Modré névy a dermatofibromy jsou kožní léze, které se často vyskytují u lidí všech věkových kategorií, ale jejich diagnostika a histologické rozlišení může být obtížné, zejména pokud se jedná o specifické formy těchto lézí. Modrý név, konkrétně ve formě sclerotického typu, se obvykle objevuje jako solitární, drobná, dobře ohraničená, mírně vyvýšená a modro-šedá nebo černomodrá ložiska. Často jsou přítomna u dětí a obvykle se nacházejí na obličeji nebo na horních končetinách. U některých pacientů mohou být modré névy i extracutánní, což znamená, že se mohou objevit v lymfatických uzlinách, sliznicích úst, vagíně, děložním čípku nebo prostatě.

Obecně platí, že tento typ modrého névu je menší než 0,5 cm v průměru, má hladký povrch a po místním vyříznutí se léze většinou nevracejí. Mimo to jsou spíše méně nápadné a neprogresivní. Tento typ léze je charakteristický přítomností buněk s vřetenovitým tvarem a určitým stupněm sklerózy. Histologická diferenciace od dermatofibromů, zvláště ve formě sclerotických modrých névů, bývá složitá. I přesto, že modrý név a dermatofibrom sdílejí některé společné znaky, jako jsou přítomnost sklerózy nebo přítomnost vláknité tkáně, histologické rozdíly mezi těmito lézemi jsou stále zásadní pro správnou diagnózu.

Dermatofibromy, na rozdíl od modrých névů, nejsou neoplastickými lézemi, ale spíše výsledkem chronické zánětlivé reakce na nějaký druh poranění. Často se vyvíjejí po vnějším zranění, jako jsou kousnutí hmyzem, punkční rány nebo interní trauma způsobená rupturou cysty. V počátečních fázích mohou dermatofibromy vykazovat známky edému, dilatace krevních cév a extravazace erytrocytů, což dává vzhled granulační tkáně. S postupujícím vývojem přítomnost hemosiderinu v makrofázích vede k tvorbě histiocytomu, přičemž infiltrace zánětlivými buňkami ustupuje a vyvíjí se více fibrózy, což následně vede k vytvoření dermatofibromu. U pokročilejších lézí se již většinou nachází pouze několik vřetenovitých buněk mezi zhuštěnými kolagenovými svazky.

Přítomnost takzvaných monsterových buněk v dermatofibromech může také být problémem v histologické diferenciaci, přičemž tyto buňky mohou být přítomny u raných vývojových stádií. V tomto stádiu se ještě nachází značný počet siderofágů a lipofágů (následky extravazace erytrocytů), a fibroplazie je stále v počáteční fázi. Ačkoliv jsou monsterové buňky přítomny, většina z těchto buněk neprochází mitózou, což je klíčový rozdíl od maligního fibrosního histiocytomu.

Porovnání dermatofibromů s monsterovými buňkami a maligními fibrosními histiocytomy ukazuje některé zásadní rozdíly. Dermatofibrom s monsterovými buňkami se obvykle vyznačuje symetrickým uspořádáním, mírně viditelnými cévami a mírnou fibroplazií, zatímco maligní fibrosní histiocytomy mají často asymetrický tvar, rozsáhlejší nekrózu, výrazně atypické mitotické figury, a také tendenci k ulceraci. Maligní fibrosní histiocytom je také obvykle větší a má sklon k šíření do podkožní tkáně, což dělá jeho diagnostiku zásadní pro diferenciaci mezi těmito dvěma lézemi.

Důležité je rovněž porozumět tomu, že dermatofibromy se obvykle vyskytují na končetinách, především na nohou, kde se projevují jako pevné, hyperpigmentované uzlíky, ačkoliv mohou být přítomny u jakékoliv věkové skupiny. Naopak maligní fibrosní histiocytomy jsou častější u starších lidí a obvykle se objevují na pokožce hlavy a krku, kde byla kůže vystavena dlouhodobému poškození sluncem nebo zářením.

Závěrem, ačkoliv existují určité podobnosti mezi těmito lézemi, je nutné pečlivě posuzovat jejich histologické rysy a klinické projevy. Historie poranění, lokalizace léze a histologické změny, jako jsou přítomnost mononukleárních atypických buněk nebo monstrové buňky, jsou klíčové pro stanovení správné diagnózy. Důkladná analýza tkáně a diferencovaná diagnóza jsou nezbytné pro přesné určení typu léze a volbu optimální léčby.

Jak rozlišit mezi starými bradavicemi s různými histopatologickými znaky?

V dermatologii existuje řada kožních lézí, které vykazují podobné histopatologické rysy, ale liší se v základní diagnóze a významu pro pacienta. Dvě takové léze, invertovaná folikulární keratóza a tricholemma, jsou příklady starých bradavic, které mohou být na první pohled velmi podobné, ale vykazují odlišnosti v detailní mikroskopické struktuře, což může mít vliv na diagnózu a další léčbu.

Invertovaná folikulární keratóza a tricholemma se často vyskytují na pleti středního věku nebo starších pacientů, zejména na obličeji, a to buď jako bradavice, nebo někdy i jako bazocelulární karcinomy. Obě tyto léze vykazují architektonické vzory typické pro staré bradavice (verrucae vulgares). Jsou většinou exo-endofytické, což znamená, že vykazují rostoucí komponenty jak nad, tak pod povrch epidermis. Typické je i jejich výrazné hyperkeratóza, což znamená zahuštění rohové vrstvy kůže, a kožní papily jsou edematózní a dilatované. Epidermální výběžky jsou často pyramidální a digitované, přičemž na vrcholu těchto výběžků může být patrná parakeratóza (zbytnění rohové vrstvy s přítomností erytrocytů).

Hlavním diagnostickým znakem invertované folikulární keratózy jsou tzv. "squamous eddies", což jsou krouživé struktury ze spinózních buněk uspořádané do koncentrických kruhů. Tyto eddies mohou obsahovat drobné keratinizované buňky. V centru eddies často nalezneme granule keratohyalinu, což jsou typické známky acrosyringia, což je termín pro výstelky potních žláz. Tato struktura není unikátní pouze pro invertované folikulární keratózy, ale může se vyskytnout i u jiných keratóz, například u podrážděných seborrhoických keratóz nebo keratoakantomů.

Naopak, tricholemma vykazuje tricholemmální diferenciaci, což znamená, že buňky, které připomínají buňky vnějšího kořene vlasového folikulu, tvoří hlavní histopatologickou charakteristiku této léze. Tricholemma a invertovaná folikulární keratóza jsou velmi podobné a často bývá obtížné je od sebe odlišit, což je dáno tím, že obě patří do širší skupiny starých bradavic.

Důležité je si uvědomit, že tricholemma se může objevit i u Cowdenova syndromu, což je genetické onemocnění charakterizované množstvím keratóz (z nichž polovina mohou být tricholemmy) na pokožce kolem úst, na sliznicích a na akrální kůži (ruce a nohy). Kromě toho bývá spojeno s adenomy štítné žlázy a někdy také s karcinomy prsu. Pokud se u pacienta objeví větší množství těchto tricholemem, je důležité mít na paměti možnost základní genetické poruchy a provést patřičné testy.

Pokud jde o diagnostiku, žádné virové částice nebyly v těchto lézích detekovány ani elektronovou mikroskopií, ani imunohistochemickým vyšetřením. To může znamenat, že jde o staré bradavice, ve kterých již virus není přítomen, nebo že použité diagnostické metody nejsou dostatečně vysoce citlivé. V budoucnu by mohly být využity pokročilejší metody, jako je hybridizace DNA, která by mohla prokázat přítomnost lidského papilomaviru (HPV), který bývá často zodpovědný za vznik bradavic.

Obě tyto léze mohou být u starších pacientů zaměněny za karcinom nebo jiná maligní onemocnění, což podtrhuje důležitost detailního histopatologického vyšetření pro správnou diagnózu. Podobnost mezi invertovanou folikulární keratózou a tricholemma může vést k diagnostickým problémům, zejména pokud se zohlední širší klinický obraz pacienta a přítomnost jiných kožních lézí.

Jak rozlišit hypertrofický lichen planus od lichen simplex chronicus a sekundární syfilis?

Lichen simplex chronicus (LSC) a hypertrofický lichen planus jsou kožní onemocnění, která mohou být snadno zaměněna, a to jak z hlediska klinických, tak histologických vlastností. Obě nemoci jsou známé svým svěděním, avšak jejich podstata a vznik se liší. Lichen simplex chronicus je stav vyvolaný chronickým drážděním kůže, přičemž pacient se neustále poškrábává postiženou oblast. Na druhé straně hypertrofický lichen planus je forma lichen planus, kde se na běžných lézích lichen planus objevují známky lichen simplex chronicus. V tomto případě dochází k zesílení kůže v důsledku trvalého poškrábání.

U hypertrofického lichen planus se objevují některé charakteristické rysy, které jsou výsledkem chronického tření kůže. Patří sem zhrubnutí keratinové vrstvy (ortokeratóza), nepravidelná psoriasiformní hyperplázie, fokální hypergranulóza a drsné kolagenové svazky uspořádané ve vertikálních pruzích v zesílené papilární dermis. V oblasti epidermis mohou být přítomny erytrocyty, což jsou známky poškození kůže v důsledku tření. Tato změna může mít za následek erozi, vředy, krusty a nekrotické změny v horní vrstvě epidermis.

Histologické vlastnosti lichen simplex chronicus jsou více specifické. Charakteristické je přítomnost kompaktované ortokeratózy, hojné para-keratózy, hypergranulózy a nepravidelně se rozrůstající psoriasiformní hyperplázie. Při pokračujícím tření vznikají kožní změny, které mohou zahrnovat ztluštění všech vrstev pokožky nad retikulární dermis.

Na druhé straně hypertrofický lichen planus vykazuje větší variabilitu histologických změn. Kromě projevů chronického tření se u něj často objevují lichenoidní infiltráty, které částečně zakrývají dermoepidermální junction, zejména u zaoblených základů rete ridges. Dále je charakteristické ztluštění granulární vrstvy kůže, která se tvoří v klínovitém tvaru, zejména v oblasti dilatovaných infundibulí.

Pokud se zaměříme na sekundární syfilis, zjistíme, že klinicky může být tento stav velmi podobný lichen planus, což může být pro diagnostiku výzvou. Kožní vyrážky sekundární syfilis se obvykle objevují jako oválné, šupinaté, mírně zčervenalé léze. Barva vyrážky závisí na pleti jedince – na světlé pokožce může mít hnědý nebo "masový" odstín, zatímco na tmavší pokožce může mít fialový nádech. Sekundární syfilis může mít také papulární léze, které jsou někdy téměř nerozeznatelné od těch u lichen planus. Důležité je si uvědomit, že rozdíl mezi těmito nemocemi není tak snadno rozpoznatelný na základě klinických příznaků, zejména pokud jde o svědění. Rozšířený mýtus, že lichen planus vždy svědí, zatímco syfilis nikoli, je v praxi nespolehlivý, protože u některých pacientů může být svědění přítomné i u sekundární syfilis.

Histologická analýza je tedy rozhodující pro správné rozlišení mezi těmito stavy. U sekundární syfilis se běžně vyskytují psoriasiformní a lichenoidní změny, přičemž plasma buňky jsou přítomny v různých počtech, obvykle v hlubší perivaskulární infiltrace. Pro detekci spirochét, příčinných organismů syfilis, je nejvhodnější použití stříbrných barviv (Warhin-Starry, Levaditi, Steiner), nicméně nejpřesnější metodou je imunoperoxidázové barvení pro detekci Treponema pallidum.

Důležité je si uvědomit, že diagnóza sekundární syfilis by nikdy neměla být stanovena pouze na základě hematoxylin-eosinových barvení, protože jiné zánětlivé stavy, například granulomatózní nemoci, mohou vykazovat velmi podobné histologické změny, jako například granulom v bazénové granulomě, což může vést k diagnostickým chybám.

Při analýze kožních změn je nutné zohlednit nejen klinický obraz, ale i detailní histopatologii. Pouze tímto způsobem lze přesně určit, zda se jedná o lichen simplex chronicus, hypertrofický lichen planus nebo sekundární syfilis. Všechny tři stavy jsou součástí širšího spektra kožních onemocnění, která mohou mít podobné klinické projevy, ale zcela odlišné patofyziologické mechanismy.

Jak vybudovat kapacitní senzory s Arduinem: Praktický průvodce
Jak světlo reaguje při průchodu různými médii?
Co se skrývá za tichým šílenstvím? Psychologická a emocionální stránka lidského utrpení
Jaký je anatomický význam laterální plochy mozku a jak ji správně rozpoznat a dissectovat?
Jak se mění svět kolem nás, když se na něj díváme zvenčí?