„Tohle je místo, na kterém chceš, abych požádal Boha, aby tu něco vyrostlo?“ zeptal se reverend pan East. Měl hlas jako hrom a oči volské síly se mu zkroutily, jak začal křičet. Zvíře se rozeběhlo směrem k lesu. Dva synové pana Easta mu vzali za uši a drželi je. Pokusilo se vykopnout z lana a převrátit kultivátor. Farmář se zachytil za rukojeť a vrazil ho zpět do země. „Nemůžu uvěřit, že někdo může být takový idiot, aby se pokusil něco vypěstovat na takovémhle ubohém kusu země,“ zakřičel kněz. „Vzal sis rozum z pytle s krmivem?“ Farmář potáhl botou po trávě, aniž by se podíval na kněze. „Tady to!“ – pan East roztáhl ruce po celém poli. „Tady nevyrostlo nic kromě bodláků a trní od doby povodně. A ty očekáváš, že budu prosit Boha za tvůj úspěch?“ Volské zvíře se znovu škublo. Synové pana Easta ho drželi za uši a tiše ho uklidňovali, ale my jsme je neslyšeli. „Máš asi stejnou hlavu jako ten pluh, co máš,“ řekl reverend, uvolňujíc si kravatu. „Už mě to štve, že jsem sem vůbec přijel. Mohl bych teď navštívit nemocné, mohl bych evangelizovat v kriminále, ale ne, musím se obléct, vzít svoje dva kluky a táhnout je sem, na tohle zatracené místo, abych se snažil, aby nám Bůh požehnal?!“

A ten vůl! Nejen že je špatně zapřažený, ale vypadá stejně hloupě jako ty. Nikdy neviděl, jak kupuje tenhle kus odpadu, že? Kdo ti prodal tohle místo, ten se asi teď směje a popíjí s tvojí penězi.“ „Jdi do háje. Nedržím tě. Pokus se teď na tomhle rypadle udělat rovný brázdy. Bylo by to úplně ideální — mohl by nějaký blázen z Europa Clinic připojit naběračku na kočku a pluhovat rovnější linie než tyhle!“ Reverend se otočil k davu a pokračoval v křiku: „Podívejte se na toho idiota!“ Farmář, se spoceným čelem a zarudlýma rukama, se znovu snažil udržet pluh v zemi, ale vůl znovu začal kroužit kolem.

Po chvíli, když kněz vyslovil modlitbu za ztracenou duši farmáře, zůstali jsme všichni stát tiše, poslouchající jak vůl přežvykuje suchou trávu. Modlitba za farmářovu smrt byla poněkud neobvyklá, ale zřejmě upřímná. „Bože, pomoz tomu idiotovi v jeho čase potřeby. Kdyby někdo potřeboval pomoc, je to on. A jeho rodina, že má takového blbce v čele. Kdyby měl umřít, aby se zbavil této pustiny, prosíme, ať to je co nejrychlejší.“ A jak kněz se syny odjížděli, farmář zůstal sám na poli a rozhlížel se po nebi, hledajíc naději v přicházejícím počasí.

Co bychom měli pochopit z tohoto příběhu? Tento výjev nám ukazuje, jak těžké může být překonat zjevné nevýhody. Farmář, přes všechny urážky a námitky ostatních, pokračuje v těžké práci a dál se snaží najít způsob, jak přetvořit svůj nepříznivý osud. Přitom je zajímavé, jak i přes všechny frustrace a smíření s neúspěchem, zůstává v něm něco nezdolného, něco, co ho drží na tomto místě.

Farmář možná nebude mít štěstí, aby něco sklidil, ale samotná snaha může v dlouhodobém horizontu přinést překvapivě pozitivní výsledky. A co je důležité — jeho snaha není jen o fyzické práci, ale o odolnosti a schopnosti čelit okolnostem, které jsou mimo jeho kontrolu. Takový přístup může mít význam nejen v zemědělství, ale v jakékoliv životní situaci.

Proč se lidé bojí odvahy a co s tím můžeme dělat?

Kůň mě nechtěl vzít. Snažil jsem se na něj nasednout snad sedmdesátkrát, tahal a tlačil ho, než jsem ho dostal k Nessovým stájím. Dům už byl rozsvícený, zněla hudba a smích, když jsem tam konečně dorazil. Mr. Ness, sedící na koni, čekal u brány. Přišel jsem k němu, podal uzdu a otřel si pot z čela. "Potkal jsem Miz Rio na staré Indiánské stezce," řekl jsem. "Požádala mě, abych jí přivedl koně zpět a řekl, že už s nimi nechce jezdit, pane Nessi." Podíval se na mě svýma hlubokýma zelenýma očima, pak hleděl zpět na silnici, jakoby něco hledal. Pak vzal uzdu, otočil se a odvedl koně do stájí.

Když jsem se vrátil, našel jsem je všechny na verandě, sedící na koních. Mr. Eustis začal hned. "I.O. Lace. To je věc, která se nestává nikde, kde znám. Že bílá žena zmizí a černý chlapec se objeví, přinese jejího koně a poví, že už nechce žít tam, kde byla." Všichni se na mě dívali, jako bych je nikdy neviděl. "Chceš, abych ti zastřelil zadek tady, nebo tě dám Mr. Nessovi, aby tě odvezl do města a nařídili tě zbičovat, pověsit tě a pak tě přetáhnout na školní vlajkový stožár?"

Nikdy jsem to nečekal. Začal jsem cítit chlad v břiše. "Pane Eustisi. Všechno, co vím, je to, co jsem řekl panu Nessovi. Potkal jsem Miz Rio na Indiánské stezce, když jsem se vracel z místa Hankinových konzerv pro Miz Eustis. Byla celá rozrušená, ale nebylo to moje, abych se ptal. Řekla mi, abych přivedl jejího koně k panu Nessovi, že už s nimi nechce jezdit." Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. "Proč bys to dělal, I.O., když bys neřekl, že tě k tomu opravdu požádala?"

A pak jsem ukázal dolar, který mi dala. "Dala mi dolár, pane Eustisi," řekl jsem, "to byla pravda. Já... nikdy jsem neměl víc než desetník na konci měsíce."

Ness a Eustis se na mě podívali a nakonec to vzali jako pravdu. Celý ten den jsem byl zneklidněný a musel jsem přemýšlet nad tím, co se děje. Každý se bál moci pravdy, protože je to něco, co lidé většinou nechtějí vidět. Měl jsem dojem, že jsem jen nástroj ve větší hře, kterou jsem úplně nechápal.

Co je opravdu důležité, je nejen to, jak se vše stalo, ale jak na nás všechny působí tyto životní volby. Často se ocitáme na křižovatkách, kde musíme čelit rozhodnutím, která nejsou vždy černá a bílá. Lidé se bojí pravdy, protože pravda přináší nečekané změny. Odvaha, kterou prokážeme při vyřešení těchto situací, nám ukazuje, co jsme ochotni obětovat, abychom chránili ty, které milujeme. A to je síla, která nás může buď zničit, nebo povznést.

Co se stalo na mýtině a proč to mělo smysl?

Bylo to jakýsi shluk plátěných špiček a očí. Někteří měli kukly stažené, jiní je nosili jakoby nedbale, a přesto všechno najednou zavládlo ticho přes celou mýtinu. Na druhé straně pole stála vyvýšená tribuna, všichni na ni koukali a čekali na signál. Když přišel, všichni si přehodili prostěradla přes hlavy a otočili se k nám — tisíce těl ztuhly s šustěním látek, stály naprosto klidně, muži i ženy i děti. Houlka položil ruku na moje rameno a tlačil mě vpřed. Pamatoval jsem si jen listy, plátna a oči, které se zaleskly jako nože.

Na tribuně sedělo padesát postav. Vedle křesla s tlustým mužem byl přivázaný obrovský pes, každý roh provazu občas cvakl řetězem. Jeden ze skupeků odhrnul kuklu a spiš kalíškovým hlasem říkal věci, které mi zněly jako žert s ponechanou čepelí. „Dnes bude hodně zábavy,“ znělo to, a někdo dodal, že si vezme mozek, další že nohy budou prvně — nápady na mučení se přelévaly jako nářek kovu.

Houlka vytáhl z kapsy zlaté pravítko a držel ho ve vzduchu. „KAŽDÝ SI SEDNĚTE,“ zařval hlas od zadního pódiového okraje. Listy zašuštěly a všechny těla usedla tam, kde stála. Ten tlustý muž v křesle si to vše nechal líbit a bavil se. Houlka mluvil klidněji: „Jsem Houlka Lee. Pracuju pro šéfa Eustise v Anomii, v okrese Spunt.“ Ten v křesle se uchechtl a vyptával se na ženy v Spunt County, jako by to bylo jiné setkání — a pak se vrátil k podstatě: pes.

Pak přivedli psa. Ne „štěně“, ale ohromného živočišného obra, hlava jako sud, přední nohy jako komíny. „To je můj pes,“ prohlásil ten v křesle. Houlka byl připraven — a když došla řeč na jméno psa, nastalo to, co mělo být popisovatelné jen jako bestiální útok. Pes se vrhl jako lavina, Houlka padl pod náporem, škubaly se těla, skučely řeči a já zavřel oči. Když jsem je zase otevřel, Houlka ležel potrhaný; Dr. Sclape pak šil jeho rány. Pes byl znovu v kleci, rozdrásal dvě mříže, než ho zahnali zpět.

Po návratu seděli na verandě a mluvili jako o jablkách u Hesterova sadu — o jablkách, která nikdy nikdo nesní, dokud nejsou na trhu, a o tom, jak by bylo fajn, kdyby někdo ten zákaz porušil. Šéf navrhl věc, co zněla jako drobná krádež: „Přines mi tři ta velká jablka z Hesterova sadu do zítřka.“ Nikdo nezmínil morálku, jen výsledek. Mluvili o následcích s lehkostí, kterou má ten, kdo má moc: pokud bude někdo chycen, budou lhát, občas zabíjet dřív než soudit. Pro Houlku to znamenalo dalších sedm týdnů — sedm týdnů, které se počítaly mezi povinnostmi a smrtí jako mezi body na stupnici.

Scéna z mýtiny odhalila něco víc než jen divadlo krutosti: odhalila strukturu. Ten rituál nebyl jen o psech a kuklách, byl to mechanismus, kterým se upevňovala nadvláda. Zase a znovu se využívala představa bezprávnosti druhého jako legimace pro drobné požadavky — tři jablka, dopis s výhrůžkou, popravný úsměv. A Houlka? On byl most mezi dvěma světy: služebník moci i její oběť.

Co znamenalo být „vykoupen z vězení“ v jihu?

V chladu chodby jsem odbočil doleva — a on vyšel proti mně, kontroloval cedule nad dveřmi. Z kapsy mu trčel složený žlutomodrý papír; a bylo mi hned jasné: vykoupený z vězení, poslán pracovat mimo. Šerifova kancelář byla zavřená s nápisem „Vrátíme se, až spravedlnost bude udělena.“ Vedle dveří se objevil stín — ten muž s koženými montérkami hleděl na mě šedýma očima tak pronikavýma, že jsem pooklepal.

„Uměj tu schovat kancelář,“ povídá. „No, pane, není to tam, kde obvykle,“ odpověděl jsem. Ozval se hlas z chodby — zástupce maršála Marshall, s rukama na opasku. Tenhle kraj měl tři šerify a žádného zástupce; městečko mělo zástupce a žádného maršála. Muž řekl, že se musí nahlásit ke službě u okresního šerifa. Marshall k jeho papíru jen pokýval hlavou: „Tohle je nálož Bossa Eustise,“ řekl mi, a vzpomínal nahlas na to, jaký to je úpadek — Boss posílá malého černého kluka pro muže, co odseděl pět let. Ten jazyk, ta ironie moci a ponižování — bylo to k neuvěření.

Maršál nám dal svolení odvézt ho k Bossovi. Všude venku bylo zmatek: soudce ze čtyř okresů umřel, lidi volali, jezdili, vzdálená smrt se chovala jako konec světa. Na plantáži byl zase ruch — „Vezměte ho do Roskusovy chatrče vedle té vaší, vyčistěte ji,“ poručil jim nadzorce. „Jíst bude se sekundní směnou bílých v kuchyni. Bosse uvidí zítra.“ Při prvním setkání s Houlkou nebyla řeč — odpověď kráčí tichá: „Nevidíte nic.“ Pokud bude problém, vrátíme ho do Parchmanu.

Ten papír, ten žlutý lístek v kapse a pravidla na bílé čáře stolu — to není jen administrativní zápis. Je to instrument kontinuity moci. Jméno, adresa, „convict“, „Parchman Farm“ — to vše přetavuje člověka v pracovní jednotku, přistavěnou k ekonomické potřebě regionu. Podmínky se tváří právně; v praxi zajišťují úplnou závislost. Ten, kdo přijde z vězení „vykoupený“, ztrácí možnosti, pohyb i autonomii; je to tedy svoboda, která je koupena smlouvou psanou cizím perem.

Čtenář by měl doplnit: kontext systému vykupování a pronájmu vězňů v americkém Jihu, fungování Parchman Farm jako státního farmářského vězení, právní rámec remandování odsouzených k přímému výkonu trestu u soukromých zaměstnavatelů, ekonomické motivace plantážních bossů a lokálních úřadů, každodenní život vykoupeného dělníka — stravování, oděv, tresty za neposlušnost, riziko návratu do věznice; dále svědectví a archivní záznamy (soudní listiny, formuláře remandace, úřední korespondence), mapy okresů a sídla Parchman Farm, osobní vzpomínky a rodinné záznamy, které ilustrují, jak pracovní „smlouva“ zasahovala do rodinného života a identity. Je důležité porozumět i jazykovým nuancím moci v dialogu — urážky, tón, administrativní lež a jak se z nich skládá ticho, do něhož se podepisuje lidský úděl.