Proč je barva pleti důležitá? Přehodnocení krásy a identity v kontextu černé pleti

Mnozí z nás, kteří vyrůstali v segregovaných společnostech, se setkali s bolestivými a těžko stravitelnými pojmy o barvě pleti. V našem okolí se tradovalo, že tmavá pleť je něčím, co je třeba skrývat nebo se za to stydět. Tato představa byla nejen součástí sociálních norem, ale i hluboce zakořeněná v osobních pocitech, které jsme nemohli snadno vyjádřit, neboť bylo jasné, že tmavá pleť se vnímala jako deficit, který měl vliv na všechny aspekty života.

„Proč vše černé musí být zlé, proč všechno tmavé musí být ošklivé?“ to je otázka, která nás provází nejen v dětství, ale často i v dospělosti. Mnozí jsme se naučili skrývat svoji skutečnou identitu, snažili se přizpůsobit, integrovat do širšího sociálního prostředí tak, abychom co nejvíce zmizeli, aby nás ostatní neoznačili za „tmavé“. Někdy to znamenalo, že jsme se uchylovali k používání bělících krémů, snažili se své tělo i tvář přizpůsobit těm ideálům, které nám byly vnuceny jako ty „správné“. Naučili jsme se, že se musíme „chovat podle věku, a ne podle barvy“ a že naše pleť by neměla být nikdy příliš vidět.

Tato praxe se stala nezbytností pro přežití v prostředí, kde bílá pleť byla považována za normu, za něco krásného, zatímco černá pleť byla stigmatizována jako něco méněcenného. Naše pocity se formovaly kolem této hluboké bariéry, která nás oddělovala nejen od světa bílých, ale i od našich vlastních lidí. O tom, co znamená být „tmavý“, se nikdy nemluvilo, ale stále to bylo přítomné v každém okamžiku našeho života. To, co jsme vnímali jako krásu, bylo často definováno podle vzorců, které s naší skutečnou identitou neměly nic společného.

Důsledky této sociální konstrukce jsou hluboce zakořeněné v rodinných a osobních vztazích. Nejde jen o estetické preference, ale o to, jak si definujeme vlastní hodnotu. V mnoha rodinách se barva pleti nikdy otevřeně neprobírala, ale narážky a poznámky byly všudypřítomné. „Je hezká pro černou holku, chytrá pro černou holku“, říkali sousedé. Tyto věty byly jakousi formou přijetí, ale zároveň zůstávaly neúplné a nepřesné, protože nám nikdy neumožnily vidět sebe v plné kráse. Krásu, která byla přirozená, tmavá, nepřizpůsobená, a přesto plná síly.

Zajímavé však je, že to, co dříve vnímali jako prokletí, se dnes v mnoha případech stává symbolem síly a krásy. „Black is beautiful“ (černá je krásná) se stalo heslem, které nejen že oslavovalo naši temnou pleť, ale začalo měnit i naše vnímání světa kolem nás. Pojmy jako „africký nacionalismus“ nebo „africká identita“ nabírají nový rozměr a černá pleť už není vnímána jen jako něco, co je třeba skrývat nebo za co se stydět, ale naopak jako něco, co je třeba oslavovat.

Je zásadní pochopit, že ačkoliv se pohybujeme v globálním světě, kde se mísí různé kultury, barvy pleti a etnické identity, otázka barvy pleti stále zůstává silně osobní a důležitá. Není to pouze o tom, jak nás vidí ostatní, ale i o tom, jak se my sami vidíme. Proč máme stále potřebu se schovávat nebo přizpůsobovat podle vnějších norem? Proč stále považujeme tmavší pleť za něco méněcenného, když historie nás učí, že jsme zdědili dědictví síly, krásy a hrdosti?

V procesu sebeuvědomění a oslavování vlastní pleti, každé barvy, každé odlišnosti, je klíčové nejen uznat naši vlastní krásu, ale také přijmout a oslavit rozdílnost v rámci komunity. Tmavší pleť není nižší ani horší. Ačkoli naše historie je naplněna bolestí a diskriminací, právě v přijetí a slavení této historie a identity můžeme najít svou skutečnou sílu.

Jaké je skutečné utrpení v příbězích o otroctví?

Ephram Jenkins uviděl, jak Ruby vstává z kořenů stromu. Uviděl ji, jak se zvedá z jámy vlákniny a půdy, kterou vykopala. Uviděl okraj její šedé sukně. Jeden roh byl roztrhaný a čistý záhyb jemně modré látky ležel tiše na jejích nohách. A tehdy si uvědomil, že se nemůže zeptat této dcery kořenů, této políbené bouře, tohoto přírodního úkonu, zda by si chtěla dát bílý dort s anděly k obědu příští neděli po bohoslužbách. Ne. Nemohl. Ale mohl cítit její sílu a krásu, její pravdu a hrdost. Mohl jí pomoci vstát. Poprvé za čtyřicet tři roky se Ephram natáhl a hladil její sukni, která byla shrnuta kolem jejího těla. Vytáhl kapesník z levé kapsy a otřel její tvář a pokusil se jí obtočit ruku. S jejím obličejem stále mokrým od slz si lehla na tvrdou hnědou trávu, znovu roztáhla nohy a očekávala. Ephram nemohl vědět, že přicházeli. Chauncy Shank Ie. Gilbert Fillers. Moss Reyfolk a další, zohavení a zničení, měsíce i roky tlačili do ní. Nemohl vědět, že vždy přicházeli, aby ji naplnili svým zakletým odpadem, který se lepí jako lepidlo na její stehna. Zvrácení muži, kteří přicházeli a odcházeli jako silní černí duchové, s drápy jako v noci, si neuvědomovali, že pro Ruby Belle byl Ephram pouze jedním z nich, a pro ni platilo, čím rychleji skončí, tím lépe.

Když se Ephram podíval na tuto ženu, která držela oceán v očích, která byla tak klidná jako kámen, hrdá jako cukrová třtina, tmavá jako soumrak, začal plakat. Jeho pláč se dostal do Ruby. Její srdce přijalo jeho duši jako duch dítěte, které ještě nebylo narozeno. A tak společně, jako malé děti s popelavými koleny, zíraly do oblohy. Ephram pronesl do tichého noci slova, že brzy její děti vylezou jako želvy z vajec a vydají se na cestu za hvězdami. Ruby se podívala na tohoto něžného muže, který vypadal jako zapomenutý příbuzný, a cítila, jak se jejich duše splétají s duší stromu, stoupající směrem k oblouku nebe.

Ruby se nadechla a vydechla do tichého údivu. A tehdy si Ephram uvědomil, že láska k této ženě není něco, o co by měl usilovat. Tak seděli v tichu, mezi stromy a na zemi, a vzpomínali na všechny ztracené děti.