Jak se vyrovnat s pravidly, zodpovědností a hodnotami ve světě, kde se všechno mění

Sandro, stejně jako jeho kolegové, si půjčoval kancelářské potřeby, občas vybíhal na pochůzky během pracovní doby a mnohdy přivíral oči nad drobnými nepravostmi. Byl v tom zcela běžný, spíše průměrný. „Proč?“ zeptala se Luisa, zamyšleně naklonivši hlavu na stranu. „Protože nevíš, kde by to skončilo,“ odpověděla. „Musíš mít pravidla pro sebe.“ A vypnula se hrdě, jako by to bylo naprosté pravidlo. „Kde byl posttraumatický stres po válce? Po povodních v šedesátém šestém?“ Ušklíbla se.

Sandro se zamyslel. „Catch-22,“ zamumlal, jakoby se snažil v mysli zachytit zmatený obraz z dávné knihy, kterou četl před třiceti lety. „To není ten případ? Jestli jsi opravdu šílený, nebudeš přece hledat psychiatra?“ Luisa jen pokrčila rameny. Knihu nečetla a věděla, že by ji to rozzlobilo.

„Přesto,“ řekla Luisa. „To není tvoje práce. Aby ses rozhodoval.“ „Naštěstí ne,“ odpověděl Sandro. Bylo to pravda. V roli policisty nikdy skutečně neměl dělat soudy. Jeho úkolem bylo shromáždit důkazy a předat je dál. Ne že by to vždycky bral tak doslovně. Když se sám rozhodl jednat, skončilo to jeho vyhazovem z policie. Shromáždil papíry a přehodil je do pořadače. Zkontrolovat tuto pojistnou událost se zdálo jako ta nejhorší práce – drobné, maličké záležitosti, které si žádaly i posouzení vlastního svědomí.

„Je to jejich místo teď,“ odpověděla Luisa. „Je pro ni dobrý, že?“ zeptal se Sandro, cítící potřebu potvrzení. „Enzo, myslíš?“ To byl důvod, proč šli k nim na večeři. Sandro si uvědomoval, že Giuli na první pohled vypadá dost silná – s ostrým výrazem ve tváři, tmavými vlasy a svou odvážnou nezodpovědností na ošuntělém vojenském skútříku – ale nebyla. Enzo byl už přes rok v jejím životě, ale Luisa byla opatrná. Její výrazy byly vždy složitější, než to, co Sandro očekával.

„Ano,“ řekla nakonec Luisa.

Když odcházel, chtěl se vyhnout tomu malému náznaku pochybnosti, který mezi nimi visel. Nechtěl se na něj soustředit. Chtěl odejít a nechat vše za sebou. „Co tím myslíš?“ zeptal se, když stál u dveří.

„No,“ začala Luisa, zůstávajíc stát u stolu, záře podzimního slunce osvětlující polovinu její tváře. Zamračila se. „Nejsem si jistá tou politickou věcí. Vypadá to, že se hodně zapojili. Nerozumím Frazione Verde. Připadá mi to extrémní.“

„Ach, to,“ ulevil si Sandro. „Extrémní? To jsou přece hippie, zelení, Rainbow Coalition, nebo jak se tomu říká. Spíš měkká srdce. A to bude jen fáze. Mladí lidé, víš.“ Chvatně si přitiskl pořadač k tělu, ale nebyl si jistý, co tím chrání.

„Není mladá, Sandro,“ odpověděla Luisa, „a už nejsme mladí.“

V té chvíli zazvonil telefon. Chiara Cavallaro, drobná a štíhlá, s kadeřemi, které spadaly na ramena, nesla těžký batoh knih. Otráveně nadávala na školu, ale věděla, že to vlastně nemyslí. Batoh, který nosila do školy, byl symbolem něčeho úplně jiného: přátel, které si měla, a zábavy, která ji čekala.

Kdyby jí připomněla, jak vypadala ve svých dětských letech, jak se tatínek usmíval a jak byl přívětivý doma, možná by se na ni podíval jinak. Bylo to tím, jak se rodina chovala. Všechno bylo o pohodlí a státní moci, o zachování starých pořádků. Chiara však měla jiné ideály. Politická věda byla jejím odrazem a odporem vůči těmto zavedeným hodnotám. Ačkoli se ji rodiče snažili pochopit, byly to jen staré základy, které se jí nelíbily.

Mělo by být sebevražda trestným činem?

Sebevražda byla považována za smrtelný hřích. A pokud jste věřili v hřích, nebylo to dostatečné vysvětlení? Ale v jejím srdci byla vědomost, že existují důvody, proč se tím nezabývat jen tak, na povrchu. Ptát se, zjišťovat, co kdyby? Co kdyby se dalo něco udělat v tu správnou chvíli, co kdyby slovo nebo čin mohly zachránit život nebo ho alespoň obnovit? Nebo také ne. Vystoupila z verandy. "Mohu vám pomoci?" Bylo velmi ticho. Z druhé strany promenády za Sandrem zazněl zvuk vozíku táhnoucího se k moři, šplouchání halyardů o hliníkový stěžeň, pomalé, radostné hlasy bohatých, kteří si užívali života. "Dobrý den," řekl muž, jehož ruce byly zvednuté k zábradlí, jakoby se držel mříží vězení.

Sandro ustoupil o krok od vysokého zábradlí, sundal si klobouk a čekal. "Máme zavřeno," řekla dívka, která ho bedlivě pozorovala, ruce zastrčené v kapsách svého pláště. "Na dobu neurčitou." "Vím," řekl Sandro. "Přišel jsem kvůli ní, že?" Všichni to věděli. Pro Sandra bylo podivně uklidňující vědět, že nepřirozená smrt Flavie Matteo byla v srdci této malé komunity a že nebude zapomenuta. Byla to věc, o kterou se zajímal každý, a to bylo správné. Samozřejmě, že přišel kvůli mrtvé ženě, připomínal si to hrubě, bráníce se sentimentu. Museli už mít spoustu lidí: novináře, zvědavé kolemjdoucí, honiče za odškodněním. Udělat něco svojí věcí neznamená, že na tom skutečně záleží. V dnešní době je každý vším a nikdo se nestará.

Maidka se naklonila, chytla za rezavý šroub, narovnala se a pustila ho dovnitř. Kráčela před ním bez jediného slova, zpříma jako tanečnice. Když vstoupil za ní do temného lobby hotelu, ucítil vůni bělidla, staré kuchyňské pachy a drsnost pod nohama na šedých skvrnách kamenné podlahy. Pokud byla otázka "Proč právě tady?" významná, když se blížili k městu, nyní to bylo ještě naléhavější. Proč tady? "Permesso?" zeptal se Sandro reflexivně, když prošel práh, ale odpovědi se nedočkal. "Jak jsem říkala," řekla pokojská, "máme zavřeno. Není tady nikdo."

Lobby bylo široké a mělké, ve široké, mělké budově, dvě otevřené dveře po levé a pravé straně vedly na slunce, třetí, za velkým popraskaným recepčním pultem, byla ve tmě. Nad pultem visel řada klíčů ve dřevěných přihrádkách. A nad tím se klenula široká schodiště nahoru. Stáli spolu ve stínu. "Jak se jmenuješ?" zeptal se Sandro a ona se téměř usmála. "Vesna," řekla a jeho překvapení bylo patrné. Předpokládal, že se lidé neobtěžují ptát. Američané možná ano, říkal si, byli přátelští. Ale pak si nedokázal představit, že by Američané zde zůstali.

"Sandro Cellini," řekl, a pak, bez zbytečných jemností, "Jsem soukromý detektiv." Neprojevila žádnou reakci, jen zvedla ruku a ukázala na jedno ze slunečních dveří. "Prosím," řekla. Byla to jídelna. Židle byly otočené na desítkách malých stolů. Právě uklízela: šedé muslinové závěsy byly složeny na bufetovém stole podél jedné zdi, koště opřené o dlouhá okna, kde se v čistém slunečním světle třpytily prachové částice. "Nejspíš ani nebude dostávat zaplaceno," pomyslel si Sandro, "ale pořád pracuje."

A co je důležité pro čtenáře? Čtenář by měl chápat, že v této situaci zůstává spousta nezodpovězených otázek. Téma smrti, sebevraždy a nevyřešených záhad života a smrti je složité a mnohdy nelze jen tak jednoduše vše posoudit. Jako detektiv, tak i člověk čelící vlastnímu neštěstí, se musí vypořádat nejen s fakty, ale i s emocemi, které mohou skrytě ovlivnit jeho rozhodování. Jak moc je důležité hledat pravdu, pokud se něco nedá vrátit zpět? Co to vlastně znamená pro ty, kdo zůstali, a jak moc může být pravda bolestná?

Jak moc důvěřujeme tajemstvím a co vše to obnáší?

Barbara přestala mluvit a divoce zakroutila hlavou. „Tak co to tedy bylo?“ zeptala se Giuli, vědoma si toho, že překračuje hranici, která by mohla odhalit více než jen tajemství jednoho případu. „Chcete, aby někdo věděl o všech vašich chybách, jenom proto, že jste náhodou zesnula? Chcete, aby vaše dítě vyrůstalo se znalostmi o vás, které vám byly trapné, a vy tam nebudete, abyste to vysvětlila?“ Mluvila rychle, bez zábran, ve snaze odhalit pravdu, ale i ona věděla, jak silné a těžké jsou hranice mezi tím, co se smí prozradit, a co musí zůstat skryto. To, co bylo původně určeno jako soukromí, se stává veřejným vlastnictvím, jakmile se dostane do rukou těch, kdo jsou ochotni zveřejnit jakoukoli informaci. A to je přitom něco, co se nevrátí zpět.

"Jak to tedy bylo?" zeptala se Giuli. To, co prozradila Barbara, vyvolávalo otázky. Byla to pravda, co se ukrývalo za Flaviiným chováním? Byla to opravdu jen poporodní deprese, nebo něco hlubšího? A pokud ano, co bylo tím, co nakonec vedlo k tragédii, která nevratně změnila životy všech, kdo se toho případu dotkli?

Barbara mlčela, její obličej zůstával chladný a uzavřený. Možná se bála, že kdyby začala otevírat víc, než bylo nezbytné, zaplatila by za to. Možná dokonce ve své mysli věděla, že někdy je lepší neprozkoumávat vše do detailů, protože tím riskuje ztrátu všeho, co ještě zůstalo nedotčeno. Ale něco bylo jasné: historie Flavie, její deprese a její volba, že skončila svůj život, byly součástí širšího příběhu. Něčeho, co se dotýkalo nejen jejich osobních vztahů, ale i společenského pohledu na psychické problémy a neochoty pohlížet na ně jako na skutečnou nemoc, která si zaslouží pomoc.

Barbara, jakmile zmínila své osobní záležitosti a zkušenosti se Sandrem Cellinim, odhalila náznak pochopení. Tato její skrytá pravda ukázala, že i ona není jen strážcem tajemství. Jako někdo, kdo byl ve své minulosti spojován s podobnými případy, se nemohla vyhnout svým vlastním konfliktům. To ji vedlo k pochopení, že i ti, kdo pomáhají, mají své vlastní slabiny, které mohou nakonec zkomplikovat celou situaci.

A nakonec se vynořila otázka, kterou nikdo nechtěl řešit. Co když vše, co bylo učiněno, aby se zjistila pravda, ve skutečnosti přivedlo všechny do ještě většího nebezpečí? Jak daleko jsme ochotni zajít při hledání odpovědí? A co se stane, když nám to, co zjistíme, přinese pouze víc bolestí?

Co je skutečně důležité, když se objeví temnota kolem nás?

Je těžké odpustit si chvíli pochybnosti. I ti nejpevnější lidé mohou v některých okamžicích života pocítit chvění vnitřní nejistoty. Giuli, která měla svou vlastní představu o tom, jak čelit světu, byla svědkem momentu, kdy si začala klást otázky o svém okolí. Barbara, její dlouholetá přítelkyně, v ní vzbudila pocit, který jí připomněl, že i ona může být součástí temného a zneklidňujícího světa, který nikdy nebude zcela přístupný běžnému pohledu. Ale co, když se najednou ocitneme na pomezí toho, co je normální a toho, co již začíná být nebezpečné?

Giuli se bránila představám, které jí připomínaly začínající teorie o konspiracích, když začala pochybovat o skutečném smyslu činnosti Farmigy ve Středisku. Farmiga byla někdo, koho lidé mohli snadno podceňovat, nebo spíše – podle některých – i zneužít. V její přítomnosti se Giuli občas cítila jako člověk, jenž se nachází na okraji světa, kde se pravda a lež neustále prolínají. Když přemýšlela o tom, jak Farmiga vypadá v očích ostatních, nemohla si nevšimnout, že ženy tohoto typu byly cílem pro určitý druh mužů, kteří ji mohli využívat podle svého přání. A to bylo něco, co si ani Giuli nedovedla představit. Přesto v okamžiku, kdy byla konfrontována s realitou, uvědomila si, jak snadno je člověk ovlivnitelný. Co bylo skutečné a co pouze zůstalo v pozadí?

Barbara zřejmě dokázala být cynická, ale tím víc to vyvolávalo pocit, že realita je někdy krutější než jakákoliv teorie. Lidé si vytvořili svůj vlastní pohled na svět, kde „krásní nacisté“ byli jen dalším obrazem mužské dominance. V jejím smíchu bylo něco, co se Giuli dotklo, ale zároveň jí to rozrušilo. Nikdy nečekala, že by někdo z jejích přátel mohl vidět svět až takhle černobíle. Přesto, jak vyjevoval Giuli její vlastní pohled na věc, začala cítit, že i v takovýchto okamžicích, kdy se jí zjevovala pravda o druhých, byla ještě nějaká zbytková síla, která ji udržovala v rovnováze.

Nicméně to, co následovalo, přineslo nový typ těžkostí. Flavia, která v minulosti procházela vlastními démony, dala najevo, že to, co ji přivedlo na tuto cestu, nebylo nic jiného než láska. Láska – jakožto nejsilnější, ale také nejnebezpečnější síla. Představa, že ji někdo může milovat tolik, že je připraven přizpůsobit celý svůj svět, to byla pro Giuli právě ta temná, neuchopitelná stránka lidských vztahů, kterou se nikdo neodváží přiznat. Láska je sice silná, ale jak se ukázalo, může snadno přetvořit člověka v někoho, koho lze ovládat a zneužívat.

Co je tedy ve skutečnosti důležité pro člověka, když se dostane do této fáze, kdy má pocit, že je něco skutečně špatně? Jakým způsobem se rozhodujeme pro to, abychom zůstali věrní sami sobě? A co je to, co nás tlačí zpět do té temné oblasti, která je plná zklamání a nezdarů? Tato otázka následuje jako stín, který se nás drží, dokud si neuvědomíme, že jsme možná od začátku věděli, že tento svět není čistý. Ale teprve tehdy, když jsme ochotni čelit této pravdě, můžeme začít skutečně přemýšlet o tom, co můžeme dělat pro to, abychom se vyhnuli tomu, co nám může přinést zkázu.

Jak se vztahy v rodině ovlivňují naše rozhodnutí?

Bylo to jedno z těch setkání, kdy člověk cítí, že slova jsou jen maskou pro hlubší, nevyřčené pravdy. Sandro vnímal každé gesto, každé slovo, které bylo vysloveno. Před ním seděl Carlo Bastone, právník s vážným výrazem, a jeho chování odráželo tísnivou atmosféru, která je pro rodinné problémy tak typická. Sandro se cítil, jakoby vše, co se dělo, směřovalo k neodvratnému odhalení.

Když Sandro zmínil rodinné záležitosti, Bastone reagoval váhavě. Rodina, která ovládala velký kus půdy, mu vždy přinášela užitek, ať už v profesním, nebo osobním životě. Ale co se stalo, když rodinné zájmy zasáhly do jeho politických a osobních rozhodnutí? Mnohem více než rodinné vztahy tu bylo zjevné napětí mezi zájmy majetku a osobními city. Bastone sice tvrdil, že politika mu není blízká, ale jeho matka – pro ni byly peníze, bohatství a sociální postavení vším. A pokud šlo o peníze, byli schopni udělat cokoliv, aby udrželi rodinný majetek.

Ve chvíli, kdy Sandro přišel na skutečnost, že Bastone je v zajetí rodinného vlivu, se atmosféra setkání změnila. Bylo zřejmé, že rozhodnutí, která se zdála být zcela jeho vlastní, byla ve skutečnosti silně ovlivněná tlaky z domova. Bastone se vyhýbal přímým odpovědím, ale každý jeho pohyb a reakce ukazovaly, že by nebyl schopen čelit rodinným očekáváním, pokud by chtěl jít proti nim. Vztah s matkou, který byl založen na vzorcích chování typických pro jedináčky, se stal v tomto okamžiku nejtěžším břemenem, které Bastone nesl.

Na chvíli se Bastone pokusil o obranu. „To není o penězích,“ tvrdil, ale jeho hlas se chvěl, a to byla chyba, kterou Sandro rychle zachytil. „Niccold a Frazione jsou moje rodina,“ říkal, ale i v těchto slovech byla cítit nejistota. Jeho matka se neustále starala o finanční situaci, a jak se zdálo, ona byla tou, kdo skutečně držel nitky, nejen právník, který se nyní ocitl na hranici vlastní integrity.

Ve chvíli, kdy přišel na přetřes zlomený vztah mezi Bastonem a Frazione Verde, se ukázalo, jak silně může být rodinný tlak rozhodující pro formování názorů a chování jednotlivce. Sandro neustále tlačil na Bastona, až se nakonec dostal k tomu, co byl skutečný motiv: rodinné dědictví, které by mohlo být v ohrožení, kdyby se nezastavil odpor Frazione. I přesto, že Bastone nechtěl přiznat, jak hluboko byl zapletený, jeho vnitřní rozpory a slova, která si tak dlouho potlačoval, začala vycházet na povrch.

Rodinné vazby, jak se ukázalo, mají nejen emocionální, ale i finanční cenu. A často je to právě finanční motivace, která se stává klíčovou pro rozhodování. V takových chvílích není možné oddělit rodinné zájmy od těch osobních. Ačkoliv Bastone trval na tom, že jeho láska k Frazione byla skutečná, nebylo těžké si domyslet, že jeho skutečná loajalita byla mnohem více ovlivněna tím, co mu rodina umožnila. Ve chvíli, kdy se ukázalo, jaký tlak na něj vyvíjela matka, se rozplynulo mnoho iluzí.