Proč tajíme to, co má být vyřčeno nahlas?

Ronald byl zamilovaný až po uši a jeho život se ocitl v podivném stavu mezi nadějí a pochybností. Sybil, s níž se zasnoubil, si totiž vyžádala ticho o jejich zasnoubení – ticho tak pečlivě střežené, že ani její nejbližší, dokonce ani teta, která jí poskytla domov a zázemí, nesměli nic vědět. Pouze otci, vzdálenému v Indii, směl Ronald napsat. Kdyby to porušil, zrušila by jejich dohodu. V této podmínce bylo cosi rozkošně svéhlavého a zároveň neúprosného. Ronald se podrobil, protože ho láska oslabila vůči rozumu.

Tak se jeho zasnoubení stalo zvláštním, neuspokojivým svazkem. Vídat Sybil mohl jen zřídka, mnohdy jen na veřejných akcích, kde k němu nepřistupovala jinak než k ostatním. Její dopisy byly veselé a něžné, ale skutečná blízkost se ztrácela. Jen občas mu pohledem či tónem hlasu nenápadně připomněla, že mezi nimi stojí něco víc než přátelství. Tato hra tajemství, kterou Sybil řídila s jemným rozmarem, začínala Ronalda bolet. Jeho vlastní sebehodnota se drobila, a když náhodně potkal Sybil, cítil, že přišla chvíle k otevřenému rozhovoru.

Sybil se však zpočátku tvářila, že vše je jen lehkomyslný rozmar, který dodává jejich vztahu kouzlo. Ronald se ptal, proč by se měli schovávat, když zasnoubení není hra. Sybil mu nakonec odhalila skutečný motiv: chtěla stůj co stůj dostat svůj portrét do Grosvenor Gallery. Kdyby se o zasnoubení věděla teta Hilary, Sybil by se do ateliéru nikdy nedostala, a malba by nebyla hotová. Její “malá lest” – jak to nazvala – zachránila rok práce a podle ní i Ronaldovu budoucí slávu. Tak se tajemství stalo prostředkem, jak si udržet prostor pro vlastní ambice.

Když mu Sybil vyčetla jeho “nepříjemnou vážnost”, vytryskla z něj pochybnost, která se v něm už dlouho hromadila. Začal se ptát, zda ji neztrácí, zda svým mlčením jen neumožňuje, aby se od něj vzdálila. Jeho obavy ji zaskočily a poprvé se její hravý tón změnil v opravdové pohnutí. Řekla mu, že je na něj pyšná, že nikdy neměla v úmyslu ho odhodit. Ale přesto nedokázala najít odvahu k plnému přiznání jejich vztahu.

V této situaci se střetávají dva světy – svět ambice a touhy po nezávislosti a svět závazku, jenž vyžaduje otevřenost a důvěru. Tajemství, které mělo chránit, se mění v břímě, a láska, která měla přinášet útěchu, se stává zkouškou trpělivosti a sebeúcty. Každý krok Sybil je veden nejen její hravostí, ale i obavami z veřejného soudu a ztráty osobní svobody. Ronald se naopak učí, že oddanost bez viditelného uznání může vést k vlastnímu znehodnocení.

Jak umění může zradit: Transformace portrétu a ztráta důvěry

Kritici mohou křičet a obhajovat své názory, jak chtějí, ale jeho dílo K bylo dost silné na to, aby přežilo veškeré námitky – ano, skutečně se znepokojoval zbytečně. Odtahoval se, dokud nedosáhl správného úhlu pohledu, a pak, znenadání, jeho vzrůstající sebedůvěra padla strmě dolů, jako vystřelený pták, když poprvé uviděl tvář portrétu, který opustil jeho ateliér. Bylo to šílenství, sen, nebo co to bylo za hrozivou změnu, která se s ním stala? Tvář, na níž vynaložil tolik lásky a práce, byla teď zkřivená, jako by ji zrcadlil nějaký zlomyslný démon, přičemž však neztratila děsivou podobnost s originálem.

Kdo mohl vykonat tuto ďábelskou transformaci? Ne on. Odrážel od sebe i samotnou myšlenku, že by to byl on. Ale kdo jiný? Babcock si pozorně prohlížel jeho obličej a viděl, jak se jeho rysy na moment zkřivily a zestárly. „Nevěděl jsem, že jsi došel tak daleko,“ řekl. „Budeš se mě ptát, proč považuji tento portrét za zbabělou urážku?“ „Ne,“ řekl Campion. „Je to tak, ale není to moje dílo, Babcocku; někdo s tím zmetkem pohrál.“ „Bezpochyby,“ odpověděl Babcock sarkasticky. „Velmi pravděpodobné, že.“ „On za to zaplatí, až ho najdu.“

V tu chvíli se do hovoru vložil Babcock, s výrazem jakési zdvořilé ohleduplnosti: „Věc je taková,“ vysvětlil, „že jsem Campionovi říkal, že by ti opravdu neměl dovolovat vidět portrét v současném stavu. Věř mi, drahá, bylo by lepší to nevidět.“ „Chtěla bych vědět důvod,“ řekla Sybil klidně. „Co se to tu děje – nevidět portrét?!“ vykřikla paní Stanilandová. „A proč bychom my měli být výjimkou?“ „Byly provedeny úpravy,“ řekl Campion. „Tak jak jsi mi řekl včera,“ odpověděla Sybil. „Ale říkal jsi, že to bude pro mě překvapení.“ „Což,“ jak poznamenal Babcock, „bych rozhodně nenazval přeháněním.“ „Hlouposti!“ řekla stará dáma. „Pokud je portrét dost dobrý na to, aby byl vystaven, nechápu, proč bychom se na něj neměli podívat. A paní Honitonová říkala, že je to vynikající. Tak pokud nepojďte s námi, Sybil a já jdeme samy.“

Když Campion konečně vedl Sybil ke „smrtelnému místu“, jeho mysl byla zmatená a nervózní. Sybil vypadala neuvěřitelně krásně v jarním oblečení, které zvýrazňovalo její štíhlou postavu. „Teď už víš, kam mě vezmeš jako první?“ řekla s jiskrami v očích. „Myslím, že ano,“ odpověděl táhle. Co měl dělat? Měl ji připravit na to, co uvidí? Stál před ní, zasmušilý a plný úzkosti. Něco mezi nimi se změnilo. Sybil pocítila, že její milovaný nikdy nevypadal tak beznadějně. Byla to chvíle, na kterou se těšila, ale nyní byla nepochopitelně jiné povahy.

Když předstoupili před obraz, začali si je všichni kolem sebe tiše prohlížet. Různí lidé se zaujetím sledovali jejich kroky, protože byli zvědaví, co se stane. Sybil se postavila před svou karikaturu, která už ani nemohla být považována za portrét. Campion mohl téměř slyšet, jak mu buší krev v hlavě. Když se konečně otočila, byla bledší a její oči byly zamlžené, ale na tváři se objevil jemný úsměv, který, jak Campion věděl, skrýval pocit pohrdání. „Není to – není to úplně to, co jsem očekávala,“ řekla. „Ale je to velmi clever a úplné překvapení. Nebylo by správné, abyste mi to zakázali vidět.“

Sybil uviděla to, co jí bylo prezentováno, a odhalila hrůzu, kterou její portrét vyvolal. Bylo to nečekané, zneklidňující, ale také ukázka umělecké manipulace, která může posunout hranice, ovlivnit osobní vztahy a vyvolat dojemné otázky o pravdě, obrazu a identitě.

Jak se Nebelsen vzdal svého Mahatmy a co nám to může říci o lidské přirozenosti?

Výhody, které mu nabízela rada jeho gurua, vyhlídka na zasvěcení a dokonce i Nirvána samotná, se všechny staly nicotnými ve srovnání s jedním párem šedých očí a sladkým, pikantním obličejem. Po celá léta nechával své srdce plynout vysoko nad ním, v bezměrném prostoru—aby jej nakonec přistál jako drak a položil k nohám dívky.

Pokud měl Nebelsen pravdu, Ronald byl přesvědčen, že tato záhadná soška obsahuje nějakou nebezpečnou sílu. Bylo mu řečeno, že ji může vrátit a tím unikne, přesto odmítl. Bylo hrozné, že jeho silný intelekt byl tak narušen, ale zároveň byla dojata jeho odmítnutím přenést tuto nebezpečnou věc na ni. Jeho reakce ukazovala, že mu stále na ní záleželo. Ale to neustálé pohled na tuto sošku měl zjevně špatný vliv na jeho představivost, rozrušenou nemocí nebo přetížením, nebo nějakým jiným důvodem, a možná byla Sybil nějakým způsobem zodpovědná za jeho temné představy.

Byla to právě ona, kdo ho přesvědčil, aby ji měl stále u sebe. Měla se vzdát své pýchy a vzít sošku zpět, vědoma si, že tím může obnovit jeho zdravý stav mysli. Nebelsenův Mahatma, ať už byl kýmkoli, mohl být v tomto případě alespoň správný. Impulsivní Sybil, jakmile se rozhodla, byla netrpělivá s provedením svého záměru. Musela Ronalda zachránit, a pokud bylo s touto soškou skutečně něco děsivého, co nedokázala rozumově odmítnout, bylo jen spravedlivé, aby nesla důsledky této nevysvětlitelné zlovolnosti sama.

Po tomto rozhodnutí navštívila Sybil v neděli večer kostel, který měl být klidným místem pro její rozjímání, ale její skutečný cíl byl jiný—chtěla jít do ateliéru Ronalda Campiona. Zatímco se připravovala na tento krok, zjišťovala, že je to sice neobvyklé, ale i nutné, aby si vlastními očima ověřila Ronaldovo duševní zdraví a ovlivnila jeho rozhodnutí vrátit sošku.

Nebelsen se vrátil domů a okamžitě se pustil do procesu vzdání se svého Mahatmy. Hodiny strávil sepisováním dopisu, který měl vyvolat v srdci jeho učitele lítost. Nakonec byl hotov. Nebylo však nutné posílat tento dopis tradičními cestami. Poslal ho vlastními okultními metodami, což pro něj znamenalo jeho konec jako žáka. Vize transcendentního poznání a moci vybledly, a on již nemohl žít v iluzi o své nadřazenosti.