V rámci analýzy politického diskurzu Donalda Trumpa se ukazuje, že pravda zde není pevně zakotveným pojmem, ale spíše nástrojem přizpůsobivým různým strategickým účelům. Trump se opakovaně stavěl do role „říkače pravdy“, který údajně statečně pojmenovává to, co ostatní kvůli politické korektnosti skrývají. V tomto postoji se pravda představuje jako něco samozřejmého, intuitivního a přístupného „zdravému rozumu“, přičemž její popírání je přisuzováno pouze ideologické zaslepenosti či záměrnému zastírání.

Během své prezidentské kampaně a následné administrativy Trump tento rámec aktivně využíval. V reakci na masakr v orlandském nočním klubu Pulse obvinil prezidenta Obamu a Hillary Clintonovou z toho, že odmítají pojmenovat skutečnou podstatu hrozby – „radikální islám“. Toto tvrzení přitom nebylo podloženo žádnou relevantní analýzou nebo daty, ale fungovalo jako deklarace „odvahy říci pravdu“, která má být všem zřejmá. Politická korektnost byla v tomto narativu označena za hlavní překážku pravdivého pojmenování skutečnosti. „Zdravý rozum“ byl povýšen na nejvyšší epistemologický standard, kterým se měří věrohodnost výpovědí, a pravda se tímto způsobem prezentovala jako přirozená, nezpochybnitelná esence, kterou sdílejí „obyčejní lidé“, zatímco elity ji skrývají.

Současně však Trump a jeho stoupenci neváhali ustoupit k relativismu ve chvíli, kdy narazili na nezpochybnitelná fakta či důkazy, které jejich narativ vyvracely. Tento obrat k relativizaci pravdy byl zvláště zřejmý v případě probíhajícího vyšetřování údajné spolupráce s Ruskem. Trump i jeho právníci opakovaně měnili stanoviska, aniž by to bylo vysvětleno jako revize na základě nových poznatků – šlo spíše o strategický přesun významových rámců. Rudy Giuliani například prohlásil, že „nikdy neřekl, že neexistovala žádná koluze“, přestože veřejné záznamy ukazují opak. Toto selektivní zacházení s pravdou ilustruje, že Trumpův koncept pravdy není pevný, ale slouží jako rétorický nástroj – pravda je, co se právě hodí.

Tato ambivalence, kdy je pravda jednou absolutní a nezpochybnitelná (zejména pokud ji prohlašuje Trump), a jindy relativní a neuchopitelná (pokud ji prohlašují oponenti), ukazuje na hluboký epistemologický rozpor, který je typický pro politický styl postpravdy. Nejde pouze o lhaní či překrucování faktů, ale o narušení samotného rámce, ve kterém se pravda poznává, ověřuje a sdílí. V tomto smyslu se nelze spokojit s odhalením konkrétních nepravd – je třeba chápat celý narativní mechanismus, kterým se pravda znejasňuje a instrumentalizuje.

Důležitým aspektem je i to, že Trumpův diskurz pravdu nevykládá jako konsenzuální výsledek veřejného uvažování či empirického ověřování, ale jako výsadní vlastnictví – pravdu má ten, kdo si ji dovolí říci nahlas a neohlíží se na „citlivost“ druhých. Tímto způsobem se podstata pravdy posouvá od sdíleného a ověřitelného poznání k projevu identity a loajality. Kdo věří Trumpovi, věří pravdě – bez ohledu na fakta.

Tento rámec má hlubší ideologické kořeny. Na pravici dlouhodobě existuje tradice kritiky liberálního univerzalismu, multikulturalismu a politické korektnosti jako systémů, které údajně maskují pravdu o sociálních rozdílech, kriminalitě či kulturních hrozbách. Trump na tuto tradici navázal, přičemž narativ „zakázaných pravd“ mu sloužil jako politická zbraň. Veřejná sféra byla tímto způsobem přetvořena v pole neustálého boje o to, kdo smí vyslovovat určité věci, přičemž samotná otázka pravdivosti výpovědí se stala druhořadou.

Je zásadní si uvědomit, že v takovém prostředí přestává být pravda nástrojem orientace ve světě a stává se součástí identitární hry. V ní nejde o to, co je pravdivé, ale kdo mluví – a komu se věří. Tento posun má závažné důsledky pro fungování demokracie, neboť podkopává předpoklad, že sdílená realita je alespoň v určitých bodech ověřitelná a společensky uchopitelná.

Z hlediska filozofie poznání je proto nutné nejen vyvracet jednotlivé nepravdy, ale znovu vymezit, co vůbec znamená pravda v politickém diskurzu. Pravda není jen výpovědní akt, ale také kulturní instituce, sociální proces a nástroj kolektivní orientace. Jakmile je tento rámec narušen, nezůstává nic než výkřiky loajality, maskované jako „odvaha říci pravdu“.

Jak se mýlíme o důvodech Trumpova vítězství?

Jedním z nejznepokojivějších aspektů amerických prezidentských voleb v roce 2016 byla téměř absolutní neschopnost části liberální veřejnosti – od centristických demokratů až po progresivní levici – připustit rasismus jako zásadní hnací sílu voličské základny Donalda Trumpa. Místo toho se ve veřejném diskurzu objevila teze o „ekonomické úzkosti“ bělošských voličů, kteří údajně hlasovali pro Trumpa z obav o zhoršující se ekonomickou situaci, nikoli kvůli rasovým či xenofobním motivacím.

Tato interpretace, často reprodukovaná médii, byla formulována jako výzva k tomu, aby demokraté opustili politiku identity a zaměřili se výhradně na „skutečné problémy“ běžných Američanů – což v praxi znamenalo bělošské voliče. Tento argument byl prezentován univerzalistickým jazykem, ale sloužil k vymazání strukturální role bělošské nadřazenosti z analýzy výsledků voleb. Podle klasické marxistické kritiky tento přístup maskuje materiální základy moci – ekonomické i symbolické – které bílí Američané nadále zajišťují reprodukcí systémového rasismu.

Z dialekticko-materialistické perspektivy není tento jev překvapivý. Naopak, ukazuje limity klasického liberalismu jako politického rámce schopného čelit narůstajícímu autoritářskému populismu. Snahy médií i levicových intelektuálů vysvětlovat chování Trumpových voličů „porozuměním jejich bolesti“ jsou podle Sedilla pouze sofistikovanou formou sympatie k fašismu. Tato „bolest“ – tedy údajná ekonomická frustrace – slouží jako zástěrka, která zakrývá skutečnou ideologickou orientaci těchto voličů: bělošský nacionalismus, misogynii a odpor vůči liberálním hodnotám.

Není náhoda, že diskurz o „ekonomické úzkosti“ se rozvinul jako specifický žánr, v němž bělošští komentátoři interpretují volební chování jiných bělochů, aniž by byť jen jednou zmínili rasu. Jak poukazuje Serwer, tito voliči dokázali v rozhovorech současně požadovat diskriminační politiku, popírat její diskriminační povahu a vztekat se nad samotnou možností, že by je někdo mohl označit za rasisty.

Sociální realita však tento narativ vyvrací. Statistická data jasně ukazují, že rozhodujícím faktorem Trumpova vítězství byla bílá rasa napříč všemi ekonomickými kategoriemi. Trump získal podporu bílých domácností s příjmy nad 100 000 dolarů, ale také těch pod 50 000 dolarů. Bílí muži i ženy, vzdělaní i bez vysokoškolského titulu, mladší i starší – téměř všechny bělošské demografické skupiny se přiklonily k Trumpovi. Pokud bychom sečetli pouze hlasy bělochů, Trump by porazil Clintonovou s drtivou převahou 389 ku 81 volitelským hlasům.

Tato data jednoznačně ukazují, že vysvětlení volebního výsledku pouze ekonomickými faktory je analyticky nedostačující. V nejlepším případě jde o naivitu, v horším o ideologickou snahu normalizovat bělošský supremacismus. Tento

Je skutečně ekonomická nejistota hlavním důvodem vítězství Donalda Trumpa?

V americkém veřejném diskurzu se často opakuje myšlenka, že vítězství Donalda Trumpa v roce 2016 lze připsat "ekonomické úzkosti" bílých dělnických voličů. Tato narace je však ve své podstatě zavádějící a nahrává konzervativnímu idealismu o osobní odpovědnosti a meritokracii, které ignorují strukturální nerovnosti a hluboce zakořeněné ideologické motivace elektorátu.

Veřejná diskuse mezi Bernie Sandersem a jednou z divaček Chris Hayesovy relace odhaluje jádro problému. Diváčka – označovaná jako Moser – reaguje ostře na návrh bezplatného vysokoškolského vzdělání. Odmítá princip společenské solidarity a klade důraz na individualistický princip – že každý má možnost uspět, pokud se snaží, a neměla by být nucena platit za vzdělání někoho jiného. Její kritika vysokých škol se zaměřuje nikoliv na privatizaci, růst administrativy nebo snižování veřejného financování, ale na instituci akademické neodvolatelnosti – tenure – což je symptomatické pro iracionální, symbolicky zaměřenou frustraci. Ekonomický argument se zde tak stává pouze zástupným symbolem hlubších kulturních a ideologických averzí.

Tyto postoje nejsou omezeny jen na vzdělání. V podobném duchu Trumpovi příznivci chápou i zdravotní péči: naléhají na vyloučení “lenochů” z Medicaid, i když sami tento program využívají. Rozlišují mezi “sebou” – pracovitými a zasloužilými – a “těmi ostatními”, kteří systém údajně zneužívají. Výmluvné je, když volička Trumpa obhajuje své vlastní čerpání dávek argumentem, že "pracovala celý život", a proto si pomoc zaslouží – na rozdíl od anonymního, rasově kódovaného “parazita”.

Ve skutečnosti zde nejde o ekonomickou úzkost v tradičním smyslu, nýbrž o resentiment. Bílí dělníci se cítí být obklopeni chudobou, a místo solidarity volí psychologickou separaci. Tím, že nečerpají stejné výhody jako menšiny, i když odvádějí daně, rostou v nich pocity nespravedlnosti, které transformují v nenávist vůči systému a těm, kteří jsou s ním spojováni – především Demokratické straně, kterou vnímají jako reprezentaci nebílých, nezaměstnaných a městských “jiných”.

Trumpův slogan „Make America Great Again“ se tak nejeví jako ekonomický apel, ale jako kulturní signál – příslib návratu rasového a genderového řádu, který dříve garantoval bílým mužům výsadní postavení. Tento řád se opírá o autoritářské přesvědčení: hlubokou nedůvěru k vládě, médiím, vědě a expertům. Autoritářství v americkém kontextu není jen o politickém stylu, ale o celkové epistemologii – o tom, kdo má právo určovat pravdu, hranice a hierarchie.

Výzkum ukazuje, že příznivci alt-rightu – dnes již významné součásti republikánské základny – vykazují vysokou míru rasové a genderové averze, podporu policejní brutalitě, odpor k feminismu a tendenci dehumanizovat oponenty. Experimentálně bylo doloženo, že tito lidé vnímají členy hnutí Black Lives Matter nebo demokratické politiky jako méně „lidské“ – doslova je umisťují blíže k opicím na škále evoluce. Populistické a otevřeně supremacistické proudy sdílejí tyto rysy, i když se liší v míře agresivity a orientaci. Z

Jaký je vztah mezi náboženstvím a politickou mocí v rámci bílého křesťanského nacionalismu?

Myšlenka, že národ by měl být milující a odpouštějící, není zcela v souladu s učením Ježíše, jak to interpretují někteří vůdci bílého křesťanského nacionalismu. Tvrdí se zde existence dvou království – nebeského a pozemského. V nebeském království je úkolem jedince chovat se k druhým tak, jak by si přál být chován sám, zatímco v pozemském království je povinností volit takové vůdce, kteří budou konat to, co je nejlepší pro zemi. Tento rozdíl se stává základem pro ospravedlnění liberálního politického pragmatismu, kdy se víra přizpůsobuje národním zájmům a mocenským strategiím, nikoliv naopak.

Americká schopnost pomáhat chudým ve světě je podle této perspektivy výsledkem svobody, podnikavosti a bohatství, nikoli přímého náboženského altruismu. Tento pragmatický pohled však zpochybňuje tradiční morální hodnoty, které často vycházejí z evangelických učení, a otevírá prostor pro podporu vůdců, jako je Donald Trump, bez ohledu na jejich morální selhání, protože jsou považováni za schopné jednat ve prospěch země. Tento postoj lze označit za paradoxní, protože právě bílý křesťanský nacionalismus usiluje o to, aby národní politika byla diktována určitou interpretací křesťanských hodnot, a zároveň odmítá ideál „lásky“ jako měřítka veřejného života s argumentem, že by to vedlo k teokracii.

Představa dvou království byla historicky také zneužívána k ospravedlnění praktik, jako bylo otroctví, což ukazuje, jak může být náboženská doktrína instrumentalizována k legitimizaci kontroverzních a často nemorálních politických rozhodnutí. Někteří evangelikální vůdci, kteří podporují Trumpa, pak odmítají kritiků, označují je za hloupé nebo neochotné přiznat omyl, čímž upevňují věrnost vůdci na základě náboženských a národních narativů.

Biblický text z Římanům 13, který nařizuje podřízenost vládě, protože je ustanovena Bohem, bývá používán jako teologické odůvodnění jakékoli vládní politiky, včetně válečných či migračních opatření. Tato interpretace propůjčuje prezidentovi téměř absolutní moc s argumentem božského zmocnění. Takový výklad Bible přetváří křesťanské učení v nástroj politické moci, která je prezentována jako nepochybná a neomylná.

Veřejné projevy a projevy loajality k Trumpovi často nabývají téměř náboženského charakteru. Písně na podporu kampaně, rallye s charismatickými vůdci a mediální sdělení vytvářejí nový typ náboženského nacionalismu, kde se náboženské symboly a jazyk spojují s politickou agendou. Tento fenomén, označovaný jako „revivalistický nacionalismus,“ spojuje náboženské vzory a nacionalistickou ideologii v jediný celek, který mobilizuje podporu mas.

Dále se objevují explicitní projevy idealizace a dokonce „zbožštění“ Trumpa. Některé skupiny a jednotlivci jej zobrazují v rolích, které tradičně náleží biblickým postavám či samotnému Ježíši. Tyto narativy přebírají biblické texty a využívají je k podpoře loajality k Trumpovi, přičemž často ignorují původní duchovní význam těchto textů. Toto zbožštění je nástrojem k upevnění věrnosti a k diskreditaci opozice, a proto přetváří náboženské učení ve službu politické ideologie.

Významná je také symbolika staveb, například stavba zdi na hranici USA a Mexika, přirovnávána k biblickému Nehemjášovi, který znovu vystavěl hradby Jeruzaléma. Takové paralely posilují představu, že Trumpova politika je božsky inspirovaná a ospravedlněná, což pomáhá legitimizovat kontroverzní opatření v očích věřících.

Je třeba chápat, že tento způsob interpretace náboženských textů a symbolů není náhodný, ale součástí širšího projektu, který spojuje náboženství, rasu a národní identitu v rámci politického boje. Náboženská víra je tu nejen otázkou duchovní hloubky, ale také mocenským nástrojem, který mobilizuje podporu a určuje, kdo je „my“ a kdo je „oni“. V tomto rámci je klíčové rozpoznat, jak se náboženské učení transformuje a jaké důsledky to má pro veřejný prostor, pluralitu a demokratické hodnoty.

Endtext

Jaké ekologické a zdravotní dopady přináší bioakumulace těžkých kovů a mikroplastů v mořském prostředí?
Jak optimalizované modely strojového učení pomáhají při predikci srdečních onemocnění?
Jaké jsou současné a budoucí možnosti léčby získané hemofilie A?
Jak nové perspektivy změnily pohled na ne-západní umění v antropologii 20. století?