Černé písmena na bílém obdélníku se před ní objevovala, nezpochybnitelná a jasná, vedle velkých písmen vyrytých do omítky. Nemohlo být žádných pochybností. Tajemství, které ji sužovalo, bylo konečně rozluštěno, ale přesto se zdálo, že ho nemohla úplně vstřebat. „Jim?“ zašeptala si paní Bowlbyová, jako by byla v rozpacích, a pak: „Jacques?“ Pomalu, jak tam stála, začaly se jí v mysli odvíjet všechny souvislosti a ověření, zpětně s naprostou jistotou. Její intuice, její dojem, který měla na zdi, byl děsivě správný – něco se tehdy v té zahradě opravdu uzavřelo. Stála u jezírka, kde se choulila v první vlně pohlcující deprese, téměř nevědoma svých slov, špitla: „A přece to přináší štěstí, ta drobnost, není-liž pravda?“ A s touto druhou citací, jakoby vzpomenutou z minulosti, se zdála konečně probudit z toho druhu omámení, v němž stávala. Nepřijatelné! Už nechtěla nic více slyšet. Rychle se otočila a vrátila zpět, téměř běžíc, do borové zahrady, a zamávala starému k'ai-men-ti, aby ji vzal ven. Vedl ji, stále se ukláněje, přes nádvoří k velkému vchodu. Skrze otevřené červené a zlaté dveře spatřila Buick, tmavý a lesklý, jak stál, jak už tolikrát, a s jakým potěšením ho viděla stát před tolika dveřmi. Zastavila se a podívala se kolem sebe téměř divoce – za ní zahrada, před ní Buick! Liu ji spatřil a letěl, aby otevřel dveře. Ale paní Bowlbyová nevstoupila. Rozkázala Shwangovi, aby zavolal rikšu, a když přišla, nařídila mu, aby řekl čínskému nosiči, že ji má odvést do Bankovního domu. Shwang, s respektem a dozorujícím způsobem, jakým si čínští služebníci obvykle chrání své zaměstnavatele, jí připomněl, že má jít na polo, aby vyzvedla lao-ye, Bowlbyho. Jeho ohromené oči spatřily, jak se paní jasně rozechvěla od hlavy až k patě. „Banka! Banka!“ opakovala s jakousi zoufalou netrpělivostí.

Pohled na zahradu zůstal, pohled na Buick zůstal, ale tenhle okamžik změnil všechno.

Tento příběh odráží hluboké emocionální vnitřní změny, které mohou nastat, když jsou odhaleny dlouho skrývané pravdy. I když vnější svět zůstává stejný, vnitřní vnímání a vnímání okolí se může drasticky změnit. Paní Bowlbyová si na chvíli uvědomila konec něčeho, co považovala za nevyřešené, a tento okamžik znamenal pro ni přechod do nové fáze jejího života, která už nebude stejná.

Pokud čtenář zůstane u tohoto okamžiku, musí si být vědom síly, kterou mají nečekané odkrytí tajemství a neplánované konfrontace s vlastními vzpomínkami nebo realitou. S každým odhalením se mění náš pohled na svět a na sebe samé. Jakmile jsme konfrontováni s pravdou, přestáváme být schopni žít v nevědomosti. To je význam, který leží za odhalením, které se zdá být tak nesourodé a náhlé.

Je nezbytné si uvědomit, že i v okamžicích, kdy se nám pravda ukáže s nepopiratelnou jasností, může být obtížné ji přijmout. Odhalení může vést k vnitřnímu zmatku a neklidu, protože jsme najednou konfrontováni s něčím, co se nehodí do našeho dosavadního obrazu světa. Ačkoliv máme tendenci hledat odpovědi, někdy může být těžké se s nimi vyrovnat, což je zřejmé právě v příběhu paní Bowlbyové, která, místo toho, aby přijala realitu, se opět pokusí vrátit do známých, ale nesmyslných vzorců chování.

Tento příběh je také o lidské schopnosti žít s tajemstvím, i když se to může zdát těžké a nezvladatelné. V nás všech existují části, které si neuvědomujeme nebo si je nechceme připustit. Tyto části jsou často spojeny s minulostí, která na nás stále jaksi neviditelně doléhá, ovlivňuje naše rozhodnutí, chování a někdy i naše nejintimnější vztahy. S postupným odhalením těchto tajemství se mění nejen náš vnější svět, ale i naše vnitřní realita.

Tato zkušenost je přítomná v každém okamžiku našeho života, od těch neviditelných a skrytých až po ty okamžiky, kdy se rozhodneme čelit pravdě. A je to proces, který nás může vytrhnout ze starých vzorců, přinutit nás hledat nové cesty a změnit to, co jsme si dříve mysleli, že je neotřesitelné.

Jak se zjevení v tajemné džungli stávají nočními můrami?

Chladný vzduch a oslnivé hvězdy přinášely čistší vůni než stanové tábory, které byly zastřešeny korunou mocných stromů. Tak spali unavení a vystrašení policisté, a Dennis přestal neklidně převalovat. Jen strážný zůstával vzhůru, nebo by měl zůstat, alespoň měl být. Možná i on se na chvíli oddal rozptýlení nebo usnul, ale pokud ano, zaplatil za to těžkou cenu. Dennis se probudil následujícího rána v 5:45, aby viděl jen doutnající zbytky ohně. "Strážný!" zavolal. Odpovědí byla jen tichá prázdnota. "Strážný!" zvolal znovu, ale nikdo nepřišel.

Spící tábor se pomalu začal probouzet a po chvíli přišel k Dennisovi desátník, pozdravil a postavil se do pozoru, čekajíc na příkazy. „Oheň skoro vyhasl, kde je strážný?" zeptal se Dennis. Desátník se rozhlédl kolem sebe, podíval se na doutnající oheň, spočítal své muže a pak s děsivýma očima pohlédl na Dennis, jak vydechl: „Tuan! Není tady—je nás osm!"

„Není? Co tím myslíš? Kam zmizel?“ Dennisova otázka byla ostrá, v jeho srdci vzrostl strach. Už to věděl, nějaký vnitřní hlas mu říkal, že tento muž zmizel stejným záhadným způsobem jako ti první, kteří se stali oběťmi této tajemné síly. Zde, uprostřed jeho tábora, měl neviditelný a děsivý vliv! „Kde je?“ zopakoval svou otázku Dennis, tentokrát s větší naléhavostí, aby zahnali rostoucí strach. Desátník pouze stál a třásl se, jeho otevřené, cukající ústa nevydala žádný zvuk. S kletbou se Dennis vyhrabal ze své postele. „Prohledejte les, blázne,“ zakřičel, „a najděte jeho stopy! Nemůže být daleko. Ne, počkejte," dodal, když desátník už chtěl odejít. „Kdo to byl?“

„Bensaian, Tuan,“ vydechl vyděšený muž. Dennisovy oči zúžily a na jeho tváři se objevil mrzutý výraz. „Bensaian!“ zopakoval. „Byl číslo tři. Jeho služba byla od půlnoci do dvou.“

„Tuan!“ „Takže nebyl vystřídán. Od dvou hodin alespoň zmizel!“ „Tuan! Musel jsem spát. Viděl jsem, jak Auraner vystřídal Si Tuaha, ale byl jsem unavený a—“ „Hledejte jeho stopy,“ přerušil ho Dennis, „ale ujistěte se, že nikdo nevstoupil do džungle.“

Vyšetřování na malé mýtině nebylo dlouhé, ale kromě jedné věci—mosazného knoflíku, který byl utržený z jeho uniformy a ležel u paty obrovského stromu billian—nebyly nalezeny žádné stopy zmizelého muže. Kde a jak zmizel, zůstávalo záhadou. Pouze pravidelné stopy, které ukazovaly, jak si prošel svou trasu na hlídce, byly ještě patrné, ale překrývaly se v naprostém zmatku. Slunce začalo pomalu stoupat nad stromy a osvětlovalo mýtinu svým teplým světlem, ale Dennis si toho nevšímal. „Tři dny—na západ,“ ta slova mu stále duněla v hlavě, když seděl na kraji své postele a kouřil cigaretu za cigaretou.

Mýtina byla obklopena neproniknutelnou džunglí; žádná cesta nevedla ven, kromě té, kterou přišli. Byla to skutečná slepá ulička. A Bensaian chyběl! Dennis se zamyslel. To bylo to nejdůležitější—Bensaian zmizel. Co to znamenalo? Jen že tady, na tomto místě, se stalo něco děsivého. Tady by mohla být odpověď na celou záhadu. Museli čekat a sledovat. Na cestu zpět se vydat nechtěli, protože by to jen zhoršilo jejich už tak zbytečnou misi. A tak čekali.

Večer přicházel, noc přešla v den, a znovu nastalo dopoledne. Ale nic se nestalo. Jen strach mezi policisty rostl, stejně jako Dennisovy nervy. Noc opět přišla, ale nikdo z tábora si nedovolil skutečně spát. Strážný se opět procházel sem a tam, odpočíval a znovu šel. Většina tábora si pomalu zdřímla, uklidněná jemnou vůní, která byla cítit ve vzduchu. Vůně, která jako narkotikum zklidnila nervy tábora, jež se pomalu ukládaly k spánku. Dennis přestal kouřit, protáhl se na své posteli. Smysl pro tajemství jakoby zmizel. Do klidné noci, kdy už se všichni uložili, se strážný opět pomalu přiblížil k obrovskému stromu billian.

Slyšel, jak v dálce ozývá zvuk, který ruší ticho noci—nějaké zvíře, jež skučelo. Vzápětí se znovu probral a pohlédl kolem. Oheň stále hořel, zvedl svůj padlý pušku a začal znovu kráčet kolem mýtiny. Na jedné straně stromu začal klesat provazový žebřík, jehož konec dosáhl na zem. Poté, co se z něj spustil nahý muž, jen s kouskem kůžového oblečení, se přitiskl na kmen stromu a čekal, až se strážný přiblíží.

Tento muž, pokrytý nádhernými, složitými tetováními a s podivně zářícími očima, se tiše přiblížil ke strážnému. V okamžiku, kdy se strážný opět zastavil, ztratila jeho pozornost. A přesně to byla chvíle, kdy se neviditelný agent přiblížil.

Jaké byly skutečné motivace špionů v průběhu první světové války?
Jak efektivně rozhodovat v organizaci: DACI a řízení stakeholderů v praxi
Jak digitální média ovlivnila veřejné vnímání pandemie během Trumpovy administrativy?
Jak přestat bojovat se svými úzkostnými myšlenkami?
Jaké je skutečné břemeno tajemství a ztráty?