Jak politika strachu ovlivňuje veřejnou politiku a postoje k imigrantům v USA a Evropě?

Politika strachu, která v posledních desetiletích formuje veřejnou debatu, dosáhla svého vrcholu během prezidentství Donalda Trumpa a silně ovlivnila nejen Spojené státy, ale i některé evropské státy. Tento fenomén, kdy lídři využívají strach a obavy k dosažení svých politických cílů, zůstává jedním z nejmocnějších nástrojů ve formování veřejného mínění a politických strategií. Důsledky této politiky jsou přitom hlubší, než si většina lidí uvědomuje.

Pokud se podíváme na evropskou scénu, strach z terorismu, který se stal dominantním tématem po útocích 11. září 2001, je stále využíván k vytváření negativního obrazu o imigrantech a náboženských menšinách. Mnohé evropské státy mají přísné imigrační politiky, které se soustředí na "ochranu národní bezpečnosti". Tento diskurs strachu je často podporován konkrétními událostmi, jako jsou teroristické útoky, což následně vede k ještě přísnějším bezpečnostním opatřením a častější stigmatizaci určité skupiny obyvatel.

Politika strachu není ničím novým, ale její komunikační kanály a metodiky se v posledních desetiletích podstatně změnily. V minulosti politici reagovali na vlny strachu z drog a kriminality tvrdými tresty, čímž podpořili rozmach masového vězeňství a státu dohlížejícího na občany. Dnes, s nástupem digitálních médií, se strach šíří mnohem rychleji a efektivněji, což má zásadní vliv na formování veřejného mínění a politických rozhodnutí. Strach se tak stal součástí každodenního života, nejen prostřednictvím zpravodajství, ale také populární kultury, která neustále zobrazuje svět jako místo nebezpečí a hrozeb.

Tato kultura strachu nejen že ovlivňuje politiku, ale také narušuje základní principy demokracie. Jak ukazují rozdíly mezi politickými stranami v USA, kde se republikáni zaměřili na otázky týkající se imigrace, terorismu a národní bezpečnosti, zatímco demokraté se více soustředí na otázky jako zdravotní péče, vzdělání a životní prostředí, dochází k rozdělení společnosti. Vytváří se tak nejen politická polarizace, ale i kulturní a etnické napětí, což vede k větší segregaci a nepřátelství mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva.

Politika strachu tedy nejen že formuje rozhodování voličů, ale má i přímý dopad na jejich každodenní životy. Příkladem toho je, jak rozsáhlé trestní politiky, zavedené pod vlivem strachu, vedly k vysoké míře věznění, stigmatizaci určité populace a obnovování cyklu chudoby a kriminality. Tento proces je umocněn mediálními kampaněmi, které neustále posilují vnímání těchto skupin jako hrozby pro širší společnost.

Kromě toho, že je důležité si uvědomit, jak politika strachu ovlivňuje naše postoje k imigrantům a menšinám, je třeba brát v úvahu i dlouhodobé důsledky tohoto strachu na demokratické instituce. Kultura strachu nejen podporuje autoritářské tendence, ale i mění politickou krajinu, kdy jsou jednotlivci i celé národy vnímány jako potenciální hrozby, což následně ovlivňuje jejich politické, ekonomické a sociální postavení na globální scéně.

Jak strach a média formují národní identitu a politiku strachu

Vnímání terorismu se postupně změnilo z taktiky na ideu, životní styl a v konečném důsledku na globální stav světa. Tento posun byl umožněn rozsáhlým a opakovaným zpravodajstvím o útocích 11. září 2001, které i po letech transformovalo zničené budovy na ikony „teroristické hrozby“. Terorismus již nebyl spojován pouze s konkrétními útoky, ale s širšími politickými a kulturními jevy, jako byly konflikty, politické represálie, a zejména války, které se zdály být nevyhnutelnou součástí západní odpovědi na tuto globální „nemoc“.

V tomto kontextu se strach a terorismus staly univerzálními symboly, které se prolínaly s každodenními obavami z globálního konfliktu, ale také s ideologií spotřeby a globalizace. Politici, zejména během vlády Donalda Trumpa, využili tento strach k posílení nacionalistických nálad a vytvoření obrazu nepřítele, který je nutné porazit, aby bylo zachováno bezpečí a svoboda jednotlivců i národa. Rétorika o terorismu se začala vysoce zjednodušovat, což v kombinaci s emocemi a vzrůstajícím nedostatkem kritického myšlení, vedlo k rozdělení společnosti.

Zatímco strach z terorismu podporoval politiku zaměřenou na agresivní vnější a vnitřní intervence, domácí hrozby, jako jsou teroristické skupiny uvnitř samotného USA, zůstaly stranou tohoto narativu. Násilné ideologie a domácí extremismus, které ve skutečnosti představovaly přímé ohrožení pro americkou společnost, byly zamlčeny, zatímco globalizovaná hrozba „islámského extremismu“ byla podnícena nejen v politických prohlášeních, ale i v každodenní mediální konzumaci.

Významný podíl na této proměně měl i rozvoj nových médií, zejména sociálních sítí, které v kampaních jako byl Trumpův výběr prezidenta v roce 2016, sehrály roli v šíření manipulativních narativů a šíření strachu. Politika strachu, jak ukázaly analýzy různých médií a politiků, byla klíčem k posílení politické moci a masového konsenzu, který připravil půdu pro další zahraniční zásahy a potlačování vnitřních nepokojů.

V průběhu několika desetiletí média podporovala strach nejen z terorismu, ale i z kriminality, etnických menšin a imigrantů, což vedlo k podpoře drakonických politik, jež připravily společnost na stále rostoucí míru sociálního a státního dohledu. Strach byl prodáván jako nástroj ochrany, a tím pádem jako součást společenské odpovědnosti a solidarity. Významně to ovlivnilo i vnímání kriminality, kde zpravodajství, a to i na lokální úrovni, často zdůrazňovalo zločiny spáchané menšinovými skupinami, čímž se umocňovala negativní a rasistická stereotýpa, jež byly následně využívány v politických kampaních, jako byla ta Trumpova.

Tento mediální obraz přispíval k dalšímu narůstání politické polarizace a posilování populistických a nacionalistických tendencí, které nakonec vedly k radikalizaci veřejné debaty a k odmítání demokratických hodnot. Výsledkem byl stav, kdy terorismus přestal být jen otázkou násilí spáchaného konkrétními teroristickými skupinami, ale stal se trvalou hrozbou, která byla součástí kulturního a politického diskurzu v západních demokraciích.

Pokud bychom se měli podívat na tuto problematiku z širšího úhlu pohledu, je kladeno důraz na to, jak média formují veřejné vnímání skutečnosti a jaký vliv má tento obraz na politické rozhodování. Tato dynamika není jen o samotné manipulaci s fakty, ale o tom, jak si politikové osvojili schopnost definovat svět kolem nás. V tomto ohledu je důležité chápat nejen mechanizmy, jakými se vytvářejí a šíří strachy, ale také způsoby, jakými tyto strachy formují kolektivní identitu a umožňují legitimizaci státního dohledu a zahraniční politiky.

Jak Gonzo Governance formuje americkou politiku a společnost: Politické násilí a dezinformace v éře digitální transformace

Prezident Trump měl sklon porušovat mezinárodní smlouvy, omezovat podporu sociálních služeb, chválit rasisty a bílou supremacii, a ve veřejných proslovech propagovat hrubý a neslušný diskurz, který útočil na menšinové skupiny a imigranty. Jeho popírání existence pandemie COVID-19, přestože v rozhovorech přiznal její smrtelnost, ukázalo, jak hluboce může politika ovlivnit veřejné vnímání reality. Jeho neochota uznat porážku v prezidentských volbách v roce 2020 vedla k pokusu o puč, kdy jeho stoupenci 6. ledna 2021 vtrhli do Kapitolu, aby zastavili certifikaci volebních výsledků. Tento incident přivedl Spojené státy k historickému okamžiku, kdy poprvé po Občanské válce došlo k neklidnému přechodu moci.

Trumpovým postojem k těmto událostem byla zjevná snaha podkopat demokracii a vytvořit novou „moralitu“ a mocenský řád, která by byla v souladu s jeho vnímáním světa. Tento „gonzo governance“ znamenal porušování pravidel, dezinformace a útoky na tradiční politické instituce. Trumpova politická rétorika a chování vůči těm, kteří se mu postavili, přinesly novou vlnu politického násilí a rozdělení, jak na úrovni veřejného diskurzu, tak mezi politickými elitami. Příkladem může být situace kolem Liz Cheneyové, která byla za svou podporu impeachmentu prezidenta Trumpa v roce 2020 zbavena své pozice ve vedení republikánské strany.

Tento politický násilný akt byl součástí širšího trendu, kdy se Trumpův vliv a symbolika stávala silným nástrojem pro jeho stoupence. Média, ať už tradiční nebo digitální, byla nástrojem šíření jeho myšlenek. Trumpovi podporovatelé začali věřit nejen v jeho slova, ale v celkový narativ, který nabízela digitální média, kde byl prezentován jako ochránce před zlem, které představují liberálové, imigranti a vládní struktury. Tento způsob komunikace změnil politiku na „počítačovou válku“, kde se točilo všechno kolem emocí, solidarity a identitární politiky.

Zároveň je důležité si uvědomit, že v této digitální transformaci se veřejnost začala čím dál více spoléhat na to, co je jí sdělováno na obrazovkách. Místo aby se zabývala realitou a ověřenými fakty, sledovala a reagovala na zprávy, které zodpovídaly jejich pocity hněvu, frustrace a strachu. Takto zformované veřejné mínění se stalo výhodným pro média jako Fox News, Facebook, Twitter, která profitovala z takových obsahů, které byly záměrně populistické a polarizující.

Rétorika „gonzo governance“ přivedla Spojené státy na okraj politického násilí a dezinformace. V celosvětovém měřítku se ukázalo, jak silně mohou být nové technologie a digitální média zneužívány k manipulaci s veřejným míněním a podkopávání demokratických principů. Ačkoliv Trump popíral nebo minimalizoval nebezpečí pandemie, jeho politická strategie v konečném důsledku vedla k dalšímu rozdělení společnosti a k dalšímu oslabení důvěry v autority – od vědců po politické instituce.

Důležitým prvkem této diskuse je, že moderní technologie nejen mění způsob komunikace, ale také strukturují samotnou realitu, jak ji vnímáme. Vlády a politici, kteří vědí, jak správně využít digitální platformy, mohou ovládnout veřejný diskurz, přičemž pravda a fakta se stávají sekundárními faktory. Tato transformace vzorců chování a vnímání reality v politice a společnosti je jedním z klíčových rysů současného globalizovaného světa.

Jak digitální média formují politiku a společnost: Případ pandemie a Trumpa

Digitální média se stala klíčovým nástrojem pro formování veřejného diskurzu, zejména v politických otázkách, a pandemie COVID-19 tento vliv jen zvýraznila. Donald Trump, bývalý prezident Spojených států, se stal symbolem využívání digitálních médií pro mobilizaci a polarizaci veřejnosti. Jeho přístup k médiím a komunikaci během pandemie přinesl nové formy propagandy, manipulace s veřejným míněním a šíření strachu. Tento text se zaměřuje na roli digitálních médií v politickém kontextu pandemie, a to především na Trumpovu strategii a její důsledky pro americkou politiku i globální diskurz.

Trumpovo využívání digitálních médií se vyznačovalo tím, že si vytvořil vlastní prostor pro komunikaci, který byl izolován od tradičních médií. Tento přístup umožnil Trumpovi šířit svou verzi skutečnosti, která se často lišila od vědeckých nebo odborných konsenzů. Využíval populární platformy jako Twitter k vyjádření kontroverzních názorů a reakcí na krizové situace, včetně pandemie. Jeho pravidelná komunikace prostřednictvím těchto kanálů měla za cíl posílit jeho pozici a vyvolat v občanech pocit ohrožení, který následně přetvářel politickou realitu.

Pandemie COVID-19 byla pro Trumpa příležitostí k využití strachu a nejistoty jako nástroje politické manipulace. To bylo evidentní v jeho prohlášeních o nebezpečích pandemie, v nichž zdůrazňoval hrozby, jež byly často přehnané nebo zavádějící. Tato rétorika vedla k vytváření "alternativních pravd", které byly šířeny prostřednictvím sociálních médií a internetových diskuzí. Mnozí podporovatelé Trumpa v této době začali vnímat oficiální zprávy o pandemii jako součást širšího spiknutí, což ještě více prohloubilo polarizaci společnosti.

Využití digitálních médií také přineslo nový typ diskuze o vědeckých faktech. Když odborníci a vědci začali upozorňovat na nebezpečí pandemie a vyzývali k přísnějším opatřením, Trump často zpochybňoval jejich autoritu a podporoval alternativní léčebné metody, jako například chloroquine. To vedlo k tragickým následkům, včetně smrtelných otrav, když jednotlivci začali věřit těmto neověřeným tvrzením. Důvěra v digitální platformy a jejich schopnost šířit "pravdu" se ukázala být jedním z klíčových faktorů, které ovlivnily nejen politickou situaci, ale i zdraví a životy obyvatel.

Tento proces formování veřejného mínění prostřednictvím médií je hluboce zakořeněn v širším kontextu, kde mediální logika – tedy způsob, jakým jsou informace přetvářeny a zjednodušovány pro širokou veřejnost – hraje zásadní roli. Media logic, jak ji popisují Altheide a Snow, znamená, že zprávy jsou stále více strukturovány podle formátů, které jsou nejatraktivnější pro publikum, nikoliv podle objektivní pravdy. Tento princip, který se rozvinul ve 20. století, se během pandemie ještě více prohloubil a stal se dominantním v politickém narativu.

V souvislosti s tím je třeba mít na paměti, že mediální platformy, které Trump využíval, nejsou jen nástroji komunikace, ale také prostředími pro vytváření sociálních a politických identit. Tím, že se lidé sdružovali kolem určitých názorů a propagovaných informací, docházelo k vytváření kmenových skupin, které sdílely stejné hodnoty a přesvědčení. Tento fenomén, který je v digitálním věku stále více přítomen, prohlubuje polarizaci společnosti a způsobuje, že i v krizových obdobích, jako je pandemie, se veřejnost dělí na skupiny, které navzájem nekomunikují, ale pouze se uzavírají do svých bublin.

Kromě toho by si čtenář měl být vědom toho, jak důležitá je role vzdělávání a kritického myšlení v rámci digitální kultury. Schopnost analyzovat informace a chápat složité procesy, které ovlivňují šíření zpráv v médiích, je v současné době klíčová pro ochranu před manipulací a dezinformacemi. V průběhu pandemie bylo patrné, jak rychle se šířily nepravdivé informace, které byly schopné ovlivnit veřejné zdraví i politické rozhodování. V konečném důsledku tedy jde nejen o technologii, ale i o schopnost občanů rozlišovat mezi fakty a falešnými informacemi, které jim jsou prezentovány.