Typ Sarcomastigophora: Obecná charakteristika kořenonožců (Sarcodina) a příklady zástupců

Lekce 4,6. Biologie 7-9. třída
Přednáška. Typ Sarcomastigophora

Otázka 1. Obecná charakteristika podtřídy Sarcodina
Společným znakem pro všechny zástupce třídy Sarcodina je nahé plazmatické tělo, které však může být obaleno schránkou nebo mít různě uspořádaný vnitřní skelet. Protoplazma se skládá ze dvou vrstev: vnější, nebo ektoplazmy a vnitřní, tedy endoplazmy. Absence pevné membrány souvisí s výraznou, v různé míře, proměnlivostí těla sarcodin a s dalšími zvláštnostmi jejich organizace. Pseudopodie sarcodin nejsou pouze orgány pohybu, ale plní i funkci lovícího aparátu, zachycujícího kořist. Z hlediska výživy jsou sarcodiny typickými živočichy, kteří se živí bakteriemi, jednobuněčnými řasami a jinými mikroskopickými organismy. To souvisí s přítomností speciálních organel – trávicích vakuol. Sladkovodní sarcodiny mají speciální organely – kontraktilní vakuoly, které plní osmoregulační, vylučovací a dýchací funkce. Většina sarcodin žije v mořích, ale mnohé druhy jsou sladkovodní nebo půdní. Mezi améby jsou i druhy, které vedou parazitický způsob života.

Sarcodiny jsou rozděleny do dvou nadtříd:

1. Radiolaria (Actinopoda)

2. Rhizopoda (Kornenožky).

Radiolaria mají paprskovitě uspořádané pseudopodie, které jsou zpevněny skeletovými prvky, zatímco Rhizopoda mají pseudopodie rozmístěné méně pravidelně a postrádají vysoce diferencovaný vnitřní skelet.

Systematika
Typ Sarcomastigophora (Sarcomastigophora)
Podtřída Sarcodina (Sarcodina)
Nadtřída Rhizopoda (Kornenožky)
Třída Lobosea
Řád Amoebida (Améby)
Druhy:

• améba dysenterická (Entamoeba histolytica)

• améba střevní (Entamoeba coli)

• améba ústní (Entamoeba gingivalis)

Řád Testacea (Schránkové améby)
Druhy:

• Arcella vulgaris

• Difflugia sp.

Řád Foraminifera (Foraminiferové)
Druh: Polystomella sp.

Na povrchu těla améby je velmi tenká elastická membrána – plasmalemma. Díky své struktuře má plasmalemma dobrou propustnost pro vodu a plyny, a je prakticky úplně nepropustná pro organické a anorganické sloučeniny.

Cytoplazma améby se skládá ze dvou vrstev: ektoplazmy a endoplazmy, které nejsou mezi sebou zřetelně odděleny. Ektoplazma je vnější, světlejší a hustší vrstva, zatímco endoplazma má naopak vzhled zrnitější, tekutější vrstvy s mnoha trávicími vakuolami. Pohyb sarcodin se nazývá améboidní pohyb. Při formování a vyčnívání falešných nohou je za plasmalemmou nasměrován tok endoplazmy (tekutější), který se následně mění na ektoplazmu. Na opačné straně těla améby dochází k opačnému procesu přeměny ektoplazmy na endoplazmu. Dnes existují dvě hlavní hypotézy vysvětlující podstatu améboidního pohybu: hypotéza toku pod tlakem a hypotéza kontrakce přední zóny (jak je popsáno výše). Koncentrace rozpuštěných organických a anorganických látek v těle améby je vyšší než v okolním prostředí, a proto na základě zákonů osmozy, voda proniká do cytoplazmy améby. Pokud by voda nebyla z těla zajištěna, améba by praskla z nadbytku vody, která by neustále pronikala do cytoplazmy.

Funkci regulace osmotického tlaku plní periodicky vznikající organela ve formě světlé bubliny – kontraktilní vakuoly. Jakmile kontraktilní vakuola dosáhne určité velikosti, přiblíží se k plasmalemmě a prostřednictvím jejího prasknutí vypustí svůj obsah do vnějšího prostředí. U většiny mořských améb kontraktilní vakuoly chybí, protože intracelulární osmotický tlak je nižší než tlak okolního prostředí. Kromě osmoregulační funkce plní kontraktilní vakuola i funkci vylučovací a dýchací. Vylučovací funkce spočívá ve vyvedení odpadních produktů metabolismu spolu s nadbytkem vody. Dýchací funkce souvisí s příjmem kyslíku rozpuštěného ve vodě.