Dá se štěstí násilím přenést?

Byl jsem pitomec. Možná příliš krutý soudce sám k sobě, možná jen další z milionů, kdo podlehli blikajícím symbolům dolarů a slibům povrchním jako hračka. Začalo to drobnými stroji — ztratil jsem stovku hned první den — pak blackjack, kde jsem si namlouval, že dovednost může obrátit kurz. Nepochopil jsem, že kasino není hřiště pro spravedlnost; je to kovárna, která tvaruje naděje na kusy.

Zastihl jsem ji na opuštěné cestě. Nechci tu rozpitvávat detaily, které by měly sloužit snad jen uspokojení morbidní zvídavosti; stačí vědět, co jsem vykonal: vynutil jsem jí strach, vzal jsem její tělo jako prostředek k tomu, abych si přisvojil vítězství. Když jsem odjížděl, myslel jsem, že jsem konečně vyhrál — gore metriku svých porážek v jednu triumfální noc. V kufru jsem měl její peněženku plnou bankovek, důkaz, že náhoda se přiklonila ke mně.

Osud měl jiný smysl pro ironii. Ona přežila — zázrak, o němž šetří slova „jedna ku milionu“. Někdo ji našel, někdo zavolal pomoc, někdo si vzpomněl na tvář muže blížícího se k výhernímu automatu. Její popis, dealerova blesková paměť, nezapomenutelný podpis mé registrace — řetězec náhod, které mě ve finále poslaly do klecí zákona. Překvapivě to nebylo štěstí, co rozhodlo, ale jiný druh náhody: chyby, nepozornosti, stopa, kterou jsem zanechal, a lidská bdělost, kterou jsem pohrdal.

Když sedím teď v cele, nechvěju se z bolesti ztráty — spíš z pochopení, že moje „vítězství“ stálo na tom nejprimitivnějším předpokladu, že svět je přenosný předmět, že mu mohu násilím změnit váhu. Není to tak. Násilí není náhradou za štěstí; je to háček, který se nakonec zachytí za vaše vlastní tělo. Víra v to, že štěstí lze zmanipulovat pouhou akcí, přemění člověka v monstrum, které si libuje v iluzorním triumfu — až zákon, náhoda nebo příběh oběti znovu a znovu odhalí, kdo skutečně prohrál.

Proč se někteří lidé nikdy nevrátí z města, které tolik milovali?

V některých městech, stejně jako v některých obdobích života, se neodehrává nic jiného než pád – pomalý, bolestivý a přesto neodvratný. Paříž, město snů, lásky a svobody, se v tomto příběhu stává městem viny, bolesti a nenávisti. V jejích ulicích zůstává všechno, co bylo ztraceno – iluze, vztahy, mládí i lidská důstojnost.

Když Brancusi ve svém červeném kabátě kráčí do víru dopravy na Place Charles de Gaulle, nevede ho šílenství, ale rezignace. Nejde o demonstrativní čin, ani o zoufalý výkřik – spíše o jakési podání se městu, které už nedokáže milovat. Svým gestem – zatažením kabátu jako matador před býkem – nevysílá žádné poselství, pouze vzdoruje prázdnotě. Jeho smrt se stává groteskním představením, zaznamenaným na mobilních telefonech turistů, kteří přijeli za romantikou a odcházejí se záznamem zániku.

Jeho návrat do bytu s výhledem na stanici Stalingrad je návratem do jiného typu vězení – šedivého, hlučného, multietnického prostoru, kde nic nepřipomíná město jeho mládí. Už první den cítí, že Paříž se stala něčím cizím, nehostinným, místem, které nemá co nabídnout těm, kdo neztratili pouze čas, ale i víru.

Paříž se mezitím nezměnila – nebo spíš změnila způsobem, který přesně odráží vnitřní stav těch, kdo se do ní vracejí zlomení. Krása města zůstává, ale už nemá žádnou moc. Chappel se s ní nemá jak spojit. Dříve by se možná nechal okouzlit