Noc v přírodě představuje nejen ticho, ale i dynamiku, která se zjeví až tehdy, když se zhasnou poslední zbytky denního světla a krajina se zahalí do temnoty. Nejlepší čas pro pozorování nočního života našich lesů, hájů, křovin a polí je, když krátký listopadový či prosincový den přechází v temnou, vlhkou noc. V tento okamžik, pokud se vydáte ven, počkejte chvíli a naslouchejte – uslyšíte toho mnoho, co vám napoví, které bytosti jsou aktivní, od mávajících zimních můr, které v tichu noci brnkají o tvář, až po noční tvory, jakými jsou sova, liška či jezevec.

Ve vzduchu se šíří známé dlouhé houkání hnědé sovy, jejíž „too-hoo! too-ooo-ooo“ nese ozvěnu po celé krajině. Odpovídá jiná sova, její hlas „Ker-wick! Ker-wick!“ se nese z dalekého lesa, a třetí sova, již jemněji, burácí tichým zvukem. Sovy se ozývají ze všech stran. Jedna je na trati před domem, jiná v korunách stromů u rybníka, a několik dalších sídlí v lesích. Když večer zní jejich houkání, dokáže se stát jedním z nejzajímavějších a nejsilnějších zvuků přírody.

Sovy jsou fascinující bytosti se silným smyslem pro své teritorium. Každý pár sov má vlastní oblast a skrze své výkřiky vyjadřují sousedům, kdo a co patří do jejich území. Navíc v období začátku zimy mladí soví ptáci z předchozího jara hledají své vlastní území, což znamená, že listopadové a prosincové noci jsou pro sovy velmi živé. Hlášení a výzvy jsou slyšet na všech stranách, a ptáci jsou tak vzrušení, že mají sotva čas se věnovat tomu, co by normálně dělali – lovu potravy. Hnědá sova není příliš vybíravá. Pokud nenajde myš nebo hraboše, nezdráhá se sníst i žábu, brouka nebo červy.

Nocí se přitahují i další zvířata. Jak se tma stále více šíří, na povrch vycházejí žížaly. Počínají se protahovat z dír a hledat kousky listí nebo trávy, které by si mohly odtáhnout do svých děr a užít si večeři. I když žížaly nemají oči ani uši, jsou velmi citlivé na vibrace. Jakmile zaslechnou nějaký pohyb nebo krok, okamžitě se stáhnou zpět do svých úkrytů. Pro sovy je to příležitost. Často čekají v blízkosti, třeba na železném plotě, kde mají dobrý rozhled, a jakmile spatří žížalu na povrchu, jednoduše se snesou a loví. Jak tedy sova ve tmě vidí? Odpovědí je, že žádný tvor nevidí ve skutečné temnotě – když není vůbec žádné světlo. Ale jak často máme opravdu úplnou tmu? Velmi zřídka. Jen pár nocí v roce přináší tak hustou mlhu, že vše je zcela neviditelné. Tehdy jsou všichni tvorové bezmocní stejně jako my.

Ale většina nočních tvorů, včetně sov, má oči přizpůsobené k tomu, aby využívaly i slabého světla. Sova, když vidíme sotva něco, se pohybuje bez zaváhání. To, co vnímáme jako slabé světlo, je pro ni dostatečné k orientaci. I když noční tvorové nejsou schopní vidět v úplné tmě, jejich smysly jsou přizpůsobeny k tomu, aby maximálně využívali i nejmenší světelné podmínky.

Další zajímavostí je, jak je zvuk v přírodě důležitý nejen pro orientaci, ale i pro komunikaci. Sovy, lišky, nebo i netopýři, kteří loví v noci, komunikují mezi sebou skrze zvuky, a jejich schopnost se orientovat a reagovat na podněty je na noční obloze fascinující. Mnozí se mohou domnívat, že noční tma je obdobím klidu a ticha, ale opak je pravdou – příroda v noci žije vlastním životem.

Kromě pozorování těchto bytostí by si měl čtenář uvědomit, že noc není jen obdobím tmy, ale také dobou, kdy se příroda přizpůsobuje a nachází nové způsoby pro přežití a komunikaci. Pokud bychom měli vyjádřit hlavní myšlenku této části přírody, bylo by to uvědomění si, jak málo o nočním světě víme, i když je kolem nás každý den. Noc, která nám může připadat tichá, je plná pohybů a zvuků, které utvářejí svět nočních tvorů. A to, co se nám může jevit jako tma a ticho, je vlastně jedním z nejbohatších obdobích života přírody.

Jak Tarka uniká lovcům a природа kolem něj

Stíny stromů se kladly na vodu a prach se vznášel ve vzduchu. Stáda psů tiše plavala, usilovně se snažíce dostihnout Tarku, vedená křiky a gesty lidí před nimi. Řetěz psů se táhl od jednoho břehu na druhý, v úseku padesáti až šedesáti yardů, až k prahu jezu, kde se vlny rozvířily, když hlava jednoho psa zmizela pod hladinou. Ale byla ihned viděna, "Tally-ho!" zazněl výkřik. Tarka, jakoby si vůbec neuvědomoval, že je v ohrožení, se jen pomalu pohyboval pod vodou.

Leat, potok vyhloubený pro pohon mlýnských kol, teď měl tmavě hnědý dno, na němž rostly zelené řasy. Tarka se plavil mezi nimi, občas zanořil nos na okamžik, jako mrtvý list, jenž se ve vodě otočí. Když vynořil hlavu, pozoroval, jak kolem něj plave pstruh, kterého chytil s bleskovým pohybem. Přes temně zelené vody, po hladině pokryté zmačkaným pěnovým filmem, se Tarka pohyboval s vynikající obratností, dokázal pod vodou vyhnout těm nejmenším překážkám a vyhnout se tak neustálému nebezpečí lovců.

Zatímco se plavil, příroda kolem něj nesla zvláštní kouzlo. Křehké kapky deště se snášely na hladinu, zatímco husté kapradiny se nakláněly k vodě. U břehů lezly trnité větve a stromy byly pokryté pavučinami, jejichž vlákna se třpytila v ranním světle. Celé prostředí, divoké a nezkrotné, bylo stále v pohybu. Sem tam se ukázal svišť, který prořízl vzduch svými černými křídly, a přitom měnil tvar vln na vodní hladině. Ostatní zvířata, jako například tchoř, poslouchala klidně a skrytá v podrostu, čekala na svůj čas.

Když Tarka vylezl na břeh, jeho smysly byly v naprosté pohotovosti. Po jeho stopách kráčeli lovci, hlasy psů se blížily, ale Tarka v něm necítil žádnou paniku. Byl jako stín, neviditelný, nenápadný, pohybující se podél břehu mezi stromy. Stejně tak rychle, jak se vynořil z vody, zmizel v hustém křoví, jeho kožich byl pokrytý kapkami vody a jeho srst byla vlhká, ale nezůstala žádná stopa, která by prozradila jeho přítomnost.

Když začal přecházet údolí a přiblížil se k zalesněné oblasti, přestával slyšet jakýkoli zvuk zvenčí. Ačkoliv ještě v dálce slyšel záblesky zbroje a hlučné zvuky dělníků, jeho uši naslouchaly pouze jemnému zpěvu ptáků a šelestění listí. Okolí se stálo neuvěřitelně tiché, jakmile vcházel do lesa. Stromy v tomto místě byly vysoké a úzké, jejich kmeny se tyčily přímo k obloze, zahalující světlo ve stínu. Ve vzduchu byl cítit silný pach pryskyřice. Tarka, schovávající se v husté vegetaci, pozoroval v dálce pohyb mužů a psů. Srdce mu bilo klidně, ale celá jeho bytost byla připravena k akci. Věděl, že žádný z lovců nedokáže překonat jeho instinkty. Byl to divoký lovec, který se spoléhal na své přírodní schopnosti a znalosti krajiny.

Nakonec, po několika hodinách napínavého pronásledování, Tarka opustil les a vklouzl zpět do vody. Na povrchu hladiny se zjevil jako temná skvrna, která zmizela mezi vlnami. Okamžitě se ponořil a cítil pod svými tlapkami měkké dno. Bylo to místo, které znal dokonale, místo, které patřilo jemu. Když se znovu vynořil, viděl přede sebou velkou skupinu lidí, kteří zjevně čekali na jeho další pohyb. Ale Tarka byl připraven. Bez váhání se ponořil zpět a zmizel v hlubinách.

V tuto chvíli nebyl Tarka jen zvířetem, ale představitelem celé divoké přírody, která je ztělesněním svobody. Ta svoboda spočívá v schopnosti adaptovat se, přizpůsobit se a neztratit nic z vlastní podstaty, i když okolí a hrozby se neustále mění.

Tarka nám ukazuje, že příroda, ačkoliv může být nehostinná a nebezpečná, je zároveň pro nás inspirací. Schopnost zůstat v tichu, vnímání změn v okolním světě a důraz na přirozený rytmus života – to vše je součástí světa, který stojí mimo lidskou kontrolu, ale který je přesto neoddělitelnou součástí našeho bytí.

Jak se vyrovnat s nebezpečím a krásou amazonské přírody: Příběhy z divočiny

Cestující reagovali na nečekané nebezpečí velmi klidně, i když voda vyskakovala děsivě vysoko a já měl pocit, že nás nevyhnutelně zaplaví. Kapitán Antonio si sundal ponožky, aby zablokoval díru v lodi, a pozval mě a Juiz de Paz, jednoho z členů výpravy, abychom učinili totéž. Dva indiáni vylévali vodu z lodi velkými nádobami. Takto jsme dokázali zůstat nad vodou až do našeho cíle, kde muži opravili škodu pro náš zpáteční cestu.

Přistání bylo vzdálené jen několik kroků od ústí stínu přítoku, kde, schované mezi hustými lesy, ležely domy několika indiánských a mameluckých osadníků. Cesta k farmě vedla nejprve skrz bažinatý les, pak stoupala do svahu a vyústila na krásné rozlehlé pláně, které byly místy protkány lesními plochami. Lesy pokrývaly prolákliny s půdou tmavě hnědé barvy, bohatou na rašelinu, zatímco vyšší travnaté části planiny měly půdu světlejší, písčitou.

Rozloučili jsme se s našimi přáteli, já a José jsme vzali pušky a ponořili se do lesa hledat opice. Když jsme rychle kráčeli, byl jsem velmi blízko tomu, abych šlápl na chřestýše, který se nacházel napříč na písčité cestě. Had se ani nehnul, aby mi uvolnil cestu, a já jsem se těsně vyhnul nebezpečí skokem, přičemž jsem nemohl zpomalit svůj krok v rychlé chůzi. Snažili jsme se hady vyprovokovat, házeli jsme na něj hrstky písku a klacíky, ale jediná reakce, kterou ukázal, byla, že zvedl svůj odporný drsný ocas a zazvonil s ním. Konečně se začal pohybovat trochu rychleji, a tak jsme ho zasáhli do hlavy tyčí, protože jsme nechtěli střílet, abychom nevyplašili naši kořist.

Nepotkali jsme bílé opice, ale objevili jsme hejno běžného světle hnědého druhu (Cebus albifrons ?), z něhož jsme jednu ulovili jako vzorek. Jeden z obyvatel na této straně řeky nám řekl, že bílý druh se vyskytuje spíše na jihu, za Santa Cruz. Světle hnědý Cebus je celkem běžně rozšířen po lesích nížinných oblastí. Viděl jsem ho velmi často na březích Horní Amazonky, kde bylo vždycky zážitkem pozorovat hejno, jak skáče mezi stromy, protože je to nejlepší vykonavatel tohoto druhu ve všech těchto kmenech. Skupiny tvoří třicet a více jednotlivců, kteří cestují v jednolitém šiku. Když ten první dosáhne okraje větve výjimečně vysokého stromu, skočí bez váhání do vzduchu a přistane na koruně sousedního stromu, možná padesát stop pod ním. Všichni ostatní následují jeho příklad. Při pádu se chytnou větve rukama i ocasem, rychle se vzchopí a pokračují na další strom.

Caiarara dostala své jméno ve Tupi jazyce podle výrazné velikosti hlavy v porovnání s tělem. Často je chována jako domácí zvíře v domech místních obyvatel. Choval jsem si jednoho asi rok, který mě doprovázel při cestách a stal se velmi přítulným, vždy přišel k mým nohám na vlhkých nocích, aby se přitulil ke mně pod přikrývku. Je to velmi neklidné stvoření, ale není hravé jako většina amerických opic; jeho neklid pochází z velké nervozity a nespokojenosti. Výraz jeho obličeje, který se neustále mění, a jeho bezcílné pohyby, to všechno naznačuje. Jeho chování je podobné chování svéhlavého dítěte; nevypadá šťastně ani tehdy, když má dostatek svého oblíbeného jídla, banánů, ale stále odchází od své vlastní porce, aby ukradl kousky jídla od ostatních.

Když jsem se vrátil z řeky do Aveyros, malý papoušek spadl z velké výšky přímo do vody nedaleko lodi. Zdálo se, že spadl z hejn, která se v oblacích rvala o svoje partnerky. Jeden z indiánů ho pro mě chytil, a já jsem byl překvapen, že pták nebyl vůbec zraněn. Tento druh, Conurus guianensis, známý mezi domorodci jako Maracana, měl zelené peří a červený flíček pod křídly. Pokusil jsem se ptáka ochočit, ale všechny naše snahy byly marné. Odmítal jíst, kousl každého, kdo se ho dotkl, a poškodil si peří při pokusech o útěk. Moji přátelé v Aveyros říkali, že tento druh papouška nikdy nezdomácní. Po několika dnech mi doporučili, abych papouška dal staré indiánské ženě, která byla známá svými schopnostmi ochočovat ptáky. Za dva dny mi ho přivedla téměř úplně zkroceného, což bylo neuvěřitelné, protože tento pták je obvykle velmi obtížný na ochočení. Neznám přesně metody, které žena použila, ale kapitan Antonio říkal, že ptáka krmila svou slinou.

Jedním z klíčových faktorů, proč se zvířata v domovech místních obyvatel tak snadno ochočí, je jednotná jemnost, s jakou jsou zacházeno, a možnost volného pohybu po místnostech. Maracana nás občas doprovázel při našich cestách, a někdy ho jeden z chlapců nosil na hlavě. Jednoho dne, uprostřed dlouhé lesní cesty, jsme ho postrádali, pravděpodobně se přichytil k větvi a utekl do křoví, aniž by si toho chlapec všiml. O tři hodiny později, na zpáteční cestě, jsme slyšeli z lesa hlasitý výkřik „Maracanda!“ Po chvíli jsme si všimli, jak je pták skrytý v koruně stromu. Seskočil dolů a přišel k nám, evidentně stejně potěšený, že nás opět vidí.

Proč se objevují čarodějky, když je láska na hranici mezi nenávistí a obdivem?
Jak naučit psa uklízet hračky a další užitečné triky
Jak DevOps mění roli testování ve vývoji softwaru