Během posledních desetiletí prošel způsob, jakým nakupujeme a konzumujeme zboží, zásadními změnami, které zásadně ovlivňují naše ekonomické chápání produktivity a hodnoty. Příklad nárůstu významu online nákupů během pandemie COVID-19 ilustruje, jak se hodnota „bezplatných“ digitálních služeb, jako je online grocery shopping, dramaticky zvýšila. Před pandemií byl medián deklarované hodnoty této služby okolo 10 liber měsíčně, během prvního lockdownu v roce 2020 však vzrostl na padesát liber. Tento nárůst neodráží jen změnu v preferencích spotřebitelů, ale také posun v samotné organizaci trhu a domácí práce.

Inovace v maloobchodě, od vzniku prvních obchodních domů až po zavedení lineárních čárových kódů a digitálních technologií v 90. letech, přinesly významné zvýšení produktivity a efektivity. Výrazné investice do logistiky a technologie, jako byly ty u Walmartu, přispěly k růstu produktivity práce, a to nejen v maloobchodě, ale i v celé ekonomice. Zároveň však tento vývoj přinesl proměnu v rozdělení práce mezi trhem a domácností. Zavedení samoobslužných pokladen či služeb jako Amazon Go, které eliminují potřebu klasického placení, snižují zapojení placené práce, ale zároveň zvyšují podíl neplacené práce zákazníků, kteří skenují a balí své nákupy sami.

Tento fenomén, kdy digitální technologie přesouvají některé činnosti z trhu do domácnosti, nazýváme procesem disintermediace. Přechod na „do-it-yourself“ digitální služby, jako jsou online rezervace, bankovnictví nebo sdílená ekonomika, posouvá tradiční hranice mezi produkčním a domácím sektorem. Výsledkem je, že tradiční ekonomické ukazatele, jako HDP nebo produktivita práce, již nemusí plně zachytit skutečný objem práce a hodnoty, která je vytvářena, protože neplatná domácí práce zůstává neviditelná.

Tato transformace má významné důsledky pro interpretaci ekonomických statistik. Například Gary Becker již v 60. letech upozornil, že technologie, které umožní přesun činností z trhu do domácnosti (například holení doma místo u holiče), mění pohled na produktivitu. Měřená produktivita placené práce může zůstat stejná, zatímco celková produktivita (trh plus domácnost) se zvyšuje. Podobně během druhé poloviny 20. století došlo k nárůstu zaměstnanosti žen, což vedlo k přesunu aktivit z domácnosti na trh (například placené služby jako vaření nebo úklid), což se odrazilo ve zvýšení produktivity.

Proč tedy dochází k opačnému jevu, tedy přesunu aktivit z trhu zpět do domácností? Klíčovým momentem byla v roce 2007 premiéra iPhonu, která nastartovala masovou adopci smartphonů a umožnila široké zavedení digitálních platforem. Tyto platformy umožňují uživatelům sami si zprostředkovat služby, které dříve vyžadovaly zapojení placené práce, čímž se zvyšuje podíl neplacené domácí práce, kterou si jedinec „odpracuje“ prostřednictvím digitálních nástrojů.

Je důležité chápat, že tento proces posouvá hranice ekonomického měření. Tradiční statistiky často ignorují tuto „skrytou“ práci, což vede k nadhodnocení růstu produktivity placené práce a HDP. Pro úplné pochopení ekonomického pokroku je třeba zohlednit i tuto neplacenou práci, která doprovází digitální transformaci. Tím se zároveň mění i naše chápání hodnoty, kterou digitální technologie a platformy přinášejí, protože jejich skutečná cena je často zakódována ve volném čase a úsilí uživatelů, kteří se sami zapojují do těchto služeb.

Jaká ekonomická měření potřebujeme pro budoucnost?

Mnohá ministerstva financí a ekonomiky stále vyznávají staré modely ekonomiky z 80. let, založené na myšlenkách volného trhu. Přitom velká část voličů jasně ukazuje, že systém, který z toho vznikl, pro ně nefunguje. Ekonomická nespokojenost je jedním z hlavních důvodů, proč dnes vidíme nárůst extremistických a volatilních politických hnutí. Neexistuje zatím jasně formulovaná nová veřejná filozofie, která by nahradila tu, která dominovala od Reaganovy a Thatcherovy éry, ale začínají se rýsovat fragmenty nového pohledu. Digitální transformace práce a volného času hraje významnou roli, protože na jedné straně umožňuje větší kreativitu a nové využití individuálního času, na druhé straně ale také vede k nebezpečnému soustředění moci a bohatství. Volnotržní přístup přivedl k nejmocnějším korporacím v historii, což vyvolává otázky o svobodě jednotlivce i společnosti a o roli státu.

Ekologické krize navíc podporují rostoucí pocit, že kolektivní zájmy jsou často v rozporu s výsledky trhu. Mezi událostmi, jako byla finanční krize od roku 2008, politikou a ekonomickými idejemi existuje zpětná vazba: politické priority ovlivňují to, co měříme, a měření zase utváří představy o ekonomice, které pak ovlivňují politická rozhodnutí. Nová politická ekonomie, pokud se skutečně začíná rodit, vyžaduje zcela nový rámec ekonomického měření.

Základní struktura ekonomiky a společnosti se mění díky dvojí transformaci: zavádění technologií s širokým uplatněním, přechod na bezuhlíkovou energii a probíhající digitální a informační revoluce. Otázky, zda se věci zlepšují, pro koho a co vůbec znamená „lepší“, jsou motivací pro tuto knihu. Výzkum z posledního desetiletí ukazuje, že současná ekonomická měření často přehlížejí zásadní aspekty, především v digitální ekonomice. Přestože nové vydání Systému národních účtů (SNA25) přináší jen drobné změny, neumožní politikům získat informace potřebné pro posuzování environmentální udržitelnosti nebo významu investic do lidského kapitálu.

Současná ekonomická měření nezahrnují dostatečně ani neplacenou domácí práci či digitální služby, přičemž potřebné údaje budou často dostupné pouze v doplňkových tabulkách, které většina států pravděpodobně nikdy nezpracuje. Kniha proto ukazuje, proč jsou současné statistiky nedostatečné, zvláště co se týče digitálních aspektů.

Navrhuje se nový přístup k měření ekonomiky s dvěma klíčovými prvky. Prvním je rámec založený na aktivech – široce chápaná bilance ekonomiky, která zahrnuje fyzický, lidský, sociální, přírodní i nehmotný kapitál. Hodnota těchto aktiv a služeb, které poskytují, by měla být určena tzv. „stínovými cenami“, reflektujícími společenské hodnoty spíše než tržní ceny. Tento přístup podporuje udržitelnost tím, že klade důraz na budoucí stav aktiv a ukazuje, jak různé druhy kapitálu mezi sebou interagují – některé jsou komplementární, jiné vzájemně nahraditelné. Stejně jako investoři zvažují korelace mezi aktivy, mohou i politici činit lepší rozhodnutí, pokud tyto vztahy pochopí.

Druhým prvkem je účet založený na využití času. Každý má dvacet čtyři hodin denně, které je třeba využít – ať už pro placenou práci, domácí neplacenou práci, konzumaci či volný čas. Na straně výroby je nutné sledovat, jaké kombinace práce, kapitálu, přírodních zdrojů, energie a inovací vedou k produkci zboží a služeb. Produktivita by měla být hodnocena nejen v tradičních kategoriích, ale také z hlediska využití času a zdrojů, například produkce na jednotku uhlíku nebo času. Současná data by neměla být nahrazena, například růst nominálního HDP a krátkodobé inflační ukazatele zůstanou důležité pro makroekonomickou politiku. Nové měřítka však lépe odpovídají otázce skutečného ekonomického pokroku, který nespočívá jen v číslech, ale v tom, zda lidé mohou žít život, který si přejí, a mají k tomu potřebné zdroje.

Důležitou součástí tohoto myšlení je pochopení, že mnoho zdrojů je kolektivních – čistý vzduch, energetická síť, veřejná doprava, školství či internet. Nový rámec měření tedy přehodnocuje ekonomii od pohledu součtu individuálních rozhodnutí či HDP jako součtu příjmů a výdajů k pohledu na komplexní instituce a transakční náklady. Tento posun, od jednoduchých tržních voleb k složitým kolektivním rozhodnutím, je zároveň intelektuální cestou, která trvá desítky let.

Je nezbytné, aby ekonomické měření reflektovalo nejen tržní hodnoty, ale i širší společenské a environmentální dopady, protože bez toho bude politika reagovat na neúplné informace a potenciálně přehlížet základní hrozby i příležitosti. Důležitost interdisciplinárního přístupu, kombinujícího ekonomii, filozofii, politiku i technické vědy, podtrhuje složitost současné ekonomické reality a nutnost jejího nového pochopení.

Jak hodnotit hodnotu dat v digitální ekonomice?

V dnešní době, kdy jsou digitální technologie ústředním motorem ekonomických změn, se otázka hodnoty dat stává stále aktuálnější. Data, jež jsou součástí každodenního života a obchodních transakcí, nejsou pouze surovým materiálem pro digitální platformy, ale představují klíčový faktor pro měření ekonomické síly a konkurenceschopnosti. Otázka jejich hodnoty je však mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Základním rysům dat je jejich nenahraditelnost a neomezený potenciál pro zlepšení produktivity. Ačkoli se běžně mluví o datech jako "nové ropě", tato analogie je spíše zavádějící, jelikož olej je rivalitní zboží, zatímco data nejsou. To znamená, že dostupnost dat pro širší okruh uživatelů může vést k novým inovacím a zlepšení produktů bez toho, aby to snižovalo jejich hodnotu pro jednotlivé uživatele. Tento jev je v ekonomii známý jako veřejné statky, kde je nejefektivnější otevřít přístup k datům a umožnit tak maximální využití jejich potenciálu. Avšak pro společnosti, které data shromažďují a vlastní, má omezení přístupu k těmto datům své ekonomické opodstatnění. Ochrana soukromí uživatelů a samotné monopolní zisky jsou často důvodem, proč se data neprodávají za veřejně dostupné ceny.

Existují různé způsoby, jak hodnotit data. Prvním krokem je rozlišit hodnotu, kterou data mají pro soukromé subjekty, tedy pro společnosti, a hodnotu pro celkovou společnost jako takovou. U data je totiž odlišná soukromá a společenská hodnota, což se odráží v faktu, že omezený přístup zvyšuje hodnotu pro vlastníka, ale na úkor širšího užívání a jeho přínosů pro společnost. Ačkoli jsou osobní údaje běžně prodávány a využívány pro marketingové účely, stále je mnoho oblastí, kde data slouží k jiným cílům – například pro optimalizaci dodavatelských řetězců, vývoj autonomních vozidel nebo zajištění logistických operací. Právě v těchto oblastech se stále více projevuje potřeba kvalitních, přesných a včasných dat.

Problém při oceňování hodnoty dat spočívá v jejich heterogenitě. Různé druhy dat mají odlišné vlastnosti a hodnotu podle kontextu, ve kterém jsou využívána. Například data týkající se kreditních karet nebo finančních transakcí mají vysokou hodnotu, protože mohou být použita k identifikaci spotřebitelského chování, zatímco data o počasí nebo statistiky o globálních dodavatelských řetězcích mohou mít hodnotu v jiných oblastech, ale nejsou tak vysoce ceněná. Čím starší data, tím více může klesat jejich hodnota, a to i v závislosti na technologiích, které jsou použity pro jejich analýzu.

Jedním z problémů při oceňování dat je absence transparentního trhu, na němž by byla cena těchto dat veřejně dostupná. V některých případech je cena stanovena přímo na základě poptávky a nabídky v rámci soukromých transakcí, v jiných případech se ceny odhadují na základě jiných ukazatelů, jako je například hodnota reklamy, kterou lze na základě dat cílit. Ve finančním sektoru jsou příklady výměn dat běžné, jako jsou služby společnosti Bloomberg nebo Reuters, kde jsou data standardizována podle finančních ukazatelů.

Pro srovnání, na "temném webu" jsou ceny za osobní údaje často zveřejňovány a přístupné těm, kteří hledají nezákonné způsoby, jak s těmito daty obchodovat. Ačkoli to ukazuje na rostoucí obchodování s osobními daty, je třeba si být vědomi rizik spojených s ochranou soukromí a bezpečností dat.

V poslední době se také objevují iniciativy na státní úrovni, které podporují výměnu a obchodování s daty. Čína například vytvořila několik veřejných trhů s daty, kde je možné obchodovat s daty a vyměňovat je mezi subjekty. Tento model, i když je stále v rané fázi, ukazuje trend, jakým směrem se může vývoj v oblasti obchodování s daty ubírat. Přesto zůstává otázka, jak efektivně regulovat trhy s daty a jakým způsobem zabezpečit správné využití těchto cenných informací.

Ve světle těchto faktorů je zřejmé, že hodnocení hodnoty dat je stále otevřenou otázkou, která si žádá hlubší diskusi a vyjasnění principů obchodování s nimi. Pro firmu, která data shromažďuje a obchoduje s nimi, je klíčové pochopit nejen hodnotu těchto dat pro její obchodní model, ale také širší dopad na ekonomiku a společnost jako celek.

Jak lze měřit kvalitu a hodnotu služeb v ekonomice?

Služby představují významnou část ekonomik, například přibližně čtyři pětiny HDP ve Spojených státech a Velké Británii, což činí jejich měření klíčovým, avšak značně komplikovaným úkolem. Na rozdíl od zboží, kde je jednotka výstupu poměrně jasná, je u služeb problematika definice a kvantifikace výstupu často nejasná. V mnoha případech, jako například u poradenských služeb, nelze snadno vyjádřit kvalitu či objem služby prostřednictvím standardizované jednotky. Statistikové proto často spoléhají na vstupní veličiny, například fakturované hodiny práce, což však nemusí přesně odrážet skutečnou hodnotu či kvalitu poskytovaných služeb.

Eurostat a OECD ve své příručce z roku 2014 upozorňují, že služby mohou být jedinečné, individualizované či kombinované různými způsoby pro různé uživatele, což významně komplikuje konstrukci cenových indexů. Pro některé sektory, například finanční služby, se proto doporučuje odhadovat marže, zatímco pro jiné, jako jsou inženýrské služby, je vhodné sledovat cenu založenou na pracovní době. I přes tyto praktické přístupy zůstává otázkou, jak přesně interpretovat změny cen a objemu v reálné ekonomické hodnotě. Například nárůst ceny za fakturovanou hodinu a vyšší počet hodin může znamenat vyšší kvalitu služby, pokles efektivity, nebo zvýšení tržní síly a zisků.

Měření deflátorů – ukazatelů pro úpravu nominálních dat na reálná – je technicky velmi náročné. Přestože národní účty používají řetězové indexy, které mění váhy výdajů každoročně, realita ukazuje, že reálné složky HDP se často nesčítají přesně, protože každá komponenta má vlastní deflátor. Tento nesoulad narůstá zejména v sektorech, kde relativní ceny rychle mění svůj poměr, například v informačních technologiích.

Je třeba si uvědomit, že data o reálném HDP a deflátorech nejsou čistě „realitou“, ale nástrojem, jak interpretovat změny ekonomické aktivity a blahobytu. Ekonomové a uživatelé statistik často hledají odpovědi na otázky ohledně životní úrovně nebo příspěvku jednotlivých sektorů k růstu. Nicméně reálná data mají inherentní omezení, protože reflektují pouze tržní ceny, které nemusí plně zachycovat skutečnou společenskou hodnotu produktů a služeb.

Digitální revoluce a environmentální krize zvyšují dynamiku změn v ekonomice i relativních cenách, což klade nové nároky na metodiku měření a interpretaci ekonomické pohody. Současný model založený na tržních cenách a národních účtech je příliš ú

Jak propojení kovových iontů ovlivňuje strukturu a vlastnosti materiálů?
Jak vylepšit CNC stroj pro pokročilé operace a zvýšení přesnosti
Jak správně dokumentovat anatomické preparáty pro 3D projekci a fotogrammetrii?