Ve chvíli, kdy se Laura ocitla v tichém pokoji, zahaleném památkami minulosti, její myšlenky se znovu vrátily k La Belle Julie. Cítila mezi sebou a dlouho mrtvou tanečnicí neviditelný, ale silný pouto. Pouto, které spojuje všechny ženy, jež se rozhodly pro nebezpečný a tajemný vztah, jehož vášeň má být ukryta v temnotě, daleko od očí světa. Tato neviditelná síla provází ženy, které žijí pro tajemství a v záhadách, jejichž srdce bijí v rytmu zakázané lásky.
Tak jako Julie, která kdysi tančila v záři reflektorů a na konci své cesty našla pouze smrt, Laura pocítila vzrušení a zároveň úzkost. Do jejího života vstoupil nový člověk, Julian Treville, muž, který měl veškerý komfort a bohatství, ale právě jeho láska ji naplnila pocitem klidu, který ještě nikdy nezažila. V noci, kdy po dlouhém dni únavy zaslechla zvonění telefonu a jeho hlas, jakoby z nekonečné dálky, uklidnil její rozbouřené srdce. Představovala si, jak to musí být pro Julii, kdyby měla možnost přenést se do tohoto světa, kde místo tance v divadle se ozývá její jméno v telefonním hovoru, spojení mezi dvěma lidmi přes bezbřehý prostor času a prostoru.
Pokud by Julie mohla slyšet, jak Laura mluví s Julianem, věděla by, že někdo v současnosti prožívá lásku stejně silně, jako ona kdysi. A přesto, když celá ta podivná realita kolem ní stále sílila, a čím dál tím víc se vkrádal pocit, že něco není v pořádku, pochopila, že její srdce se brzy bude muset postavit zkoušce, která přijde nečekaně a náhle.
Tehdy, když Laura opustila pokoj a vydala se na procházku kolem jezera, všechno ještě vypadalo tak nevinně. Zima byla stále v plném proudu, ale vzduch měl zvláštní klid. Slunce si začalo razit cestu skrze mráz a sníh, a ona si užívala chvilky ticha. Po návratu však začala cítit podivnou změnu – jakoby se zatemnil prostor kolem ní, i když lampy v místnosti byly rozsvícené. Telefon, který ji měl spojit s Julianem, opět zazvonil, ale tentokrát její vnitřní napětí vzrostlo. Slova z telefonu zněla jinak než dřív, nebyla plná lásky, ale spíše nějakého zvláštního smutku, jako by přicházela z jiné dimenze.
A pak, jak to už bývá v osudech, přišlo nečekané – zpráva, která všechny její iluze rozdrtila na prach. Julian Treville, ten muž, který byl pro ni symbolem lásky, byl mrtvý. Nehodou při lovu, jeho kůň ztroskotal a on byl zasažen smrtelným úderem. Zpráva o jeho smrti byla přednesena s neuvěřitelnou vážností a v tu chvíli Laura pocítila nejen hluboký smutek, ale i zmatek.
Jak je možné, že tak rychle, téměř jakoby v jedné vteřině, zmizí to, co se zdálo být pevné a nezlomitelné? Jak je možné, že láska, která byla, se ve vteřině stává neuchopitelným stínem? Ačkoliv Celestine, stará francouzská služebná, mluvila o nutnosti okamžitého odjezdu, Laura nemohla uvěřit, že její život a všechny její plány se rozplynuly jako dým.
Ale to ještě nebyl konec. Zatímco Laura se chystala k odjezdu, její mysl zůstala napjatá a zmatená. Když na dveře zaklepal Roger Delacourt, muž, který kdysi naplňoval její srdce strachem i vášní, vešel do místnosti. Jeho výraz byl plný hněvu a zároveň úzkosti. Dozvěděl se o jejím tajemství, o jejím vztahu s Julianem, a snažil se přijít na to, co všechno skrývá. Ačkoliv Laura odmítala odpovídat, ona si byla vědoma toho, že její tajemství už nebude nikdy moci zůstat v bezpečí.
V ten okamžik si Roger všiml něčeho, co ještě zvyšovalo napětí. Záclona u dveří se pohnula. Kdo tam byl? Kdo naslouchal? Byla to její vlastní vnitřní strach, že něco uniklo jejímu pečlivě ukrytému světu, nebo to byla skutečnost, že v místnosti někdo jiný byl? Tento moment napětí předznamenával, že všechna tajemství, která Laura skrývala, by mohla být odhalena. Ať už šlo o její tajnou lásku, její vztah s Julianem, nebo její strach z budoucnosti, vše to nyní viselo ve vzduchu.
A co je důležité pro čtenáře? Vztah, který Laura prožila, ukazuje na to, jak nevyzpytatelné a neudržitelné jsou lidské vášně, když je člověk nucen je skrývat. Tajemství a lži, jakékoliv, mají tendenci vyplout na povrch, a nikdo nemůže navždy utéct před vlastními emocemi nebo minulostí. Někdy se vztahy, které začínají jako vzrušení, stávají zdrojem těžkých zklamání, a jakékoliv pokusy o utajení pravdy pouze zvyšují bolest.
Jaký je význam „posledního člověka“ v situacích krajní nouze?
Postava, která se ocitá na samém pokraji vyčerpání a duševního rozpadu, ztrácí svou lidskou formu a vše, co ještě zůstává, je instinktivní boj o přežití. Zjevení těchto zbytků lidské podstaty bývá často spojeno s prožitkem absolutního utrpení a osamocení, kdy člověk nemá možnost obrátit se k ostatním. Místo toho musí hledat jakékoli možné řešení, ať už to bude jakýkoli čin nebo myšlenka, která by mohla přinést úlevu.
Hrdina, který čelí nepochopitelnému strachu a hrůze, začíná vnímat změny, jež se v něm odehrávají, když jeho tělo, stejně jako jeho mysl, upadá do temného stavu. Cítí, jak se ztrácí v tomto procesu proměny, jeho prsty blednou, ztrácejí svou podobu, zatímco kůže ztrácí jakoukoliv známku lidskosti. Jediným záchytným bodem zůstává myšlenka na žlutou kočku, která jako jediné zvíře, jediné stvoření, může přinést vysvobození, byť je to ve formě noční můry, která obklopuje jeho poslední úsilí.
V tomto okamžiku ztrácí spojení s realitou, ovládá jej instinkt. Krok za krokem se vydává do tmy, kde zůstává zcela osamocený a ztracený, jeho tělo nezvládá žádnou lidskou aktivitu. Co zůstává? Jaké podmínky člověk musí přežít, než se zcela poddá temnotě? V tomto smyslu začíná přežití znamenat už něco jiného než obvyklý instinkt. Hrdina ztrácí schopnost definovat sám sebe. Svět se mu mění na zrcadlo, kde již není žádná pevná forma.
Tento proces je zjevením, že „poslední člověk“ může v konečném důsledku přestat být člověkem. Co zbývá, je výkřik, zoufalý pohled, jakým se srdce pokouší najít smysl ve světě, kde ztrácí svoji lidskost. S vyčerpáním přichází ztráta posledních zbytků lidské inteligence, kdy se vše, co zůstává, omezuje na instinktivní vyhledávání řešení. Nejedná se už o snahu zachovat si lidskost, ale o snahu jednat podle posledních zbytků rozumu, což může znamenat i konec, kdy vědomí člověka přestane komunikovat s realitou.
Žlutá kočka, zmíněná v textu, hraje roli, která je záhadná, ačkoli by se dalo říci, že jde o něco víc než symbol. Možná jde o klíč k pochopení, že někdy se osud mění v úplně jiném smyslu, než bychom očekávali. Hrdina, který hledá smysl v obrazci, který vytváří jeho stín, se nakonec setká s čímsi, co zcela vychází z jeho posledních mentálních sil, neznámým a nekontrolovatelným.
V okamžiku, kdy se tělo a mysl ocitají v krajní nouzi, se u člověka začíná probouzet něco, co nelze snadno popsat. Je to svět, kde není cesty zpět, kde jediné, co zůstává, je podstata bytí. Tento stav může být vnímán jako finální odhalení, co znamená být člověkem a jak má člověk čelit těmto posledním momentům.
Pochopení tohoto momentu, kdy člověk již není schopen jednat v souladu se svou lidskou přirozeností, je zásadní nejen pro zkoumání mezních stavů vědomí, ale i pro porozumění tomu, jak jednotlivé okamžiky života mohou přetvořit osobnost. Ať už se to týká neuvěřitelných změn v tělesné podobě, nebo neuchopitelného přechodu mezi smrtí a životem, důležitý je fakt, že tento proces je neodvratný a jeho následky jsou viditelné v samotné podstatě existence.
V tomto textu se také ukazuje, že v konečném důsledku není záchrana ani v nečekaných formách pomoci. Kočka není skutečným vykupitelem, spíše odkazem na nevyhnutelný konec, který člověk musí přijmout. Ačkoli touží po něčem, co by mu poskytlo odpovědi, nakonec zůstává pouze obraz, odraz, který neodpovídá jeho vlastní podstatě.
Jaké jsou tajemství ukrytá v minulosti, která nás mohou zničit?
Sunday morning byla jako malá zjevení, tichá, bledá a slunečná. To byl okamžik, kdy se vše mohlo zdát normální, až na drobné detaily, které by se jinak vymkly pozornosti. Mrs. Bettersley se objevila včas na snídani, stále zářící a zdánlivě nezranitelná. Lancelot vypadal unavený, bledý, jeho rysy byly zmáčknuté. Mrs. Simon na snídani nepřišla. Simon, jako ochránce normálního dne, vpadl do místnosti, jak rozčílený Boreas, třel si ruce a vyzařoval svou neklidnou energii. Po snídani se vypravili ven na terasu, kde kouřili cigarety a vyměňovali několik slov o blížící se bohoslužbě. Neděle, jak se ukázalo, nebyla časem pro duchovní pohodu, ale pro sledování a utváření vztahů, které ne vždy vypadaly tak, jak by měly.
Když však ostatní opustili dům, Mrs. Bettersley vyšla nahoru a zaklepala na dveře ložnice Mrs. Simon. Mladá žena ležela na posteli, pohodlně, ale s očividnou vnitřní neklidností. Sálající oheň a lehká novela na posteli tvořily obraz, který by se mohl zdát jako idylka. Tato místnost, sladká a růžová, se však pro Mrs. Bettersley stala místem znepokojivého pokusu o dospělost a zajištění života v souladu s ideály, které se nikdy nestaly skutečností.
Po několika vteřinách mlčení, které přetrvávalo ve vzduchu, se Mrs. Bettersley rozhodla vyřknout to, co se muselo říct. "Chodila jsi někdy ve spánku?" zeptala se s drsnou jemností. Mladá žena odpověděla krátce, že si není jista. Její obličej byl zbledlý, její tělo jakoby se stáhlo do sebe. Odpověď byla jen prvním krokem k rozbití delikátního ticha, které obklopovalo její minulé trauma.
Toto trauma bylo skryto v minulosti. Bylo to zranění, které nikdy nebylo skutečně sdíleno, nikdy nebylo konfrontováno a nikdy nebylo úplně vyřešeno. Vzpomínky, které se skrývaly ve stínech její mysli, zůstaly dlouho zapomenuté, ale nikdy ne zcela zapuzené. Mrs. Bettersley se postupně dostala k jádru věci. Byl to příběh, který se mohl zdát příliš těžký na to, aby byl vysloven, ale jakmile vyšel na povrch, stalo se to jako vytažení zubu: rány už nebolely.
Dívka, která předtím nebyla schopná komunikovat o své minulosti, začala pomalu mluvit. Bylo jí teprve dvanáct, když začala být svědkem událostí, které by zničily každou duši. Ve škole v Crampton Parku, kde byla často jediným dítětem bez rodičů, obklopena těmi, kdo byli podobně opuštění a opomíjeni, se všechno zdálo být nesprávně. Nešlo o to, že by je tam týrali, ale spíše o to, že svět kolem nich byl plný tajemství a nepochopení. To, co se stalo, co bylo za zdmi školy, se nikdy nestalo skutečným příběhem – jen šepoty a novinové titulky ho obklopovaly jako hustou mlhou.
Uprostřed této temné minulosti se objevila Doria, přítelkyně, se kterou mladá dívka, Myra, prožívala období jejich vlastní izolace. Vzájemně si poskytovaly společnost, ale zůstávaly samy. Později, když se Myra dostala z nemocí a byla přitahována k jiným dětem, Doria byla opuštěna. Bylo to jako rána, která se nikdy nezahojila. Doria byla ta, která nikdy neplakala, která stále chodila po zahradě, ztracená ve vlastní samotě.
Tento příběh o Myře Wing je příběhem nejen o traumatických vzpomínkách, ale o tom, jak minulost může nepřímo utvářet budoucnost a jak se nevyřešené rány v srdci mohou i po letech projevit. Dívky, které se potýkaly s vnitřními démony, které se neodvážily o svých bolestivých zážitcích promluvit, byly nakonec vtaženy do víru, který je zničil.
Příběh ukazuje, jak málo jsme schopni porozumět vlastní bolesti, dokud ji nevyjádříme. Pokud je nezmocníme slovy, zůstává ve stínu, kde ovlivňuje naše chování a vztahy. Trauma je něco, co se nikdy zcela neztrácí, pokud není rozpoznáno a konfrontováno.
Pro čtenáře je důležité pochopit, že trauma a bolest nejsou vždy viditelné na první pohled. I když se někdo zdá být v pořádku, mohou ho trápit věci, které zůstávají za zavřenými dveřmi. Rozpoznání této skryté bolesti je klíčem k tomu, abychom pochopili, proč někdo jedná způsobem, který se nám může zdát zvláštní nebo nepochopitelný. Je to příběh o síle mlčení a zároveň o nevyhnutelném výkřiku, který z něj musí nakonec zaznít, aby se uzdravil. K tomu je třeba odvahy, ale i pečlivé podpory a pochopení těch, kteří jsou kolem nás.
Jak rozumět tichu starého domu a jeho obyvatelům?
Myslím, že jsem byla unavená po své křížové cestě a brzy jsem našla příležitost požádat paní Baldwinovou, zda bych se mohla jít do svého pokoje. Řekla: „Očekávám, že děti pro vás budou hlučné. Chudáci malí, musí si užívat zábavy. Jack vždycky říká, že mládí se dá prožít jen jednou, a já s ním tak souhlasím.“ V tu chvíli jsem se necítila nijak mladá (spíš jsem měla pocit, že je mi asi devět set let), a tak jsem s ní souhlasila a ráda nechala mládí, aby se věnovalo svým vlastnímu veselí.
Paní Baldwinová mě zavedla po širokém schodišti. Byla to silná, malá žena, oblečená do jasných barev, s tím, co se, myslím, nazývá nakažlivým smíchem. Dnes večer, ačkoliv jsem ji měla ráda a věděla jsem, že má dobré, štědré srdce, mě iritovala, i když jsem nedokázala přesně definovat proč. Možná jsem cítila, že je zde trochu mimo a že dům ji nesnáší, ale teď, zpětně, se sama ptám, zda jsem si to všechno jen nepředstavovala, protože vím, co následovalo. Ale jsem tak toužící říci pravdu, celou pravdu, a nic než pravdu, a není nic těžšího než to udělat.
Prošli jsme několika temnými chodbami, po schodech, které neměly začátek, konec ani smysl pro své existování, a nakonec mě zanechala v mém pokoji, přála mi pohodlí a dodala, že Jack přijde, až se vrátí. Na okamžik se na mě podívala: „Vypadáte nějak unavená,“ řekla. „Přetěžujete se. Jste příliš svědomitá. Vždycky jsem to říkala. Tady si opravdu odpočinete. A děti vám zajistí, že se nebudete nudit.“ Její poslední dvě věty spolu jaksi nešly dohromady. Nemohla jsem jí říct o své ztrátě. Najednou jsem si uvědomila, jak jsem si nikdy dříve neuvědomila, že s ní nikdy nebudu schopná mluvit o ničem, co by pro mě opravdu něco znamenalo. Usmála se, zasmála se a odešla.
Dívala jsem se na svůj pokoj a okamžitě ho milovala. Byla to široká místnost s nízkým stropem, téměř bez nábytku, staré čtyřsloupové lůžko, okouzlující závěsy z růžové damaskové látky, staro-zlaté zrcadlo, dubová skříň, vysoké židle a pro pohodlí velké křeslo s vysokými opěradly, malá pohovka tvarovaná do podoby, která ladila s barvou postele, jasný praskající oheň a starodávný hodinový stroj. Stěny, vybledlé citronové, neměly žádné obrázky, ale na jedné z nich, naproti mé posteli, visel veselý vyšívaný obraz v jasných odstínech karmínové a žluté, rámovaný dubem. Líbilo se mi to, milovala jsem to a přitáhla jsem si křeslo k ohni, usadila se a dřív, než jsem si uvědomila, jsem usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale náhle jsem se probudila s pocitem pohodlí a pohody, který byl naprosto neuvěřitelný. Patřila jsem do tohoto pokoje, jako bych v něm byla celý svůj život. Měla jsem zvláštní pocit společenství, jaký jsem přesně potřebovala v posledních týdnech. Dům byl velmi tichý, žádný dětský hlas, žádný zvuk nikde, jen ostrý praskot ohně a přátelské tikání starých hodin. Náhle jsem si pomyslela, že je tu někdo, šustění, které mohlo být od ohně, ale přece jen to nebylo. Vstala jsem a podívala se kolem, půlúsměvem, jako bych čekala, že uvidím známou tvář. Samozřejmě tam nikdo nebyl, ale přesto jsem měla ten pocit společenství, jaký člověk má, když s ním sedí v pokoji někdo, koho miluje a dobře zná. Dokonce jsem šla na druhou stranu postele, podívala se kolem, na okamžik zatáhla za stříbrné závěsy a samozřejmě nikoho neviděla. Pak se náhle otevřely dveře a přišel Jack Baldwin. Pamatuji si, že jsem měla podivný pocit podráždění, jako by mě někdo přerušil. Jeho velká, svěží postava ve vázané košili naplnila místnost. „Ahoj!“ řekl. „Těší mě, že tě tu vidím. Štěstí, že jsi sem přišla. Máš vše, co potřebuješ?“
Byl to úžasný starý dům. Nechci se ho pokusit popisovat, i když jsem v něm zůstala nedávno. Ano, zůstala jsem tam několikrát od té první návštěvy, o které teď mluvím. Nikdy to už pro mě nebylo stejné jako tehdy. Můžete říct, že Baldwinovi se s ním utkali a porazili ho. Určitě je to nyní více Baldwin než... co to bylo předtím, než ho pronajali. Není to typ lidí, kteří by se nechali porazit atmosférou. Jejich hlavní povinností na tomto světě, jak jsem pochopila, je všechno učinit Baldwinovým, a to je pro svět velmi dobré. Ale když jsem tam poprvé přijela, dům je ještě pořád výzvou. „Trošku strašidelný,“ svěřila se mi paní Baldwinová druhý den po mém příjezdu. „Co tím přesně myslíte?“ zeptala jsem se jí. „Strašidla?“ „Ach, těch je samozřejmě plno,“ odpověděla. „Je tu podzemní chodba, která vede k moři, a jeden z nejzlejších pašeráků byl v ní zabit, a jeho duch stále straší v suterénu. To nám alespoň říkal náš první sluha, a pak jsme zjistili, že to nebyl pašerák, kdo strašil, ale sluha, a jakmile odešel, pašerák se už neukázal.“ Zasmála se. „Každopádně to není pohodlné místo. Probudím ty staré místnosti. Dáme sem více oken. A pak jsou tu děti,“ dodala. Ano, byly tu děti. Určitě ty nejhlasitější na světě. Neznaly žádný respekt. Byly to divoké, nezkrotné bytosti, a obzvlášť ty mezi devíti a třinácti lety, nejkrutější a nejvíce necivilizované věk pro děti. Byli tu dva malí chlapci, dvojčata, kteří byli nic menšího než ďáblové, a pohlíželi na své starší s chladnýma, pozorujícíma očima, nic neříkali na výchovné pokyny, ale poté vytvářeli intriky, které přesně sedly na toho, kdo je káral.
Ačkoliv nebyly všechny děti Baldwinovy, musím přiznat, že tyto děti byly rozhodně hlučnější. Noise trval od rána do večera, a nikdy jste si nemohli být jisti, kdy začne znovu.

Deutsch
Francais
Nederlands
Svenska
Norsk
Dansk
Suomi
Espanol
Italiano
Portugues
Magyar
Polski
Cestina
Русский