Jaký vliv měla práce Christiany Figueres na globální klimatické iniciativy?

Po přijetí Pařížské dohody v roce 2016 se klimatická agenda dostala do nového bodu zvratu. Smlouva, která vycházela z předchozích mezinárodních iniciativ, se stala klíčovým nástrojem pro koordinaci globálních snah o zmírnění klimatických změn. Ačkoliv se Pařížská dohoda setkala s kritikou, včetně obav z nedostatečného financování adaptace a zajištění cílů omezujících oteplení na 2 stupně Celsia, byla považována za zásadní krok na cestě k snížení rizika dalšího oteplování. I když byly plány jednotlivých států považovány za nedostatečné k dosažení tohoto cíle, bylo zřejmé, že dohoda představuje kompromis, na kterém je třeba dál pracovat.

Její úspěch na COP přitahoval pozornost nejen ve světě politiky, ale i v globálních médiích a akademických kruzích. Během několika let se stala symbolem naděje pro klimatické aktivity a získala si širokou mezinárodní uznání, včetně uvedení na seznamu 100 nejvlivnějších lidí na světě podle časopisu Time. Christiana Figueres byla oceňována za svou schopnost komunikovat a vytvářet alianční síly mezi národy, což je nezbytné pro úspěšnou implementaci klimatických závazků.

Jejím přístupem k práci bylo zejména naslouchání a hledání společného základu mezi různými stranami. Její schopnost sjednotit různé názory a zájmy byla klíčová pro dosažení konsenzu, který by podpořil klimatické ambice i v nejistých podmínkách. Po jejím odchodu z UNFCCC se stala významnou osobností nejen v oblasti klimatických změn, ale také v širších mezinárodních vztazích. V roce 2019 spustila podcast "Outrage and Optimism", ve kterém pokračovala v dialogu o změnách klimatu s globálními lídry z různých oblastí.

Vedle jejího vlivu na klimatickou politiku, Figueresová nikdy neztratila kontakt s přírodou, což má své kořeny v jejím dětství na farmě, kde vyrůstala. Tento osobní vztah k přírodě byl základem jejího životního pohledu a důvodem, proč se její práce v oblasti změny klimatu stala autentickým a vášnivým úsilím.

Kromě konkrétního vlivu na Pařížskou dohodu je však důležité si uvědomit, že skutečný úspěch této dohody a její implementace bude záviset na konkrétních krocích, které jednotlivé státy podniknou v následujících letech. Klimatické změny nejsou problémy, které lze vyřešit pouze na konferencích nebo prostřednictvím globálních dohod. Všechny změny vyžadují dlouhodobé závazky, finanční podporu a konkrétní politické kroky na národní i mezinárodní úrovni. Co je však zřejmé, že pro dosažení reálných výsledků bude nutná i vůle jednotlivých vlád a občanů vyvinout konkrétní úsilí pro ochranu klimatu a přírody.

Proč se klimatické politiky v Kostarice vyvíjely rychleji než v jiných zemích?

Kostarika je v mnoha ohledech neobvyklá. Její politická historie, ekologické politiky a postavení v regionu střední Ameriky přitahují pozornost jak akademiků, tak ekologických aktivistů. Tento malý národ se stal globálním vzorem pro klimatické politiky a jeho zkušenosti a modely byly adaptovány v jiných zemích. Program platby za environmentální služby (PES) v Kostarice se stal příkladem, který byl následně aplikován v dalších zemích globálního jihu. Kostaričtí politici mají dlouhou tradici v prezentaci své země jako "laboratoře", kde mohou být testovány nové nápady a politiky před jejich širším uplatněním. Podobně i velké environmentální neziskovky historicky považovaly Kostariku za testovací plochu, na které vyzkoušely přístupy, které později aplikovaly jinde (Hrabanski et al. 2013).

Kostarika je specifickým příkladem, ale zároveň představuje mnoho z širších sociálních a klimatických vzorců, které se objevují v latinskoamerických zemích. Z tohoto pohledu je nezbytné pochopit historické, sociální a politické okolnosti, které umožnily rozvoj klimatických politik v této zemi. A to je klíčové, pokud chceme analyzovat a pochopit, proč se některé národy rozhodly pro ambiciózní politiky zmírnění klimatických změn a jakým způsobem k těmto změnám došlo.

Hlavní argument této studie se zaměřuje na to, proč se klimatické politiky v Kostarice vyvinuly rychleji než v jiných národech, a proč došlo k těmto změnám v určitých obdobích, ale nikoliv v jiných. Vývoj klimatických politik v Kostarice je podle všeho výsledkem mobilizace ekologické elity v historickém kontextu relativně egalitářské struktury společnosti. Historie Kostariky, s jejím specifičtějším vývojem než jiné latinskoamerické země, ukazuje, jak vyvážené a rozvinuté třídní struktury mohou přispět k vyšší ochotě a schopnosti elit investovat do veřejného dobra.

Díky relativně egalitářské třídní struktuře, která se formovala po období politických a ekonomických otřesů ve 30. a 40. letech 20. století, byla Kostarika schopná nejen vyhnout se vojenským represím, které charakterizovaly jiné země Střední Ameriky, ale také vytvořit stabilní politické a institucionální prostředí, které umožnilo rozvoj ambiciózních environmentálních politik. Úspěch v oblasti klimatických změn je tak výsledkem konsolidace této struktury a její schopnosti koordinovat různé zájmy a aktéry v rámci národní politiky.

Dalším zásadním faktorem, který podporoval rychlý rozvoj klimatických politik, byla integrace střední třídy do politického procesu, což přispělo k vytvoření relativně homogenního elitního prostředí. Elity, které působí v různých institucích a politických pozicích, hrály klíčovou roli v definování a aplikaci klimatických politik v Kostarice. Tato "zelená elita", tvořená odborníky a politickými lídry s hlubokým zájmem o ochranu přírody a zmírnění klimatických změn, byla schopna vykročit správným směrem díky silnému vzdělání a mezinárodnímu vlivu, což dalo zemi příležitost stát se příkladem pro ostatní.

Rozvoj klimatických politik v Kostarice nebyl jen otázkou institucionálních změn a politické stability, ale i příležitosti pro vznik nových projektů. To se ukázalo během pozdních 80. let 20. století, kdy Kostarika začala provádět institucionální restrukturalizace vedoucí k vytvoření Ministerstva přírodních zdrojů, energetiky a těžby (MINEREM). Tato restrukturalizace umožnila lepší plánování ochrany přírodních parků a energetické sítě. Důležitým krokem bylo i připojení Kostariky k mezinárodnímu trhu s dluhem za přírodu (debt-for-nature swaps), který pomohl zmírnit ekonomické problémy země a podpořil její ekologickou stabilitu.

Je také důležité zmínit, že v této době, během prezidentství Óscara Ariase, který v roce 1987 získal Nobelovu cenu za mír, Kostarika získala mezinárodní pozornost. Tato cena výrazně ovlivnila vnímání Kostariky v očích zahraničí, přičemž podpořila rozvoj ekoturistiky, na které se země začala profilovat jako globální lídr. Významnou roli při tom sehrál i Álvaro Umaña, člen ekologické elity, který jako ministr MINEREM přivedl do politiky nové, progresivní přístupy k ochraně životního prostředí.

Kostarika ve své klimatické politice nejen reagovala na mezinárodní trendy, ale vytvořila si vlastní modely, které se ukázaly jako inspirace pro mnoho dalších států. Politická stabilita, vysoce rozvinutá střední třída a sjednocená elitní skupina byly klíčovými faktory, které umožnily tuto transformaci. Tyto okolnosti nelze opomenout, pokud chceme porozumět, jakým způsobem se klimatické politiky vyvíjejí a proč některé země jsou schopny vyvinout ambicióznější a efektivnější opatření na ochranu klimatu.