Hory vstoupily do našich myslí, a my jsme se ocitli v klidu a spokojenosti tam, kde jsme předtím byli v horečnatém rozpoložení a rozčilení. Zelený obláček, jehož okraje měly nádech zralého vína, zmizel za zubatým hřebenem, jako hrozen hroznů zmizí v lačném ústech. Bylo to jako správné a přirozené krmení pro krajinu, kterou obklopovala hrozivá a zároveň nádherná příroda. Dálka rozprskla zvuk jako víno, které uniká z láhve na zbytek. Dva berani se hádali ve valleji, vydávajíc zvuky podobné veselým jinglem připomínajícím nějakou slavnostní událost.

Jízda přes drkotající motor a skoky auta přes vyčnívající kameny se rázem stala jenom malou zábavou, která zapadla do kouzla tohoto poetického kraje. Cesta skončila najednou, nečekaně. Projíždějící mezi skalními tunely, vyjeli jsme do kamenné arény, kde vedly pouze ovčí stezky. Místo připomínalo vnitřek mušle, a stejně jako zvuk je uvězněn v mušli, byly naše myšlenky uvězněny v tom prostoru. Kde je to jezero? Bylo jasné, že se budeme muset vydat do hor. Doufali jsme, že budeme moci přijet až k jezeru a postavit stan mezi autem a vodou. Tolikrát jsme to již udělali, že se to stalo jakýmsi zvykem mysli, který předpokládal maximální pohodlí. Ale tohle bylo Jezero Červených pstruhů, něco nového a jiného v naší zkušenosti. Jeho nedostupnost byla součástí jeho kouzla.

Tak jsme stáli na místě, chráněni před větrem, a pěti staršími ovcemi, které nás pozorně sledovaly, se tvářily jako podezřelá delegace, která se na nás dívá. Teprve v poslední chvíli, když jsme se k nim přiblížili, se otočily a zmizely. Smáli jsme se jejich nevelkému úprku, ale okamžitě ztichli, protože nás zalily hlasité ozvěny, které naplňovaly tento skalnatý prostor svou podivnou intenzitou. Měli jsme pocit, jako bychom byli nějakým způsobem pohrouženi do podivné tísně.

Po chvíli jsme se rozhodli pokračovat, vylézali z kotliny zpět do větru, prošli mezi mechovými porosty a s přemýšlivým krokem hledali správný směr. Před námi se tyčil ohromující svislý skalní útes, z něhož pomalu stékala voda, vypadala jako divný pot, který klesá po staré kůži. Sklon mezi námi a těmito útesy byl živě zelený, na vlhkém povrchu se nám podařilo najít cestu. Čas však neúprosně běžel. Byli jsme nedočkaví, abychom konečně spatřili slíbenou vodu a postavili tábor. Kolem prudkého svahu se nedalo obejít, takže jsme se rozhodli prostě vydat přímo vpřed, blátem klesali a procházeli přes mokré traviny. Po několika obavách jsme byli konečně bezpečně na druhé straně, šli jsme dál, přitahováni vidinou nádherného pohledu.

Pod námi se rozprostíralo jezero, obklopené zuby bílých kosterních kmenů stromů a mramorovými výběžky, a temné okraje pokryté spálenou vřesovitou vegetací. Voda se třpytila ve světle, na povrchu skákaly pstruzi, občas se objevila zjevení, která jen zvyšovala sílu dojmu tohoto místa. Jakoby tu voda byla vymodelována na trůnu, kde sedí nějaký mocný vládce. Místo, které ve své nedostupnosti bylo temné a tajemné, ale také zvláštním způsobem přitahovalo.

Na vzdáleném konci jezera, kde se skrývala Moriartova chata, jsme zahlédli postavu, která se pohybovala jako stín. Moriarty, snad? Někdo, kdo tam žil celý život, v tomto místě, obklopeném majestátními útesy a přírodními zázraky. Tento člověk, jenž věděl, co znamená existovat v těsné blízkosti takového místa, které vás neustále udržuje v napětí. A tak jsme stáli, obdivovali jezero a přemýšleli o tom, co nás čeká dál. Rich, náš zkušený rybář, neodolal a chystal se hodit na jezero svou návnadu. A my jsme čekali, jako obyčejní nováčci v přírodě, kteří byli jen svědky tohoto neuvěřitelného okamžiku.

Naším úkolem však není pouze přehodnocení, co to znamená být u jezera Červených pstruhů, ale přemýšlení o tom, co všechno tento zážitek znamená pro naše místo ve světě, a jak se každé takové setkání s přírodou, i když je krátké a pomíjivé, stává součástí něčeho hlubšího a nesmírně cenného.

Proč lidé milují hon?

Anna Sewell byla kvakerka, která žila v Yarmouthu v Anglii v 70. letech 19. století. Byla to žena, která, přestože byla upoutaná na lůžko, cítila silnou potřebu napsat příběh, jenž by otevřel oči mnohým lidem: Černá kráska. Tento příběh, který vyšel v roce 1877, se stal jedním z nejznámějších literárních děl o zvířatech a dodnes má své místo na poli světové literatury. Sewell za svá práva na tuto knihu obdržela pouhých sto dolarů a jak sama napsala, „život jí stačil pouze na to, aby viděla začátek vlivu tohoto příběhu na svět“.

Příběh Černé krásky není jen příběhem o koni, je to také vyprávění o vztazích mezi zvířaty a lidmi, o krutosti, která se skrývá v člověku, a o laskavosti, která se projevuje ve zvířatech. Vyprávění samotného koně, který od dětství čelí různým výzvám, nabízí hluboké zamyšlení nad tím, co znamená být živým tvorem v rukou lidské moci a jak mocný vliv má na jeho život právě tato moc.

Když Černá kráska vzpomíná na své první dětství, vidíme malého hřebce, který roste ve stínu své matky, jménem Duchessa, a dozvídá se o hodnotách, které jí byla schopná předat. Na rozdíl od ostatních hřebců v okolí, kteří jsou divocí a nespoutaní, ona ho učí dobrým mravům: „Růst slušně a bez kousání nebo kopání, i když si hrajeme,“ radí mu. Tato slova nejsou jen radou pro mladého koně, ale odrazem autoritativní lásky matky, která ví, že její dítě má potenciál stát se něčím víc než jen obyčejným zvířetem.

Ve světě, kde se zvířata často považují za pouhé objekty k využívání, se tento příběh stává silným hlasem pro jejich ochranu a úctu k nim. V příběhu o Černé krásce se ukazuje, jak by měl vypadat ideální vztah mezi člověkem a zvířetem: plný porozumění, respektu a vzájemné úcty. K tomu dochází i u jejího pána, který je laskavý a spravedlivý, vždy se o koně stará a nikdy s nimi nejedná s krutostí.

Jednou z nejsilnějších pasáží příběhu je scéna, kdy koně, kteří se podílejí na honu, vidí smrt divoké zvěře. Ačkoliv se Černá kráska a její matka na tento výjev dívají s určitým odstupem, vyvolává to v nich otázky o smyslu takového zabíjení. „Nikdy jsem nepochopila, proč se lidé věnují tomuto sportu,“ říká matka hřebce, „zraňují sebe, ničí dobré koně a ničí pole, a to všechno pro nějakého zajíce nebo lišku, které by mohli získat jinak.“ Tento moment je výzvou k zamyšlení o naší vlastní lidské přirozenosti a touze po násilí, které se skrývá v honu.

Nejde však pouze o zobrazení krutosti lovu. V příběhu je i zobrazen kontrast mezi lidskými hodnotami a hodnotami zvířat, která nemají ani pojem o tom, co lov znamená. Koně procházejí světem, kde jsou vnímáni více jako nástroje k dosažení lidských cílů, než jako citlivé bytosti s vlastními emocemi a životy.

Zároveň je příběh také silným svědectvím o tom, jak může člověk ovlivnit osudy zvířat. Někteří lidé s nimi zacházejí s láskou a úctou, jiní je využívají, aniž by si uvědomovali jejich hodnotu jako cítící bytosti. Příběh Černé krásky ukazuje, že bychom si měli vážit a chránit tyto tvory, kteří jsou součástí našeho světa, a to nejen jako pracovních nástrojů, ale jako plnohodnotných bytostí.

Na základě příběhu lze čtenáři připomenout důležitost péče o zvířata a rozvoje soucitu vůči nim. Uvědomění si jejich hodnoty a smyslu jejich života je klíčové pro správné soužití lidí a zvířat.

Jak se efektivně učit německy za 12 týdnů: Klíčové principy a tipy pro úspěšné ovládnutí jazyka
Jak manipulace a zlá povaha mohou ovlivnit vztahy
Jak válka ovlivňuje každodenní život a vztahy v těžkých časech?
Jak si připravit přírodní hnojivo z kopřivy a kostivalu pro vaši zahradu