Jak Costa Rica přistoupila k závazku o uhlíkové neutralitě: Případová studie

Závazek Costa Riky stát se uhlíkově neutrální byl vyhlášen v roce 2007 a okamžitě přitáhl pozornost mezinárodního společenství. Tento krok byl vnímán jako symbolický závazek, který měl ukázat vůli země čelit klimatickým změnám. Nicméně, jak ukazuje analýza zkušeností a názorů různých aktérů, samotný závazek měl širší a hlubší důsledky než se na první pohled zdálo.

Na druhé straně, Ignacio, bývalý ministr životního prostředí, vyjádřil počáteční kritiku vůči závazku uhlíkové neutrality, označující ho za nezodpovědný, protože podle něj ministerstvo nemělo k dispozici dostatečná data, simulace nebo plány, jak tento cíl skutečně dosáhnout. Nicméně, když mluvil o dopadech tohoto závazku během své práce na ministerstvu životního prostředí (MINAE), jeho pohled na závazek se změnil. Uvědomil si, že závazek „vytvořil mentalitu“, kdy o něm začali mluvit nejen politici, ale i podniky a celá veřejnost. Tato změna vnímání byla pro něj klíčová, protože když byl na ministerstvu, měl možnost využít tohoto nového momentum pro prosazování politiky snižování emisí. Nakonec se ukázalo, že i symbolická povaha původního závazku měla hlubší pozitivní dopad v podobě mobilizace různých sektoru a aktérů v oblasti klimatu.

Ve zcela jiném světle se ukázala situace v oblasti těžby, kde došlo k uvolnění moratoria na těžbu v ekologicky citlivých oblastech, například na zlatonosných ložiskách v oblasti Las Crucitas. Tato změna se setkala s ostrou kritikou z ekologické a občanské společnosti, přičemž někteří vnímali tento krok jako symbolické porušení ekologických zásad ve prospěch rychlého ekonomického zisku. Ačkoliv se to může zdát jako přímý rozpor, tento moment odrážel napětí mezi potřebou ekonomického růstu a udržitelného rozvoje v kontextu globální krize.

I když Costa Rica zatím nedosáhla plné uhlíkové neutrality, závazek, který byl přijat, měl významný dopad na formování vnitřní politiky a přístup k klimatickým otázkám. Tento proces vytvářel nový rámec pro spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem, což vedlo k větší angažovanosti jak ze strany podnikatelů, tak i občanských organizací. Důležitým faktorem bylo i to, že se do těchto procesů zapojili nejen ekologové, ale i podnikatelé a vláda, což poskytlo nový prostor pro ekologické inovace a rozvoj nových udržitelných řešení.

Tento závazek tedy nejen odrážel odhodlání Costa Riky, ale také ukázal, jak může být symbolické politické gesto impulsem pro skutečnou změnu a iniciování hlubších změn v celé společnosti, které mají potenciál ovlivnit i ekonomické a politické procesy.

Jak sociální a ekonomické nerovnosti ovlivňují klimatické politiky a udržitelnost v Kostarice?

Rostoucí sociální a ekonomické nerovnosti v Kostarice mají vážné důsledky pro schopnost země prosazovat účinné environmentální politiky a dosahovat cílů klimatické mitigace. Zatímco v minulosti byla Kostarika známá svým relativně stabilním politickým prostředím a ochotou investovat do veřejného dobra, rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými změnily tuto dynamiku. Ztráta společného zájmu elit investovat do veřejného blaha vedla k oslabování dobré správy a zvyšujícím se úrovním korupce. V tomto kontextu jsou politická rozhodnutí, která by měla přinést prospěch celé společnosti, čím dál více považována za zbytečná a neefektivní.

Významným faktorem, který tento problém zhoršuje, je turismus, který měl v minulosti redistribuční účinky na společnost, podobně jako kávový průmysl. Nicméně, jak se Kostarika posunula od zemědělské ekonomiky k ekonomice zaměřené na služby, redistribuční účinky turismu se výrazně ztratily. Turismus se stále více zaměřuje na bohaté turisty ze severní polokoule, zatímco místní obyvatelé zůstávají mimo hlavní ekonomické výhody tohoto sektoru. Mnoho turistických destinací dnes patří nadnárodním korporacím, což vede k koncentraci bohatství v rukou několika málo hráčů, místo aby došlo k jeho rovnoměrnému rozdělení mezi širokou veřejnost.

Region Guanacaste, známý svou turistickou infrastrukturou, je příkladem této situace. Zatímco investice do turistických projektů přinášejí bohatství do této oblasti, místní obyvatelé, zejména ti, kteří nemají přístup k turistickým plážím a infrastrukturám, jsou z těchto výhod vyloučeni. Neoliberální politika, která tlačí na přijímání zahraničních investic, pouze prohlubuje tuto sociální a ekonomickou vyloučenost, kdy bohatí turisté z globálního severu dominují místnímu trhu.

Tato sociální exkluze však není ojedinělým jevem. Počínaje devadesátými lety se stále více skupin, zejména chudší Costa Ricané, ocitli mimo dosah příležitostí, které nabídla ekoturistika. Přístup k ekologickému turismu, který byl původně považován za mechanismus udržitelného rozvoje, se dnes omezuje na menší a privilegovanější skupiny. Tento proces vyloučení vedl k posílení ekonomických a environmentálních napětí v zemi.

Chceme-li tuto situaci změnit, je nezbytné zvýšit místní vlastnictví turistických destinací. Tento krok by pomohl přerozdělit ekonomické výhody turismu a umožnil širší zapojení obyvatelstva do ekoturistických aktivit. Pouze tak lze znovu naplnit původní cíl ekoturistiky – být nástrojem pro udržitelný rozvoj. Na cestě ke změně musí být všechny části společnosti – nejen privilegovaní – zapojeny do rozhodování a vytváření politiky.

Zvýšení inkluzivity a rovnosti musí být základem jakékoliv klimatické politiky, která bude skutečně účinná. Jenom tehdy, když budou ve všech oblastech společnosti zajištěny rovné příležitosti, vznikne elita, která bude schopna přistoupit k problémům změny klimatu s vědomím, že je nezbytné přijetí politiky a vytvoření institucí podporujících klimatickou mitigaci. V Kostarice je tento instinkt stále přítomen, ale musí být aktivně podporován.

Plán dekarbonizace z roku 2018, který se zaměřil na zahrnutí lidských práv, genderové rovnosti a role původních obyvatel, je příkladem pozitivního kroku, ale slova musí být následována konkrétními činy. Pokrok, jak ukázala i situace kolem krizí spojených s těžbou zlata v Crucitas, závisí na politické podpoře a vůli přijímat legislativní kroky, které budou chránit veřejné dobro a zajistí udržitelnost pro budoucí generace.

Je také nezbytné, aby z globálního společenství přišla podpora pro dosažení těchto cílů. Mezinárodní spolupráce a sdílení zkušeností mohou být klíčové pro to, aby se z Kostariky stala pozitivní výjimka, která prokáže, že spravedlivější společnost je schopna efektivně řešit klimatickou krizi. Bez globálního tlaku na udržitelné politiky se však klimatická krize pravděpodobně nezastaví.

Jak rychlé rozhodování v otázkách změny klimatu závisí na roli zelené elity?

Klimatické změny jsou fenoménem, který neovlivňuje pouze přírodní prostředí, ale má také zásadní dopad na způsob, jakým vlády, elity a jednotlivci přistupují k otázkám ochrany životního prostředí. Jedním z faktorů, který výrazně ovlivňuje rychlost a efektivitu rozhodování v oblasti mitigace a adaptace na změny klimatu, je velikost a struktura rozhodovacích elit v jednotlivých státech.

Dalším faktorem, který urychluje rozhodování, je rodinné propojení členů elity. Pokud jsou klíčoví rozhodovatelé z jedné rodiny, rozhodnutí o mitigaci změny klimatu mohou být přijímána ještě rychleji, což může mít jak pozitivní, tak negativní důsledky. V menších státech s rodinnými vazbami mohou být rozhodnutí efektivnější, ale také mohou být podřízena zájmům konkrétní skupiny, což může vést k tendenci ignorovat širší veřejný zájem.

Pokud jde o adaptaci na změny klimatu, v Costa Rice, zemi, která se aktivně podílí na mezinárodním klimatickém dialogu, byla klima adaptační politika dlouho opomíjena. Příběh Humberta, který pracoval na klimatických plánech v 90. letech a který se podílel na mezinárodních jednáních, je výmluvným příkladem. Navzdory tomu, že Costa Rica byla jednou z prvních zemí, které se zaměřily na mitigaci, tedy na snižování emisí, problematika adaptace na změny klimatu zůstávala na okraji zájmu. To, co Humberto zdůraznil, bylo, že i když byla mitigace klimatických změn kladena na první místo, neexistoval komplexní plán pro adaptaci. Teprve v roce 2018, po dlouhých letech, kdy se země soustředila na opatření proti emisím, Costa Rica konečně zveřejnila svůj první národní plán adaptace na změny klimatu.

Adaptace na klimatické změny však není pouze otázkou politických rozhodnutí. Jak ukázal hurikán Nate v roce 2017, který způsobil škody v řádu stovek milionů dolarů a měl fatální následky na infrastrukturu a zemědělství, dopady i relativně slabých klimatických událostí mohou být devastující. Takovéto události poukazují na nutnost připravenosti státu na různé klimatické jevy, které mohou mít dlouhodobé důsledky nejen pro ekonomiku, ale i pro veřejné zdraví a sociální stabilitu.

Důležitost adaptace na klimatické změny je však stále nepochopena v mnoha zemích, včetně Costa Riky. Jak upozornil bývalý ministr životního prostředí Samuel, vnímání klimatické adaptace je vnímáno pozitivně, ale samotná realizace politiky adaptace naráží na praktické a ekonomické překážky. Hlavní důvod, proč se země stále soustředí na mitigaci, spočívá v přesvědčení, že snižování emisí je nevyhnutelný krok, který přináší výhody nejen pro danou zemi, ale i pro celý globální ekosystém.

Je také nutné si uvědomit, že klimatická spravedlnost a financování klimatických projektů hrají v tomto procesu klíčovou roli. Rozvinuté státy, které historicky nesou největší odpovědnost za klimatickou krizi, by měly poskytovat dostatečné finanční prostředky pro podporu adaptace ve zranitelných zemích. V roce 2009 byla přislíbena částka 100 miliard dolarů ročně pro financování klimatických změn, z čehož pouze 20 % bylo určeno na projekty zaměřené na adaptaci, zbytek šel na mitigaci. Tato nerovnováha v alokaci financí brzdí schopnost zemí, jako je Costa Rica, rozvíjet adekvátní adaptační opatření.