Jak Fake News ovlivňuje dnešní společnost a její důsledky pro žurnalistiku

„...z tisku novin, šokové vlny televize a sentimentální podvody filmového plátna.“ Tato slova ukazují na kořeny nedůvěry, nebo naopak přílišné důvěry v mediální organizace a masová komunikační média. Uvědomění si síly tisku v vyvolávání důvěry nebo nedůvěry vedlo k neustálým útokům na novináře a média od vůdců jako Mussolini, Hitler nebo Stalin, kteří využívali tisk jako nástroj propagandy k posílení své moci. Hitler, například, ovládal tisk i všechny vysílací média prostřednictvím Reich Ministerium für Volksaufklärung und Propaganda, čímž přinutil novináře k dodržování ideologie nacismu. Podobně Sovětský svaz ustanovil cenzuru tisku a elektronických médií, přičemž Pravda, založená v roce 1912, se stala oficiálním tiskovým orgánem Komunistické strany Sovětského svazu.

Současná situace, kdy Donald Trump neustále napadá média jako CNN, Washington Post, New York Times a další liberální zpravodajské organizace jako „nepřátele lidu“ a šíří „falešné zprávy“, není ničím novým. Je to útok na svobodná média, jaký jsme viděli v obdobích vlády Mussoliniho, Stalina nebo Hitlera. Podobně jako tehdejší autoritáři, Trump využívá médium k ovládání veřejného diskurzu, nazývá novináře, kteří ho kritizují, „falešnými novinami“ a podporuje tato tvrzení ve prospěch svých ideologických názorů.

Pokud se podíváme na současné médium jako celek, zjistíme, že dnes existují noviny a zpravodajství, které napodobují praktiky žluté žurnalistiky, známé již z konce 19. století. Tato forma žurnalistiky, jak ji popularizoval Randolph Hearst, zavedla šokující titulky a senzacechtivé příběhy, které měly přitáhnout čtenáře a zvýšit prodeje, bez ohledu na pravdivost informací. V dnešní době lze tuto žurnalistiku sledovat v tabloidních médiích, alternativních pravicových sítích nebo na některých webových stránkách, které se často zaměřují na šíření dezinformací.

Trumpova strategie, kdy obviňuje kritické zpravodajské kanály z „falešných zpráv“, vytváří takzvaný „syndrom falešných zpráv“, kdy jsou informace, které mu vyhovují, považovány za pravdivé, zatímco všechny ostatní zdroje, které jeho názory zpochybňují, jsou považovány za manipulované a nepravdivé. Tento fenomén neomezuje pouze politické spektrum, ale má vážné důsledky pro demokratické procesy a veřejnou diskusi. Vzniká postpravdivý svět, kde je pravda relativizována a kde jsou lidé schopni brát na víru téměř jakékoli informace, které odpovídají jejich názorovým předsudkům.

Tento „falešný zpravodajský syndrom“ není novým jevem, nýbrž vývojem, který má kořeny v historii žurnalistiky. Ačkoliv dnes používáme termín „falešné zprávy“ ve spojení s internetem a sociálními médii, již v 19. století se rozvíjely žurnalistické techniky, které se zakládaly na senzacechtivých a záměrně zkreslených informacích, jejichž cílem bylo vyvolat emocionální reakci u čtenářů. Jak ukázal americký novinář Randolph Hearst, s pomocí populistických technik a neověřených drbů je možné vytvořit silný mediální tlak, který může mít zásadní vliv na veřejné mínění.

Fenomén „falešných zpráv“ dnes není jen problémem jednotlivců, ale celých společenských systémů. Není to jen otázka podvodů a lží v politice, ale problém týkající se integrity veřejného diskurzu jako takového. Vzhledem k tomu, že internet umožňuje snadnou distribuci informací mezi lidmi, je dnes těžké oddělit fakta od alternativních faktů, pravdivé příběhy od smyšlenek. Je stále důležitější, aby lidé rozvíjeli schopnost kritického myšlení a uměli rozeznávat manipulace, které jsou dnes čím dál sofistikovanější.

Politická korektnost: Jazyk, politika a změna společnosti

Politická korektnost se stala v posledních několika desetiletích klíčovým tématem, které rozdělilo veřejnost na dva protichůdné tábory. Tento jev, který původně vznikl s cílem odstranit diskriminaci a znevýhodnění na základě pohlaví, rasy nebo sexuální orientace, se postupně proměnil v předmět vášnivých debat o svobodě slova, identity a kulturní změny. Jedním z prvních, kdo vyjádřil kritiku tohoto fenoménu, byl bývalý prezident George H. W. Bush, který v květnu 1991 během proslovu na Univerzitě v Michiganu varoval před nebezpečím politické korektnosti: „Myšlenka politické korektnosti vyvolala kontroverzi po celé zemi. Ačkoli tento hnutí vychází z chvályhodné touhy odstranit zbytky rasismu, sexismu a nenávisti, nahrazuje staré předsudky novými. Určité téma se stává tabu, určitý způsob vyjadřování je zakázán.“ Tento postoj se stal signálem pro mnoho konzervativních myslitelů, kteří se obávali, že politická korektnost ohrožuje základní principy demokracie – svobodu projevu.

V debatě o politické korektnosti se často objevovala obava, že jazyk, který je součástí tohoto hnutí, není prostředkem pro vyjádření rovnosti a inkluzivity, ale spíše nástrojem k zastrašení a kontrolování. Výrazy jako „policie myšlenek“ začaly označovat ty, kdo se pokusili zavést politicky korektní jazyk na univerzitách a ve veřejném životě, a to zejména v 90. letech 20. století. Změny v jazyce, které měly podporovat rovnost, byly často vnímány jako nástroj k potlačení svobody vyjadřování, což vedlo k živé debatě o tom, zda politická korektnost neohrožuje základní hodnoty demokratické společnosti.

Na jedné straně byl tento jazyk považován za nástroj sociální spravedlnosti, na straně druhé za prostředek k omezování svobodného a otevřeného diskurzu. Různí autoři, jako například Dinesh D’Souza ve své knize Illiberal Education: The Politics of Race and Sex on Campus, tvrdili, že jazyková omezení a tlak na správné vyjadřování nezlepšují rovnost, ale pouze vytvářejí strach z neúmyslného urážení a obvinění z kulturního přivlastnění. Tento postoj odrážel širší obavy, že jazyková změna, spojená s politickou korektností, nevede k reálné změně ve společnosti, ale spíše k povrchnímu přizpůsobení.

Je zajímavé si uvědomit, že politická korektnost vznikla v 70. letech 20. století jako forma „jazykového aktivismu“, jehož cílem bylo opravit struktury jazyka, které potenciálně kódovaly nerovnosti. Příkladem jsou označení profesí, která dlouho neodrážela skutečnou rovnost mezi muži a ženami. Termíny jako „waitress“ (číšnice) nebo „actress“ (herečka) byly používány pro ženy ve stejných profesích, které byli dříve označovány jako muži, přičemž jazykově signalizovaly odchylku od tradičního vzorce. Teprve v posledních desetiletích se začaly prosazovat názory, že ženy si zaslouží používat stejný termín jako muži – tedy „waiter“ (číšník) nebo „actor“ (herec).

Zajímavou otázkou, která se v této souvislosti vynořuje, je, proč se někteří jazyky, jako například francouzština, stále drží genderově specifických termínů, ačkoli v angličtině to není nezbytné. V některých jazykových tradicích je gender inherentní součástí gramatiky, což vede k tomu, že jazyková změna, jako například přidání -e k „advocat“ (právník) pro označení ženy právničky, může sloužit jako uznání rovného postavení žen na pracovním trhu.

Dalším příkladem jazykové změny je zavedení titulu „Ms.“, který měl vyřešit problém, jak správně označit ženy bez ohledu na jejich rodinný stav. Zatímco titul „Mrs.“ odkazuje na vdanou ženu a „Miss“ na svobodnou ženu, „Ms.“ se stal univerzálním označením, které neodhaluje její rodinný status, a tím pádem poskytuje rovnost se známým titulem „Mr.“. I když byl tento termín zaveden v 70. letech jako symbol rovnosti, stále se objevuje v určitých diskuzích jako označení pro ženy, které jsou považovány za „osvobozené“ nebo „rebelské“.

Jak slova mohou sloužit jako zbraně: Apologie, deflekce a síla jazyka v politické komunikaci

V politické komunikaci se slova často používají jako nástroje k obraně, manipulaci a diskreditaci oponentů. Jeden z nejvíce fascinujících a zároveň nebezpečných způsobů, jak slova mohou ovlivnit veřejné mínění, je technika, která byla nazvána apologií, tedy verbální sebeobhajobou. Tento strategický nástroj je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak politici, jako Donald Trump, čelí obviněním a skandálům, aniž by čelili přímým otázkám. Jak ukazuje Jennifer Mercieca, apologie se v moderní politické praxi spojuje s dalšími rhetorickými nástroji, mezi které patří "body of stasis" neboli "talking points", které pomáhají přesvědčovat veřejnost, že skutečná obvinění nejsou relevantní nebo oprávněná.

Tato taktika, ačkoli se zdá být jednoduchá, je hluboce efektivní, neboť rozptyluje pozornost veřejnosti a podkopává důvěru v jakoukoli formu skutečného vyšetřování. Machiavelli již dávno poukázal na sílu deflekce v politice, když tvrdil, že politik, který je schopen manipulovat veřejností prostřednictvím slovy a iluzí, může snadno udržet svou moc. Tento "princ", jak ho Machiavelli popisuje, není schopen pouze přesměrovat pozornost na jiné, ale dokáže vytvářet dojem, že všechno, co dělá, je v souladu s vyššími zájmy.

V praxi to vypadá tak, že když Trump čelí útoku, často použije fráze typu: "Mnoho lidí říká..." nebo "Všichni víme, že..." bez jakéhokoli důkazu, který by tuto tvrzení podložil. Tyto prázdné výroky mají za cíl vytvořit dojem, že veřejnost již přijala určité závěry, čímž se vyhnou přímé konfrontaci s fakty. Výsledkem je, že i ve chvílích, kdy jsou jeho činy nebo slova jasně nepravdivé, se zprávy soustředí na jeho obhajobu a zamlžování faktů, což mu dává čas a prostor k tomu, aby zůstal politicky nepostižitelný.

Tato dynamika, kterou lze popsat jako verbální zbraň, má hluboký vliv na psychologii veřejnosti. Jak ukazují studie o významu metaforických výroků v terapeutickém procesu, slova mají skutečný vliv na duševní zdraví jednotlivce. Například lékaři často používají metafory, aby pomohli pacientům lépe pochopit jejich zdravotní stav. Podobně i v politice mohou slova sloužit k tomu, aby vytvořila určitou realitu, která je pro veřejnost přijatelná, nebo naopak, aby ji zmátla a rozptýlila. Trumpovo využívání dvojsmyslných prohlášení a "doublespeak" může destabilizovat nejen politickou scénu, ale i psychologický stav společnosti.

To, co je zvlášť alarmující, je schopnost politických lídrů, jako je Trump, vytvářet prostředí, ve kterém slova ztrácejí svůj objektivní význam. Místo toho, aby sloužila k komunikaci pravdy, jsou slova transformována do nástrojů pro manipulaci, což může mít devastující následky pro veřejné vědomí. Slova se tak stávají silnou zbraní, která může ovládat myšlení a emoce lidí, aniž by si toho byli plně vědomi.

Slova mohou být nejen prostředkem pro manipulaci, ale také pro udržení moci a kontroly. Trumpova schopnost využívat verbální strategii k obraně proti kritice a zaměření pozornosti na jiná témata je v dnešním politickém prostoru častým jevem. Tento proces zahrnuje nejen deflekci a obhajobu, ale také záměrné vytváření alternativních realit, které zakrývají pravdu. Slova tedy skutečně mohou být zbraní, která se používá k ničení nebo k zachování moci.

Jak manipulace jazykem formuje politickou realitu: Případ Donalda Trumpa

Jazyk, kterým se komunikují ideologie, má moc nejen formovat veřejné mínění, ale i vytvářet a upevňovat celé sociální a politické narativy. V politice je to zbraň, která dokáže ovládnout mysl a přetvářet skutečnost v souvislosti s tím, jak jsou věci vnímány. Donald Trump je mistr tohoto jazykového umění, který se nebojí použít metafory a slogany, jež nejednou smývají hranice mezi realitou a fikcí. V tomto ohledu se jeho rétorika stává nástrojem pro vytváření nových společenských a politických struktur, jež vedou jeho příznivce k ochotě věřit v příběhy, které často nemají žádný základ v objektivní pravdě.

Trumpova schopnost vytvářet takovéto obrazy a neustále je opakovat činí z jeho politiky něco, co není pouhým nástrojem pro dosažení politických cílů, ale skutečným způsobem, jakým ovlivňuje národní vědomí. Často se zdá, že jeho příznivci ztrácejí schopnost vidět tyto obrazy jako metafory, místo toho je vnímají jako konkrétní a nevyvratitelné pravdy. V tomto smyslu Trumpova politika překračuje tradiční politické strategie a stává se téměř náboženským přesvědčením. Oslovuje základnu, která je ochotná ho následovat bez ohledu na důsledky, neboť věří, že jde o válku za jejich samotnou existenci.

Tento proces není ničím novým, pokud se podíváme na historii. Již Sun Tzu v „Umění války“ varoval před použitím taktiky, která vede k tomu, že lidé budou slepě následovat svého vůdce bez ohledu na nebezpečí, které je čeká. V případě Trumpa tento efekt vyvolávají právě opakované slogany, které se stávají pevně zakořeněnými v myslích jeho příznivců. Mnozí z nich tak vnímají jeho lži nejen jako nevyhnutelnou součást boje, ale také jako projev kulturní války, která je podle jejich názoru nutná k záchraně Ameriky před její ztrátou.

Zde se dostáváme k paradoxu víry, který sehrává klíčovou roli v Trumpově politice. Lidé často věří ve věci, které jsou evidentně nepravdivé, protože je tak prezentuje jejich autorita. Významným příkladem je slavná studie z roku 1940, „Invaze z Marsu“, která ukázala, jak mnozí posluchači vnímají rozhlasový dramatizovaný příběh o invazi z Marsu jako skutečnost. Tento fenomén není výjimečný – jde o přirozený lidský sklon, kdy je těžké oddělit skutečnost od fikce, pokud je nám opakovaně představována jako pravda.

Zajímavé je, že tento fenomén není omezen pouze na politiku. Mikhail Bakhtin, ruský literární kritik, zdůraznil, jak diskurs – způsob, jakým mluvíme a vyjadřujeme se – ne pouze odráží, ale přímo formuje společenské chování a ideologie. Trump, jak ukazuje jeho jazyková strategie, se naučil manipulovat s diskursem, a to velmi efektivně. Fráze jako „nepřítel lidu“, „fake news“ a „MAGA“ nejsou jen slova, ale nástroje pro vytváření a udržování strachu, zloby a nepochopení, které spojují jeho příznivce v jednom celku.

Trumpovy výpady proti environmentálním zákonům, například jeho kritika „špatných ekologických zákonů“, jsou příklady, jak jazyk může být použit k tomu, aby se vytvořil obraz nebezpečí. Tato rétorika působí na nevědomé úrovni, protože se dotýká obav o ztrátu pracovních míst, přičemž vládní zásahy jsou vykresleny jako zneužívání moci a kontrola nad životy obyčejných lidí. Tímto způsobem je jazyk využíván k vytváření kolektivních obrazů, které mají za úkol udržet lidi v jednom myšlenkovém rámci, v němž jsou ztělesněny všechny jejich obavy.

Jazyk tedy není pouze nástrojem komunikace; je to nástroj, který dokáže konstruovat celou politickou realitu. Trump dokázal, jakým způsobem je možné využívat tento nástroj k ovládnutí mas a vytvoření ideologického monolitu, který zůstává neochvějný i tváří v tvář důkazům, které odporují tomu, co je mu řečeno.