Schopnost čelit nepříjemným pocitům a obtížným myšlenkám bez zbytečného boje s nimi představuje klíčovou dovednost nejen v terapii, ale i v běžném životě. Pro terapeuta je nezbytné zůstat v kontaktu se svými vlastními hodnotami, jak v profesní, tak osobní rovině. Když se setkává s náročným klientem, pomáhá připomenutí většího smyslu práce – podpory druhých v překonávání těžkostí a vlivu, jaký má jejich zlepšení na širší okolí. V dnech, kdy je vše obtížné, je užitečné pamatovat si i na jiné zdroje smyslu mimo terapeutickou praxi.

Integrace hodnot do léčebného procesu, například v rámci ACT (Acceptance and Commitment Therapy), nabízí silný nástroj pro vedení klientů k tomu, aby si uvědomili, co je pro ně skutečně důležité. Hodnoty nejsou cíle, které lze splnit a odškrtnout – jsou spíše jako směrnice na kompasu, jež ukazují, kam chceme v životě směřovat. Například hodnota rodiny nikdy nekončí jako splněný úkol; jde o neustálou cestu budování a udržování vztahů.

K dosažení hodnot však potřebujeme konkrétní, měřitelné cíle, které nás posunou směrem k nim. Tyto cíle mohou během života měnit podobu v závislosti na okolnostech, ale bez jasných hodnot by ztratily svůj význam a směr. Terapeuti by měli být obzvláště opatrní, aby nevnucovali klientům své vlastní hodnoty nebo ideály, protože každý člověk vychází z jiného kulturního, rodinného a životního kontextu. Jejich úkolem je vést klienty k objevování vlastních hodnot, které mohou být i velmi pokorné, třeba jen trávení více času s rodinou, což může mít hluboký dopad na jejich životy a okolí.

Mnozí klienti mívají problém rozlišit mezi pravidly, která jsou jim vnucena společností nebo rodiči, a skutečnými hodnotami. Hodnoty by měly vycházet z vnitřního pocitu „chci více tohoto ve svém životě“, nikoli z pocitu povinnosti či očekávání druhých.

Existuje deset hlavních kategorií hodnot, které lze využít jako nástroj k objevování těch vlastních. Mezi nejčastější patří rodinné vztahy, partnerské vztahy, rodičovství a přátelství, které tvoří první čtyři oblasti, a představují základ pro většinu lidí. Pro některé jsou stěžejní kariéra, vzdělání, osobní růst či volný čas a zábava – což je oblast, která bývá často opomíjena. Mnoho lidí zapomíná na to, co je pro ně zábava, nebo považují volný čas za něco, co přijde až po splnění všech povinností, což často vede k vyhoření a ztrátě radosti ze života.

Důležitou, a přesto často tabuizovanou, oblastí je spiritualita. Ta může mít široký význam – od náboženských přesvědčení po fascinaci vědou a existencí samotnou. Spiritualita dává životu hlubší smysl a může být pro mnohé klíčovým zdrojem inspirace a naděje.

Další kategorie hodnot souvisí s občanstvím, péčí o životní prostředí a komunitu – s pocitem příslušnosti k něčemu většímu než jsme my sami. Poslední kategorií jsou hodnoty týkající se zdraví a fyzické pohody. Zde je důležité rozlišovat, zda lidé cvičí a pečují o své tělo z opravdové radosti a energie, nebo jen z pocitu povinnosti.

Při úzkosti může mysl snadno přesvědčit, že nic nemá smysl, protože jsme zahlceni problémy a strachem z možných selhání. Je proto zásadní znovuobjevit své hodnoty jako zdroj radosti, naplnění a životní energie, které překonají úzkost a beznaděj.

Jak můžeme pracovat s traumatem a jeho reakcemi pomocí všímavosti a přijetí?

Můžeme jednoduše říci: „Zdá se, že právě prožíváš silnou reakci. Vím, že jsi toho už hodně zažil. Co teď pozoruješ?“ Tímto způsobem ukazujeme, jak zůstat přítomní s nepříjemnými reakcemi, aniž bychom je potlačovali nebo se jim vyhýbali. Práce s traumatem však vyžaduje odborné vzdělání a pečlivý přístup. Na jedné konferenci jsem byl tázán, zda všímavost nemusí trauma zhoršit. Odpověděl jsem, že ano, zvláště na začátku, protože se teď věnuje větší pozornost tomu, co je přítomné, zatímco lidé s traumatem se roky vyhýbali konfrontaci s těmito pocity. Jeden účastník potvrdil, že jeho klient s PTSD se při jakékoli zmínce o traumatu rozruší, takže raději téma změní. Vidíme tak, jak i terapeut může být zatažen do začarovaného kruhu vyhýbání.

Na druhé straně se někteří klienti mohou být příliš rychle vystaveni svým traumatickým zážitkům, což může být velmi nebezpečné. Jeden veterán z Vietnamu mi vyprávěl o zkušenosti s necertifikovaným terapeutem, který se rozhodl inscenovat psychodrama přímo z jeho válečných zkušeností. Výsledkem byla dramatická flashbacková reakce a agrese vůči terapeutovi, což jasně ukazuje, že takový přístup může ublížit.

Novější výzkumy ukazují, že není nutné se nutně vracet k detailům traumatu. Důležitější je, jak se člověk naučí vztahovat k automatickým myšlenkám a emočním reakcím, které trauma vyvolalo a které se „zasekly“ v jeho vědomí. Přibližně 70 % lidí zažije v životě závažné trauma, ale jen asi 7 % z nich rozvine PTSD se symptomy trvajícími déle než měsíc. Rozdíl mezi těmi, kdo se zotaví, a těmi, kdo trpí dlouhodobě, často spočívá v tom, zda člověk uvízne ve vzoru boje, odporu a vyhýbání se, nebo zda dokáže přijmout realitu a začít budovat nový život podle svých hodnot.

Trauma může vést k omezenému životu, kdy se důležité hodnoty zdají být méně podstatné, protože hlavní náplní života se stává vyhýbání a boj. Není však v žádném případě vina oběti, že uvízla v minulosti. Naopak, cílem terapie je pomoci lidem postavit se k životu tak, aby z něj mohli opět čerpat smysl a radost.

Výzkum resilience a posttraumatického růstu ukazuje, že někteří lidé mohou díky traumatu vyrůst a stát se silnějšími. Tento proces je založen na vytváření nového významu ze zkušeností, nikoli na popírání či potlačování bolesti. Je třeba však být velmi opatrný v komunikaci s klienty a nepředkládat růst jako nevyhnutelný výsledek utrpení, protože taková tvrzení mohou být pro klienty zraňující.

Příklad veterána, který si neustále všímal možného nebezpečí v místnosti, ukazuje, jak důležité je validovat a respektovat jeho reakce. Jeho schopnost být pozorný mohla zachránit život jemu i jeho spolubojovníkům. Problémem není samotné vnímání nebezpečí, ale spíše to, co s těmito vjemy dělá dál – jak se v nich ztrácí a vyhýbá důležitým činnostem a vztahům. Terapeutická práce spočívá v naučit klienta být si vědomi svých pocitů bez zacyklení se v nich, a přesto jednat podle svých hodnot a přání.

Přijetí a všímavost nejsou o potlačování emocí či myšlenek, ale o schopnosti je pozorovat, uznat jejich přítomnost a nevynucovat si kontrolu. Takové přijetí umožňuje klientům přestat bojovat s vlastními reakcemi a místo toho se s nimi učit žít. Když terapeut modeluje tuto schopnost přijetí, ukazuje klientovi, že i nepříjemné emoce a vzpomínky mohou být součástí života, která neznamená konec nebo ztrátu naděje.

Terapeuti často obávají, že práce s traumatem způsobí u klientů výbuch emocí. Je pravda, že když se klienti začnou otevírat svým pocitům, mohou tyto emoce působit intenzivněji, protože byly dlouho potlačovány. Práce však spočívá v tom, že pomáháme klientovi přejít od obsahu těchto emocí k procesu jejich prožívání – učíme je, jak si všimnout a nechat emoce být, aniž by je pohltily.

Důležité je nezaměřovat se na nutnost „vyléčit“ nebo odstranit trauma samotné, ale na rozvoj schopnosti žít plnohodnotný život přes bolestivé vzpomínky a pocity. Skutečná svoboda spočívá v přijetí reality, kterou nelze změnit, a v rozhodnutí, jak s tímto vědomím nakládat nyní.

Jak provést integrovanou analýzu zatížení (ILA) pro plovoucí větrné turbíny na moři?
Jaký je skutečný plán Andyho Clausena?
Jak efektivně překonat strach a určit strategický rozsah své advokacie?