V 20. století se začaly objevovat nové perspektivy, které zpochybňovaly zastaralé hodnocení ne-západního umění. Ačkoliv dříve bylo umění z Afriky a dalších částí světa často považováno za primitivní, tento pohled se postupně změnil. Klíčovým krokem bylo zpochybnění klasifikace, která na základě západního pohledu označovala umění, jako je africká sochařina či aztecké artefakty, za jednoduché a primitivní.

Počátkem 20. století byl tento přístup široce přijímán, a tak antropologové jako Edward Burnett Tylor označovali africké kultury za „primitivní“ na základě kulturního evolučního rámce. Umění v tomto kontextu bylo často vnímáno skrze prismu technické zdatnosti, abstrakce, nebo náboženských symbolů, což vedlo k tomu, že bylo zjednodušeno na podmínky „ne-západního světa“. Vnímání umění tak, že jde pouze o techniku nebo abstraktní formy, zůstalo dlouho dominantní.

Nová vlna antropologických studií, která se objevila v polovině 20. století, začala umění vnímat jako komplexní projev kulturních hodnot a symbolických významů. Socha ciwara, tradiční umělecký objekt Bamany z Mali, je příkladem toho, jak je umění více než jen materiální projev. Ciwara, socha zobrazující antilopu, je nejen uměleckým dílem, ale také symbolem, který má hluboký kulturní význam. Tato socha není pouze výsledkem řemeslné práce, ale nese s sebou celou světovou vizi dané kultury.

Vlivy evropského umění, především Picasso, byly rovněž formovány africkými maskami a sochařinou. Picasso čerpal inspiraci z afrických uměleckých děl, přičemž oceňoval, jak tyto objekty nejen vyjadřují skutečnost, ale i představují různé perspektivy, které se střetávají v jediné vizuální formě. Africké masky, s jejich výraznými rysy a deformovanými proporcemi, ukazují svět nejen takový, jaký je, ale také jaký ho vidí a interpretují lidé, kteří je tvoří.

Tento nový pohled na umění v antropologii vedl k širšímu přehodnocení umění jako kulturního projevu a nezůstal pouze u technických nebo symbolických úvah. Významné postavy jako Claude Lévi-Strauss a Victor Turner začaly vnímat umění jako nositele kulturního vědomí, které se může měnit v závislosti na kontextu a na způsobu, jakým je interpretováno. Lévi-Strauss, například, přirovnal umělce k hybridům mezi vědcem a řemeslníkem, což zdůraznilo, že umění není jen tvořeno, ale také „bádá“ a poskytuje vhled do kulturního vědění.

Během 20. století se do popředí dostal nový přístup, který chápal umění jako sociokulturní proces. Sociolog Howard Becker, v práci „Art Worlds“, přistoupil k umění jako k síti spolupráce, která zahrnuje nejen samotného umělce, ale i všechny zúčastněné v procesu vytváření a distribuce uměleckých děl. To vedlo k širšímu pohledu na umění jako na produkt kulturního a společenského kontextu, který nelze oddělit od dalších sociálních a politických faktorů.

Současné přístupy k ne-západnímu umění začaly zahrnovat i otázky týkající se reprezentace a politiky. Důraz na kulturní relativismus a odmítnutí sociálního darwinismu přivedl antropology k závěru, že označení „primitivní“ je nejen nevhodné, ale i neúplné. Socha ciwara, stejně jako Monna Lisa, není méně hodnotná; je pouze součástí jiného uměleckého světa.

Evoluce vizuální antropologie ukazuje, jak filmové technologie a fotografování umožnily antropologům zachytit tělesný projev a prostředí zkoumaných komunit. Jedním z nejznámějších příkladů je film Nanook of the North z roku 1922, první významný etnografický film, který ilustroval život Inuitů v Arktidě. I když dnes je tento film kritizován za idealizování „primitivního“ života, byl průkopníkem v používání filmových médií k zachycení a analýze kultury.

Kritika moderních antropologických filmů, například těch, které natočili Napoleon Chagnon a Timothy Asch v 70. letech v Amazonii, ukazuje, jak může přítomnost kamery měnit chování lidí. Kamera nemusí jen dokumentovat, ale také vytváří novou realitu, která se stává součástí procesu výzkumu. Tato reflexe vnímání a chování zůstává i dnes klíčovým tématem ve vizuální antropologii.

Důležitým posunem v porozumění ne-západnímu umění byla tedy schopnost vidět tento druh umění nejen jako techniku či symbol, ale jako komplexní kulturní a sociální produkt, který má své vlastní hodnoty a významy. Jak se stále více rozšiřují možnosti analýzy a interpretace uměleckých projevů v kontextu jejich kulturního rámce, stává se zřejmé, že umění, ať už je vytvořeno kdekoliv na světě, je vždy výsledkem hlubokých kulturních a sociálních vazeb.

Jaké vlastnosti nás spojují s primáty a co nám o nás samotných říkají?

V experimentech se primáty, jak ukazuje výzkum Susan Savage-Rumbaugh a Lauriera Santose, se ukazuje, že naše podobnosti s opicemi nejsou pouze genetické, ale také behaviorální. Vědci, kteří se zaměřují na výzkum kognice a chování primátů, ukazují, že naše rozdíly v chování a schopnostech nejsou tak velké, jak bychom si často mysleli. A to, co se na první pohled může zdát jako lidská výsada, jako schopnost rozlišovat spravedlnost nebo chápat ekonomické principy, je ve skutečnosti společné mnoha primátům.

Jedním z fascinujících experimentů, který přiblížil chování opic, je studie, v níž opice, například makakové, měnily kuličky za hrozny. Experiment však dostal nečekaný zvrat, když jedna opice začala dostávat místo hroznů okurky, což vyvolalo silnou reakci na "nespravedlnost". Tento experiment ukázal, jak silně jsou primáti schopni rozumět pojmům spravedlnosti a nespravedlnosti. Reakce opice na okurku, která zahrnovala i frustraci a hněv, připomíná lidské reakce na nespravedlivé zacházení. To, že opice reagovaly podobně jako lidé, naznačuje, že rozdíl mezi námi a ostatními primáty je často spíše kulturní než biologický. Takové chování primátů ukazuje na naši blízkost a potenciál k pochopení lidské kognice a chování, když se podíváme na naše evoluční předky.

Kromě tohoto experimentu je třeba zmínit i výzkum Laurie Santose, který se zaměřil na ekonomické chování primátů. V roce 2008, po globální ekonomické krizi, se vědkyně zaměřila na to, zda primáti sdílejí s lidmi sklony k rizikovému chování, například při rozhodování o výběru mezi dvěma různými druhy jídla za různé ceny. Ukázalo se, že primáti, například kapucíni, se dokázali přizpůsobit změnám cen na trhu a dokonce se začali chovat podobně jako lidé při rozhodování mezi levnějšími a dražšími variantami. Je zajímavé, že žádná opice nespořila peníze na budoucí použití, což opět odráží základní rozdíly mezi námi a ostatními primáty.

Na genetické úrovni je důležité si uvědomit, že jsme si s primáty velmi podobní. Bonobo Kanzi, který byl trénován, aby komunikoval pomocí lexigramů (symbolů představujících slova), má téměř 99 % společné DNA s člověkem. Kanzi, podobně jako jiní primáti, dokáže vykonávat složité úkoly, jako například zapálit oheň a připravit si jídlo. Tento druh chování, který je pro člověka tak typický, nás znovu spojuje s našimi evolučními předky. Lidská schopnost tvořit složité nástroje a komunikovat o abstraktních věcech, jako je například příprava jídla a rozsvícení ohně, je něco, co se ukazuje i u některých primátů.

V rámci evoluce jsou primáti rozděleni do tří hlavních skupin: prosimianů, opic Nového světa a opic Starého světa. Každá z těchto skupin prošla odlišným evolučním vývojem, ale všechny sdílejí společného předka, který žil před více než 60 miliony let. Tento "nejbližší společný předek" (MRCA) měl pravděpodobně vzhled podobný veverce a žil v korunách stromů. Všichni primáti, ať už lemury, opice Nového světa nebo opice Starého světa, mají společné znaky jako jsou přizpůsobení k životu v korunách stromů, dobře vyvinuté zrakové a sluchové smysly, nebo schopnost manipulovat s objekty.

Zajímavé je, jak se jednotlivé skupiny primátů vyvíjely po rozdělení od tohoto předka. Opice Nového světa, které žijí v Jižní a Střední Americe, se odlišují od opic Starého světa především způsobem života a chováním. Opice Starého světa, jako jsou makakové nebo paviáni, mají blíže k lidem, což se projevuje nejen geneticky, ale i v jejich sociálních strukturách a způsobu komunikace.

Důležitým zjištěním v této oblasti je, že i když primáti procházejí velmi rozdílnými evolučními cestami, naše chování, kognice a způsob života mají mnoho společného. To nás nutí přehodnotit, jak definujeme "lidskost" a co vlastně znamená být člověkem. Různé kognitivní a sociální schopnosti primátů nám mohou odhalit více o našich vlastních evolučních kořenech, než si často uvědomujeme.

Pochopení našeho společného dědictví s primáty nám také dává lepší perspektivu na to, jak se vyvíjely naše schopnosti, jako je jazyk, používání nástrojů, a rozpoznávání složitých sociálních vztahů. Možná, že to, co nás skutečně odlišuje od ostatních primátů, není tak velké, jak si někdy představujeme, ale spíše se ukazuje, že jde o různé kulturní přístupy a adaptace, které se objevily během naší evoluce.

Jak nás naše evoluční linie spojuje s primáty?

Lidé mají na každé straně čelisti osm zubů. Tento typ zubů je společný nejen lidem, ale i primátům starého světa, tedy například opicím, které mají stejný počet zubů na každé straně. Tento jev, i když pro nás dnes běžný, je důležitý z hlediska evoluce, protože se odlišuje od opic nového světa, které mají o jeden zub více. Podobně jako starý svět opice i lidé mají stejné typy zubů: dva řezáky, následně jeden špičák, dva premoláry a tři stoličky. Nový svět opice mají další premolár, který je však u starého světa opic a lidí zcela zbytečný. To naznačuje, že evoluční linie lidí, šimpanzů a bonobů se postupně oddělila od primátů nového světa.

Právě tyto drobné detaily, jako je struktura zubů, nám pomáhají porozumět tomu, jak nás spojují s našimi evolučními předky, včetně šimpanzů, s nimiž sdílíme přibližně 99 % genetického materiálu. Z tohoto důvodu je srovnání s jinými primáty, jako jsou lemury, velmi užitečné pro pochopení našeho postavení v evolučním stromě. Lidé a šimpanzi mají společného předka, který žil přibližně před sedmi miliony let, zatímco příbuzní lemurů se oddělili dříve a naše genetická shoda je nižší.

Evoluce primátů je fascinující právě v tom, jak lidé a jejich nejbližší příbuzní, jako jsou bonobové a šimpanzi, prošli velmi podobným vývojem. Tato linie vývoje, kde člověk zůstává nejdelší čas na "evoluční dálnici" primátů, je příkladem našeho dlouhého a složitého vývoje, který vyústil ve vznik Homo sapiens. Zajímavé je, že čím více se podíváme na naše zuby, naše tělo a naše chování, tím více pochopíme, jak nás naše evoluční linie spojuje s těmi nejbližšími příbuznými.

Vědecký výzkum nás dnes přivádí k zajímavým závěrům ohledně evoluce našich předků. Naleziště, jako je Taung v Jižní Africe, přineslo fascinující pohled na naše první bipední předky. Před více než čtyřmi miliony lety žil primát, jehož fosilní pozůstatky ukazují, že byl schopen chodit po dvou nohou, ačkoliv stále trávil část života v korunách stromů. Tento nález, známý jako Ardipithecus ramidus, znamenal zásadní objev pro paleoantropologii. Podobné nálezy, jako je Sahelanthropus tchadensis, nám pomáhají rekonstruovat evoluci člověka a ukazují, jak se naši předkové postupně přizpůsobovali k životu na zemi.

Sahelanthropus je považován za jednoho z prvních bipedních primátů. Když v roce 2001 objevil Michel Brunet a jeho tým v Čadu lebku tohoto primáta, šlo o zásadní objev pro pochopení našich nejstarších předků. Lebka, datovaná na přibližně 7 milionů let, poskytla klíčové důkazy, že tento primát mohl chodit po dvou nohou. To je pro paleoantropology velmi důležitý moment, protože je to okamžik, kdy se začíná oddělovat vývoj lidských předků od ostatních primátů, jako jsou šimpanzi a bonobové. Pro potvrzení tohoto vývoje je důležitý detail v konstrukci lebky – konkrétně umístění foramen magnum (otvoru ve spodní části lebky, kde se připojuje páteř), který je u bipedních primátů umístěn ve středu lebky, na rozdíl od goril či šimpanzů, kde je více vzadu.

Dalším zásadním objevem v paleontologii je nález Ardipithecus kadabba, druhu, který žil před více než 5,5 miliony let. Tento nález ukazuje, jak se naše evoluce postupně přizpůsobovala novým životním podmínkám, což vedlo k rozvoji dvounohého chození. Tento proces trval miliony let a vedl k tomu, že se lidská linie oddělila od jiných primátů.

V roce 1974 objevil Donald Johanson v Etiopii pozůstatky Australopithecus afarensis, z nichž nejznámější je fosilie jménem Lucy. Tento nález, který je významný nejen tím, že šlo o poměrně dobře zachovanou fosilii, ale i tím, že byla zcela jednoznačně identifikována jako předek moderního člověka, pomohl vědcům v potvrzení teorie, že některé druhy australopitéků jsou skutečně přímými předky člověka. I když se v počátcích vědecké komunity našly skeptické názory, postupem času, jak přibývaly další fosilie, se potvrzovalo, že australopitéci, včetně Lucy, skutečně patří na náš rodokmen.

Pochopení našich předků a vývoje naší evoluční linie nám nejen umožňuje vidět, kde se nacházíme v rámci primátů, ale také nám ukazuje, jak složitý a dlouhý byl náš vývoj. Čím víc se zaměřujeme na detaily, jako je struktura zubů, způsob chůze nebo forma lebky, tím více rozumíme tomu, jak se naše linie oddělila od ostatních primátů, jak jsme se přizpůsobili životu na zemi a jak se naše evoluce stala tak jedinečnou.

Jakou roli hrají přírodní zvuky v noci a jak se vyvíjí svět nočních tvorů?
Jaké výpočetní a vědecké možnosti nabízejí celulární automaty?
Jaké tajemství skrývá nenápadná lží?