Clay Webb si nikdy nemyslel, že by byl v očích ostatních považován za zločince. Pro něj byl mužem, který vykonal, co bylo nutné, aby ochránil ty, na kterých mu záleželo. Ale někdy se osud obrátí proti nám, a to, co se stane, zanechá nevymazatelné stopy na naší pověsti.

Když Clay přistoupil k bezvědomému muži, který ležel na zemi, měl jasnou vizi. Měl v úmyslu mu ukázat, kdo je ve skutečnosti silnější, kdo má kontrolu. Zjevení jeho vlastní síly, to bylo, co ho hnalo. Jakmile však zůstal stát nad ním, a jeho oči se střetly s očima ženy, kterou právě zachránil, věděl, že něco zásadního se změnilo.

Jean Morgan byla krásná, a její smutek byl v tu chvíli zřejmý. Hněv, který se v ní schovával, by mohl být nebezpečný, pokud by vyšel na povrch. „To zvíře – to zvíře byl Clay Webb!“ řekla s takovým odporem, že to zaznělo jako odsouzení. V očích měla strach, ale také cosi, co si Clay nedokázal hned vysvětlit – něco, co mu říkalo, že ona a on nejsou tak odlišní, jak se na první pohled zdálo.

Ona byla mladá, stále nevinná, ale její duše byla formována těmi, kdo ji obklopovali. Někdo ji naučil nenávidět jméno Clay Webb. Kdo to byl? A jak dlouho se její myšlenky vznášely v tomto zoufalství? Co všechno jí bylo zatajeno?

Když se spolu vydali na cestu zpět k ranči, mezi nimi byla podivná, tichá přítomnost. Jejich ticho bylo naplněné otázkami a vzpomínkami, které už nemohly být zrušeny. Clay se rozhodl jít svou cestou, zůstat v pozadí, nechat její svět se srovnat s tím jeho.

V momentě, kdy Clay vstoupil do bunkhousu a byl přijat těmi muži, kteří tam seděli u stolu, zjevil se mu obraz celého světa, ve kterém existoval pouze zlo, zrada a neúprosnost. Sám si nebyl jistý, jak se ocitl na této cestě, ale jediné, co si pamatoval, bylo, že musí dělat, co je potřeba, a to i za cenu ztráty všeho.

Nikdo z těch mužů ho nepoznal, ale to, co věděl, bylo, že na ranči je jen jeden člověk, který má moc ovládat osud všech ostatních – a ten muž nebyl nikdo jiný než Morgan. Jak je možné, že on, Clay Webb, se stal součástí takového nevyzpytatelného světa?

Teď, když se vyrovnával se svou minulostí, s tím, co bylo a co teprve bude, jeho mysl neustále směřovala k Jean. Co jí měl říct? Jak se měl postavit k tomu, co bylo mezi nimi?

V jeho světě plném vzorců, kde každé slovo a každé gesto mohlo mít fatální důsledky, si Clay uvědomil jednu zásadní věc: někdy není možné upravit minulost, ale můžeš ovlivnit svou budoucnost.

Ale co bude s Jean? Jaký osud jí čeká, když bude dál vázána na minulost, kterou jí někdo vštípil? A co když je zrádce mezi nimi, někdo, kdo ji pouze zmanipuloval a použil její jméno, aby zničil vše, co bylo pro něj nebezpečné?

Bude Jean Morgan schopná odpustit nebo přijme, že její příběh je už dávno napsán?

Jak se ztrácí směr: Příběh o válkách, intrikách a osudech na divokém Západě

"Z toho, jak vypadá tvoje mule, to nevypadá na moc velkou válku," řekl. "Ale vidím, že jsi se měl fajn..." Clay odpověděl lakonicky, "myslel jsem, že jsi se s tím sám zasekl. Kde máš zbytek svojí střelnice?"

"Kluci tady," Jerry Dunn pokynul hlavou směrem k Modocům, "to zařídili. Zasadili mě jako figurínu, jak se říká, nějaké kameny a deky, myslím, že to tak bylo. Viděli si to, mysleli, že mám větší šanci přežít, když se bude věřit, že jsem mrtvý. Měli jste tam Peteho bratra, co čekal na tebe ve Steptoe, ale asi tě minul."

"Jak jsi věděl, že jsem tady?" zeptal se Clay.

"Protože," řekl stařík, "neměl jsi jinou možnost, kam jít. Když jsem přijel na prameny, ucítil jsem kouř, myslel jsem, že jsi to ty... No, ten žert, co tam byl, otevřel se a zabil mi mulu. Musel jsem ho zneužít, jak se dalo, a než zemřel, řekl, jak jsi utekl z ranče s dívkou. Když se Woodfinn dozvěděl, poslal ho krytí Lizzard Springs, i když si mysleli, že jsi zmizel na sever."

Všechno se zdálo nejasné a smíšené, a to, co mělo být plánem, se stávalo stále nejasnější. Když se Clay podíval na Modoc, kteří se teď smáli s širokými úsměvy, zůstával ve vzduchu pocit, že jejich část příběhu ještě nebyla ukončena. Časy se měnily a s nimi i jejich záměry.

Ve chvíli, kdy se Clay podíval na muže, kteří stáli před ním, a dívku, která stála těsně u něj, věděl, že všechno to, co se odehrávalo, vedlo k tomu, že je třeba něco dalšího vykonat. Osud, který se k nim přiblížil, už nemohl být změněn, ať se dělo cokoliv.

Co čtenář může vidět mezi řádky, je, že válečné konflikty a intriky nejsou jen o fyzickém boji, ale i o taktice, manipulaci a emocích, které se skrývají pod povrchem. Zde je důležité si uvědomit, jak se každá postava ve svých rozhodnutích navzájem ovlivňuje a jak minulost stále zasahuje do jejich současnosti. Na divokém Západě, stejně jako ve skutečném světě, se osudy lidí někdy uzavírají tam, kde si to nejméně přejí, a kde se zdá, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli.

Kdo je Don Riley a proč se ho bojí i jeho vlastní rodina?

Don Riley Rodriguez stál nad hrobem a rýpavě si zapálil cigaretu z kukuričného listu, zatímco Jim Driscoll hrabal hlínu do široké jámy. Ve tváři mu hrála ta pověstná hravá kamarádská póza, ale v očích se schoval jiný stín — něco zlověstného, co hraničilo s tichým hrdinstvím a šílenstvím. Přinesl s sebou kytaru a v hloubi duše nosil plán stojící na hraně frašky i tragédie: zpívat pod okny krásné haciendy, chytat růže do sombrera a pak — s medailemi, s mečem a s novými botami z Mexico City — nabídnout svůj meč prezidentovi. Slíbil si to nahlas, vroucně a trochu teatrálně; slib je však jenom tenká vrstva lakýrky na nespoutané touze po moci.

Byl to člověk, který si kupoval image jako oděv: medaile — Croix de Guerre s dvěma ratolestmi, Victoria Cross, italský a belgický kříž, dokonce i Iron Cross — připevněné na prsou s pýchou, jako by sám válku prodal ve výloze a koupil si v ní status. Přidal k tomu šavli ze salonu v Los Angeles, přitiskl patu k podpatku a čekal na uznání; když ho místo toho postihly rodinné intriky a starý, zuřivý šéf — jeho vlastní strýc, generál Diego Vicente y Buenaventura Maria de la Vaca — všechno vybouřilo.

Konflikt o peníze z kohoutích zápasů, krádeže koní, roztržky se zkorumpovanými pohlaváry — to vše se mísilo s vášní a rozpaky. Don Riley uměl být šarmantní i brutální; když generál snížil hlas a vyhrožoval, Riley odpověděl mečem, verbální urážkou, a nakonec rezignací z armády. Odešel, sesbíral své „hombrecitos“, slíbil vést „nejlepší armádu v Mexiku“ a v hlavě už měl ten den, kdy si získá paláce Chapultepec a balkóny plné señoritas. Mezitím se kolem šířily hlášky o vyvražděných mužích, o zrádcích, o Donu Diablovi — a o Tovichovi, černém řezníkovi s gringoskými zabijáky, který se objevil jako stín na obzoru.

Scéna bitvy, když nastala, nebyla ozdobou; bylo to drncání zadků koní, rozhazování kytary do jednoho kouta a rychlé vytáhnutí dvou Lugerů. „Příměří? Neexistuje,“ řekl Riley; jeho hlas byl jako struna napjatá k prasknutí. Jeho hrdost byla zranitelná a přitom místo uzdravení zrážela bližní — krajané umírali, zmizeli, nebo prodali své duše Donu Diablovi. A když se hlasy ke konci rozjížděly: „Směřovat přímo proti prasatům!“, bylo v tom všechno: pomsta, hamižnost, šaškárna a snaha o hrdinský vstup, který skončí buď triumfem, nebo krvavým koncem.