M. J. Lermontov Z básně „Čerkesové“

M. J. Lermontov
Z básně „Čerkesové“

X
Velitel všem plukům rozkázal
k boji se sbírat, rozezněl
se zvon poplašný; tlačí se,
zmateně běží, řadí se,
dělí se – brány pevnosti
jsou zavřeny. – Jiní vírem
se vřítí zastavit sílu
Čerkesů – či slávou hrob
okusit. Všude je rudý
svit; Čerkesové pole
zaplaví; řady jak lvi
přebíhají; meč na meč
zvonivě udeřil; hned
pad’ hrdina beze jména.
Děla hvízdla, zahučela,
řada padla nebojácných;
však všichni se v dýmu míchaj’.
Divoký kůň s kopím v těle
se vzepjal a zařehtal;
řítí se skrz ruské šiky;
pad’ na zem, zuřivě trhá se,
jezdcovo tělo kryje –
všude je slyšet stén a řev.

XI
Hřmí děla do všech stran; a zde
rozsekaný hrdina chce
své družině věrné volat;
hlas však zamrzl mu na rtech.
Jiný běží přes bojiště;
běží, prach a popel hltá;
třikrát blyskl mečem damascénským,
však meč zůstal v povětří stát;
s cinkotem padá zbroj z ramen;
kopí mu rameno trhá,
krev proudí z ran jako řeka.
Nešťastník své rány svírá
chladnou, třesoucí se dlaní.
Ještě hledá pušku svou;
všude hřmot a kule písknou;
všude hřmí dělový hlas;
všude smrt a hrůza šíří
se po horách, údolích, lesích.
Ve městě se třesou lidé,
a hukot stoupá do nebes.
Jiný Čerkesa zasáhl;
meč mu marně zableskne.
Máchl znovu – jeho ruka,
vztyčena, již zkameněla.
Chtěl prchnout. Jeho noha
se chvěje – strnula, zemdlela;
vstává a pad’. Vtom se vřítí
na koni Čerkes divoký
skrz řady bajonetů prudce,
drží meč nad hlavou; bojuje
s kozákem – a jejich šavle
ostře blýsknou, střela se třese,
luk zvoní – osudový úder.
Střela píská, zableskne se,
a hned kozáka zabije.
Však náhle zástupem sevřen;
kopími ostrými proboden.
Sám kníže z ran umírá;
padne s koně – všichni prchají,
bojiště opouštějí.
Jen ruské dělové koule
nad jejich hlavami hřmí
děsivě. Pomalu tichne
hlasitý boj, jen pod horami
prach se víří. Čerkesové
prchají, poraženi,
pronásledováni hordou
synů neohroženého Donu,
jež viděli Rýn, Loara, Rhôna
na svých březích, a kteří
nesou za nimi smrt a děs.

XII
Vše ztichlo; jen občas –
vystřelí puška za horou;
zřídka je vidět kozáka
řítícího se do boje,
a v ruském táboře je klid.
Město i maják nad řekou
jsou zachráněny, strážný kráčí;
okem rychlým hledí v dálku,
na rameni nese pušku.
Jen kroky slyšet: kdo to jde?
Jen slyš – hlasitě se nese.
Jen občas se mihne zřídka
divoký kozák přes stan ruský.
Jen zřídka zakráká havran
hladový, co těla trhá;
jen zřídka zableskne v stanu
oheň u vojáků tmou,
a zřídka zasvítí meč,
krví v boji zrezlý,
či zvolá v samotě náhle
ruský strážný u tábora –
všude vládne klid a mír.