Diskurz levicové i pravicové politiky může často sdílet podobné hodnoty, což může být pro levici znepokojivým zjištěním. Hodnoty jako solidarita, komunita či subjektivita jsou často spojovány s levicovou ideologií, přesto se objevují i v pravicových diskurzech. Nicméně je zásadní neztratit ze zřetele významné teoretické i praktické rozdíly mezi těmito spektrem politických přístupů, zejména při otázce, jak zachránit sociální demokracii.

Mercerův (1986) tříčlenný diagnostický model fašistické ideologie odhaluje zásadní problém, který ideologie klade tradičním epistemologickým a etickým konceptům. První charakteristika, „relativní politická neurčitost,“ podkopává spojení mezi politickými hodnotami a tvrzeními o pravdě. Fašismus díky odmítání fixních politických pravd dokázal flexibilně reagovat na populistické požadavky předválečné Evropy a získávat souhlas veřejnosti. Muddle (2019) varuje, že i současná levice se v rámci snahy zajistit si politickou existenci může nebezpečně přibližovat podobné „politické neurčitosti“ jako pravicové ideologie.

V této situaci je však potřeba ustoupit a reflektovat filozofické dilemata v interpretaci ideologie. Stuart Hall (1996a) zdůrazňuje potřebu kritického přehodnocení klasických marxistických formulací o ideologii, vyzdvihuje, co lze zachovat a co je třeba znovu promyslet. Než levice znovu prosadí své pravdy, musí uznat své selhání, například v rámci althusserovského determinismu, který podcenil roli subjektivity a agentivity lidí. Tento determinismus, na rozdíl od fašistické neurčitosti, se ukázal jako slabina levicového myšlení.

Hallova výzva spočívá v opatrné rekonstrukci marxismu – heterodoxního levicového projektu, který spojuje teorii s praxí a pravdu s historií. Zatímco ideologie je neoddělitelně propojena s realitou, je nezbytné udržovat napětí, které umožňuje kritiku ideologie žít dál. Pro udržení této kritiky je důležité uznat politickou neurčitost jako skutečnost, která formuje všechny úrovně praxe a upevňuje mocenské systémy, ale zároveň je třeba hledat určitou míru determinace, jež neurčuje pevné výsledky, ale nastavuje hranice, podmínky a parametry sociální existence.

Tato dvojí dynamika levicového myšlení – otevřenost a přitom nastavení limitů – je klíčová pro obnovu levicové epistemologie. Místo destruktivního napodobování pravice by měla levice obnovit své filozofické základy, jak naznačuje Hall, a spojit „vědecký marxismus“ s otevřeností vůči novým konceptům a idejím. To ji znovu připraví čelit akutním historickým výzvám a udržet si nárok na rozpoznání pravdy těchto momentů.

Je zásadní chápat, že ideologie není statický soubor pravd, ale neustále se měnící pole, ve kterém jsou pravda a moc neustále ve vzájemném napětí. Pro levici je proto důležité přijmout složitost a neurčitost současného světa bez rezignace na hledání kritických a emancipatorních pravd. Pouze tak může být schopna účinně reagovat na výzvy současnosti a zabránit sklouznutí k politické neurčitosti, která by ji mohla destabilizovat stejně jako dříve fašistické hnutí.

Kdo vlastně volil Trumpa? Mýtus o ekonomické úzkosti a pravá tvář americké střední třídy

Po zvolení Donalda Trumpa se v liberálním diskurzu rychle uchytila teze, že jeho podpora vzešla především z bílé pracující třídy zasažené chudobou, ztrátou zaměstnání, dluhy a obavami z imigrace. Tento narativ, známý jako „teorie ekonomické úzkosti“, sloužil jako pohodlné vysvětlení pro jevy, které by jinak vyžadovaly konfrontaci s hlubšími kulturními a ideologickými posuny. Přijetí této teorie navíc umožnilo liberalismu očistit vlastní svědomí – odmítnout vinu za porážku a svalit odpovědnost na údajné ekonomické utrpení mas, které údajně reagují na svou marginalizaci, nikoliv na rasistickou či autoritářskou ideologii.

Pravice však zároveň začala přebírat rétoriku, která do té doby byla spojována s levicovým populismem. Došlo k obratu od elitářského pohrdání k paternalistické solidaritě, někdy až parodické. Postava jako Milo Yiannopoulos, který ještě před Trumpem nosil trička s nápisem „přestaň být chudý“, začala najednou objíždět americká města s přednáškami o bílé dělnické třídě. V kontrastu k tomu pravicoví komentátoři ve vlivném čísle časopisu The National Review, věnovaném tématu „Proti Trumpovi“, nešetřili kritickými útoky právě na chudé bělochy. Jazykem, který byl dříve vyhrazen pro stigmatizaci menšin, byli nyní osočováni „línými“, „nevzdělanými“ a „závislými na dávkách“. Tento postoj nezakrýval třídní pohrdání – naopak ho bezostyšně odhalil. A právě to naznačuje, že o žádné skutečné obránce pracujících se nejedná – pouze o reakci na mocenskou krizi uvnitř Republikánské strany, kterou Trump využil k vlastnímu prospěchu.

Zásadní problém s tezí ekonomické úzkosti spočívá v její empirické nepravdivosti. Podpora Trumpa nebyla nejvyšší mezi chudými nebo nezaměstnanými, ale u domácností se středními až vyššími příjmy – mezi 50 000 až 200 000 dolary ročně, přičemž nejsilnější segment tvořily domácnosti s příjmem kolem 72 000 dolarů. Nešlo tedy o spodinu zoufalou z propadu životní úrovně, ale o relativně zabezpečené voliče, kteří cítili, že ztrácí kulturní dominanci – že se „americký sen“ přestal vztahovat na bílé Američany. Právě tato vrstva, historicky označovaná jako maloburžoazie, se stává živnou půdou pro autoritářské a fašistické tendence. Analogicky tomu bylo v Německu 30. let, kde Hitler čerpal podporu z privilegovanějších vrstev dělníků a nižší střední třídy.

Liberální narativ navíc předpokládá, že xenofobie a rasismus jsou ve skutečnosti špatně artikulovaným ekonomickým strachem. Podle této logiky nejsou voliči Trumpa skutečně rasisté – jen mají obavy ze ztráty zaměstnání kvůli imigrantům. Podobně je jim přisuzována touha po ekonomickém programu levicového typu, pokud by nebyli odpuzováni „liberálními elitami“ svou podporou práv menšin, LGBTQ komunity či environmentálních politik. Tento předpoklad nejen že ignoruje vlastní autoritářský obsah trumpismu, ale také přeceňuje ochotu těchto voličů přijmout redistribuční či sociálnědemokratické principy. Ve skutečnosti Trumpovi voliči nevykazují žádnou systematickou podporu takovým politikám – spíše naopak, jejich motivací je kulturní obrana vůči „moderní“ Americe a snaha obnovit idealizovanou minulost, kde byli bílí muži hegemonem.

Koncept „autentické dělnické třídy“, často implicitně definované jako bílá, mužská, venkovsk

Jak vzniká třída a třídní vědomí v historicko-geografickém kontextu?
Jak moderní 5G bezdrátové technologie ovlivňují automobilový průmysl?
Jak rozpoznat a zvládnout závislost na práci a chování v kontextu mezilidských vztahů?