V politice Spojených států se téma rasy a etnicity stalo klíčovým faktorem, který utvářel volební strategie a rétoriku prezidentů. Zvláštní důraz na rasovou rétoriku lze sledovat u různých prezidentů, a to jak u demokratů, tak i republikánů. Tato kapitola zkoumá, jak se používala rasová rétorika během volebních kampaní v průběhu několika dekád, s důrazem na význam, který měla při formování politických koalic a v reakci na měnící se demografické složení USA.

Během kampaně Lyndona Johnsona v roce 1964 a Richarda Nixona v roce 1972, kteří při své volební rétorice oslovovali především bílé střední Američany, se rasová témata stala klíčovým nástrojem pro získání podpory. Johnson se soustředil na zajištění občanských práv pro Afroameričany, což mělo zásadní význam pro rozvoj rasové rovnosti v zemi. Naopak Nixon využil existujícího odporu k těmto právům a zaměřil svou rétoriku na posílení pozic republikánské strany ve středozápadních a jižních státech, kde bílé voliče oslovoval s cílem podpořit konzervativní agendu.

Zajímavým vývojem byla i změna v rámci volební strategie. Zatímco Johnson se zaměřil na obranu práv menšin v rámci širšího mezinárodního kontextu studené války, Nixon tento přístup přetvořil na politiku, která apelovala na tzv. „bílé resentimenty“. Nixonova rétorika se soustředila na odmítnutí politiky, která podle něj nevyhovovala „bělošským zájmům“ – tím se stal reprezentantem širšího sociálního a politického posunu, který vyústil v novou politickou alianci mezi bílými voličskými skupinami, zejména těmi, kteří byli frustrovaní a znechucení pokrokem v oblasti občanských práv.

Přestože se strategie těchto dvou prezidentů lišily, obě se soustředily na zajištění podpory bílých voličů. To byl klíčový prvek, který pokračoval i v pozdějších volebních kampaních. Změny v rétorice, které začaly za Johnsona a Nixona, by se staly základem pro strategie, které budou používat i pozdější prezidenti. Zajímavým aspektem této politické transformace bylo i to, jak se změnily demografické složení voličů. Mnozí odborníci považují období od 60. do 70. let za klíčové pro reorganizaci politických stran a přechod od tradičního systému, kdy jižní státy volily demokraty, k novému politickému uspořádání, v němž republikáni získali silnou podporu mezi bílými voliči.

V období po 70. letech se rasová rétorika stala součástí každé volební kampaně, přičemž prezidenti museli pečlivě vyvažovat své výpovědi o rase a etnicitě tak, aby neodradili klíčové voličské skupiny. Barack Obama, v roce 2012, vystupoval jako první afroamerický prezident a tím pádem čelil zcela nové dynamice v politickém diskurzu o rase. Jeho kampaň byla zaměřena na získání širší podpory napříč rasovými a etnickými skupinami. Obama se i nadále vyhýbal explicitnímu využívání rasově kódovaných termínů, ale přitom byl schopen mobilizovat rozmanitou voličskou základnu.

Je důležité si uvědomit, že během tohoto období, kdy rasová otázka hrála významnou roli, se také měnil způsob, jakým politici komunikovali s veřejností. Zatímco někteří prezidenti využívali přímo rasových témat, jiní volili jemnější formy kódované rétoriky, která oslovovala specifické skupiny voličů, aniž by explicitně používali rasově citlivé výrazy. Tento vývoj ukazuje, jak se politická strategie vyvinula do podoby, kde jde o sofistikovanou hru s vnímáním identity a politických hodnot voličů.

Měnící se demografické složení USA, zejména s rostoucím podílem etnických menšin a imigrantů, vytvořilo nové výzvy pro politické strany. Politici se museli přizpůsobit těmto změnám, aby oslovili nové voliče, kteří již netvořili homogenní skupiny. V této souvislosti se objevuje klíčová otázka: jakým způsobem budou v budoucnu ovlivňovat rasová témata volební strategie amerických politiků? Jaké nové přístupy budou mít pro přitahování a mobilizaci voličů?

Závěrem je třeba si uvědomit, že způsob, jakým prezidenti hovoří o rase a etnicitě, odráží širší politické a sociální změny v zemi. Různí prezidenti, s různými politickými cíli, použili rasovou rétoriku k tomu, aby posílili svou volební podporu, ale také k tomu, aby reagovali na měnící se politické a sociální prostředí. Tato dynamika bude nadále formovat politiku Spojených států, zejména s ohledem na rostoucí diversifikaci obyvatelstva a pokračující diskusi o rasové rovnosti v zemi.

Jak Lyndon Johnson a Nixon formovali rétoriku občanských práv v Americe?

Lyndon B. Johnson, americký prezident, který se zasadil o některé z nejrozsáhlejších právních změn v oblasti občanských práv ve Spojených státech, měl klíčovou roli nejen v legislativních změnách, ale také v podobě, jakou prezidenti začali veřejně komunikovat téma rasové rovnosti. Jeho podpora Občanského zákona z roku 1964 a Zákona o volebních právech z roku 1965 se stala symbolem nového přístupu k otázce rasových vztahů v USA, a zároveň kladla důraz na zahraničněpolitickou rovinu amerických vnitřních problémů. Jak ale Johnsonova rétorika k občanským právům ovlivnila následující politické diskurzy, zejména v 70. letech, a jak tato rétorika souvisela s mezinárodními tlaky?

Johnsonovo přijetí občanských práv bylo kompromisním řešením mezi dvěma extrémy. On sám definoval občanská práva jako výhodu pro bělošské Američany, kteří byli v globálním měřítku menšinou. Tato rétorika, která kladla důraz na zajištění občanských práv, měla své kořeny již v Johnsonově působení jako viceprezidenta. Nicméně, jak ukazuje Sidney Milkis, jeho závazek k sociální spravedlnosti "implodoval", jakmile se pokusil řídit složité požadavky moderního prezidentství a pokusil se skloubit spravedlnost s širšími administrativními povinnostmi. Kritici jeho politiky tvrdí, že se vzdálil od rétoriky rovnosti a začal opouštět snahy o řešení strukturální nerovnosti.

Zajímavým momentem ve Johnsonově éře byla jeho válka proti chudobě, která, i když na počátku zaznamenala úspěch, začala přinášet problémy, jakmile se snažil spojit téma rasové rovnosti a ekonomické nerovnosti. V tomto období Johnson uznal, že bílí Američané budou odmítat spojení občanských práv s ekonomickou rovností. V tomto kontextu byl pro něho rozhodující Moynihanův report z roku 1965, který se zaměřil na ekonomické problémy černošské komunity, a který se později stal důležitým nástrojem pro další republikánské volební kampaně.

Přechod Johnsonovy rétoriky na otázku rasové rovnosti ovlivnil i pozdější politické strategie, přičemž odkaz na ekonomickou nerovnost se stal zásadním i pro Nixonovu volební kampaň v roce 1972. Nixon, který byl známý svou schopností využívat rasovou rétoriku a zároveň se vyhýbat přímým rasovým výrokům, se soustředil na tematiku etnicity. Zatímco se většina jeho konkurentů zaměřovala na rasovou otázku přímo, Nixon vytvářel složitou rétoriku, která propojení etnických a rasových témat zjemnila a přitom stále apelovala na bílou většinu. Přitom, jak ukazují historici, Nixon používal jazyk etnicity pro apel na bílou etnickou komunitu – zejména italsko-americkou a irsko-americkou – a tím posiloval svoji politickou podporu u bílých voličů.

V tomto období, kdy Nixon později spojil svůj protikandidátský obraz s etnickými skupinami, se zřetelně ukázalo, že po Johnsonovi se změnil tón debaty o občanských právech. Nixon, podobně jako Goldwater v roce 1964, začal mluvit o „zasloužilých“ a „nezasloužilých“ chudých, což bylo odrazem té samé rétoriky, která dominovala v Johnsonově době, ale nyní zůstávala zakódována ve formě etnických apelačních strategií.

Rétorika občanských práv a mezinárodní dimenze tohoto tématu je dalším významným bodem analýzy Johnsonovy éry. Spojení domácího boje za rovnost a mezinárodní politiky bylo pro něj klíčové. Johnson byl si vědom toho, že Spojené státy byly pod neustálým dohledem světové veřejnosti, zejména v kontextu studené války, kdy se očekávalo, že budou dodržovat vlastní ideály demokracie a rovnosti. Mezinárodní tlak a image USA ve světě byly jedním z hlavních motivů pro jeho podporu občanských práv. V této souvislosti je také důležité pochopit, že ačkoli Johnson činil významné kroky k přijetí zákonů o občanských právech, nebylo to pouze z čistě morálních důvodů – jeho motivace byly také politické a zaměřené na udržení americké prestiže na mezinárodní scéně.

Význam Johnsonových kroků a rétoriky nelze podceňovat, jelikož nejen že definovaly éru občanských práv, ale také ovlivnily strategie politických kampaní v následujících dekádách. Nixonova rétorika, i když na první pohled zdánlivě odlišná, vycházela z Johnsonových přístupů a modifikovala je pro nové politické realie 70. let.

Pokud je něco, co by měl čtenář pochopit, je to složitost vztahu mezi domácími rasovými problémy a mezinárodní politikou. Spojení těchto dvou rovin není pouze záležitostí ideálů, ale i strategických kalkulací, které ovlivnily nejen právní rámec občanských práv, ale i způsob, jakým se Amerika prezentovala světu. Téma rasové rovnosti není pouze otázkou vnitřní spravedlnosti, ale i otázkou prestiže a politické stability na globální scéně.

Jak Nixon rozvíjel strategii oslovování bílých etnických skupin a její dopad na americkou politiku

V roce 1970 se Nixonův tým rozhodl zaměřit na komunikaci nejen na to, co prezident odmítá, ale na to, co „udělal a co právě dělá“. Tento posun v přístupu znamenal zásadní změnu v Nixonově strategii, kdy se začal více soustředit na symbolické oslovování menšinových skupin a jejich zapojení do širší politické agendy. Podle Haldemana se jednalo o důležitou snahu „minimálně se zdát, že prezident se snaží komunikovat se všemi segmenty společnosti“, a to i v případě, že reálný dopad těchto setkání mohl být minimální.

Základní menšinou, na kterou se Nixon soustředil, byli bílí etnici. K nim patřili zejména katolíci, Poláci, Italové a Irové, které Haldeman označil za „klíčové“ a zdůraznil nutnost jejich podpory. Stratégové jako Harry Dent, který navrhoval zařazení Italů do bohoslužeb ve Washingtonu, nebo Michael Balzano, jenž se věnoval organizování akcí pro etnické skupiny, rozvíjeli myšlenku, že Nixonova administrativní politika musí zahrnovat širokou paletu bílých etnických skupin, a to jak na domácí, tak na zahraniční scéně.

V tomto kontextu se v roce 1970 Nixon rozhodl vytvořit novou politickou koalici složenou z „tichých většin“, modrých límečků, katolíků a etnických skupin. Politika oslovování bílých etnik měla zásadní význam, přičemž Nixonova administrativní strategie byla zaměřena na vytvoření koalice, která by vyvažovala zájmy černochů a Židů, s nimiž Nixon nepočítal. V roce 1972 se na základě předchozích volebních úspěchů republikánů s „etnickými jmény“ začala rozvíjet strategie, která zahrnovala i vkládání etnických reprezentantů do zahraničních cest prezidenta.

Tento přístup k bílým etnikům byl součástí širšího politického plánu, který měl za cíl stabilizovat podporu v klíčových volebních oblastech, jako byly oblasti kolem Chicaga nebo měst na severovýchodě. Nixonův tým byl přesvědčen, že klíčem k vítězství jsou voliče, kteří se cítí opomíjeni elitářskými silami. Součástí tohoto plánu bylo nejen oslovování bílých etnických skupin, ale také zdůraznění odporu vůči „elitářům“, kteří podle Nixonových slov představovali „třídní nepřátele“ většiny.

Zajímavý aspekt této strategie spočíval ve vymezení voličských základů prostřednictvím negativní kampaně, která byla postavena na společenských resentimentech vůči těm, kdo podle Nixona zneužívali systém sociálních dávek a státní pomoci. Tato rétorika oslovila zejména bílé pracovníky střední třídy, kteří vnímali problém sociálních dávek a rovnosti jako hrozbu pro svůj vlastní ekonomický a sociální status.

V roce 1972 se tedy Nixonova kampaň profilovala jako výzva k odporu proti těmto elitám, přičemž vyzdvihovala hodnoty střední Ameriky, zemědělské komunity, katolíky a další etnické skupiny. Nixon otevřeně kritizoval zavedený politický systém a voličům nabízel obraz „nové většiny“, která bude stát proti „privilegovaným elitám“ a těm, kteří podle něj zneužívali státní podporu.

Tato strategie měla nejen etnický, ale i rasový podtext. Nixona kampaně byly často zaměřeny na to, aby se vyhnuly přímému oslovování černošských a židovských voličů, přičemž se soustředily na bílou střední třídu a etnické menšiny, které považovaly vládní pomoc za nespravedlivou. Nixova rétorika a politické kroky tedy odrážely jak etnické, tak rasové napětí ve společnosti, přičemž se snažil o vytváření širšího politického prostoru pro bělošské voliče, kteří se cítili přehlíženi.

Tento přístup měl dlouhodobý dopad nejen na politiku republikánské strany, ale i na celé politické klima ve Spojených státech. Vyzdvihování zájmů bílých etnik a střední třídy mělo za následek posílení rozdělení mezi etnickými a rasovými skupinami, které se odrazily v politických preferencích i v kulturních hodnotách americké společnosti.

Důležité je také pochopit, že Nixonova strategie nebyla pouze o politických manévrech, ale o vytváření nové kulturní identity, která zdůrazňovala hodnoty „pravého Američana“, který byl vnímán jako pracovník, podnikatel, katolík nebo etnický Američan. Tento pohled nejenže zpevnil základní voličskou základnu, ale také pomohl formovat veřejnou debatu o tom, co znamená být Američanem a jaké jsou hodnoty, které je třeba chránit.

Jak Nixonova rétorika formovala americkou identitu a etnické dělení v období 70. let

Nixonova rétorika ve vztahu k chudobě a etnickým identitám v USA v 70. letech je fascinujícím příkladem, jak politika může utvářet nejen veřejnou politiku, ale i kolektivní vědomí o národní identitě. Nixon se pokusil spojiť Američany pod hodnotami tvrdé práce a morální integrity, přičemž využíval etnických rozdílů a rasových stereotypů, aby vytvořil jasné rozdělení mezi těmi, kdo „správně“ reprezentují Ameriku, a těmi, kteří tuto identitu nevyjadřují.

Jedním z klíčových aspektů Nixonovy rétoriky bylo jeho zaměření na takzvanou „etnickou bílost“. V 70. letech, když Nixon usiloval o podporu bílých etnických skupin, jako jsou Italové a Židé, kteří se stali součástí americké střední třídy, začal využívat jazyk etnické odlišnosti k posílení pozice Republikánské strany. Zatímco se na povrchu zdálo, že zdůrazňoval americké hodnoty, ve skutečnosti pod tímto povrchem posiloval rasové rozdíly a etnické výjimky. Protiimigrantské a protičerné nálady, které se objevovaly zejména v souvislosti s welfare, byly součástí širšího politického kalkulu, jak posílit bílou většinu tím, že bude demonstrovat, kdo jsou „skuteční Američané“.

Nixonova kritika welfare, zvláště jeho argumentace, že příjemci pomoci jsou líní a nezaslouží si podporu, byla jasným útokem na Afroameričany, kteří byli často vnímáni jako hlavní příjemci státní pomoci. Tato rétorika se neopírala pouze o stereotypy o lenosti, ale také o hluboce zakořeněnou představu, že černí Američané a lidé z nižších sociálních vrstev jsou odpovědní za zhoršení americké morálky a vojenské síly. Právě zde Nixon propojuje welfare s národní bezpečností a morálním rozkladem, což je účinný nástroj k mobilizaci strachu a odporu proti systému, který údajně „odměňuje“ lenost a znevažuje tvrdou práci.

Pokud jde o etnické otázky, je důležité pochopit, jak se v průběhu 20. století měnila pozice bílých etnik v Americe. Před druhou světovou válkou byly italské, polské a židovské komunity vnímány jako „ne-bílé“ a byly často spojovány s nižšími třídami a „rasovým podřadnictvím“. V tomto kontextu je užitečné hovořit o fenoménu, který David Roediger nazývá „mezi-rasovost“. Pojem vyjadřuje dobu, kdy etničtí imigranti, jako byli Italové, Irci a Poláci, byli považováni za něco mezi „bílými“ a „ne-bílými“. Tato kategorie „mezi-bílých“ etnik byla postupně překlenuta během 40. a 50. let, kdy tyto komunity postupně „bělely“ a integrace do americké společnosti se zrychlovala. Tento proces však zanechal etnické identifikace silně spojené s rasovými stereotypy, které byly stále přítomné v politických a sociálních debatách, přičemž proces asimilace pokračoval až do 70. let.

Když Nixon v roce 1972 mluvil na předměstí Uniondale na Long Islandu, věděl, že osloví právě tyto etnické bílé komunity, které se mezitím asimilovaly, ale stále si uchovávaly určitou kulturní odlišnost. V tomto projevu kritizoval například systém pozitivní diskriminace (affirmative action), který považoval za útok na tradiční hodnoty tvrdé práce. Tímto způsobem vyvolal silnou reakci bílých etnických voličů, kteří se cítili znevýhodněni tím, že museli soutěžit s Afroameričany a jinými menšinami o pracovní příležitosti a vzdělání. Tento krok měl za cíl zviditelnit nejen problém „rasové rovnosti“, ale především vytvořit pocit, že bílí etničtí Američané, kteří tvrdě pracují, jsou ohroženi politickými návrhy, které by měly údajně znevýhodnit „skutečné Američany“.

Problém welfare, který Nixon uvedl ve své slavné „Desáté přikázání“ – tedy, že nikdo, kdo může pracovat, by neměl mít větší výhody z pobírání dávek než z tvrdé práce – přinesl nárůst odporu vůči systému sociální pomoci a zároveň posílil stereotypy o tom, že příjemci dávek jsou převážně neaktivní a leniví. Veřejnost byla vedena k tomu, aby považovala tento systém za rozvratný pro morálku a ekonomiku země.

Důležitým momentem této éry bylo i uznání, že etnické identity a bílý status byly v Americe v neustálém pohybu. Jak uvádí Richard Alba, etnické rysy, které byly dříve jasně vymezené, postupně ztrácely na významu, když se připojovaly k širšímu pojetí „bílé“ identity. Tento proces byl zvláště viditelný v 70. a 80. letech, kdy se italská a irská etnicita začala stále více rozplývat v rámci širšího amerického pojetí bílého etnika.

Tato komplexní a mnohovrstevná interakce mezi etnickými, rasovými a sociálními otázkami v politice Nixona naznačuje, že americká identita není statická. Vždyť i v těchto politických bojích se etnické komunity v USA postupně dostávají na hranice své vlastní kulturní autonomie, přičemž musí čelit různým formám vyjádření „rasového“, „národního“ i „sociálního“ statusu.

Jaký je význam zahraniční politiky a její vliv na vnitropolitickou situaci ve Spojených státech?

Zahraniční politika Spojených států v průběhu 60. let 20. století, zejména v éře prezidenta Lyndona Johnsona, byla formována složitými geopolitickými a ideologickými faktory. V období studené války, kdy byla hlavními aktéry světové politiky USA a Sovětský svaz, bylo rozhodnutí v oblasti mezinárodních vztahů nejen otázkou vojenské a diplomatické síly, ale i ideového boje o dominanci na světové scéně. Johnson, podobně jako jeho předchůdci, musel reagovat na tuto situaci jak na mezinárodní úrovni, tak i na vnitřní, kde čelil rostoucímu rozporu mezi veřejnými názory a politickými rozhodnutími.

Prezident Johnson, jenž se stal hlavní postavou americké politiky po vraždě Johna F. Kennedyho, zdůrazňoval hodnoty spolupráce a zajištění stability na globální úrovni. V roce 1964 vyhlásil rok 1965 za „Mezinárodní rok spolupráce“, čímž se pokusil podpořit osvětu a vzájemné porozumění mezi národy. Jeho politika však nebyla bez kritik. Kritici jeho administrativy, zejména v otázkách Vietnamu, vyjádřili znepokojení nad neúspěšností a dlouhodobými důsledky americké vojenské angažovanosti v této jihovýchodní Asii.

Zahraničněpolitická rozhodnutí, především v oblasti války ve Vietnamu, měla hluboký dopad na vnitřní politiku USA. Konflikt v Indočíně vyvolal silné protesty a rozdělení americké společnosti, což vedlo k dalšímu oslabení důvěry v politické instituce. Vietnam se stal nejen symbolem americké vojenské angažovanosti, ale i předmětem vnitropolitického sporu, který vyvolal širokou veřejnou debatu o roli USA v globální politice a etických základech vojenských zásahů.

Kromě vojenských konfliktů byla na vnitropolitické scéně stále více přítomná otázka občanských práv a rasové rovnosti. Johnson se, podobně jako jeho předchůdci, potýkal s kritikou z různých stran politického spektra. Jeho rozhodnutí o podpoře zákonů o občanských právech, které měly zaručit rovnost pro afroameričany, ať už v oblasti volebního práva nebo práva na vzdělání, nebylo přijímáno jednotně. Naopak, na jihu USA, kde existovaly silné historické předsudky vůči černé populaci, se setkával s intenzivní opozicí, která se často projevovala v formě násilí a rasistických výroků.

V tomto kontextu se zahraniční politika Spojených států stala zrcadlem jejich vnitřní politické kultury. Rozhodnutí, která byla učiněna v Bílém domě a na Kongresu, nebyla pouze otázkou mezinárodních zájmů, ale měla zásadní vliv na formování politických a sociálních struktur na domácí scéně. Odsuzování americké zahraniční politiky bylo často propojeno s kritikou vnitřní politiky, a to zejména v otázkách rasové diskriminace a sociálních nerovností.

Pro pochopení složitosti tohoto období je nezbytné si uvědomit, jak úzce jsou propojeny vnitropolitické a zahraničněpolitické rozhodnutí. Není možné oddělit vojenské a diplomatické kroky USA od jejich vnitřních konfliktů, jako byla rasová segregace nebo občanská práva. Čtenář by měl vnímat, jak jsou taková rozhodnutí důsledkem nejen vnějších tlaků, ale i vnitřní dynamiky, která se vyznačovala hlubokým rozdělením společnosti.

Důležitým aspektem tohoto období je také role veřejného mínění. Vláda, která čelí silné opozici na poli zahraniční politiky, musí hledat způsoby, jak vyvážit vnitřní tlak s mezinárodními závazky. Pochopení této dynamiky je klíčové pro analýzu nejen politických rozhodnutí tehdejší doby, ale i pro současné diskuse o americké zahraniční politice a její vnitřní legitimitě.

Jaké byly skutečné motivace špionů v průběhu první světové války?
Jak efektivně rozhodovat v organizaci: DACI a řízení stakeholderů v praxi
Jak digitální média ovlivnila veřejné vnímání pandemie během Trumpovy administrativy?
Jak přestat bojovat se svými úzkostnými myšlenkami?
Jaké je skutečné břemeno tajemství a ztráty?