Proč šel Stěpan Razin na Solovecké ostrovy?

Na jaře roku 1966 Vasily Šukšin píše žádost na scénář "Konec Razina".

PROČ ŠEL STEPAN RAZIN NA SOLOVKI?
Vasily Šukšin: "O Razinovi bylo napsáno mnoho. Nicméně vše, co jsem o něm dokázal číst v umělecké literatuře, mi připadá slabé. Příliš snadno a obvykle kráčí po stránkách knih: darebák, duše svobodného života, ochránce a vůdce chudiny, hrozba bojarské šlechty, vojevodů a aristokracie. To všechno je pravda. Ale všechno to pravděpodobně není tak jednoduché...
Věř, že vše, co bylo, nebylo zbytečné: naše písně, naše pohádky, naše neuvěřitelně těžká vítězství, naše utrpení – neodmítněte to všechno za špetku tabáku... Uměli jsme žít. Pamatuj na to. Buď člověkem.
Vasily Šukšin. Slova 39 dní před smrtí. 21.08.1974

On je národní hrdina, a o tom, jak podivně, je třeba "zapomenout". Musíme se osvobodit od jeho "kouzelných", svíravých pohledů, které nás děsí a lákají přes věky. Musíme se pokusit "odstranit" od něj krásné legendy a nechat člověka. Národ neztratí Hrdinu, legendy budou žít, a Stepan bude blíže. Jeho povaha je složitá, v mnohém protichůdná, nezvládnutá, rozpustilá. Jinak to ani nemohlo být. A zároveň je to opatrný, mazaný, chytrý diplomat, velmi zvědavý a podnikavý člověk. Prvotní impulzy… V 17. století v Rusku to nikoho neudivovalo. To, co překvapuje, je "úspěšnost" Razina, která ho provázela tak dlouho. (Až do Simbirsku.)
Mnohé jeho činy jsou nepochopitelné: jeho cesty na Solovky na pouti, a o rok později – nebo ještě méně – osobně láme ruce mnichům a zraňuje církev. Jak to pochopit? Myslím, že je možné říci: uměl ovládat dav... Umožním si trochu svobodně přemýšlet: zamýšlel-li hlavní cíl (nahoru, do Moskvy), potřeboval také Persii, aby v očích lidí v té době byl "otec" Stepan Timofejevič. (I do Persie před ním docházely nájezdy. A úspěšné.) Jeho cíl byl: do Moskvy, ale vést za sebou kozáky, sedláky, střelce měl být "svůj", úspěšný otec, kterého "kulka nebere". Stal se jím.
Proč "Konec Razina?" On je zde celý, Stepan: jeho nadlidská síla a tragédie, jeho zoufalství a nepohnutelná víra, že "otřást Moskvou" je nutné. Kdyby ho vedly pouze ctižádostivé pýcha a krevní msta, nevydržel by až na popravčí místo. Věděl, na co jde. Nevěřil v klam...
Film se plánuje jako dvoudílný, širokoúhlý, barevný." (Lev Anninskij. Předmluva k 5. svazku souborného díla. Šukšin V.M. Souborné dílo v pěti svazcích (sv. 5); — B.: "Venda", 1992. — Reprint — E.: IPP "Uralý pracovník").

ZOSIMA SOLOVĚTSKÝ A STEPAN RAZIN
Stepi... Ticho a teplo světa prostupovaly zhora, z nebe, stříbrnými nitkami trylek. Klid. A on, Stepan, ještě bez vousů, mladý kozák, jede na Solovecký klášter pomodlit se ke svatému Zosimovi.
— Daleko, kozáku? — zeptal se ho starý potulný rolník.
— Na Solovky. Pomodlit se ke svatému Zosimovi, otče.
— Dobré dílo, synu. Dej i za mě svíčku. — Rolník vytáhl zpoza pláště kus hadru, rozbalil ho, vytáhl minci a podal kozákovi.
— Mám, otče. Dám.
— Není třeba, synu. To – ty dáš, a toto – ode mě. Na! Ty – Zosimovi, a ode mě – Nikolovi Ugodnikovi, to je náš.
Stepan vzal minci.
— Co si mám přát?
— Co chceš, to i já. Oči vědí, co potřebujeme.
— Oni vědí, já nevím, — zasmál se Stepan.
Rolník se také zasmál:
— Víš! Jak bys neviděl. My víme, a oni ví.
Starý muž zmizel, všechno se zamotalo a bolestně se kroutilo v hlavě. Zůstalo jen jedno mučivé přání: co nejrychleji dojet k nějaké řece a napít se vody... Ale i to přání – už není, zase jen – bolest. Bože, to bolí! Duše trpí.
Ale opět, přes bolest, vzpomněl si, nebo se to snad jen zdálo: Stepan přišel do Soloveckého kláštera. A vstoupil do chrámu.
— Který Zosima? — zeptal se mnicha.
— Tamhle! Co jdeš se modlit – a nevíš komu. Z kozáků?
— Z kozáků.
— To je Zosima.
Stepan se sklonil na kolena před ikonou svatého. Pokřižoval se... A najednou svatý zvolal na něj ze zdi:
— Zloděj, zrádce, křižovník, vrah duší! Zapomněl jsi na svatou, sobornou církev a pravoslavnou křesťanskou víru!
Bolí to! Srdce se trhá – brání se hrozivému soudu, nechce ho přijmout. Tento soud vzbuzuje hrůzu, hrůzu a ztuhnutí. Lepší smrt, lepší – nebýt, a to je vše. (Vasily Šukšin "Přišel jsem vám dát svobodu". Román. M.: Sovremennik, 1982. 383 s.)

Vasily Šukšin

Stěnka Razin

Jmenoval se – Vaseka. Vaseka bylo 24 let, výška 185 cm, velký kachní nos… a nemožný charakter. Byl to velmi podivný kluk – Vaseka.

Kým jen nepracoval po armádě