Prezidentura Donalda Trumpa, zvláště v její první fázi, přinesla silné návraty k náboženským a kulturním hodnotám, které mnozí vnímali jako základní součást americké identity. Mnozí bílí evangelikálové, kteří se cítili vyloučeni ze současné sekulární kultury, viděli v Trumpovi nástroj, jak obnovit „historickou spásu“ a návrat k původním morálním základům Spojených států. MAGA narativ, tedy vize „Make America Great Again“, se stala jakýmsi bojovým heslem, které slibovalo nejen obnovu národních hodnot, ale také porážku relativismu, chaosu rozmanitosti a morální degenerace, která prý postihla zemi.

Trumpova schopnost využívat nejednoznačné a vágní výroky je klíčová pro pochopení efektivity tohoto narativu. Pro ty, kteří dokáží prohlédnout jeho manipulativní techniky, se slogan MAGA jeví jako rasistický kód, nicméně pro mnohé evangelikály, jako je například Sarah Sandersová, se stává symbolem spásy a vykoupení. Vznikl tak silný narativ, který se opírá o strach z toho, že Amerika byla převzata sekularisty, a tento strach Trump brilantně využil. Tento strach podporoval vnímání Trumpa jako ochránce a vůdce, který by mohl přivést zemi zpět k „skutečným“ kořenům.

Mnozí stoupenci Trumpa, včetně významných představitelů evangelikálních skupin, vnímají politiku jako prostředek k dosažení historického vykoupení. Jejich závazek vůči těmto ideálům znamená, že i když Trump pravidelně porušuje pravdu, jeho příznivci zůstávají oddaní, protože věří, že záměr, který hájí, je větší než samotná pravda. Tento jev, kdy lidé věří v něco, co je zjevně nepravdivé, protože je to součást jejich širšího náboženského nebo politického přesvědčení, je příkladem toho, jak politika a víra mohou být silně propojeny. V tomto ohledu je Trumpova strategie neustálého vyprávění příběhů, které neobsahují přímé chyby, naprosto zásadní. Manipulace s pravdou a schopnost ukázat se v podobě, kterou jeho stoupenci chtějí vidět, je umění, které se objevuje nejen v politice, ale i v mnoha dalších oblastech lidské činnosti.

Machiavelli v „Princezích“ popisuje, že lhář musí být mistr v maskování svých úmyslů a musí být výjimečně dobrý v tom, jak se prezentuje veřejnosti. V tomto ohledu je MAGA narativ brilantní – je dostatečně otevřený různým interpretacím a je konstruován tak, aby se hodil pro širokou veřejnost. Pro politické manipulátory jde o to, aby jejich příběh neobsahoval žádné velké chyby a aby měl dostatečně silný emocionální náboj, který lidi přitahuje. Zůstává nejasný, což umožňuje lidem vnímat jej přesně tak, jak si přejí – ať už jde o náboženské, politické nebo kulturní důvody.

Důležitým nástrojem této manipulace je útok na „jinakost“. V současném politickém diskurzu se často zmiňuje, že vnější skupiny, jako jsou imigranti nebo jiní etničtí a kulturní představitelé, ohrožují homogenitu a hegemonii dominantní skupiny. Tento koncept jinakosti je často využíván k vytvoření obrazu hrozby, která musí být odstraněna. Trumpovo „stavění zdi“ je nejen fyzickou bariérou, ale i symbolickým aktem, který má chránit zemi před vnějšími vlivy. Tento narativ má kořeny v mnohem hlubších historických mýtech, jako byl například árijský mýtus v nacistickém Německu, který použil falešnou historickou a rasovou teorii k legitimizaci násilí a vylučování těch, kteří byli považováni za „nečisté“ nebo „nežádoucí“.

„Árijský“ termín, původně lingvistický, se v průběhu 20. století přetvořil v nástroj rasové ideologie, kdy byl užíván k popisu čisté rasy, která byla považována za určenou k vládnutí světu. Tento mýtus se stal základem pro politickou manipulaci, která zdůvodňovala vylučování a eliminaci „nečistých“ skupin. Hitler a jeho režim vytvořili narrativ, který popisoval Židy, Slované a další menšiny jako hrozbu pro údajně nadřazenou árijskou rasu. Tento mýtus podporoval rasismus, který vedl k genocidě a válce, což ukazuje, jak nebezpečné mohou být takové politické lži.

Důležité je pochopit, že tento mýtus a podobné manipulace nejsou ojedinělé pro jednu éru nebo jednu zemi. Vždy existovaly snahy o vylučování „nežádoucích“ skupin – ať už šlo o kolonizační období, kdy byli původní obyvatelé Ameriky považováni za méněcenné, nebo o obdobné předsudky v dalších historických obdobích. Vždy se hledá argument, jak ospravedlnit nadřazenost jedné skupiny nad druhou. To, co je však nebezpečné, je, jak snadno mohou lidé uvěřit těmto mýtům, pokud jsou správně zarámovány jako „historická pravda“, a jak mohou být tyto příběhy použity k legitimaci násilí nebo politických změn.

Ať už jde o MAGA narativ nebo jinou formu politické manipulace, je nezbytné si uvědomit, že lži, které jsou postavené na strachu a představách o hrozbě „jinakosti“, mají obrovský potenciál měnit veřejné mínění a směřovat celou společnost k destabilizaci a rozdělení.

Jak manipulace s informacemi formuje politickou realitu: Historické paralely a moderní metody

V historii se opakovaně objevují příklady, kdy manipulace s informacemi hrála klíčovou roli ve formování politických režimů. Tyto praktiky se staly nástrojem moci, který využívali politici k posílení své pozice, ovládnutí veřejného mínění a potlačení svobody projevu. Příklady Mussoliniho Itálie, nacistického Německa a sovětské Rusko ukazují, jak důležitá je kontrola nad médii a šíření dezinformací pro upevnění autoritářských režimů. V moderní době se podobné techniky znovu objevují, avšak v nových formách, jako jsou sociální média, která dnes plní roli, kterou dříve vykonávaly ministerstva pravdy a cenzurní aparáty.

Benito Mussolini, italský fašistický vůdce, vděčil za svůj vzestup k moci nejen svým charismatickým projevům, ale i schopnosti manipulovat s informacemi. Jeho politika byla postavena na nacionalismu, který měl sjednotit rozdělenou zemi. Propagoval impozantní slogany, které budily nadšení u mas, a využíval média k šíření dezinformací, které podporovaly jeho politické cíle. Po svém příchodu k moci se rozhodl, že novináře podřídí režimu, a všechny mainstreamové noviny ve státě byly buď přímo zrušeny, nebo se staly nástrojem fašistické propagandy. Mussolini se stal symbolem italské moci, přičemž tvrdil, že příchod do politiky byl vynucen vůlí lidu, který po něm toužil obnovit pořádek a stabilitu.

Podobnou cestou šel i Joseph Goebbels, ministr propagandy v nacistickém Německu, který v roce 1933 začal šířit dezinformace o údajných hrozbách a chaotických podmínkách v zemi, což mu umožnilo získat podporu pro nacistickou ideologii. Goebbels nekompromisně ovládl německý tisk a novináře přiměl, aby se podřídili ideologii národního socialismu. Tento proces Gleichschaltung znamenal, že jakákoli žurnalistika, která nebyla v souladu s nacistickými hodnotami, byla označena za „dekadentní“ a nebezpečnou pro národní důstojnost. Vytváření monolitní mediální krajiny bylo jedním z klíčových nástrojů, které umožnily nacistům upevnit jejich moc.

I dnes, více než 80 let po těchto událostech, se podobné techniky šíření dezinformací objevují v nových formách, přičemž sociální média hrají roli, kterou dříve vykonávaly tradiční noviny a rozhlas. Není třeba žádného ministerstva pravdy, když dezinformace mohou být šířeny tak rychle a účinně prostřednictvím internetu. Moderní političtí operátoři využívají sociální sítě k manipulaci s veřejným míněním, vytváření zmatení a pochybností, což je v podstatě cíl, který měl každý totalitní režim: oslabit důvěru v nezávislá média a posílit kontrolu nad informacemi.

Dezinformace se často stávají součástí širšího politického boje, ať už v podobě konspiračních teorií nebo neověřených zpráv. Příkladem může být i falešná zpráva Kellyanne Conway o masakru v Bowling Green, kterou tvrdila, že spáchali dva iráčtí muži, kteří byli radikalizováni ISIS. Tento příběh byl naprosto vymyšlený, ale jeho účelem bylo vytvořit obraz o muslimské hrozbě, což zapadalo do širší politiky vytváření strachu a rozdělení společnosti. Tento přístup je typický pro konspirační teorie, které se používají k manipulaci s veřejností, vytvářejí paranoidní atmosféru a rozdělují lidi na "my" a "oni".

Dezinformace a konspirační teorie nejsou novým jevem. Už Machiavelli v 16. století zdůrazňoval význam šíření lží a manipulace s informacemi jako nástroj k získání a udržení moci. V jeho době byly konspirace součástí politického arzenálu, a to jak v průběhu politických převratů, tak i v běžné mocenské praxi. Machiavelli považoval manipulaci s veřejností za klíčovou pro stabilitu vlády, přičemž rozšiřování nepravdivých příběhů pomáhalo udržet strach a podpořit politickou kontrolu.

Moderní varianta tohoto procesu se zrodila s rozvojem masových médií, přičemž žlutý tisk a později tabloidy a internetové portály se staly hlavními kanály pro šíření neověřených a často zcela vymyšlených informací. V dnešní době jsou to právě talk show a populární webové stránky, které se staly výkonnými nástroji pro šíření konspiračních teorií. Příkladem je známý pořad Infowars, který pravidelně šíří fámy a nepravdy, čímž vytváří prostředí pro paranoiu a strach. Tento způsob politické komunikace se ukázal jako neuvěřitelně účinný při mobilizaci politické základny a demoralizaci oponentů.

Důležité je pochopit, že v každé historické éře, kdy docházelo k masivní manipulaci s informacemi, byla jejím konečným cílem nejen kontrola nad veřejným míněním, ale také rozdělení společnosti. Dnes máme k dispozici nástroje, které umožňují šíření dezinformací v reálném čase a na celosvětové úrovni. Základem pro úspěch těchto taktik je schopnost přesvědčit lidi, že „pravda“ je něco, co si mohou zvolit, a že žádná objektivní realita neexistuje. To, co je dnes na internetu, se může stát „oficiální pravdou“ pro velkou část veřejnosti, což znamená, že důvěra v tradiční média a nezávislé instituce může být narušena. Důsledky takového stavu mohou být dalekosáhlé – od oslabování demokratických institucí až po vznik nových autoritářských režimů.

Jak jazyk a metafory formují moc: Mussolini, Trump a umění manipulace

Není náhodou, že Mussolini používal stejné typy metaforických superlativů jako Trump – „skutečný“, „vyšší“, „síla a sláva“. Tyto obraty jsou záměrně konstruovány tak, aby vyvolávaly obrazy velikosti, slibovaly prosperitu a vyvolávaly dojem, že právě on, Duce, zajistí „spravedlivé mzdy“ a „slušné domovy“. Jde o strategii, kdy se neurčitost stává nástrojem přesvědčování. Mussolini vytvářel ekvivalence mezi „ekonomickou oblastí“ a „sociální spravedlností“, mezi fašismem a „slávou práce“. V této rétorice se fasáda pokroku a „neustálého vývoje“ stává nástrojem mlžení – slibuje se ideální společnost, aniž by byla konkrétně popsána její realizace.

Mussolini byl mistr v tvoření chytlavých vlasteneckých sloganů a v jejich naplňování dvojsmysly. V tehdejší Itálii, kde se rodil nový nacionalismus, působily tyto slogany jako symboly „nového světového řádu“, který Mussolini ohlašoval. Metaforická obratnost se projevila například ve sloganu Giovinezza („Mládí“) – hesle, které mělo přitáhnout mladé lidi k fašistickému hnutí a spojit mládí s „obrozením pravé Itálie“. Italia Imperiale („Imperiální Itálie“) – výzva k podpoře imperiálních plánů na ovládnutí Středomoří evokující slávu římského impéria. Italia Irredenta („Nevykoupená Itálie“) – fráze prosazující „vykoupení“ bývalých italských území mimo hranice Itálie, čímž posilovala imperiální ambice režimu. Italianità („Italství“) – výraz pocházející z doby Risorgimenta byl znovu využit k podpoře myšlenky sjednocení Italů pod jedním režimem. Mare Nostrum („Naše moře“) – starověký římský termín pro Středozemní moře, který Mussolini oživil, aby vzbudil dojem nezbytnosti znovuzískání kontroly nad tímto prostorem.

Bez takového jazyka by Mussolini stěží získal tolik oddaných přívrženců. Trumpovy slogany a „psí píšťalky“ se v mnohém nápadně podobají Mussoliniho postupům. Když se například Trump 22. října 2018 na mítinku v Houstonu označil za „nacionalistu“, otevřeně si přisvojil pojem, který nese historické konotace s fašistickou rétorikou. Poté, co byl kritizován za použití rasistického signálu, obhajoval své slovo jako návrat k „pravému vlastenectví“. Tato rétorika je ukázkou dvojsmyslného jazyka – říká B, ale myslí A, a při obvinění z A tvrdí, že A nikdy neznamenal.

Gaslighting, tedy psychologická manipulace, kdy oběť začne pochybovat o své vlastní realitě, je v politice účinný proto, že vytváří zmatek a posiluje závislost na „pravdě“ prezentované manipulátorem. Jak poznamenává Bobby Azarian, vůdce ví, že u neinformovaného publika se jeho slovo staví proti „falešným médiím“. A pokud by si jeho stoupenci začali uvědomovat taktiku gaslightingu, jednoduše by otočil rétoriku a obvinil novináře a intelektuály, že to jsou oni, kdo „gaslightuje“ jeho příznivce.

Podstatou účinného gaslightingu je velikost lži. Hitler nazval tuto metodu „velkou lží“ – čím kolosálnější nepravda, tím snáze je uvěřitelná, protože běžní lidé jsou zvyklí jen na malé lži a velké považují za příliš nestoudné, než aby je někdo mohl vyrobit úmyslně. Velká lež zanechává stopy i poté, co je vyvrácena, a právě tuto skutečnost mistrně využívají všichni velcí lháři.

Gaslighting je verbální umělost v nejzákeřnější podobě. Vytváří v myslích obrazy, které jsou nejednoznačné, ale emocionálně silné. Vezměme si například metaforu „deep state“ – termín, jenž neoznačuje vládu, ale svět „policie myšlenek“, skrytý a konspirativní. Tato metafora umožňuje lídrovi bez důkazů vykreslit své oponenty jako „nepřátele demokracie“, převrátit role a spojit liberalismus se sovětským typem totalitarismu řízeného elitami, které údajně vnucují „politickou korektnost“ jako zbraň kontroly myšlení.

Jaký vliv má jazyk Donalda Trumpa na politickou korektnost?

Donald Trump použil svůj ostrý a přímý jazyk jako klíčovou součást své politické kampaně. Tento jazyk, na první pohled prostý a až vulgární, byl vnímán jeho příznivci jako autentický a upřímný, na rozdíl od sofistikované a korektní mluvy, kterou používají političtí lídři a elitáři. Trump dokázal velmi efektivně využít aktuální trend proti intelektuálům, čímž získal podporu mnoha "pracujících lidí", jak často označoval své voliče. Tento jazyk se nezaměřuje na sofistikovanost, ale na přímý, často hrubý projev, který měl vyjadřovat jeho vzdor vůči elitám.

Sociolog Basil Bernstein vysvětluje, že jazyk, který označujeme jako "ostrý" nebo "blunt", posiluje pocit soudržnosti v rámci sociální skupiny. Naopak, jazyk "rozvinutý", jaký používali relativisté, jak je nazýval Mussolini, zdůrazňuje individualitu a ne podporu skupiny. Trump si tuto dynamiku velmi dobře uvědomoval a ve své kampani ji využíval k tomu, aby se odlišil od establishmentu, který byl pro něj synonymem prokorporativního a přepjatě politicky korektního jazyka.

Pro Trumpa byla politická korektnost symbolem elitářství, které se jeho voličům jevilo jako nástroj k potlačování pravdy a svobody slova. V jeho proslovech, tweetech a vystoupeních na shromážděních se tento postoj neustále opakoval. Výrazy, které by jiní politici považovali za nevhodné, jako například "SAD" (smutné) nebo "STUPID!" (hloupé), byly pro Trumpa účinnými nástroji k tomu, aby ukázal svou nespokojenost s establišmentem, aniž by se musel uchylovat k jemným diplomatickým formulacím. Místo toho využíval jazyk, který se neštítil vulgarismů, protože tyto výrazy měly svou funkci – byly součástí jeho útoku na umělou zdvořilost a byrokratické eufemismy.

Trumpovo používání hrubého jazyka se často srovnává s tradičními technikami satirických umělců, jako byli herci Commedia dell'arte v renesanční Itálii. Tento druh jazyka je totiž často velmi vtipný, záměrně hrubý a nahlíží na realitu obyčejného člověka, zatímco intelektuální nebo akademické mluvení se může jevit jako odtržené od každodenního života. Trumpova jazyková forma tak měla velmi silný dramatický náboj, který mohl být vnímán jako záměrná satira na politickou korektnost a intelektuály. Jeho jazyk byl plný nadsázky, ironie a cynismu, což v publiku často vyvolávalo smích, ale také souhlas s jeho postojem.

Na druhou stranu, když se Trump objevil v oficiálních politických prostorech, například při svých projevech ve formálních kontextech, jako byla například proslulá „State of the Union“ řeč, jeho projev působil neosobně a bez emocí. Tento rozpor mezi jeho stylizovaným projevem a osobním, přímým jazykem na veřejnosti ukazuje, že jeho jazyk měl specifickou funkci – vytvářel energii a vztah s jeho podporovateli. Byl to jazyk, který rezonoval s těmi, kdo se cítili odstrčeni od politických elit, a tím vytvořil silný pocit solidarity.

Zajímavý je i fenomén, jakým způsobem dnes vnímáme vulgarismy v politice a veřejném diskurzu. Bývaly považovány za skandální a přitahovaly značnou pozornost. Dnes, v éře masmédií a internetu, se vulgarismy staly běžnou součástí komunikace, která již nemá stejný transgresivní účinek. Vzpomeňme na komika Lennyho Bruce, který v 60. letech používal profánní jazyk jako nástroj k subverzi, což vyvolávalo silné reakce, zatímco dnes stejný jazyk již málokoho šokuje.

Trumpova mluva je tedy součástí širšího kulturního a politického trendu, který napadá tradiční normy politické korektnosti. Jeho používání vulgárního jazyka je součástí kulturního boje proti tomu, co považuje za nadměrně restriktivní a cenzurovaný jazyk. Pro jeho příznivce je tento jazyk symbolem upřímnosti a revolty proti elitám, které podle nich zneužívají politickou korektnost k potlačování názorové rozmanitosti.

Důležité je také pochopit, že Trumpovo používání profánního jazyka není náhodné, ale pečlivě zvolená strategie, která má vyvolat specifickou reakci veřejnosti. Jde o jazykovou válku, kde je každý jeho výraz vyváženou reakcí na dominující kulturní normy. I když se může zdát, že tento jazyk je pouze projevem agresivity nebo nezdvořilosti, jeho skutečný význam spočívá v tom, že se Trumpovým následovníkům ukazuje jako forma odporu vůči zavedeným normám.

Využití nanobiosenzorů v zemědělství pro monitorování zdraví plodin a detekci patogenů
Jak efektivně hodnotit riziko znečištění sedimentů mikroplasty a těžkými kovy?
Jak správně analyzovat a reagovat na střední hru ve šachu?
Jak se nezaměstnanost a zdravotní problémy vztahují k absenci v práci?
Jak implementovat algoritmy pro hledání a výpočty a analyzovat jejich časovou složitost