako platformu odporu vůči rasismu nebo sexismu, muslimský subjekt v tomto rámci nemá žádné legitimní místo pro odpor, protože jeho „nespravedlnost“ ještě nebyla plně koncepčně uchopena.

Disembodiment je extrémnější než rasifikace nebo misogynie, protože muslim je „ne-tělesný“ už ve svém základním konceptu. Jeho existence je redukována na různé negativní archetypy: teroristu, násilníka, muže nenávidícího ženy. Smrt muslimského subjektu je v tomto narativu někdy dokonce oslavována jako patriotický nebo „křesťanský“ čin, na rozdíl od situace homo sacer v antickém Římě, kde smrt byla bezcenná.

Alt-right hnutí konstruuje „Islámský svět“ jako ne-přátelskou, neliberální sféru, která je „mimo“ hodnoty Západu – svobodu, demokracii, racionalitu a ekonomický individualismus. Muslimové jsou proto vnímáni jako nepochopitelní a neasimilovatelní, a to i pokud přijmou západní oblečení, jazyk nebo ekonomický systém. Kultura, náboženství a původ jsou pro ně bariérou, která je navždy vyřazuje z prostoru modernity. Zatímco například střelba ve školách, kterou provedou „bílí Západní muži“, je viděna jako výjimka šílených jedinců, podobné násilné činy muslimů jsou zploštělé na kolektivní a inherentní vlastnost celé komunity.

Islámské ekonomické praktiky, jako je zákaz úroků a podpora sdílení zisků a ztrát, jsou často mylně interpretovány jako iracionální nebo „nemoderní“, přestože představují alternativní, ale plně funkční modely ekonomiky, které kladou důraz na komunitu a solidaritu. Modernita není homogenní ani univerzální koncept, jak připomínají Pollard a Samers, a islám nabízí vlastní formy ekonomického i sociálního uspořádání, které jsou rovněž moderní, byť v odlišném smyslu.

Překrývání semitských náboženství (judaismus, křesťanství, islám) a jejich morálních principů bývá záměrně ignorováno ve prospěch konfrontačních narativů „střetu civilizací“, které deformují muslimskou identitu do karikatury bez opravdového lidského rozměru. Tento proces disembodimentu se projevuje i ve virtuálním prostoru, kde jsou šířeny extrémně urážlivé a dehumanizující výroky, které jsou přitom paradoxně obhajovány pod záminkou svobody projevu.

Muslimský subjekt je proto „před“ vznikem feministického odporu, před kolektivními revolty utlačovaných skupin, před formálním uznáním své marginalizace či útlaku. Neexistuje dostatečně silný protinarrativ, který by dokázal odvrátit destruktivní šablony disembodimentu, které ho ideologicky a materiálně rozkládají. Islamofobie se tak ukazuje jako systematický útok nejen na tělo či mysl jednotlivce, ale na celý způsob života, který je muslimům přisuzován.

Je důležité chápat, že tento proces není pouze o konkrétních projevech nenávisti, ale o hlubší ideologické a kulturní konstrukci, která muslimské identity zcela zamlčuje nebo neguje jejich lidskost a právo na sebeurčení. Pozornost by měla být věnována i tomu, jak se tyto narativy prolínají s dalšími formami pravicového extremismu a populismu, a jak se prolínají do institucí, médií a akademické sféry, což významně ovlivňuje veřejné mínění a politická rozhodnutí. To, co se na první pohled může zdát jako izolované projevy islamofobie, je ve skutečnosti součástí komplexního systému produkce a udržování vyloučení a nenávisti.

Jak vzniká alt-right a jaké jsou její ideologické základy?

Alt-right, nebo alternativní pravice, je termín, který se začal široce používat na počátku 21. století k označení hnutí, jež spojuje různé formy krajní pravice, které sdílejí odmítání mainstreamových politických hodnot a institucí. Tento směr se často vymezuje vůči liberálním demokratickým ideálům a pokouší se obnovit, podle svých představ, tradiční hodnoty, jež považuje za ohrožené moderními sociálními změnami, zejména těmi, které souvisejí s migrací, multikulturalismem a feminismem.

Jedním z hlavních teoretiků, na něhož se alt-right odkazuje, je Julius Evola, italský filozof, jehož myšlenky o hierarchii, autoritářství a „duchovním fašismu“ poskytují intelektuální základ pro mnohé, kteří dnes hlásají radikální pravicové názory. Evola propagoval myšlenku návratu k „prapůvodnímu stavu“, který by byl v souladu s „přírodními“ hierarchiemi a duchovními hodnotami, jež moderní západní společnost opustila. Tento pohled je pro alt-right zásadní, neboť odráží jejich vizi světa, kde dominuje bílá rasa a patriarchální struktury, jež by měly být obnoveny jako jediné prostředí, kde je možné zachovat pořádek a stabilitu.

Alt-right má silné kořeny v kritice moderního liberalismu. Tato kritika se zaměřuje na to, co považují za slabost současných západních společností: nadměrné přijetí feminismu, LGBTQ+ práv, multikulturalismu a otevřené společnosti. Podle představitelů tohoto hnutí vede feministická a liberální politika k oslabení mužství a tradičních genderových rolí, což údajně zhoršuje stabilitu rodinných a společenských struktur. V této souvislosti alt-right čelí silné kritice, že podporuje návrat k rigidním genderovým rolím, které se v moderní společnosti již začínají rozpouštět.

Hnutí rovněž často čerpá z ekonomických a politických ideologií, jako je marxismus nebo libertariánství, ale přetváří je do nových podob. Například Karl Marx byl vnímán jako kritik kapitalismu, ale alt-right se na jeho díla dívá z perspektivy, která se soustředí na „ekonomickou podřízenost“ etnických menšin a migrantů. Tato myšlenka se často kombinuje s teorií „bílé náhrady“, která tvrdí, že bílá populace v západních zemích je ohrožena demografickými změnami, které jsou způsobeny masovou migrací z neevropských zemí. Tento narativ vytváří pocit ohrožení, který je často využíván k mobilizaci stoupenců k protiimigračním a nacionalistickým postojům.

V rámci alt-right dochází k široké mobilizaci skrze digitální platformy, které poskytují prostor pro diskuse, ale i pro šíření radikálních ideologií. Mnoho jeho představitelů využívá internet a sociální sítě k šíření svých myšlenek a náboru nových členů, přičemž často zneužívají anonymitu, kterou poskytují. Tyto platformy vytvářejí nový prostor pro formování skupin, které jsou mimo dosah tradičních politických a mediálních institucí.

Současně je důležité si uvědomit, že alt-right není monolitické hnutí. To znamená, že mezi jeho členy mohou existovat různé podskupiny, které se liší v otázkách ideologického zaměření. Některé skupiny se zaměřují na radikální nacionalismus, jiné na tradiční hodnoty a patriarchální struktury, další na ochranu biologických rasových a etnických „čistot“. Spojuje je však jedno – snaha o zpochybnění současného politického a kulturního pořádku.

Je také nezbytné chápat, že alt-right není pouze hnutím intelektuálů nebo teoretiků, ale i hnutím, které se snaží přetvořit praktickou politiku, zejména v otázkách imigrace, národního identity a práv menšin. Jeho vliv na západní politiku a kulturu není zanedbatelný, jak ukazují některé radikální změny, které se objevily v posledních letech v politických a sociálních diskuzích.

Endtext.

Co se skrývá v nevysvětlitelném? Příběh, který nás vede do světa nejasných hranic mezi realitou a iluzí
Jak využít primálně-duální iteraci pro řešení problémů optimalizace v regresi
Jak se měnila vize amerického výjimečnosti a amerického snu v politickém diskurzu?