Diskurz o „ekonomické úzkosti“ jako hlavním důvodu politických posunů, například volebního úspěchu Donalda Trumpa, je dnes velmi rozšířený, avšak jeho kořeny a souvislosti jsou často zjednodušované či zkreslené. Jedním z hlavních problémů je snaha zlehčovat nebo dokonce ignorovat vliv rasismu a sexismu, přičemž se místo toho klade důraz na ekonomické faktory jako hlavní hnací sílu společenských a politických změn. Tento přístup, často nazývaný post-rasistický a post-feministický diskurz, má dlouhou historii a nachází uplatnění jak v liberálních, tak v konzervativních kruzích.

Například symbolika konfederátní vlajky ve Spojených státech je často prezentována jako výraz „jihanského dědictví“ nebo „hrdosti“, přičemž se přitom zamlčuje její skutečný význam jako symbol rasismu a odporu vůči občanským právům, obzvláště v době občanských hnutí padesátých a šedesátých let. Post-rasistický pohled se snaží oddělit současné vnímání vlajky od jejího historického kontextu, protože předpokládá, že „rasismus už neexistuje“ a veškeré obavy jsou přehnané či politicky motivované omezení svobody projevu.

V podobném duchu funguje teze ekonomické úzkosti, která vysvětluje podporu pravicových populistů jako důsledek ekonomických obav bílé pracující třídy, často v opozici vůči menšinovým skupinám a „identitní politice“. Avšak tento narativ zanedbává historickou i současnou zkušenost černošské pracující třídy a žen, které se často setkávají s rasovou a genderovou diskriminací, jež nemohla být jednoduše „vyřešena“ ekonomickým růstem nebo zaměstnaneckými programy. Zároveň tento přístup odmítá kritickou reflexi kapitalismu jako systému, který sám o sobě vytváří nerovnosti a nejistoty, místo toho nostalgicky vzpomíná na „zlaté období“ kapitalismu po druhé světové válce, které je idealizováno a zjednodušováno.

Je důležité pochopit, že takovéto ekonomické narativy, které zdůrazňují „obyčejné ekonomické problémy“ a odmítají význam sociálních a kulturních konfliktů, často slouží jako ideologický kryt pro prosazování politik, které ve skutečnosti posilují nerovnosti a marginalizaci. Příkladem je politika imigrace a rasová rétorika během posledních dekád, kdy selhání Demokratické strany jednoznačně kritizovat rasismus a xenofobii umožnilo konzervativním silám získat podporu na základě protiimigračních a nacionalistických hesel.

Politický diskurz, který dnes můžeme sledovat v médiích a na sociálních sítích, používá řadu zjednodušujících a často urážlivých označení, jako „politická korektnost“, „elitářští liberálové“ nebo „mileniálové s avokádem a toastem“. Zajímavé je, že tyto rétorické strategie, dříve výhradně používané pravicí, nyní přebírají i liberální a progresivní komentátoři, čímž pomáhají legitimizovat populistické argumenty, které jsou však často nepřesné a zjednodušující.

Historický vývoj teze ekonomické úzkosti lze rozdělit do několika období. V 70. a 80. letech minulého století se objevila idea tzv. „Reaganových demokratů“ a reakce na společenské změny 60. let, kdy mnoho bílých voličů, zejména pracujících, začalo pociťovat, že Demokratická strana upřednostňuje menšiny, což vedlo k jejich postupnému přechodu k Republikánům. Tento fenomén byl často spojován s odporovými postoji vůči desegregaci a jiným opatřením občanských práv. Současně se však demokratická politika posouvala směrem k profesionalizaci a rostoucímu vlivu liberálních středních vrstev, zatímco tradiční dělnická základna byla čím dál více opomíjena.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ekonomická nejistota a společenské napětí nelze chápat izolovaně od historických a strukturálních podmínek, které je formují. Kapitalismus, sám o sobě, vytváří dynamiky nerovnosti a mocenských asymetrií, které nelze vyřešit pouhým návratem k iluzorním „zlatým časům“. Jakékoli pochopení současných politických trendů tedy musí zahrnovat nejen ekonomické faktory, ale také hlubší analýzu rasových, genderových a kulturních dimenzí.

Jak může Trumpova rétorika ovlivnit vzdělávání a společenské myšlení ve Spojených státech?

Problém, proč občané údajně vysoce gramotné a principielní demokracie často nejsou schopni odlišit mýtus od reality, je v současné americké společnosti velmi aktuální. Donald Trump svým neustálým pokusem kontrolovat svůj narativ prostřednictvím výbuchů na Twitteru a mediálních útoků stírá hranice mezi fikcí a faktem. Tento způsob komunikace znesnadňuje jeho nevzdělaným příznivcům rozpoznat pravdu od lži, což vede k zásadnímu nepochopení klíčových společenských témat, například v oblasti imigrační reformy. Brennan (2016) upozorňuje, že Trump měl vždy masivní podporu mezi málo vzdělanými, málo informovanými bílými obyvateli, což vedlo k tomu, co lze nazvat stavem „White stupidification“ – bílého zatemnění mysli.

Tento termín vychází z díla Donalda Maceda (1993), který ve své práci „Literacy for Stupidification: The Pedagogy of Big Lies“ kritizuje americký vzdělávací systém za nedostatek kritického myšlení. Macedo upozorňuje, že studenti nejsou vedeni k tomu, aby analyzovali to, co se učí, a co zažívají ve svém okolí, což má za následek izolovanost jejich poznání a neschopnost získat kritický pohled na svět. Stejně tak dnešní mocenské pozice často zaujímají bílí lidé, kteří přijímají rozhodnutí na základě nepravd a lží šířených Trumpem a jeho administrativou, aniž by si byli své nevědomosti vědomi či se ji snažili napravit. V prezidentských volbách roku 2016 většina Trumpových voličů neměla vysokoškolské vzdělání, což jen podtrhuje potřebu školního vzdělávání, které by mladé Američany učilo zpochybňovat a odhalovat lži a manipulace.

Trumpovy rasistické výroky měly a stále mají devastující dopad na školní prostředí ve Spojených státech. Urážky a stereotypní označování různých etnických, náboženských a sociálních skupin – od přistěhovalců z Mexika, Haití či afrických zemí až po homosexuální a transgender studenty – vytváří toxické klima, kde narůstá šikana a nenávistné projevy. Tento fenomén, označovaný jako „Trump Effect“, vedl k dramatickému nárůstu rasistického a náboženského obtěžování na školách. Studie HRC Foundation ukázala, že od voleb roku 2016 více než 70 % mladých lidí svědčilo o šikaně a nenávistných projevech, přičemž nejčastěji šlo o motivaci na základě rasové nebo sexuální identity.

Problémy nejsou omezeny jen na základní a střední školy – antisemitismus také narostl o desítky procent jak v K-12 školách, tak na univerzitách. Tento trend jasně souvisí s normalizací Trumpových rasistických a nenávistných projevů a vyžaduje od pedagogů zásadní reakci. Učitelé jsou postaveni před úkol chránit zranitelné studenty a zároveň aktivně pracovat proti šíření nenávisti a předsudků. Strom a Martin (2017) zdůrazňují, že pedagogové musí být ochotni stát na straně těch, které Trumpova administrativa či krajně pravicové skupiny nejvíce ohrožují.

K překonání „Trump Effect“ ve školách je potřeba nejen odsuzovat každé projevy nenávisti a šikany, ale i důkladně vyvracet mýty prostřednictvím faktů a dat a chránit právo každého studenta na svobodné učení a zkoumání světa. Vytváření sociálně spravedlivých tříd, demokratických prostorů a podpora solidarity proti rasismu, sexizmu a transfobii patří mezi klíčové kroky. Důležité je zaměřit se více na potřeby studentů než na standardizované testy a podporovat jejich aktivismus.

Výuka dialektického myšlení je další nepostradatelný nástroj, který může učitelům pomoci rozvíjet u žáků schopnost kritického a komplexního uvažování. Tím se studenti naučí analyzovat protichůdné informace, rozpoznávat manipulace a lépe rozumět složitosti sociálních jevů. Vzdělávání se tak stává nejen místem předávání znalostí, ale i obranným mechanismem proti ideologické slepotě a lživým narativům, které ohrožují demokracii a vzájemné soužití.

Je zásadní si uvědomit, že problémy spojené s „White stupidification“ a „Trump Effect“ nejsou izolované jevy, ale symptomem hlubších strukturálních problémů ve vzdělávacím systému a společnosti jako celku. Bez rozvoje kritického myšlení, inkluzivního vzdělávání a aktivní angažovanosti nelze očekávat skutečnou změnu. Vzdělávání musí jít ruku v ruce s podporou demokratických hodnot, rovnosti a respektu k rozmanitosti, jinak bude stále zranitelnější vůči populistickým manipulacím a nenávistným ideologiím.

Jak je pravda manipulována v éře Trumpa a co z toho plyne pro společnost?

V dnešní době je pravda neustále v pohybu a proměnlivá, ne jako něco pevného nebo konsensuálního. Toto „pohybování pravdy“ není náhodné, ale záměrné, slouží jako nástroj v rámci mentality „vítěz bere vše“. Jakákoli skutečnost, která by mohla představovat jednotný základ či shodu na základních faktech, je odmítána či zpochybňována. Příkladem může být Trumpovo tvrzení, že jeho inaugurace měla menší účast než u Obamy, nebo že vyhrál v New Hampshire – obojí snadno ověřitelné fakty, které však on a jeho příznivci popírají. Tento přístup vytváří iluzi, že pravda závisí na tom, kdo má v daný moment moc, a jakou interpretaci chce prosadit.

Tato manipulace s pravdou se projevuje i v osobních konfliktech, kdy se podporovatelé Trumpa odvolávají na jeho výroky jako ospravedlnění svých činů, často i ve chvílích, kdy jejich jednání přerůstá do agresivity nebo nenávisti. S tím souvisí i narůstající aktivita extrémistických skupin, zejména těch založených na bílém nacionalismu a misogynii, které začínají přecházet z online prostoru do reálných protestů a násilností, což je doprovázeno i nárůstem nenávistných trestných činů.

V době, kdy se vyšetřují možné vazby Trumpovy administrativy na Rusko, vidíme taktiku popření existence objektivní pravdy, zejména té, která by nevyhovovala národnímu, bílému a patriarchálnímu kapitalismu. Média jsou označována za „falešná“ a dochází k legitimizaci porušování právního státu a základních morálních norem s cílem prosadit vlastní zájmy bez ohledu na důsledky. Tento „projekt proti-pravdy“ vyčerpává intelektuální a finanční zdroje, které by jinak mohly být věnovány řešení naléhavých problémů, například klimatické krize. Relativizace pravdy tak paradoxně prodlužuje dominanci fosilního průmyslu, protože veřejnost je nucena „zvažovat obě strany“, i když jedna z nich ignoruje vědecké důkazy.

Součástí této manipulace je i vytváření obrazu Trumpových příznivců jako obětí, přestože většina z nich patří do relativně privilegovaných vrstev společnosti, ačkoliv se prezentují jako utlačovaní „skuteční Američané“. Tento narativ oběti slouží k obraně proti kritice a zpochybňuje pozice menšin, žen a LGBTQ+ lidí. „Skutečný Američan“ je vykreslován jako bílý, protestantský muž ze středního či venkovského prostředí, který ztrácí svou tradiční sociální a ekonomickou roli. Trump dokázal tuto skupinu znovu mobilizovat na základě resentimentu vůči pokrokům občanských práv a kulturním změnám, což posílilo jeho volební vítězství.

Média přistupují k fenoménu Trumpových voličů často s určitou mírou soucitu, ale i reprodukováním stereotypů a mýtů o „skutečném americkém dělníkovi“, přičemž často ignorují fakt, že pracovní třída se rychle mění – je stále mladší, více městská, různorodá a ženská. Naopak o podporovatelích Clintonové se téměř nepíše, ačkoliv ona získala více hlasů v lidovém hlasování.

Vznik „proti-pravdy“ by neměl být považován pouze za další konzervativní fenomén. Intenzita a iracionalita tohoto fenoménu jsou znepokojivé. Názory, které by dříve byly zcela odmítnuty, jako plochá Země nebo odmítání vakcín, jsou nyní prezentovány jako legitimní alternativní pohledy. Tím vzniká zdání, že věda je relativní a co si kdo chce, to je pravda. Tento stav vyhovuje vládnoucím elitám, například fosilnímu průmyslu, které tak mohou pokračovat ve své činnosti bez většího odporu.

Ve vzdělávání je důležité rozlišovat různé typy pravdy – faktickou, systematickou, morální i subjektivní. Právě ta poslední, založená na tom, co studenti vnímají jako pravdu o sobě, druhých a světě, je nejzranitelnější vůči manipulaci. Náhlý vzestup Trumpismu tyto pravdy zpochybňuje a narušuje na mnoha úrovních.

K pochopení této dynamiky je nezbytné si uvědomit, že boj o pravdu není jen o faktech, ale také o moci, identitě a morálních postojích. Pravda je používána jako nástroj, který má udržet nebo získat kontrolu, což vede k polarizaci společnosti, která je pak náchylnější k extremismu a destruktivním ideologiím. Udržování intelektuální integrity a kritického myšlení je tak klíčové nejen pro jednotlivce, ale i pro celé demokratické společenství.

Jak Alan Turing formoval základy počítačové vědy a umělé inteligence?
Jaký je význam hranic mezi životem a smrtí?
Jaké jsou hlavní výzvy a směry vývoje v oblasti ZnO nanostruktur pro ultrafialové fotodetektory?
Kdo je skutečně Clay Webb?