Jak moc ovlivňuje prezident soudnictví v USA prostřednictvím svých nominací?

Do poloviny července 2018 jmenoval Donald Trump více soudců federálních odvolacích soudů než Barack Obama a George W. Bush dohromady ve stejném období svých prezidentství, podle analýzy Pew Research Center. V oblasti nižších soudů však jeho dopad byl menší. K datu 12. července 2018 jmenoval Trump 22 soudců odvolacích soudů a 20 soudců okresních soudů, což představuje počet vlivných soudců, kteří sedí těsně pod úrovní Nejvyššího soudu. Podpora či nesouhlas s Trumpovými nominacemi se silně dělila podél stranických linií: asi 82 % republikánů a republikánsky orientovaných nezávislých vyjádřilo určitou důvěru v Trumpa ohledně soudních nominací, zatímco mezi demokraty byla důvěra jen 19 %. Mezi všemi aktivními federálními soudci tvořili demokraticky nominovaní soudci 58 %, nejvíce jmenovaných Obamou. K polovině července 2018 sestával federální soudní systém z 725 aktivních soudců v 94 okresních soudech, 13 odvolacích soudech, Nejvyšším soudu a jednom dalším soudě, Soudu pro mezinárodní obchod.

Největší pozornost vzbuzuje Nejvyšší soud, jehož devět členů představuje klíčový pilíř soudní moci USA, schopný ovlivnit rovnováhu mezi exekutivou a legislativou. Soudci Nejvyššího soudu mají pravomoc přehodnocovat rozhodnutí prezidenta i Kongresu a jejich rozhodnutí mohou ovlivnit životy občanů po generace. Například v současné době je v USA legální, aby žena sama rozhodovala o interrupci. Aby Nejvyšší soud toto právo zrušil, musel by se změnit jeho ideologický poměr, což je pravděpodobné, pokud návrhy o zrušení interrupcí projdou odvolacími soudy.

Soudci Nejvyššího soudu by měli být nestranní, ale jsou jmenováni prezidentem a často se jejich rozhodnutí odvíjejí od politických náklonností. Schválení soudce vyžaduje potvrzení Senátem, které je politicky vysoce nabité, protože nominovaný soudce zřídka působí skutečně nestranně. Schopnost prezidenta nominovat a prosadit potvrzení soudce Nejvyššího soudu je dlouhodobým projevem moci a často se stává součástí jeho odkazu.

Na konci druhého funkčního období prezidenta Obamy došlo k uvolnění místa na Nejvyšším soudu po smrti Antonina Scalii v roce 2016. Obama se snažil prosadit nominaci Merricka Garlanda, umírněného liberálního soudce, ale Senát ovládaný republikány odmítl potvrzení Garlandovy nominace po rekordních 293 dnech čekání. Toto otevřelo dveře Trumpovi, který nominoval konzervativního soudce Neila Gorsucha. Gorsuch, soudce Odvolacího soudu 10. okruhu, se stal 113. soudcem Nejvyššího soudu v roce 2017. Demokraté se pokusili jeho potvrzení zablokovat filibustrem, ale neměli dostatek hlasů.

K dalšímu zásadnímu posunu došlo s odchodem Anthonyho Kennedyho v roce 2018, často rozhodujícího soudce s proměnlivými názory. Trump měl možnost nominovat mladého konzervativního soudce, čímž by vytvořil stabilní konzervativní většinu. Druhou kontroverzní nominací se stal Brett Kavanaugh, dlouhodobý odpůrce Billa Clintona a spoluautor zprávy Starr, potvrzený 6. října 2018 po vysoce polarizovaném hlasování 50–48. Proces byl poznamenán obviněními ze sexuálního zneužívání a otázkami jeho temperamentu.

Tyto nominace ukazují, jak zásadní je prezidentův vliv na soudnictví a jak dlouhodobě může formovat rozhodování Nejvyššího soudu. Výběr soudců ovlivňuje nejen právní precedenty, ale i každodenní život a práva občanů po generace. Čtenář by měl chápat, že soudnictví v USA je nejen právní institucí, ale také politickým nástrojem, kde nominace mohou zásadně měnit ideologickou rovnováhu soudů, ovlivňovat demokracii a rozhodovat o základních právech populace, a to na dekády dopředu.

Jak populismus, moc a média formují moderní politiku a společnost?

Ekonomické a environmentální otázky se často prolínají s politickým tlakem a lobbingem. Uvolňování regulací například v oblasti čistoty vody nebo emisí skleníkových plynů, stejně jako koncentrace bohatství do rukou malé části populace, ukazují na rostoucí nerovnost a její vliv na politické rozhodování. Studenti a mladí lidé se navíc potýkají s vysokými dluhy, které je ekonomicky i sociálně zatěžují, a přitom mají omezenou schopnost ovlivňovat politiku, která tyto problémy řeší jen částečně nebo povrchně.

Klíčovým fenoménem je rovněž manipulace veřejného mínění prostřednictvím jazykových a mediálních strategií. Politikové, kteří oslovují široké masy jednodušším jazykem nebo emotivní rétorikou, mohou působit autentičtěji a důvěryhodněji, i když jejich rozhodnutí mají často hluboké systémové dopady. Média pak čelí dilematům, zda zůstávat neutrální, nebo aktivně vystupovat proti dezinformacím a útokům na veřejný zájem.

Historie ukazuje, že vědecké myšlení a kritické hodnocení informací jsou základem demokratické společnosti. Zásady kritického myšlení, schopnost analyzovat zdroje a rozlišovat fakta od manipulace, jsou proto důležité nejen pro akademickou sféru, ale pro každodenní občanský život. Soudržnost demokratických institucí a ochrana práv jednotlivce jsou závislé na aktivním zapojení občanů a na tom, jak dokáží identifikovat a odolávat populistickým tlakům a politickým manipulacím.

Důležité je chápat, že politické rozhodování je vždy výsledkem komplexního souboru faktorů: ekonomických zájmů, mediální strategie, historického kontextu a sociálních tlaků. Schopnost orientovat se v této složité síti informací a mocenských vztahů je pro čtenáře klíčová, protože ovlivňuje nejen jejich vlastní životní podmínky, ale i kvalitu celé společnosti a demokracie jako celku. Porozumění těmto procesům umožňuje nejen lépe vnímat svět kolem sebe, ale také aktivně přispívat k jeho formování prostřednictvím informovaného rozhodování a občanské odpovědnosti.

Jak se formuje naše vnímání moci, pravdy a reality v době mediálního přetlaku?

V moderním světě, kde se každý okamžik stává předmětem okamžitého zpravodajství, se hranice mezi skutečností a jejím mediálním obrazem neustále rozplývá. Média, kdysi považovaná za prostředníka mezi událostí a veřejností, se postupně proměnila v aktéra, který nejen informuje, ale i aktivně vytváří kontext, v němž je událost interpretována. Tento proces není náhodný. Je produktem složité sítě zájmů, ideologií a technologií, které společně formují to, co nazýváme „mediální realitou“.

Příklady z amerického mediálního prostoru druhé dekády 21. století, zaznamenané novináři jako Chris Megerian, Doyle McManus či Lee Moran, ukazují, že vztah mezi mocí a informací se zásadně proměnil. Politika se stala spektáklem, ve kterém každé gesto, každý tweet a každé prohlášení získává okamžitou publicitu a zároveň okamžité hodnocení. Mocní už nepotřebují zprostředkovatele – novináře, komentátory, intelektuály. Jejich přímé spojení s publikem prostřednictvím médií a sociálních sítí vytvořilo nový druh autority: autoritu přítomnosti.

Když C. Wright Mills ve své knize The Power Elite popisoval strukturu moci v americké společnosti padesátých let, zdůrazňoval propojení ekonomických, politických a vojenských elit. Dnes bychom k tomu museli přidat ještě jednu dimenzi – mediální. Tato nová elita, často neviditelná, kontroluje nejen distribuci informací, ale i způsob, jakým jsou fakta interpretována. V éře „fake news“ a „alternativních pravd“ se schopnost ovlivnit narativ stává významnější než samotné vlastnictví faktů.

Není proto překvapivé, že se hranice mezi žurnalistikou a propagandou, mezi analýzou a performancí, stírá. Když Rudy Giuliani prohlásil „truth isn’t truth“, nebyla to pouhá rétorická hra. Byla to symptomatická věta doby, ve které pravda přestává být univerzálním principem a stává se relativním nástrojem. Média, která měla být kontrolním mechanismem moci, se ocitají v pozici, kdy sama potřebují být kontrolována – ne politicky, ale eticky a epistemologicky.

Zároveň nelze přehlédnout globální rozměr tohoto fenoménu. Od klimatické krize po otázky vakcinace, od populismu po environmentální katastrofy – mediální prostor se stal místem střetu vědy, emocí a ideologie. Zpráva CNN o šoku vědecké komunity z italského obratu proti povinnému očkování či analýzy o rostoucím strachu z klimatických změn ukazují, že veřejné mínění se stále méně utváří na základě odborných poznatků a stále více podle emocionální přitažlivosti sdělení.

Tento posun má hluboké kulturní a filozofické důsledky. Zaniká rozdíl mezi poznáním a přesvědčením, mezi informací a interpretací. Vzniká nový druh postmoderní víry – víry v narativ, který rezonuje s vnitřním pocitem spíše než s vnější skutečností. McLellanovo zkoumání vztahu mezi marxismem a náboženstvím může být v tomto ohledu znovu aktuální: stejně jako náboženství kdysi nabízelo symbolický rámec pro pochopení světa, dnes tuto roli převzala média. Nabízejí spásu ve formě pozornosti, společenství ve formě sdílení a víru ve formě lajků.

Je důležité, aby čtenář pochopil, že mediální prostředí není pouhým odrazem reality, ale jejím aktivním tvůrcem. Kritické myšlení dnes neznamená odmítat média, ale rozumět jejich mechanizmům. Je třeba sledovat, kdo vytváří rámec, kdo kontroluje distribuci a kdo těží z pozornosti. Znalost mediální dynamiky se stává základní formou občanské gramotnosti. A jen ten, kdo dokáže rozpoznat konstrukci obrazu, může se přiblížit skutečnosti, která se skrývá za ním.