Jaké jsou skutečné rizika a metody tajných služeb během první světové války?

V průběhu první světové války se špionáž a policejní operace staly nejen otázkou přežití, ale i složitou hrou intrik a nebezpečí, v níž se jednotlivci ocitali v bezvýchodné situaci. Případ bratrů Gonzalesů a jejich spojenců dokonale ilustruje zákon džungle, kterému se tajné služby musely přizpůsobit. Opakované soudní přelíčení, často vedené různými soudy v Bordeaux, Limoges či Tours, ukazovalo, jak dlouho a úporně dokázaly tyto případy táhnout a jak vysoká byla cena za chybu nebo odhalení. Bratři Gonzalesové, stejně jako jejich kolegové, kteří byli nuceni opustit P.S.M., čelili nejen profesní likvidaci, ale i skutečnému ohrožení života.

Další kapitolou je sledování kontroverzního Bolo Pashy, jehož pohyby přes hranice bez platných dokladů a bez víza byly předmětem trvalého sledování. Přestože bylo zřejmé, že jeho pozice byla chráněná silnými politickými vazbami, nakonec i on nebyl ušetřen přísnějšího zákroku. Situace kolem něj ilustruje, jak se politická moc prolínala s vojenskou tajnou službou a jak mocné osobnosti mohly po dlouhou dobu zůstávat mimo dosah zákona. Zároveň podrobnosti o nasazení mladých vojáků jako zemědělských pracovníků na Pashově pozemku ukazují zneužívání vojenských zdrojů i v době krize a blížícího se konce jeho kariéry.

Další část příběhu nabízí pohled na metody práce tajné policie v terénu. Rozhodnutí poručíka M. nezasahovat přímo proti ozbrojenému dezertérovi Frilopovi a místo toho využít špionážní síť a spolupráci s místními spojenci v podobě španělského celníka Tueppyho ukazuje sofistikovanost a trpělivost, s jakou se operace vedly. Díky tomu bylo možné využít přirozené nepřátelství a osobní motivace jednotlivců k získání důvěry a informací, což bylo v prostředí tajných operací klíčové. Schopnost manipulovat situacemi a využívat psychologii byla často rozhodujícím prvkem úspěchu.

Významné je také propojení místních aktérů s širšími geopolitickými hráči, například s německou vojenskou rozvědkou v Madridu. Role postav jako Santos ukazuje, jak hluboce byly tajné služby zapojeny do špionážních sítí napříč celou Evropou. Tento komplexní systém spolupráce i zrad umožňoval získávání informací, ale zároveň přinášel vysoké riziko kompromitace.

Je důležité uvědomit si, že tyto operace nebyly izolovanými epizodami, ale součástí složitého válečného systému, kde politika, vojenská moc, osobní osudy a mezinárodní vztahy tvořily neoddělitelný celek. Čtenář by měl chápat, že tajné služby první světové války byly nejen místem boje s nepřítelem, ale i arénou, kde se střetávaly zájmy jednotlivců, států a ideologií, přičemž pravidla byla často nejasná a ceny za selhání extrémně vysoké.

Jaké strategie používali tajní agenti k dezinformaci nepřítele během první světové války?

Příběh Tueppy, agenta působícího v Madridu, odhaluje složitost a rafinovanost protispionážních operací během první světové války. Tueppa, ačkoliv pracoval pro německou stranu, byl zároveň loajálním nástrojem francouzské tajné služby. Za značná rizika, včetně možné ztráty svého pasu a vystavení se nebezpečí, se rozhodl spolupracovat s Francouzi. Jeho role spočívala v uvádění nepřítele v omyl prostřednictvím výměny informací, které měly v zásadě správný rámec, avšak obsahovaly drobné nepřesnosti, jež však zcela diskreditovaly jejich hodnotu pro Němce.

Tento sofistikovaný systém využíval nejen falešné zprávy, ale i komplikované mechanismy šíření. Tueppa vymyslel fiktivní postavy, jako například pašeráka Camilla nebo prodejce stuh Ernesta, které se zdály být skutečnými špiony či informátory. Tyto postavy byly prostřednictvím dopisů, plných pravděpodobných, ale nepravdivých informací, „vysílány“ do Německa. Díky tajným spolupracovníkům, například úředníkovi na poště v Irunu, byly tyto zprávy tajně přeposílány německému konzulátu, který je považoval za cenné zdroje zpravodajství. Ve skutečnosti však posloužily k manipulaci a rozptýlení německého zpravodajského aparátu.

Důležitou roli hrály i propagandistické materiály, které Němci snažili distribuovat ve Francii. Tyto letáky měly demonstrovat sílu a štědrost centrálních mocností a jejich ochotu k „bílé“ míru, tedy míru bez vítězství jedné strany. Nicméně jejich distribuce byla sabotována; letáky se nikdy nedostaly dál než do rukou francouzských úřadů, které je okamžitě zadržely. Díky Tueppově vynalézavosti a spolupráci s místními agenturami byla německá propaganda nejen neúčinná, ale i odhalena.

Dalším zajímavým případem je zjištění hnízda německých špionů na lodi Frankenwald v portugalském přístavu. Francouzští agenti, využívající i osobní vztahy a zábavu, získávali cenné informace a podařilo se jim zadržet důležité osobnosti německého zpravodajství. Osobní příběh zatčení agenta Partziese, který byl nakonec díky slibu a úsilí jedné ženy zachráněn před popravou, ukazuje lidskou stránku špionážních her.

Nejde však jen o historický příběh. Důležité je uvědomit si, že zpravodajské války jsou založeny na manipulaci, důvěře, a často i na velmi jemných, až nepostřehnutelných rozdílech mezi pravdou a lží. Falešné informace nemusí být zcela nepravdivé, ale stačí, aby změnily celkový obraz situace. To, co se zdá být nevinnou nepřesností, může rozhodnout o osudu mnoha lidí a celé země.

Je také nezbytné chápat, že agenti, ať už pracují pro jakoukoli stranu, často čelí morálním dilematům, složitým rozhodnutím a osobním obětem. Ve válce není vždy jasné, kdo je hrdina a kdo zrádce, protože role se mohou měnit v závislosti na úhlu pohledu a okolnostech.

Jak se dostat z nebezpečné situace, když je všechno proti vám?

V okamžiku, kdy jsem dorazila k jeho kajutě, přistoupil ke mně Tim, můj bratranec, s výrazem plným podezření. Jeho temné oči znovu prozrazovaly všechnu jeho nedůvěru. Už jsem věděla, že se dostávám do situace, ze které není snadné najít cestu ven. Ale k mému úžasu se v tu chvíli objevil i X------. Jedním slovem jsem se pokusila situaci zachránit: „Votre pardon, Af sieur, que je vous ai dérangé." A on, dobrý starý X------, reagoval bez zaváhání, zvedl svůj klobouk, poklonil se a pokračoval v chodbě. I když se celé to divadlo zdálo jako zbytečná komplikace, alespoň jsem na chvíli získala potřebný čas, abych se dostala dál.

Ve chvíli, kdy jsem konečně otevřela dveře své kajuty, byl tu Tim. S obrovskou silou mě zatlačil zpět na stěnu a vyhlásil: „Teď se dostaneme na dno tohoto celého byznysu, slečno!“ Už jsem věděla, že mám jen jednu možnost, jak si zachránit kůži. Když člověk cítí, že je lovenou zvěří, je ochoten k čemukoliv, jen aby se vyhnul horšímu osudu. „Podívejte se,“ řekla jsem, „pokud vám řeknu pravdu, slíbíte, že nebudete naštvaný?“ V ten okamžik jsem si uvědomila, že hrajeme hru, kde každé slovo, každá lež nebo pravda může rozhodnout o výsledku.

Moc dobře jsem věděla, že to, co mu řeknu, nezmění jeho záměry, ale doufala jsem, že ho nějak přesvědčím. „Když jsem balila věci v Amsterdamu, zůstalo mi dost přebytečného prášku. Původně jsem to chtěla dát do krabičky od čokolády, ale nakonec jsem se rozhodla použít nádoby na prášek, protože to vypadalo jako prášek. A pak, protože mi bylo líto to všechno vyhodit, použila jsem nakonec krabičku od čokolády. Když jste mě začal vyptávat a vypadalo to, že mi nedůvěřujete, úplně jsem se zmátla a zapomněla, kam jsem to vlastně zabalila. Pak jsem si vzpomněla, že je to v té krabičce, a tady je. Vaše chyba, dostala jste mě do chaosu.“

Tim se na chvíli zamyslel, a pak dodal: „Jedna slabá stránka tvé historky. Proč jsi spěchala do své kajuty? Proč jsi mi neodevzdal tu krabičku hned?“ Byla jsem připravená na to, že si moje lži prohlédne, ale tentokrát jsem neměla jinou možnost než si zachovat klid. „Byla jsem si jistá, že budete naštvaný,“ řekla jsem upřímně, „tak jsem si myslela, že to dám do svých nádob na prášek, jak jsem původně zamýšlela.“ Zdálo se, že ho to uspokojilo. Odlehčeně pokrčil rameny, mávl rukama a zdál se v této chvíli spokojený. Já jsem se vrátila na palubu a ulevilo se mi, že se mi snad podařilo uniknout z této pasti.

Ale jak se ukázalo, to byla pouze první fáze. Další zkouškou pro mě byl celní úřad. Podařilo se mi projít bez problémů, žádná kontrola, žádné problémy. Až když jsem dorazila do Londýna, nastal další problém. Tim mě přijal v Eaton Square a přivítal mě šálkem čaje, ale stále mi bylo jasné, že tohle není konec.

Tim pomalu, s podivným klidem, odpověděl: „Myslím, že ne...“ A začal točit cigaretu s jemnou precizností. „Dvě stě padesát liber? Počítal jsem s tím, že pokud budeš vše dělat k mé spokojenosti, dostaneš to, co ti bylo slíbeno. Ale já si nejsem jistý, že všechno probíhalo podle plánu. Místo toho dostaneš sto liber.“

Tím začal mluvit jinak, jeho hlas se změnil, zněl temně a hrozivě: „Kde byla ta krabička celou dobu?“ Začala jsem se cítit jako lovená zvěř, přičemž jsem věděla, že teď už mohu udělat jen jednu věc, abych se zachránila. Každé slovo, každý pohyb, mohly rozhodnout o tom, co se stane dál.

To je moment, kdy člověk může buď podlehnout nebo najít způsob, jak se dostat ven. A v tomto případě bylo jediné, co jsem měla, odvaha... a odhodlání jít až na hranici svých možností.

Kdo je Alta a proč ho nelze podcenit?

Trefethan opakoval jméno, které mu bylo zcela cizí. „Alta?“ zeptal se nevěřícně. „Co je zač? Jaké je národnosti?“ Odpověď nebyla jednoduchá. Mnohé, co se o něm povídalo, byly jen dohady, polopravdy, legendy. Něco jsem věděl s jistotou, ale nehodlal jsem se s tím dělit. Příliš mnoho sdílených informací je častou chybou i u zkušených mužů. Řekl jsem tedy jen, že je odvážný. A že prý pracuje výhradně sám – možná právě proto se ho dosud nikomu nepodařilo dopadnout. Nikdo ho nemá komu zradit.

Zeptal jsem se napřímo – ví o něm vůbec něco jistého? Odpověď byla, že ne tak docela. Sluha byl s ním půl roku a měl prý dobré doporučení. Ale – a to byl klíčový detail – Trefethan si je neověřil. Přiznal to téměř s omluvným tónem. Zdál se být se sluhou spokojený, bez jediné stížnosti. Možná proto si myslel, že našel ideálního komorníka.

Trefethan byl ale myšlenkami jinde. Alta ho fascinoval. Nezajímala ho rizika domácí bezpečnosti – zajímal ho muž, o kterém kolovalo tolik příběhů. Tlačil na mě otázkami. Odpovídal jsem, jak nejlépe jsem mohl. Věděl jsem, že s osobností jako Alta se pravda a mýtus nikdy nedají úplně oddělit. Každý jeho čin se stal podhoubím pro další legendu.

Později řekl něco, co jsem nečekal. „I kdyby bylo všechno, co jste řekl, pravda, nemám důvod se obávat, když jste tady, plukovníku Ormistone.“ Jeho důvěra mě zneklidnila víc než potěšila. Nemyslel jsem si, že bych si ji zasloužil. Jen jsem se tvářil, jako bych chtěl zčervenat, ale dávno jsem tu schopnost ztratil.

Měl jsem silný pocit, že se něco stane. A nemýlil jsem se. Přestože jsem si původně lehl s úmyslem zůstat vzhůru, usnul jsem. Když jsem se náhle probudil, věděl jsem, že se něco změnilo. Okno bylo pootevřené, záclony se hýbaly. Potichu jsem vstal a bezhlučně ho zavřel. Měl jsem nepříjemný pocit, že jsem mohl něco propást.

Trefethan spal v pokoji kousek ode mě, ale nechtěl jsem ho budit. Ani jeho, ani sluhu. Tohle bylo na mně. Sešel jsem po schodech dolů – ani jedno nezaskřípalo. Když jsem míjel Trefethanovy dveře, zdálo se mi, že slyším jeho klidný dech. Ale nezastavil jsem se.

Dole se něco dělo.

—