Jak slova mohou poškodit zdraví: Metafory, lži a manipulace v politice

Metafory mají neuvěřitelnou sílu formovat lidskou realitu, a to nejen v každodenní komunikaci, ale i ve způsobech, jakým ovlivňují naše myšlení, chování a dokonce i zdraví. George Lakoff, americký lingvista, dlouhodobě zdůrazňuje význam metafor pro lidský život: „Metafory mohou být realizovány i v méně zjevných formách, například v fyzických symptomech, sociálních institucích, praxích, zákonech nebo dokonce v zahraniční politice a formách diskurzu.“ Tato síla metafor je přímo spojena s tím, co neurovědci označují jako „mentální směsi“. Tyto směsi vznikají, když mozek identifikuje různé entity v různých neurálních oblastech jako jednu entitu v jiné oblasti. Tento proces vytváří novou, směsitou realitu, která je schopná ovlivnit naše vnímání světa a rozhodování.

V tomto kontextu je zajímavé, že nemoc může být vnímána jako válka. Metafora „boj proti rakovině“ nejen že spojuje dvě odlišné entity – rakovinu a boj – ale také vede k tomu, že nemoc a válka jsou v našem vědomí propojeny. Susan Sontag ve své knize „Nemoc jako metafora“ varuje, že lidé trpí více tím, jak o své nemoci přemýšlíme metaforicky, než samotnou nemocí. Tato teze vyzdvihuje klíčový aspekt: slova mají schopnost formovat nejen naše vnímání, ale i naše fyzické i duševní zdraví.

Jazyk, který používáme, dokáže lidi nejen zranit, ale i zásadně ovlivnit jejich psychiku a schopnost racionálně myslet. Problémy vznikají, když tento jazyk používá někdo s cílem manipulovat masami. Politici, kteří zvládnou ovládat jazyk, si vytvářejí „vlastní pravdu“, kterou mohou prezentovat jako jediný správný pohled na svět. Příkladem může být Donald Trump, který v průběhu své kampaně využíval techniky, jaké popisuje Machiavelli ve své knize „Vévoda“. Trump, podobně jako Cesare Borgia, si uvědomoval, že slova a jejich manipulace jsou mocnými nástroji pro získání a udržení moci.

Trumpova schopnost využívat jazyk agresivně i defenzivně byla jedním z klíčových faktorů, které mu umožnily získat podporu. Jazyk, který používal, měl dvě zásadní funkce: jednak byl agresivní vůči těm, kteří mu byli nepřátelskými silami, jednak chránil jeho vlastní pozici. Mnozí lidé, kteří Trumpa podporovali, ho viděli jako lídra, který je schopen zničit „politickou korektnost“, jež podle jeho slov zabíjela společenský diskurs.

Tento jazyk nejen že zcela změnil politickou scénu, ale měl i výrazný dopad na psychiku veřejnosti. Jak ukazuje příklad filmového trháku z roku 1943 „Don’t Be a Sucker“, jazyk může být použit k tomu, aby zmanipuloval veřejnost a vyvolal nenávist mezi různými skupinami obyvatelstva. Ve filmu je ukázána manipulace s jazykem, která vede k vytvoření společenství nenávisti a rozdělávání společnosti. Tento příklad je mrazivě aktuální i v dnešní politické situaci.

Vážným varováním zůstává, že jazyk, který je používán k dosažení politických cílů, má dlouhodobé následky na veřejné mínění, zdraví společnosti a její stabilitu. Jak ukazuje studie psychologa Thomase Pettigrewa, někteří lidé jsou přitahováni autoritativními vůdci, kteří používají jazyk, jež je jednoduchý, přímý, ale často vysoce manipulativní. Tato technika využívá sílu slova, které se stává zbraní.

Pro každého, kdo se zajímá o politiku nebo psychologii, je důležité pochopit, že manipulace jazykem není jen nástrojem v politických zápasech, ale má dalekosáhlé důsledky pro naše vnímání světa a naše rozhodování. Jak se ukazuje, jazyk může být zbraní, která nejen ničí racionální myšlení, ale i ovládá celou společnost. Tato zbraň neviditelně formuje naše životy a naše názory, což činí její analýzu nepostradatelnou pro každého, kdo chce rozumět skutečné moci ve společnosti.

Jak se stává lež uměním? Machiavelli a moderní manipulace

Machiavelli, známý svou pragmatickou filozofií o vládnutí, zobrazuje stát jako organismus, kde princ představuje "hlavu" tohoto těla. Podle něj je zdravý stát takový, který je v rovnováze a pořádku, což umožňuje jeho obyvatelům prožívat štěstí a bezpečí. Naopak nemocný stát potřebuje silná opatření, aby se vrátil do formy. Tento princ, "lhář-princ", musí být schopný přesvědčit lidi, že jen on sám dokáže tento stát vyléčit. Aby toho dosáhl, musí se zbavit tradičních etických norem a soustředit se pouze na strategie a činy, které povedou k jeho vlastnímu úspěchu.

Machiavelli varoval před pravdivostí jako slabinou. Lhář-princ se musí vyhnout pravdě a jeho komunikace musí být taková, aby jeho poddaní ani spojenci nepoznali podvod. Pokud si někdo podvodu všimne, musí být okamžitě vyvinuty výmluvy a odpovědnosti zcela odmítnuty nebo přesměrovány. Zajímavé je, jak dnes můžeme vidět Machiavelliho principy v praxi, například v tweetech a prohlášeních Donalda Trumpa.

Další klíčovou strategií je, že lhář-princ musí být nejen liška, ale i lev. Liška je chytrá a dokáže rozpoznat past, zatímco lev je symbolem odvahy a síly. Princ musí být oběma – používat mazanost k tomu, aby se vyhnul nástrahám a předvádět sílu před svými následovníky, aby si udržel jejich loajalitu. Když je někdo obviní z lhaní, nejlepší strategií je podle Machiavelliho být liškou a hledat jakoukoliv past v tomto obvinění a následně převzít roli lva, vrátit obvinění zpět a postavit útočníka do defenzívy.

Tato technika lhaní, pokud je úspěšně aplikována, se ukazuje být účinná nejen v politice, ale i v kriminalitě. Lhaní je klíčovým nástrojem organizovaných zločineckých skupin, jako je například Mafie. Právě jazyk a schopnost vytvořit nový termín, který zůstává věrohodný a přijatelný pro širokou veřejnost, mohou umožnit vznik a přežití takových organizací. Počet gangů na Sicílii existoval dlouho před vznikem "Mafie", ale až vytvoření tohoto názvu umožnilo zločincům se definovat jako specifická organizace, čímž si vytvořili vlastní identitu a "poctivost" jako součást jejich marketingového obrazu.

Machiavelli dobře věděl, jaký dopad mohou mít lži na historii – vytvářejí falešné přesvědčení, které se šíří nevědomky celou společností. Pokud věříme v něco, co není pravda, je možné, že se tato nepravda stane součástí naší kulturní a politické reality. Ať už jde o příklad Mafie, nebo o politické slogany, jako je "Vypustíme močál", lži nejsou nikdy uznávány v abstraktním smyslu. Musí se vztahovat k něčemu konkrétnímu, co lidé rozumí a co se jim osobně dotýká.

Co je tedy zásadní pro čtenáře? Lži v politice a médiích nejenom že deformují realitu, ale také mohou změnit směr historie. Lhář-princ, jehož metody Machiavelli popisuje, nemusí být vždy na první pohled odhalen, ale jeho strategie, pokud jsou dobře aplikovány, mohou být velmi účinné. Čtenář by měl mít na paměti, že manipulace s pravdou, stejně jako její vytváření v průběhu času, je jedním z nejsilnějších nástrojů pro ovládání mas.

Jak se Narcismus a Hucksterismus projevují v současné politice a kultuře?

Ve světě, kde je obraz osobnosti čím dál tím více formován médii a virtuálním prostorem, se náš pohled na narcisismus a hucksterismus stává čím dál komplikovanější. To, co bylo v minulosti považováno za výraznou a zjevnou osobní patologii, je dnes častokrát vnímáno jako normální součást veřejného života, a to zejména v digitálním věku. V případě Donalda Trumpa můžeme pozorovat, jak tento jev dosahuje nového rozměru.

Důležitou součástí tohoto fenoménu je fenomén „tichého narcismu“, který se stává normálním způsobem interakce v kyberprostoru. V době sociálních médií, kde každý může být o něco „větší než život“ díky výstředním prohlášením a přehnané sebereprezentaci, se narcismus stává téměř neviditelným, až nepozorovatelným. V dobách před nástupem internetu 2.0 by Trumpovo chování bylo považováno za vulgaritu nebo dokonce šílenství, dnes je však jeho narcisistické jednání považováno za součást jeho „persona“, nikoliv za psychickou poruchu. Tento posun vnímání narcismu je příkladem toho, jak se v dnešní době hranice mezi realitou a hyperbolickým obrazem vytvořeným na sociálních médiích mohou snadno zaměnit.

Trumpova schopnost přitahovat pozornost a získávat podporu byla umožněna právě tímto „tichým narcismem“—narcismus, který se v digitálním věku stal téměř neškodným a běžným jevem. Důležitým aspektem je také to, jak narcistické chování dnes v mnoha případech není vnímáno jako problém. Jako Joe Burgo správně poznamenal, označení Trumpa za narcistu se stalo klišé, což naznačuje, jak hluboko tento typ chování pronikl do veřejného vědomí.

V tomto kontextu se dostáváme k dalšímu důležitému jevu, který je spojen s touto formou komunikace: hucksterismus. Tento termín, původně označující jakéhokoliv obchodníka, dnes odkazuje na manipulativní a klamavou taktiku lidí, kteří se snaží zisk získat bez ohledu na etiku nebo pravdu. Huckster, jako typický prodejce iluzí a falešných slibů, používá hyperbolu a přehnané sliby, aby přitáhl pozornost a získal důvěru ostatních. Ve spojení s Trumpem hucksterismus zcela rezonuje. Jeho schopnost využívat řeč plnou přehnaných tvrzení a slibů, které nikdy nejsou naplněny, je skvělým příkladem tohoto moderního podvodu.

Historie a literatura jsou plné podobných postav. V Shakespearových hrách se často objevují podvodníci, kteří procházejí světlem a temnotou, živí se polopravdami a klamáním ostatních. V americké literatuře máme například archetyp amerického podvodníka, jak je zobrazen v románu Hermana Melvilla The Confidence-Man, kde podvodník, skrytý za maskou přitažlivého charismatu, manipuluje se svými oběťmi, až do okamžiku, kdy zcela zničí jejich důvěru.

Trump, jako moderní huckster, nejenom že dokonale ovládá jazyk přehánění, ale také se pohybuje ve sféře populistické politiky, která slibuje zázraky a jednoduchá řešení složitých problémů. Stejně jako ve zmíněném románu, je pro mnoho jeho příznivců přijatelný právě díky tomu, že představuje něco, co se v této době hledá: silného lídra, který „ví, jak na to“, bez ohledu na to, jaká fakta nebo důkazy jsou skutečně k dispozici.

Kromě toho je také důležité pochopit, že v současném světě, kde se stále více cení osobní obraz a schopnost „prodat se“, se stírá hranice mezi tím, co je pravdivé, a co je pouze sofistikovaným marketingem. V době internetové hyperrealizace se stává těžké rozeznat, zda jde o skutečnou pravdu nebo pouze výstřední prohlášení, která mají za úkol vyvolat silnou emoci a podpořit určitou agendu. Tento jev, tedy schopnost manipulovat veřejným míněním prostřednictvím pečlivě vybraných slov a obrazů, je dnes rozšířený ve všech oblastech veřejného života, nejen v politice.

Může být populismus a manipulace nástrojem moci?

V diskurzu současné politiky se objevuje množství vzorců, které mají za úkol mobilizovat určitou skupinu lidí, ať už na základě národnostní příslušnosti, politických přesvědčení, nebo kulturní identity. Tento efektivní nástroj komunikace, který se skrývá pod povrchem vzorců populismu, je obzvlášť přítomný v charismatických proslovech a vystoupeních vůdců, jakými jsou Donald Trump a Benito Mussolini. Jedním z klíčových rysů těchto vůdců je jejich schopnost vytvářet v masách silné emocionální reakce, které je propojují v jakýsi morální, někdy i mystický, celek, v němž se všichni cítí součástí vyššího účelu.

Trumpovo vystupování je příkladem manipulativního využití diskurzu, který využívá opakování a formulace, které rezonují s veřejností a pomáhají vytvářet dojem silného a nezpochybnitelného vůdce. Tento jazyk je, podle Wilsona Bryana Keye, podobný tomu, jaký se používá v náboženských shromážděních: je určený k tomu, aby vyvolal silné emocionální prožitky, které vedou k pocitu vyššího smyslu. Trump, stejně jako Mussolini, neustále vytváří obraz „vnějšího nepřítele“, proti kterému se je nutné sjednotit. V jeho případě jde zejména o liberály, intelektuály a „neamerické“ hodnoty.

Slogan Make America Great Again (MAGA), který se stal symbolem Trumpovy politické agendy, na první pohled evokuje návrat k idealizované minulosti, v níž Amerika nebyla zasažena relativismem současného liberálního směru. Ale pod touto slupkou se skrývá silná averze vůči jinakosti, vůči těm, kteří nejsou součástí dominantní etnické a kulturní identity. Je to strach, který v Americe posílil Trumpův „birther“ mýtus, že Barack Obama nebyl skutečně Američanem, což skvěle zapadlo do Trumpovy taktiky odvrátit pozornost od podstatných problémů a nabídnout jednoduché, avšak účinné vysvětlení pro složité společenské jevy.

Trump se s tímto mýtem nemusel nadále zabývat poté, co se dostal k moci. Upevnil ho do širšího narativu MAGA, který zahrnoval implicitní představu, že Amerika by nikdy neměla mít černošského prezidenta. Tato rétorika je tak silná, že se stala nevyvratitelnou, nejen na úrovni politiky, ale i v hlavách a srdcích mnoha jeho následovníků.

Pokud se podíváme na historické paralely, můžeme vidět podobnosti mezi Trumpem a Mussolinim. Mussolini se jako vůdce dostal na scénu v době, kdy italská společnost pociťovala frustraci z politické a společenské situace. Jeho „antipolitika“, která byla zaměřena proti politické korektnosti a intelektuálům, byla podobně populistická jako Trumpova. Oba vůdci používali slogan, který apeloval na minulost, na národní hrdost a na zdánlivě ztracené hodnoty, které je třeba znovu obhájit. Mussolini, stejně jako Trump, přitahoval masy svou charismatickou osobností, která kontrastovala s elitářstvím tehdejších intelektuálů.

Mussolini také využíval silnou symboliku těla. Například jeho způsob zvedání hlavy při proslovech měl vyvolat dojem moci a nadřazenosti. Trump tuto symboliku přebírá v podobných gestech a pohybech, což je pozoruhodná paralela mezi těmito dvěma vůdci. A stejně jako Mussolini, který později během své vlády dosadil do klíčových pozic rodinné příslušníky, Trump také během svého prezidentství obklopil sebe a svou vládu rodinnými příslušníky a blízkými spolupracovníky, což naznačuje jeho nedůvěru vůči širší politické struktuře.

Další zajímavou paralelou je způsob, jakým oba lídři vykreslovali svou vizi a politiku. Mussolini sliboval, že vyřeší problémy země a obnoví Itálii jako silnou mocnost. Trump sliboval „postavit zeď“ a „vypustit bažinu“—vyprávěl příběhy, které vyvolávaly dojem, že on je jediný, kdo může Ameriku „uzdravit“. Tato schopnost představit se jako jediný spasitelský lídr je charakteristická pro autoritářské vůdce, kteří ve svých projevech zdůrazňují vlastní nezastupitelnost.

Tento styl politiky, i když je neustále konfrontován s kritikou, je nadále úspěšný, protože rezonuje s velkým množstvím lidí, kteří se cítí vynecháni nebo marginalizováni tradičními politickými elitami. Tato dynamika, kdy manipulace s emocemi a pravdou vytváří v lidech silný pocit příslušnosti, je v současnosti klíčovým nástrojem, který může rozhodovat o osudech nejen jednotlivých států, ale i celých národů.

Jak jazyk může formovat politickou realitu: Případ Trumpa a jeho rétorika

Jazyk, jako nástroj politické komunikace, může vytvářet obrazy a vjemy, které hluboce ovlivňují politickou realitu. Příkladem takového jazykového umění je rétorika Donalda Trumpa, která byla efektivní v mobilizaci jeho podporovatelů a v polarizaci americké veřejnosti. Trumpova jazyková strategie je založena na vytváření nepřátelských obrazů, kde ti, kdo jsou mimo jeho "MAGA" kulturu, jsou zobrazováni jako "vetřelci" a "cizinci", jak sám Trump označil ne-bílé imigranty. Tento způsob vyjadřování má hluboký dopad na podvědomí, protože neoslovuje racionalitu, ale spíše emocionální reakce, které se prohlubují opakováním.

Jedním z charakteristických rysů Trumpova politického diskurzu je jeho orientace na vlastní základnu, což vedlo k tomu, že se vyhýbal rozmanitým davům a upřednostňoval komunikaci s těmi, kdo ho již podporovali. V tomto prostředí mohl otevřeně útočit na liberály a imigranty s brutálním jazykem, bez obav z reakce širší veřejnosti. Tato strategie se ukazuje jako mimořádně účinná, protože jeho příznivci přijímají jeho slova jako součást boje v "studené občanské válce", která se podle novináře Carla Bernsteina stala skutečnou hrozbou pro americkou politiku.

Trumpův jazyk je často nasycený symbolickými metaforami, které nejenže vzbuzují emoce, ale také slouží jako nástroje pro vymezení nepřátelského "druhu". Tento jazyk je silně podpořený internetovými platformami, zejména alt-right sociálními médii, které posilují a šíří tento druh komunikace. V tomto smyslu není jazyk jen prostředkem k vyjádření názorů, ale také nástrojem pro formování a upevnění politických postojů a identit.

Politická rétorika Trumpa je také charakterizována neustálým používáním lží, které jsou mnohdy záměrně smíchány s dalšími lžemi, čímž se vytváří situace, kde se pravda stává relativní. Lži se stávají součástí nástroje pro politický boj, čímž se jejich pravdivost v očích jeho příznivců posouvá na druhou kolej. Tato taktika, kdy lži jsou brány jako součást strategie, má za cíl zablokovat jakoukoliv efektivní kritiku a vytvořit prostor pro neomezenou manipulaci s veřejným míněním.

V tomto politickém a mediálním prostředí vzniká zneklidňující atmosféra, kde fakta nejsou už považována za objektivní pravdy, ale za nástroje boje. Tento fenomén je obzvláště silně podpořen internetovými platformami, kde je šíření dezinformací a manipulace s pravdou mnohem rychlejší a efektivnější než v tradičních médiích. Lži, které byly původně uvedeny jako pravda, se nakonec stanou akceptovanou realitou pro určitou část společnosti.

Důležité je také si uvědomit, že politický aktivismus v dnešním světě již nemůže být založen pouze na slovech a symbolech. Politická změna je složitý proces, který vyžaduje konkrétní kroky a organizovanou činnost v reálném světě. To, co Trump a jeho podporovatelé často postrádají, je skutečná reflexe a kritické myšlení. Bez těchto elementů se stále více stáváme svědky nástupu pasivního přijetí tvrzení, která jsou v podstatě pouze převlečenými lžemi.

V současné době, kdy je internet a sociální média neoddělitelnou součástí politických procesů, se zdá, že média již nejsou pouze nástroji informování, ale spíše silným nástrojem pro formování politických postojů a názoru veřejnosti. Tento trend je nebezpečný, protože v případě, že nebudeme schopni rozlišovat mezi pravdou a lží, může docházet k dalšímu polarizování společnosti a k vyhrocení již tak napjatých politických vztahů.