Co se stane, když minulost zavolá z temnoty?

Bylo to jako zjevení. Na první pohled vše vypadalo, jako by se nic nezměnilo. Ale v srdci bylo něco jiného, nepojmenovatelného. Člověk se ocitá v pasti mezi tím, co by si přál, a tím, co je mu v tento okamžik osudu dáno. Často jsem chodil k jejímu prázdnému domu a tiše hleděl na její okna, v duchu si říkal, že se snad jednoho dne vrátí. Mělo to být přání? A co když to byla jen vzpomínka, proměněná v jakousi zlatavou mlhu, jakou lidé ve svých snech obvykle zažívají? Takto jsem si ji představoval – s tou neuchopitelnou krásou, která splývá s realitou, jako by nikdy neměla ztratit svou kouzelnou sílu.

Celý den mi utekl v neuvěřitelném zpomalení času. Zrychlit zítřek? Přešel jsem k posteli a usnul daleko dřív než obvykle. V noci jsem se probudil. Něco mě probudilo – zvuk. Drobný kamínek, který ťuknul o mé okno. Vstal jsem a rozhlédl se. Měsíc osvětloval tichou krajinu, a pod mým oknem stála vysoká postava. Byla to ona. Její bílá tvář zářila v měsíčním svitu, ale v jejích očích byla divoká, téměř šílená naléhavost.

„Rychle, rychle! Musím tvoji pomoc! Jsem tak vyděšená!“ její hlas zněl zoufale. Otevřel jsem okno a okamžitě jsem na ni spěchal. Ale jakmile jsem se k ní přiblížil, něco v jejích očích mi nenechalo klid. S panickým spěchem si zakryla tvář šátkem. „Je příliš pozdě! Příliš pozdě!“ křičela, než se rychle rozběhla. Vydal jsem se za ní, ale její hlas se změnil. Slova, která jsem nemohl pochopit, mě zmrazila na místě. Náhlý strach, který jsem nikdy předtím nezažil, mě přemohl. Otočil jsem se a běžel zpátky.

Tento dům, který byl pro mne tak známý, byl nyní zcela odlišný. Když jsem se dostal dovnitř, Margaret byla ve své ložnici. Byla jiná. Krásná, ale vyčerpaná a bledá. Zdála se tak zranitelná. Přesto mi přišla, jako kdybych ji znovu potkal poprvé. „Rebecca říká, že jsem nemocná,“ řekla. „Ale já se cítím úplně v pořádku. Jsem tak ráda, že tě zase vidím.“ V její tváři nebyl žádný náznak toho, co se stalo v noci.

Ale jak jsem ji pozoroval, začala měnit tón. Začala mluvit o věcech, které nedávaly smysl. „Jak strom padne, tak bude ležet... To je pravda, že ano, Johne?“ „Ano, to je pravda,“ odpověděl jsem, snažíc se ji uklidnit. „A jak strom leží, tak to bude na věky věků…“ její hlas byl jiný, chladný, jako by hovořil někdo jiný. Měla rty, které zněly jako verše staré básně: „Král Pandion je mrtvý, všichni tvoji přátelé leží v olovu. Leží v olovu.“ Tyto verše zněly jako zpěv smrti, klidný a smířlivý.

Zatímco jsem se připravoval k odchodu, telefon opět zazvonil. To byla Rebecca. „Přijďte hned, Margaret se zdá být velmi slabá. Má potíže s dýcháním.“ Její hlas byl přerušovaný, a pak náhle přestal. Uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Vyběhl jsem z domu a spěchal k ní. Když jsem dorazil do jejího pokoje, našel jsem vše jinak než předtím. Dům byl tichý a prázdný. Margaret byla na posteli, její tělo se zmítalo v křečích, a já jsem už neměl sílu se podívat na její tvář. Jen jsem konal svou povinnost, abych ji udržel naživu. Ale věděl jsem, že teď už je příliš pozdě.

Jak se vyrovnat s nečekanou ztrátou: Reflexe a samota po odchodu blízkého člověka

Když jsem zjistil, že to je opravdu pravda, že už není mezi námi, nezachytil jsem svou ztrátu hned. V prvních dnech jsem jen cítil zmatek, jakýsi nesouhlas s životem, který se zdál nespravedlivý, když si bere ty nejlepší a nechává ty, kteří možná ani nejsou hodní, zůstat. Byl jsem neklidný, ztrácel jsem chuť k jídlu, nemohl jsem spát, a mé emoce byly v chaosu. Myslel jsem, že je to jen únava, že potřebuju pauzu. Když mi moje žena navrhla, abychom si vzali dovolenou, souhlasil jsem, protože jsem cítil, že by to mohlo pomoci. Vyrazil jsem do Glebeshire, na místo, které jsem si pamatoval z minulosti a které se mi vždy líbilo. Malá vesnice, malebné útesy, moře, které hučelo v pozadí. Na chvíli jsem se skutečně cítil šťastnější než poslední týdny, ale štěstí nebylo dlouhé.

Noc po noci jsem měl problémy se spánkem. Cítil jsem se osamělý, a až tehdy jsem si plně uvědomil, že mi chybí on, že to není samotou, co potřebuji, ale jeho společností. Byl to podivný druh smutku. Až v té chvíli, když jsem seděl na útesu s výhledem na nekonečné moře, jsem si uvědomil, že už nikdy nebudu mít jeho společnost. Prožíval jsem hluboký zármutek, že jsem s ním nestrávil více času, že jsem ho vlastně ani nedoceňoval, když byl ještě naživu. Teď, kdybych měl ještě týden, věděl bych, jak moc jsem se mýlil, jak jsem já byl ten, kdo měl štěstí, ne on.

V jednu chvíli jsem dostal dopis od přátel z Glebeshire, kteří mě pozvali, abych je navštívil. Tato nabídka se mi zdála jako vykoupení. Tito lidé mě neznali z minulosti, neznali Charlieho Bonda, a tak bych měl šanci být s nimi bez vzpomínek, které by mě tížily. Byla to šance začít znovu, v novém prostředí, mimo stíny minulosti. Po cestě jsem měl zvláštní pocit déjà vu, že jsem tudy již kdysi šel, cítil stejný druh smutku, ale tentokrát to bylo jiné. V Polchesteru, kde jsem přestupoval na další vlak, jsem se podíval na gotickou katedrálu a najednou jsem pocítil jakýsi podivný klid. Nechal jsem se unést těmito vzpomínkami, ale zároveň mi to přineslo pocit smíření.

Ve chvíli, kdy jsem dorazil do domu Baldwinových, kde mě čekal vřelý a hlučný přivítání, jsem si uvědomil, že právě tento chaos mi teď dává možnost vnímat život jinak. Uvědomil jsem si, že nic nemůže nahradit to, co jsem ztratil, ale život jde dál, a mění se v momenty, které je třeba vnímat a prožívat. Ať už to byly děti, které běhaly kolem a řvaly, nebo dospělí, kteří se zajímali o mé zdraví, všechno to mě jakoby vytrhlo z temnoty.

Je důležité si uvědomit, že ztráta blízké osoby není okamžitý proces, který se dá definovat jedním slovem nebo jedním momentem. Je to série vnitřních změn, které přicházejí a odcházejí, někdy bez varování. Ať už jde o smutek, osamělost, či pocity viny za to, co jsme neudělali, všechny tyto pocity jsou součástí přirozeného procesu vyrovnávání se se ztrátou. Nic však nemůže vrátit to, co bylo, a důležité je přitom zůstat otevřený novým zkušenostem, které mohou poskytnout jiný druh smíření.

Jakým způsobem touha po dědictví mění lidské vztahy a chování?

Vzhledně i vnitřně se život rodiny Smithů změnil. To, co začalo jako pouhá péče o starého baroneta, se postupně proměnilo v otázku, jak zajistit, aby se dostali k jeho majetku. Původní role ošetřovatelky, paní Turberah Doole, se změnila v klíčovou postavu, která nejen že vykonávala svou práci, ale stala se, v jistém smyslu, dozorcem jejich nadějí i strachů. Smithovi přestali vnímat paní Doole jako pouhou pracovnici; stala se pro ně poradkyní a spojnicí k majetku, který měl být jejich.

V průběhu šesti týdnů, kdy se novinky o návratu Edwarda, syna baroneta, začaly šířit, Smithovi spali stále hůře. Zatímco nemocný baronet, Sir Athelstone, zůstal klidný a neprojevil žádnou viditelnou reakci na zprávy o svém synovi, jejich nervozita vzrůstala. Turberah Doole, nestranná, ale zákeřná postava, měla tu výhodu, že nic od dědictví nečekala, neboť v poslední vůli nebyla zahrnuta. Avšak viděla, jak se Smithovi pomalu propadají do nervózního zoufalství a v tom nacházela malou odměnu za roky služby. Čím více byli Smithovi v pasti svých vlastních obav, tím víc se paní Doole cítila jako ta, která drží klíče k jejich osudu.

Smithovi si byli vědomi, že podle poslední vůle Athelstonea patří dědictví jim. Avšak věděli také, že baronet nikdy neuznal myšlenku, že by někdo jiný než jeho syn mohl jeho jméno nést. A návrat syna mohl vše zhatit. Věděli, že čekali dvacet let, ale že by čekali dalších deset, už bylo příliš.

Během týdne se nervozita Smithových vyhrotila až do bodu, kdy se začali ptát, jestli by měla paní Doole vynechat části tisku, které se týkaly jejich obav. Doole, bez projevování jakékoliv vděčnosti, pokračovala ve své hře, v níž byla schopna účinně využívat slabosti rodiny. O několik dní později, když baronet zjistil, že jeho syn přijíždí, jeho hněv vypukl v plné síle. Tato situace, která byla katalyzátorem pro tragickou událost, vedla k okamžitému záchvatu hněvu, který zřejmě způsobil zástavu srdce. Baronet byl mrtvý.

Pro Smithovy to však znamenalo, že se konečně mohli setkat s právníky a přistoupit k dědictví. Přestože byli připraveni na jakýkoliv vývoj, skutečnost, že baronet svůj majetek věnoval právě jim, nebyla úplně jasná. Zmínka o Edwardu, synu, byla zcela vynechána. A čím více Smithovi přemýšleli o tom, jak se k dědictví dostali, tím více se v jejich myslích vynořovaly otázky o morálnosti jejich postupu. Větší část jejich pozornosti však směřovala k tomu, jak vlastně dosáhnout toho, co jim nyní patřilo. Po přečtení poslední vůle a s ohledem na neuvěřitelný závěr, kdy zůstali bez jakéhokoliv dalšího dědice, nebylo možné ignorovat, že celá situace, v níž se ocitli, nese jistou dávku tragédie a ironie.

Je zřejmé, že v celém tomto příběhu hraje významnou roli otázka morálky a etiky. Některé postavy jsou svým způsobem bezohledné a chladné vůči ostatním, přičemž jejich motivace jsou poháněny touhou po penězích a moci. To, co se zdá jako „odměna“ za dlouhá léta práce, se postupně transformuje v záminku pro osobní zisk, který má své neblahé důsledky. Všichni tito lidé jsou do určité míry vězni svých vlastních touh, které nakonec vedou k tragédii, jež si sami přivodili.