Když jsme dorazili do Samarry, města, o kterém Salim tak nadšeně vyprávěl, nic z toho, co jsem si představovala, se neprojevilo ve skutečnosti. Místo vzrušení a intrik uvnitř zakázaných palácových zdí nás uvítala zcela odlišná atmosféra. Trhy Samarry byly vybledlé a postrádaly tu pulzující energii, která je vlastní jiným městům. Široké, zaprášené ulice protínaly rozsáhlý prostor osady, jejíž část byla uspořádána do dokonalých mřížek. Dům za domem vypadal stejně jako jeho soused, jako by každý byl odlité z téže formy. Byly to skromné příbytky tureckých vojáků kalifa, kteří sem přišli sloužit pod jeho vládou.

Byli jsme v Samarře, abychom zde dodali luxusní zboží z Sýrie: meruňky plněné mandlemi, skleněné nádoby z Blízkého východu, jemné hedvábí z Aleppa a stříbrné výrobky z Damašku. Po cestě jsem se zamyslela nad výzdobou prvního domu, do kterého jsme vstoupili. Tehdy jsem se příliš nezaměřila na detaily, ale teď mi bylo jasné, že něco bylo jinak. Jaký rozdíl mezi tím, co jsem pocítila, když jsem si prohlížela stěny dříve, a tím, co jsem právě zažila.

V předchozím domě moje prsty vklouzly do vyřezaných drážek, které vytvořili řemeslníci. Cítila jsem každou dírku vyvrtanou na povrchu. Přemýšlela jsem, zda bych je dokázala nakreslit pouze podle paměti pohybů mých rukou po stěně. Když jsem se soustředila na nový povrch omítky, pocítila jsem, jak jsou tyto nové linie hladké a plynule se spojují, jako okraje otevřené knihy nebo vlny na břehu moře. I když byla omítka nehybná, měla jsem pocit, že je neustále v pohybu, nikdy zcela vyvážená.

Prudké vyrušení z této úvahy přišlo ve formě hněvivé výtky od muže pod bílou čepicí. Vzpomínám si, že jsem se cítila zahanbená, když jsem si uvědomila, že jsem si omylem znečistila panel na stěně. Muž mě pak vedl po domě a ukazoval mi další podobně vyzdobené místnosti. Když jsem se ho ptala na význam těchto podivných vzorců, odpověděl s úsměvem, že jde o nové módní trendy, které jeho pán přijal, protože je viděl v palácích kalifa. Změna stylu a způsobu vyjádření byla viditelná, ale výklad tohoto nového umění stále zůstal záhadou. Vzory na stěnách připomínaly živé tvory, rostliny, vlny, ale vše bylo zahaleno do mystického závoje, který se měnil podle úhlu pohledu a denní doby.

Samotná města, jako je Samarra, vyvolávají otázky o pravé podstatě jejich existence. Velkolepé paláce a monumenty mohou být působivé, ale pod povrchem může chybět stabilita. Zvláštní je, jak tato města, i přes svou ohromující architekturu, mohou působit neuvěřitelně pomíjivě. Důkazem toho jsou velké, otevřené prostory, jako jsou ulice a náměstí, které se mohou snadno stát opuštěnými, pokud jednou zmizí zájem těch, kdo je stavěli.

Ve srovnání s touto atmosférou, Qayrawan, o několik let později, poskytuje jiný pohled na městskou strukturu a náboženský význam. Když jsem poprvé vstoupila do modlitebny Velké mešity Qayrawan, stála jsem v srdci prostoru, kde stály sloupy ve všech směrech. Každý sloup měl jiný odstín, některé byly šedé, jiné modré, některé až purpurové. Společně vytvářely dojem, jako bych se ocitla v lese, kde stromy mají svůj vlastní řád, ale zároveň vnášejí zmatení, když se na ně podíváte z jiného úhlu. Tento prostor, zcela odlišný od otevřenosti Samarry, ukazoval sílu přírody, jak ji umění přetváří do náboženského vyjádření.

Modlitební prostor v Qayrawanu, stejně jako ty v Samarre, vyvolává otázku, jak zůstává propojení mezi lidským vnímáním a duchovním světem, když jsou formy a linie v architektuře záměrně zmatené nebo nejednoznačné. Jak vyjádření ve formě vysoce stylizovaných symbolů, které nelze jednoznačně rozklíčovat, otevírá prostor pro božské tajemství, které zůstává skryté?

Je důležité si uvědomit, že architektura nejen odráží duchovní vizi doby, ale také zůstává klíčem k pochopení kulturní identity a její evoluce. Tato města nejsou jen fyzickými prostorem, ale i obrazem změny, která se v nich odehrává. V Samarre a Qayrawanu se proplétají různé podoby náboženského umění a architektury, které ve své podstatě vyjadřují jak velkolepost, tak i pomíjivost lidských snah.

Jak se měnila kultura a umění v islámském světě v období nástupu Mongolů?

V období, kdy Mongolové vtrhli do Persie, se kultura a umění této oblasti změnily až k nepoznání. S příchodem nových vládců se stala záznamová činnost nejen otázkou uchování minulosti, ale i snahou o zajištění moci a prestiže nového režimu. I když Mongolové zpočátku přistupovali k islámskému světu s určitou mírou rozpaků, brzy si uvědomili, že porozumění kulturnímu a historickému dědictví Persie je klíčové pro správu jejich rozsáhlého impéria. V tomto kontextu se začal rozvíjet projekt, jehož cílem bylo vytvořit světové dějiny ve formě obrovské kroniky – Jamiʿ al-Tawarikh.

Tento ambiciózní projekt byl veden Rashidem al-Dinem, který byl nejen administrátorem, ale i významným intelektuálem své doby. Jeho knihovna v Tabrízu se stala centrem kulturního života, kde se shromažďovaly knihy, rukopisy a různé historické záznamy z celého známého světa. Byla to snaha nejen o uchování vědomostí, ale i o zajištění kulturní dominance v nové, silné říši. K tomu přistupovala i poptávka po uměleckých dílech, které by vizuálně doprovázely texty a podpořily jejich hodnotu. Významnou roli v tomto procesu hráli malíři, kteří se dostali do kontaktu s novými technikami a tématy, jež vyžadovaly jejich kreativitu a představivost.

V tomto kontextu se však malíři ocitli před výzvou, která nebyla vůbec jednoduchá. Jak vytvořit umělecké zobrazení událostí, které pokrývají celé lidské dějiny, od počátků světa až po současnost? Jak vizualizovat příběhy, které jsou často součástí náboženských tradic, a přitom zachovat úctu k těmto tradicím? Malíři v Tabrízu museli čelit této výzvě, přičemž často čerpali z cizího kulturního dědictví. K tomu pomohli i vzácné rukopisy, které byly zajištěny během cest, jako například byzantské svaté knihy, které sloužily jako inspirace pro ilustrace biblických postav a příběhů.

Pro umělce to byla doba velkých změn, kdy se museli přizpůsobit novým požadavkům a vizuálním normám, které nebyly běžné v jejich předchozích zkušenostech. Ačkoliv byli zvyklí na ilustrování zvířat nebo rostlin, nikdy předtím se nezabývali zobrazováním historických událostí s tak širokým záběrem. K tomu, aby si poradili s touto výzvou, si museli přizvat nové metody a styly, někdy až od jiných kultur.

Důležitým momentem této kulturní revoluce byla také spolupráce mezi různými náboženskými a kulturními okruhy. Vznikla syntéza různých kulturních tradic, která vedla k tomu, že umění, literatura i historie byly často propojeny s náboženskými příběhy a symboly. V tomto smyslu se islám a křesťanství, spolu s perskou tradicí, staly součástí společného kulturního prostoru. Například ilustrace, které zobrazovaly biblické postavy jako Mojžíše nebo Jonáše, byly používány i v muslimských rukopisech. Tento fenomén ukazuje, jak umění může sloužit nejen k vyjádření náboženských pravd, ale také jako nástroj pro spojení a porozumění mezi různými kulturami.

Je třeba si však uvědomit, že tato kulturní výměna nebyla bez problémů. V mnoha ohledech došlo k napětí mezi tradicemi a novými vlivy. Zatímco některé oblasti byly ochotné přijmout novinky, jiné se s nimi potýkaly s obavami. Tato doba přechodného období byla složitá, ale přinesla i mnohé inovace, které v budoucnu utvářely obraz islámského světa.

Význam tohoto období je neocenitelný, protože ukazuje, jak umění a kultura mohou být nástrojem pro uchování historie a zároveň pro její transformaci. Procesy, které byly zahájeny v Tabrízu, mají trvalý dopad na vývoj světového umění a myšlení. V současnosti můžeme tyto změny vnímat nejen jako historický moment, ale také jako příklad toho, jak kulturní výměna může obohatit a obohacovat nejen jednotlivce, ale i celé národy.

Jaké tajemství ukrývá umění a řemeslo ve stínu politických intrik?

Skleněné nádobky, zabalené do trojic a ukryté v jemné slámě, se jemně vynořily z tajemství starých dílen. Otec je vytáhl z jejich úkrytu, opatrně je oddělujíc jednu od druhé. Byly pokryté jemnými vzory červeného smaltu, které tvořily vinuté stvoly, listy a květy. Skvrny živých barev tančily po jejich hladkých površích. "Doufám, že vás uspokojí?" řekl otec. "Cestovatelé je mají rádi, protože se tak hezky vejdou do sebe. V našem sklářském podniku v Aleppu jsme jich vyráběli spoustu. Když jsem byl mladý, lákali mě do Káhiry sliby bohatství – vyrábět nejkrásnější předměty pro sultány a prince – ale moje srdce patří Sýrii. Kromě toho tito velcí muži v Káhiře často zapomínají platit své účty, a pak si lámete hlavu, jak nakrmit rodiny."

Ačkoliv muži, kteří dnes rozhodují o osudu těchto skvostů, často zapomínají na platby a odměnu za svou práci, jejich díla přetrvávají. Tato skleněná nádoba, která se snad stane součástí nějaké arabské knihovny, ožije světlem, stejně jako jeden z lampových svítidel, na nichž se objevují verše, jež jsou vtělením posvátné pravdy.

Za těmito lampami, které září náboženským poselstvím, je skrytá trpká realita řemeslníků, kteří jsou vykořisťováni, kteří, i když vytvářejí umění a řemeslo pro nejslavnější mecenáše světa, musí čelit podvodníkům a nezodpovědným správcům. Jeden z těchto mistrů, zvaný muʿallim, se s námi podělil o svoje trápení. "Je to nejlepší práce, jakou jsme kdy vytvořili," řekl, "ale to nás může také zničit." Tato slova skrývají těžkost každodenního života, kdy práce není vždy odměněna včas, a kdy výnosy z drahocenných děl často končí v rukou těch, kteří jsou od nich nejvzdálenější.

Politika a mocenské intriky, které se odehrávají za zdmi velkých paláců, mohou zhatit i ty nejintrikovanější plány. Mistr vyprávěl o svých zkušenostech s Abu Zaydem, správcem stavby, který slíbil mnohé, ale nikdy neplnil své závazky. Jak se ukázalo, jejich laborování na stavbě sultánského památníku nakonec mohlo skončit v zapomnění. Sultán zemřel, a s jeho smrtí byla ztracena i stabilita. Avšak Salim měl jiný názor. "I když sultán zemře, jeho budovy často přetrvávají. Nový sultán nikdy nenechá započatou stavbu nedokončenou. Ať už je to mešita nebo hrobka, takový projekt musí pokračovat, neboť je to součást víry a kultury."

Jediné, co zůstávalo, byla naděje, že práci nakonec někdo zaplatí, byť ne všechny záměry vycházely podle plánu. Mistr sklářství tak odcházel s vědomím, že jeho skleněná díla budou možná jednoho dne naplněna světlem, ale že i tato díla zůstanou ve stínu politických a ekonomických zvratů.

V jiném koutě světa, v Granadě, se pak setkáváme s Ibn Khaldunem, známým učencem a filozofem. I on žije ve stínu politických zvratů a nástrah mocenských her. Jeho příběh nás přivádí k zamyšlení nad tím, jak historie a vědění jsou často ve vleku politiky, jak někdy i ti největší myslitelé čelí těžkostem, které nemohou ovlivnit. Jeho životní příběh je příkladem člověka, který se i přes všechny nástrahy rozhodl věnovat studiu a filosofii, ale vždy zůstal zasažen vnějšími faktory.

Ibn Khaldun s námi sdílí smutek nad tím, jak neustále zasahují politické intriky do osobního života, jak politické pozice a odhodlání mohou změnit osud jednotlivce. "Lidský osud je tak často závislý na těch, kdo mají moc. Bez ohledu na to, jaké znalosti nebo ctnosti máte, vaše místo v tomto světě může být zcela ovlivněno těmi, kdo mají v rukou rozhodující sílu." Místo klidu a intelektuálního rozjímání je tak stále větší zátěž zpolitizovaného světa, který neustále ovlivňuje životy těch, kteří se rozhodli vzdát prospěchu světa, aby se věnovali tomu vyššímu – vědění.

Mistr a učenec se stávají postavami v složitém ději, kde umění, vědění, politika a ekonomika stále spoluvytvářejí svět. I přes všechny problémy a neúspěchy těchto lidí je jasné, že jejich díla, ať už jsou to lampy nebo myšlenky, přetrvají. Ačkoli je mnohdy ohrožují vnější faktory, tyto elementy nezmizí – i když cesta k jejich uznání a ocenění může být plná překážek.

Estetické dimenze arabského písma na konci sedmého století

V roce 695, v době vlády chalífy ʿAbd al-Malika (685–705), došlo k zásadní proměně v designu islámských mincí. Dříve byly islámské mince kopiemi stříbrných drachm sasanovské dynastie z Iránu a byzantských měn, přičemž jediné změny spočívaly v přidání arabských nápisů. Na těchto mincích, především na arabských-byzantských kopích, stále zůstaly kříže na hlavách a koule, které drželi byzantští císaři. Tento přechod od imitací k originálnímu designu je pozoruhodný nejen v numismatice, ale i v širším kontextu vývoje islámské vizuální kultury. Nejvýznamnější změna, která přišla ve druhé polovině sedmdesátých let sedmého století, byla úplná absence obrazů na mincích – na místo nich se objevily pouze náboženské nápisy v arabštině.

Náboženské nápisy a absence obrazů se staly důležitým znakem umění raného islámu, který zdůrazňoval duchovní dimenzi nad světskými symboly. Tento přechod také odrážel změny v náboženské a politické atmosféře tehdejšího islámského světa. S tímto přístupem se neomezovalo pouze na numismatiku, ale ovlivnilo to i další oblasti, včetně architektury a malby. Jedním z příkladů tohoto vývoje je výzdoba Velké mešity v Damašku, která byla postavena za vlády chalífy al-Walida I. (705–715). Mosaiky, které zdobily tuto mešitu, představovaly nejen bohatství a moc, ale i náboženské symboly, které byly pečlivě vybrány, aby odrážely ideály islámu.

V Damašku byly na horní části třech arkád, na fasádě modlitebního sálu a v interiéru místností umístěny slavné mozaiky, které dnes tvoří základ pro studium umění raného islámu. Mosaiky, jakými jsou například panel Barada, ukazují výjevy, které mohou být interpretovány jako zobrazení ráje před Dnem zmrtvýchvstání (yawm al-qiyama). To vše ukazuje, jak se rané islámské umění snažilo o vytváření vizuálních reprezentací, které nebyly vázány na tradiční byzantské nebo sasanovské symboly, ale na nové, specificky islámské kulturní a náboženské hodnoty.

V palácích Umájjovců, jakým je například Qusayr ʿAmra v Jordánsku, můžeme také pozorovat specifické znaky tohoto období, kdy se islámské umění začalo výrazně odlišovat od starších tradic. Nástěnné malby v těchto palácích často zobrazovaly postavy v akrobatických pozicích, ale i nahé nebo polonahé ženy. Tato umělecká díla mají nejen estetickou hodnotu, ale také politický a ideologický podtext, protože některé z nich zmiňují významné postavy tehdejšího světa, včetně byzantského císaře, sasanovského krále a dalších evropských monarchů.

Zajímavé jsou i textilie z tohoto období, například fragmenty tkanin s výšivkou známé jako Marwan tiraz. Tyto textilie nesly arabské nápisy a sloužily jako důležitý doklad o rozvoji islámského textilního průmyslu. Výšivka na těchto tkaninách je důkazem nejen o technologickém pokroku, ale také o kulturní výměně mezi různými oblastmi islámské říše. Nápisy identifikovaly Marwana, pravděpodobně Marwana II., jako "emíra věřících", což ukazuje na význam textilní výroby jako nástroje pro šíření politických a náboženských idejí.

Tento vývoj ukazuje, jak arabské písmo a jeho estetické formy začaly zaujímat klíčové místo v symbolice raného islámu. Písmo se postupně stalo nejen nástrojem administrativy, ale i vysoce ceněným uměleckým prostředkem, jehož význam přesahoval pouhou komunikaci. Bylo součástí širšího kulturního posunu, který měl za cíl vytvořit identitu nového náboženského a politického uspořádání. Tato estetika arabského písma a jeho ztvárnění ovlivnily nejen oblasti, jako jsou mince, textilie a architektura, ale také způsoby, jakými se vyjadřovaly duchovní a ideologické hodnoty společnosti.

Endtext

Proč nebyl proces impeachmentu úplně spravedlivý a jaké to má důsledky pro politiku?
Jak správně pracovat s uhlí a vytvářet jemné tóny a stíny v kresbě
Jak digitální technologie a komunikace ovlivňují moderní podnikání a pracovní procesy
Jaké znamení přichází od ďábla?
Jak připravit sladké čtverečky, které zahřejí duši