Jak obnovit politickou imaginaci a справедливост v moderním světě?

V dnešním světě, který se zdá být stále více a více ponořen do krize, se zdá, že tradiční přístupy a hnutí už nestačí. Mnozí z nás si kladou otázku, kam směřujeme a zda existují nějaké odpovědi. A skutečně, jak ukazuje Angela Davis ve své reflexi, odpověď není jednoduchá. I když můžeme hledat formulace nebo logické následnosti, není možné vždy najít přímou cestu od A k B. To, co je ale skutečně potřeba, je větší důraz na kreativitu, na schopnost představivosti a odvahu, jakou by nám měly vštěpovat například učitelé psaní.

V této souvislosti je důležité si také uvědomit, že i v rámci dnešní společnosti existují nové formy politického odporu, jako bylo hnutí Occupy. Kdo by si před několika lety pomyslel, že takové hnutí, zaměřené na kritiku bohatství a moci, by mohlo skutečně proniknout do mainstreamového diskurzu? A přitom, podobné nápady, jako je rozdělení společnosti na 1% a zbytek, dnes nejsou nijak neobvyklé. Co to tedy znamená pro naši kolektivní politickou imaginaci? Podle Davisové je třeba využívat představivost a tvořit kolektivní politickou vizi, která se nebojí vycházet ze základních hodnot jako rovnost, spravedlnost a solidarita.

Současně se však musíme zaměřit na etiku a morálku, jak ukazuje text o Marxistické etice. I v těch nejtěžších chvílích je nutné udržovat jasný etický rámec, který nám umožní se orientovat ve složitém politickém a sociálním světě. Marxistická etika neklade důraz na univerzální pravdy nebo objektivní jistoty, ale poskytuje nástroje, jak se orientovat mezi různými pohledy a zájmy. Zamýšlí se nad otázkami, jako je: „Jaký svět chceme? A jak se k němu dostaneme?“

V posledních letech, zejména po finanční krizi v roce 2008 a po dalších znepokojujících událostech, jakými jsou policejní násilí nebo klimatické změny, je evidentní, že současné systémy a politiky přinášejí stále více etických a morálních problémů. Proto se stále častěji obracíme k alternativním formám politických a sociálních organizací, které nejen ukazují nespravedlnost současných struktur, ale i navrhují alternativy.

Je tedy důležité mít na paměti, že kolektivní politická imaginace, která se odváží přehodnotit současné ideologické hranice, je klíčová pro budoucnost. Důvěra v lidskou schopnost tvořit nový svět je tím, co nás může posunout kupředu, ačkoli cesta k němu není nikdy přímá ani snadná.

Marxist Pedagogy in the Context of Global Crises and Capitalism

Současná historická situace vyžaduje pedagogiku, která se zaměřuje nejen na výchovu v rámci školních zdí, ale i mimo ně. Tato pedagogika by měla být nejen kritická, ale také politicky vědomá, zaměřená na potřebu demokratické transformace společnosti a zajištění přístupu k vzdělání pro všechny, zejména pro znevýhodněné komunity. Pokrokoví pedagogové, včetně studentů, pracujících lidí a aktivistů, by měli společně identifikovat a analyzovat procesy, které nás přivedly do této krizové situace, a zároveň prozkoumat možnosti a limity vzdělání v rámci skutečných vztahů výroby.

V rámci této perspektivy je třeba se zaměřit na Marxovu teorii historického materialismu. Marxův pohled na svět vychází z materialistického pojetí historie, které se zaměřuje na skutečnost, že lidé se organizují, aby uspokojili základní potřeby pro přežití, což je základní podmínka pro všechny historické procesy. Tento pohled přerušuje hegelovskou ideální filozofii, která se soustředí na „iluze vědomí“, spíše než na konkrétní reálný svět.

Marxova materialistická koncepce historického vývoje spočívá v analýze vztahů výroby a jejich vlivu na společnost. Lidé ve společnosti nejsou pouze pasivními příjemci vnějších podnětů, ale jsou aktivními činiteli, kteří formují svou realitu. Marx tvrdil, že lidská činnost se neomezuje pouze na uspokojování základních potřeb, ale zahrnuje i schopnost transformovat životní prostředí prostřednictvím práce. Tato schopnost není pouze biologickou nutností, ale projevem vědomé činnosti, která je charakteristická pro člověka.

V případě kapitalismu dochází k periodickým krizím, které vyplývají z „epidemie nadprodukce“. Kapitalismus generuje množství problémů, které vedou k prohlubování chudoby, ekologickým katastrofám a celkovému zhoršování podmínek pro většinu lidí. Marx a Engels ve „Komunistickém manifestu“ poukazují na to, že tento systém sám sebe vytváří svou vlastní destrukci: „buržoazie vytvořila zbraně, které jí přinesou smrt“ a současně „vytvořila i muže, kteří budou tyto zbraně používat – moderní dělnickou třídu“.

Pedagogika, která vychází z těchto Marxových principů, by měla nejen kritizovat existující společenské struktury, ale také vychovávat jednotlivce k aktivnímu angažování v politickém a společenském životě. Tato pedagogika by měla vést k vytvoření aktivního a kritického přístupu k problémům, které dnes čelí jak jednotlivci, tak celá planeta.

V oblasti ekologického materialismu, jak ho popisuje John Bellamy Foster, se Marxova teorie metabolismu mezi přírodou a lidmi stává klíčovým nástrojem pro pochopení globálních environmentálních krizí. Marx vnímal vztah mezi přírodou a lidskou prací jako metabolickou interakci, která byla narušena s příchodem kapitalistického způsobu výroby. Tento narušený vztah mezi člověkem a přírodou, zveličený těžbou přírodních zdrojů, dnes vede k hrozbě vyčerpání přírodních systémů a katastrofickým změnám klimatu.

Vzdělávání založené na Marxistické teorii by mělo rozvíjet schopnost nejen kritického myšlení, ale i praktického angažmá, které je nezbytné pro změnu společnosti. V této souvislosti je třeba pochopit, že žádný systém není neproměnný a že každá historická etapa, včetně té kapitalistické, nese v sobě i předpoklady pro svou vlastní změnu. Tento proces změny je však nutné podporovat a usměrňovat prostřednictvím aktivního a informovaného politického a pedagogického angažmá.

V důsledku těchto zásad je nezbytné, aby pedagogika byla nejen teoretická, ale i praktická, zahrnující politické organizování, práci se znevýhodněnými komunitami a aktivní účast na společenských změnách, které mohou vést k překonání kapitalistického systému a k vytvoření spravedlivější a ekologičtější společnosti.

Jak zlepšit spolupráci mezi vysokoškolskými profesory a profesory na dvouletých vysokých školách: Hledání rovnosti a viditelnosti

V posledních čtyřiceti letech se mnoho pozornosti soustředilo na vymezení profese učitele angličtiny na dvouletých vysokých školách. Profesní organizace, jako je TYCA (The Two-Year College English Association), vypracovaly několik souborů pokynů zaměřených na přípravu učitelů a vypracování profesionálních standardů. I přes to, že dvouletá vysoká škola tvoří významnou část vzdělávacího systému, stále existuje velká nerovnost a neviditelnost těchto učitelů ve vědeckých a profesních diskusích. Tento problém se týká nejen výuky angličtiny, ale i širšího akademického prostředí, kde jsou učitelé na dvouletých školách často opomíjeni.

Největší výzvou současnosti je hierarchizace akademického prostoru, která favorizuje vysokoškolské profesory a zanedbává profesory na dvouletých školách. Tento stav je zřejmě neudržitelný a je nezbytné, aby vznikla nová forma spolupráce mezi těmito dvěma skupinami pedagogů, která by vedla k rovnosti a vzájemnému uznání. Taková spolupráce by měla zahrnovat i společné vědecké iniciativy, sdílení odborných znalostí a vytváření rovnoprávných partnerství mezi profesory na vysokých školách a univerzitách.

Jedním z klíčových aspektů této spolupráce je uznání epistemické autority učitelů na dvouletých vysokých školách. Tito pedagogové mají hluboké zkušenosti s výukou a schopnostmi řídit náročné učitelské zatížení, což je v akademické sféře často opomíjeno. Je nutné přehodnotit strukturu uznání vědecké práce a zjistit, jak zahrnout krátké vědecké příspěvky, které odrážejí realitu práce na dvouletých školách. Takové změny by pomohly zlepšit viditelnost učitelů z těchto škol a zajistit, že jejich práce bude uznávána nejen na místní úrovni, ale i v širší akademické komunitě.

Významnými příklady spolupráce mezi dvouletými školami a univerzitami mohou být externí programy pro přípravu postgraduálních studentů na práci na dvouletých školách. Takové programy umožňují studentům získat přímou zkušenost s výukou v kontextu základního psaní a přinášejí oběma institucím nové poznatky a perspektivy. Podobné programy, jako je externship mezi University of Nebraska-Omaha a Metropolitan Community College, ukazují, jak může spolupráce mezi univerzitami a dvouletými školami zlepšit kvalitu výuky a poskytovat studentům cenné zkušenosti.

Důležitým aspektem této spolupráce je rovněž tvorba transferových dohod mezi dvouletými školami a univerzitami, což usnadňuje přechod studentů z jednoho typu instituce na druhý. Příkladem takové spolupráce je partnerství mezi Salt Lake Community College a University of Utah, které se zaměřuje na přenos kreditů a vytváření společného kurikula. Tato partnerství nejen usnadňují přechod studentů, ale také zajišťují, že výuka na dvouletých školách bude odpovídat akademickým standardům univerzit, což přispívá k uznání a kvalitě vzdělávacího systému.

Tento typ spolupráce nejenže přispívá k rovnosti mezi institucemi, ale také zajišťuje, že učitelé na dvouletých školách mají možnost být zapojeni do širších akademických debat a projektů. Přestože tyto iniciativy přinášejí důležitý krok k uznání práce učitelů na dvouletých školách, je kladeno důraz na to, aby byla tato spolupráce založena na principech rovnosti a vzájemného respektu. Tyto snahy by měly být podporovány nejen v akademických kruzích, ale i v širší veřejné diskusi o budoucnosti vzdělávání.