Jak hodnotit levé a pravé srdce pomocí echokardiografie: Klíčové metody a parametry

Echokardiografie je jedním z nejefektivnějších nástrojů pro hodnocení funkce srdce. Pomocí různých pohledů a technik je možné detailně posoudit strukturu a funkci levé a pravé komory, atria, a valvulární aparát. Tento proces zahrnuje analýzu několika klíčových parametrů, které poskytují důležité informace pro diagnostiku a léčbu pacientů s kardiovaskulárními problémy.

Pohledy, které jsou při echokardiografii nejčastěji používány, zahrnují parasternalní dlouhou osu, krátkou osu a apikální pohledy. Tyto pohledy umožňují získat přehled o velikosti komor, jejich kontraktilitě, tloušťce stěn a stavu chlopní. Výsledky mohou být zobrazeny v několika různých módech, včetně M-módu, který měří systolické a diastolické průměry levé komory, stejně jako tloušťku interventrikulárního septa a zadní stěny levé komory.

Další důležitou součástí hodnocení je posouzení tloušťky stěn levé komory (LVH), která může naznačovat diastolickou dysfunkci. Změny v geometrii levé komory, jako je zúžení nebo rozšíření její dutiny, mohou být také indikátorem změn v hemodynamice pacienta. Zvýšení tloušťky stěn může být spojeno s hypertenzí nebo jinými kardiovaskulárními patologiemi.

Při posuzování objemu krve v cévách a pre-loadu je klíčovým faktorem hodnocení průměru a kolapsibility dolní duté žíly (IVC). Měření v subkostálním pohledu pomocí M-módu poskytuje důležité informace o cévním návratu a může naznačovat změny v centrální hemodynamice. Změny v průměru IVC mohou být indikátorem zvýšeného centrálního žilního tlaku (CVP), což může být užitečné při posuzování objemu a potřeby infuzní terapie u kriticky nemocných pacientů.

Kromě těchto základních parametrů je také důležité věnovat pozornost segmentálním pohybovým abnormalitám stěn srdce, jako jsou hypokineze (snížený pohyb určité oblasti), akineze (absence pohybu), hyperkineze (nadměrná kontrakce) a dyskineze (bulging části stěny). Tyto abnormality mohou být příznakem ischemie nebo jiné formy srdečního poškození.

Jak správně provádět kardiopulmonální resuscitaci (KPR) a využití defibrilátoru

Oběť náhlého srdečního zástavy by měla být položena na pevný a rovný povrch v poloze na zádech. Zachránce klečí vedle hrudníku postiženého, aby mohl efektivně provádět stlačování hrudníku. Položíme dlaň jedné ruky na dolní polovinu hrudní kosti, přesně mezi bradavky, a druhou dlaň položíme na první, prsty propleteme. Paže držíme rovně, lokty zámknuté, aby ramena a ruce byly v přímé svislé linii nad hrudníkem.

Poměr kompresí a ventilací je u dospělých 30:2, což znamená třicet stlačení následovaných dvěma vdechy. Pokud je záchrana prováděna více zachránci u dětí, pak se poměr mění na 15:2. Pro minimalizaci únavy se doporučuje pravidelná výměna osoby provádějící komprese, nejpozději po dvou minutách (cca pět cyklů 30:2). Přerušení kompresí by nemělo překročit deset sekund a cílem je udržet co nejvyšší tzv. „frakci kompresí“, tedy poměr času věnovaného stlačování k celkovému času resuscitace, minimálně 60 %.

Ventilace začíná otevřením dýchacích cest pomocí záklonu hlavy a zvednutí brady, přičemž u podezření na poranění krční páteře se používá tah dolů za čelist bez záklonu hlavy. Po 30 stlačeních následují dva pomalé vdechy trvající přibližně jednu sekundu každý. Je důležité, aby byla ventilace dostatečná k viditelnému zvednutí hrudníku, ale zároveň nebyla nadměrná, aby nedošlo k nafouknutí žaludku a zvýšenému riziku aspirace. Pokud dochází k úniku vzduchu kolem masky, je nutné upravit její polohu a v případě zablokování dýchacích cest jazykem zavést pomůcku jako ústní nebo nosní dýchací cestu.

Při dostupnosti defibrilátoru (AED nebo manuálního) je třeba co nejdříve připojit elektrody, zkontrolovat srdeční rytmus a v případě výskytu komorové fibrilace nebo bezpulzové komorové tachykardie podat elektrický výboj. Elektrody se umísťují standardně anterolaterálně, jedna pod pravou klíční kost, druhá pod levý prsní bradavku, s tím, že se musí vždy nalepit přímo na kůži, mimo oblast kožních náplastí nebo implantovaných zařízení, od kterých by měla být vzdálena minimálně 8 cm.

Energetické dávky pro bipolární defibrilátory se řídí doporučením výrobce (120–200 J), pokud není známé, použije se maximální dostupná energie. U monopólárních defibrilátorů je doporučena dávka 360 J. Pro děti a kojence se dávka stanovuje na 2–4 J/kg pro první výboj a 4 J/kg pro další. Při analýze rytmu a podání výboje musí být všichni kolem postiženého v bezpečné vzdálenosti, přičemž zachránce hlasitě oznamuje „Volno“ před výbojem. Resuscitace pokračuje bezprostředně po výboji bez zbytečného odkladu.

Léky jsou podávány intravenózně, nejlépe v horní končetině, nebo intraoseálně. Při absenci těchto možností lze využít tracheální podání, přičemž dávky léků musí být zvýšeny 2–2,5krát a léky se ředí v 5–10 ml sterilní vody či fyziologického roztoku. Epinefrin je podáván v dávce 1 mg každé 3–5 minut, ideálně během kontroly rytmu. U rytmů vyžadujících defibrilaci se epinefrin podává až po druhém výboji, u nevhodných rytmů co nejdříve. Antiarytmika, jako amiodaron nebo lidokain, se využívají při refrakterní fibrilaci komor po třech výbojích. Další léky, například magnesium sulfát, sodium bicarbonát, kalciové soli nebo antidota na specifické toxikace, jsou indikována pouze v konkrétních klinických situacích.

Pokud je k dispozici, zavedení pokročilé dýchací cesty (endotracheální tubus nebo supraglottická pomůcka) je vyvažováno nutností minimalizovat přerušení kompresí. Dokud není tato cesta zajištěna, pokračuje se v ventilaci vakem a maskou.

Zásadní je pochopit, že rychlost a kvalita kompresí mají rozhodující vliv na úspěšnost resuscitace a přežití. Dlouhé přerušení kompresí, nesprávná hloubka stlačení či nadměrné ventilace mohou významně snižovat šanci na návrat spontánního oběhu. Použití defibrilátoru co nejdříve výrazně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného oživení. Současně je důležité správné zvládnutí technik dýchání a zavedení pomůcek, protože špatná ventilace může komplikovat stav postiženého. Medicínská farmakoterapie hraje podporující roli, zejména epinefrin zlepšuje perfuzi srdce a mozku, avšak sama o sobě není zárukou úspěchu bez kvalitní mechanické resuscitace.

Jak správně diagnostikovat a léčit akutní srdeční selhání (AHF) podle aktuálních doporučení

Akutní srdeční selhání (AHF) představuje závažný lékařský stav, který vyžaduje okamžitou diagnostiku a léčbu. Tento stav může mít různé klinické projevy, jež závisí na tom, zda je postižena levá či pravá komora srdce, nebo zda je přítomno snížené prokrvení tělesných tkání.

Příznaky a známky levostranného selhání jsou často spojeny s kongescí plic. Mezi typické projevy patří ortopnoe, paroxysmální noční dušnost, bilaterální plicní krepitace, třetí tón při poslechu srdce a periferní edém obou dolních končetin. Naopak pravostranné selhání se projevuje jako distenze jugulárních žil, hepatomegalie, ascites, zvýšená venózní tlaková zátěž a edém v oblasti břicha. Symptomy sníženého prokrvení těla se projevují chladnými končetinami, oligurií, zmateností, závratěmi a úzkým pulzním tlakem. V laboratorních výsledcích se může projevit metabolická a laktátová acidóza a zvýšení hladiny kreatininu.

Nejčastěji se AHF projevuje jako levostranné srdeční selhání s redukovanou ejekční frakcí (EF < 40 %). Dalšími typy levostranného selhání jsou srdeční selhání s normálně zachovanou ejekční frakcí (EF > 50 %) a srdeční selhání se střední ejekční frakcí (EF 40–50 %). V případě pravostranného selhání může být příčinou plicní embolie nebo biventrikulární srdeční selhání, které je způsobeno například tyreotoxikózou či těžkou anémií.

Důležité je pochopit, že při akutním srdečním selhání (AHF) je kladeno důraz na rychlou diagnostiku, identifikaci život ohrožujících stavů a určení příčiny tohoto stavu. Mezi příčiny, které mohou vyvolat AHF, patří akutní koronární syndrom (ACS), hypertenzní krize, arytmie (buď tachykardie, nebo závažná bradykardie), mechanické příčiny a akutní plicní embolie. Diagnóza AHF je založena na klinickém vyšetření, laboratorních testech, EKG, rentgenovém vyšetření hrudníku a echokardiografii.

Když je u pacienta s podezřením na AHF přítomna respirační insuficience, je nezbytné zahájit okamžitou terapii kyslíkem. Pokud pacient trpí hypoxemií (SpO2 < 90 % nebo Pao2 < 60 mmHg), měl by dostat kyslík v koncentraci do 100 %, přičemž saturace kyslíkem by měla být udržována mezi 92–94 %. V případě respiračního distressu je podle posledních doporučení ESC vhodná aplikace neinvazivní ventilace (NIV), která zmírňuje dechovou námahu a respirační distress. NIV snižuje preload a afterload levé komory, což zlepšuje srdeční výdej a snižuje plicní kongesci.

U pacientů se zachovanou ejekční frakcí, kteří trpí kardiogenním šokem, je důležité zvažovat možnost obstrukce výtokového traktu levé komory. V takovém případě by měla být provedena infúze tekutin a aplikace vazopresorů, jako je norepinefrin nebo fenylefrin, podle potřeby.

Součástí komplexního managementu AHF je také potvrzení diagnózy. Diagnóza by měla být stanovena na základě klinického obrazu a důkladného vyšetření, zahrnujícího anamnézu, fyzikální vyšetření, EKG, rentgen hrudníku a echokardiografii. Důležité je také odlišit AHF od jiných možných příčin symptomů, jako jsou plicní embolie, akutní astma, pneumonie nebo ne-kardiogenní plicní edém (ARDS).

Endtext