Jak napsat akademický text, který čtenáře opravdu zajímá?

Všichni akademičtí autoři začínají svou cestu v učebně, kde píší pro jednoho čtenáře: pro svého učitele. Tento čtenář má konkrétní úkol – přečíst text od začátku do konce a zhodnotit ho. Jeho úkolem je věnovat se textu do nejmenšího detailu, a to je právě to, co dává akademickému psaní jeho počáteční charakter. Profesor je placen za to, že přečte a posoudí práci studenta, což se diametrálně liší od vztahu s běžným čtenářem, který si platí za přístup k textům, a pokud ho text nezaujme, jednoduše přestane číst.

Tento specifický vztah mezi autorem a čtenářem, který je v akademickém světě běžný, se projevuje v samotném stylu psaní. Při psaní pro učitele si studenti často zvyknou na to, že jejich čtenář se neodvrátí, nebude přerušovat jejich tok myšlenek a vytrvá až do konce. Tento předpoklad vede k řadě problémů – akademičtí autoři se často uchylují k nadměrné rozvleklosti, protože vědí, že čtenář nebude číst pouze kvůli jednomu odstavci, ale bude ochoten zůstat s textem i přes méně zajímavé pasáže.

Vysoká škola a akademické psaní ve všech jeho formách, od seminární práce až po publikaci vědeckého článku, představují odlišné podoby stejného problému: Jak získat pozornost čtenáře, který není "uvězněn" v roli evaluátora? Jak přimět čtenáře, aby se skutečně zajímal o to, co píšeme? Často se stává, že akademický autor považuje své čtenáře za automaticky zainteresované. Tento přístup zůstává nebezpečný i poté, co akademik vystoupí z role studenta a začne psát pro širší publikum.

Jedním z hlavních problémů akademického psaní je to, že příliš mnoho textů je přátelské pouze pro jejich autora, nikoli pro čtenáře. Vysokoškolský systém a akademické publikace mají obrovský vliv na to, jak čteme a jak se k psaní stavíme. Veřejnost i odborníci mohou pociťovat, že akademické psaní je nudné, těžkopádné, a především bez zájmu o čtenáře. Tento postoj k psaní vytváří bariéru mezi autorem a jeho čtenáři, což v dlouhodobém horizontu poškozuje celý akademický svět. Je to problém, který se dotýká nejen učitelů a studentů, ale každého, kdo se snaží rozumět komplexním myšlenkám v jakémkoli odborném textu.

Důležitost vztahu mezi autorem a čtenářem je nezpochybnitelná. Pokud akademičtí autoři budou psát tak, jakoby čtenář nebyl ve své pozici „nutně zainteresován“, přistupují k psaní s mnohem větší odpovědností. Každý text by měl vycházet z předpokladu, že čtenář není automaticky zaujatý, ale musí se o textu přesvědčit. Je to přístup, který přináší kvalitní akademické psaní, které nejen že zaujme, ale také nutí čtenáře k přemýšlení. Psát tak, jakoby každý čtenář byl skeptický, a tím si zasloužil naši pozornost, znamená psát opravdu kvalitně.

Akademické psaní tedy není pouze o plnění požadavků na formu a obsah. Je to způsob komunikace, který by měl být přívětivý a vstřícný, pokud má skutečně přinést hodnotu jak čtenářům, tak autorovi. Psaní pro širokou veřejnost, nejen pro akademiky, znamená přizpůsobit text tak, aby byl srozumitelný, inspirující a přístupný. Tento přístup je klíčem k obnově respektu k akademickému psaní a k vytvoření textů, které budou skutečně rezonovat s každým čtenářem.

Jak může abstraktní myšlenka přesvědčit bez konkrétního obrazu?

Abstrakce bez konkrétních detailů je jako architektonický plán bez cihel. Ačkoliv může poskytnout rámec a směr, sama o sobě nemá váhu, obraz ani sílu přesvědčit. Naopak konkrétní údaje bez kontextu abstraktní myšlenky se rozpadnou na izolované části bez smysluplné jednoty. Skutečně účinný argument, zvláště v akademickém či esejistickém psaní, vzniká pouze tehdy, když abstraktní a konkrétní vstupují do vzájemného vztahu.

Psaní, které přetéká pojmy jako „reprezentační mřížky amerického národa“ nebo „narušení amerického výjimečnictví“, spoléhá na to, že čtenář dešifruje, co takové výrazy znamenají. Tím se však zvyšuje kognitivní náročnost četby. Abstraktní jazyk bez podpory konkrétního příkladu se odpojuje od skutečnosti a mizí ve vzduchoprázdnu, kde čtenář může jen hádat, co tím autor myslel. Latinské konstrukce, odborné termíny a „twisty“ jazykové formy navíc tento odstup od reality jen prohlubují. Přitom psát jednoduše neznamená psát primitivně – znamená to psát s ohledem na smysl a čitelnost.

Naopak konkrétní údaj – například že v roce 2016 zmizelo 29,7 milionu hektarů deštného pralesa, tedy plocha srovnatelná s Itálií – okamžitě dává abstraktnímu problému destrukce přírody jasný obrys. Kouř z tehdejších požárů byl viditelný i z vesmíru. Takové detaily nejen informují, ale formují paměť a citovou reakci čtenáře. Představa, že problém existuje „někde daleko“, se mění v naléhavou realitu. Proto abstraktní myšlenka potřebuje konkrétní tělo – a konkrétní příklad zase potřebuje duši, kterou dává idea.

Vezměme si následující větu: „Redesign sociálního státu může být motorem tolik potřebné změny sociální dynamiky.“ Tento výrok používá metaforu („motor“), kterou si nelze snadno představit. Není jasné, co přesně má být oním motorem, co se má měnit, a jak vypadá „sociální dynamika“. Bez dalšího rozvedení zůstává výrok vágní a ideologicky zatížený. Podobně věta o univerzitě, která je „prostředím pro výměnu idejí o tom, co by se mělo ve společnosti dít“, neříká nic určitého. Jaké ideje? Co konkrétně „by se mělo dít“? O čem má být „shoda“? Tato neurčitost čtenáře odcizuje a znejišťuje.

Adam Gopnik nabízí alternativu – styl, který osciluje mezi konceptem a obrazem. Když píše, že romantismus pod tlakem přechází v expresionismus, nezůstává u této obecné teze. Ukazuje, jak se tento přechod projevil u Poea a Fitzgeralda, popisuje disonantní lyriku jejich stylu, ukazuje, proč byla jejich fantastičtější díla přesvědčivější než realistické povídky. Gopnik vykládá teorii přes příklady, které ji nejen ilustrují, ale i rozvíjejí. Takový pohyb – od abstrakce ke konkrétnímu a zpět – vytváří rytmus, který čtenáře vede myšlenkou.

Metafora může být mocným nástrojem, pokud skutečně vytváří obraz. Termíny jako „skleněný strop“ přežívají právě díky schopnosti evokovat obraz – v tomto případě neviditelné, ale nepropustné bariéry. Ale většina metafor, jak ukazoval Orwell, se časem opotřebuje. Fráze jako „tělo eseje“ nebo „získat zpětnou vazbu“ už obraz nevyvolávají, staly se mrtvými metaforami. Jejich neviditelnost není nutně škodlivá – pokud jsou srozumitelné. Ale pokud fráze zamlžuje, místo aby osvětlovala, pak se jazyk mění ve fasádu bez struktury.

Jazyk, který spoléhá výhradně na žargon, často předpokládá, že čtenář patří do stejného myšlenkového klubu. Výrazy jako „třídní osa útlaku“ nebo „struktura aktivity postgraduálních programů“ vytvářejí spíše kód než sdělení. A kód, který není rozluštitelný, se stává bariérou. Jargon není sám o sobě zlem. Ale pouze tehdy, pokud jeho význam je sdílen, jasný a slouží k přesnosti, nikoli k vyprázdněnému dojmu odbornosti.

Důležité je pochopit, že myšlenka, byť geniální, nemá sílu, pokud není ukotvena ve zkušenosti nebo představě. Psát znamená stavět most mezi tím, co si myslíme, a tím, co lze pochopit. A ten most se staví z cihel konkrétního i z oblouků abstraktního.

Čtenář musí vždy vidět buď ideu, která oživí obraz, nebo obraz, který zviditelní ideu. Bez této rovnováhy se text stává buď zahalenou mlhou slov, nebo nahodilou sbírkou faktů.