V 70. letech 20. století, v době kdy byla otázka desegregace škol v USA stále živým a kontroverzním tématem, se skupiny obyčejných Američanů, označovaných jako "Silent Majority" (Tichá většina), začaly organizovat a protestovat proti vládním opatřením. Mezi nejvýznamnější akce tohoto hnutí patřil pochod, který v dubnu 1972 vedla skupina matek z předměstí Detroitu do Washingtonu, DC, aby protestovaly proti rozhodnutí soudu o povinném převozu dětí školními autobusy. O měsíc později, 17. února 1972, více než 3 000 protestujících vyjelo z Virginie do Washingtonu, aby podpořili ústavní změnu, která měla zakázat vládní nařízení o autobusech v Richmondu. Takové demonstrace se stávaly stále častějšími, ačkoliv se „Tichá většina“ bránila obvinění z rasismu.

V březnu téhož roku přinesl New York Times zprávu o protestech v New Jersey, kdy téměř 200 aut jelo po státní silnici 1 a zaparkovalo před státním úřadem, aby vyjádřili nesouhlas s návrhem, který počítal s převozem studentů mezi městy New Brunswick a Middlesex County. I když se mnoho lidí této skupiny odmítalo připojit k rasovým nálepkám, ve skutečnosti jejich odmítání převozů, a tedy i rasové integrace škol, ukazovalo na složité vztahy mezi teorií o rovnosti a praxí segregace. Tato skutečnost vyšla najevo v rámci jedné ankety v roce 1972, kdy 74 procent obyvatel Floridy hlasovalo proti povinnému převozu dětí, a to i přesto, že 79 procent podporovalo rovné příležitosti pro všechny děti bez ohledu na jejich rasu. Protestující tedy vyjádřili podporu rovnosti ve vzdělání, ale zároveň odmítali jakýkoliv návrh na integraci prostřednictvím převozu.

Tento paradox odrážel nálady bílých Američanů, kteří se cítili v konfliktu mezi svým odmítáním segregace a současně silným odporem vůči integraci škol. Tato situace byla pro politika, jakým byl Richard Nixon, výzvou, ale zároveň i příležitostí. Nixon si byl dobře vědom, že mnoho Američanů chce silného odpůrce busingu, a tak se tento problém stal jedním z klíčových témat jeho první prezidentské kampaně. V roce 1970 napsal bílou knihu, která jasně stanovila jeho názor na busing: "Spojené státy nemusejí být homogenní," napsal, a tvrdil, že je přirozené a správné, že různé etnické skupiny tvoří své vlastní komunity. Tato kniha, zaměřená na právo každého jednotlivce rozhodnout, kde a jak chce žít, nezmiňovala historii segregace a praktiky jako "redlining", které k těmto etnickým enklávám vedly. Nixonovy argumenty tímto způsobem ospravedlňovaly segregované školy, ačkoli je prezentoval jako otázku práv a svobod jednotlivce.

Nixon tuto strategii rozvinul i během své kampaně v roce 1972, kdy se obrátil na bílou, předměstskou veřejnost s prohlášením, že busing je neúčinný a nepřináší lepší vzdělání. V dubnu 1972 například prohlásil, že „většina Američanů, černí i bílí“, je proti busingu, protože se domnívají, že je nesprávný. V tomto kontextu Nixon ujišťoval své voliče, že jejich odpor k busingu není projevem rasismu. Tento postoj podporoval argumenty, že busing by způsobil zhoršení kvality vzdělání, neboť by roztříštil komunity a ohrozil stabilitu školního systému. Namísto toho Nixon navrhl zlepšení škol v chudých, městských oblastech, aby děti v těchto oblastech měly stejnou šanci na kvalitní vzdělání jako děti na předměstí.

Ačkoliv byla nabídka na zlepšení městských škol na první pohled příznivá, ve skutečnosti se jednalo o pokračování systému „separate but equal“ (oddělené, ale rovné), což bylo v přímém rozporu s reálnými potřebami a očekáváními školního systému. Nixonův přístup také ignoroval klíčový problém, kterým byly výrazné rozdíly v financování škol, které často odrážely historické znevýhodnění černých komunit. Namísto skutečné integrace škol nabízel politiku, která udržovala segregaci na základě socioekonomických a rasových rozdílů.

Významným prvkem Nixonovy strategie bylo také využívání strachu, který měla bělošská Amerika z násilí a kriminality v černošských čtvrtích, aniž by to výslovně zmínil. Tento apel na obavy rodičů z bezpečnosti dětí umožnil Nixonovi získat podporu širokého spektra voličů, kteří se báli „invaze“ černošských studentů do jejich předměstských škol, aniž by se přímo dotýkal tématu rasových konfliktů.

V diskusích o busingu a jeho vlivu na americké školy je důležité chápat, že otázka rasové integrace ve školách byla často zneužívána k dosažení politických cílů, a to bez ohledu na skutečnou snahu o zlepšení vzdělávacího systému. V konečném důsledku šlo o otázku práv – práv jednotlivců na rozhodování o své komunitě a životě, ale zároveň i o velké selhání v řešení hlubokých strukturálních problémů, které způsobily rasovou segregaci ve Spojených státech.

Jak Ronald Reagan komunikoval s černochy a etnickými skupinami v 80. letech

Ronald Reagan byl známý tím, jak využíval otázky rasy a etnické identity, aby získal podporu různých segmentů americké populace. Jeho politika se soustředila na ekonomické otázky, které se měly dotýkat všech Američanů, ale způsob, jakým je prezentoval, měl také silně vyhraněný etnický a rasový podtext. Reaganova rétorika vůči černochům a bílým etnickým skupinám, jako byli Poláci, Italové nebo Latinoameričané, ukazovala, jak složitá a kontroverzní byla jeho strategická snaha o oslovení voličů v rámci rasové a etnické politiky.

Reagan se opakovaně distancoval od obvinění, že je rasista. Ve své autobiografii tvrdil, že je „naprosto rozčílený“ každým nařčením o své rasové nenávisti. Dle jeho slov se vždy cítil být ochráncem občanských práv, protože se zasazoval o zrušení kvót v oblasti zaměstnání a vzdělání, což bylo jeho chápaní rovnosti. K tomu přidával argumentaci, že v Kalifornii jmenoval do důležitých funkcí více černochů než všechny předchozí vlády dohromady. Tento postoj měl sloužit k tomu, aby si Reagan udržel obraz přítele menšin, a přitom si zajišťoval širokou podporu bílých voličů.

Přestože Reagan deklaroval, že jeho ekonomické politiky přinesly největší prospěch právě černochům, výsledky ukazovaly jiný obrázek. V roce 1980 podpořilo Reagana mezi ne-bílými voliči pouze 10 % lidí, což bylo nejnižší číslo pro republikánského kandidáta od doby Barryho Goldwatera. Tato čísla podtrhovala fakt, že Reaganova ekonomická opatření se sice soustředila na podporu podnikatelů a snížení daní, ale pro mnoho Afroameričanů to znamenalo spíše zhoršení ekonomických podmínek, než zlepšení.

Reaganovo veřejné prohlášení z června 1984 na téma rasových nerovností bylo typické pro jeho přístup k těmto otázkám. Přiznal existenci rasové nerovnosti na trhu práce, ale za tuto nerovnost obvinil státní politiku „velké vlády“, která podle něj vedla k ekonomické závislosti. Pro černochy, kteří podle něj už „vybojovali právo zakoupit si lístek“ do ekonomického vlaku, však podle Reagana stále platil požadavek na „více příležitostí, více podnikání“ a „ekonomickou emancipaci“. Rozšíření systému sociálních dávek a dalších vládních programů podle něj tuto emancipaci brzdilo.

Přestože se Reagan na tiskových konferencích snažil obhájit svou ekonomickou politiku tvrzením, že jeho administrativní kroky přispěly k rychlejšímu zotavení černochů po recesi, realita byla složitější. Černí Američané čelili většímu nezaměstnanosti než bílí a i když se jejich nezaměstnanost snižovala, stále zůstávala vyšší než u bělochů. Reagan tvrdil, že jeho politika nízkých daní a podpora podnikání přinesla černochům „rychlejší“ zotavení, ale skutečný rozdíl mezi nezaměstnaností u bílých a černých byl podstatně širší.

Přestože se ve veřejných proslovech snažil Reagan prezentovat svou ekonomickou politiku jako prospěšnou pro všechny Američany, včetně menšin, mnozí černoši mu to nevěřili. V roce 1984 například 73 % černochů nesouhlasilo s jeho přístupem k nezaměstnanosti, což bylo výrazně více než u bělochů. Tento odpor vůči Reaganově politice ukazoval na trvající nedůvěru mezi černochy a jeho administrativou. Pro mnoho Afroameričanů byla otázka nezaměstnanosti zásadní, přičemž Reaganova vláda selhávala ve vnímání a řešení specifických problémů, kterým čelili v této oblasti.

Je zřejmé, že Reaganova politika nevedla k výraznému zlepšení postavení černochů ve společnosti. Mnozí kritici jeho administrativy poukazovali na to, že jeho přístup k ekonomickým otázkám, zejména pokud šlo o snížení dávek a daňové úlevy pro bohaté, neprospíval těm, kteří byli na okraji společnosti. Reaganova strategie tak spočívala v prezentaci svých politických kroků v pozitivním světle, i když reálné důsledky pro černochy a další menšiny byly složitější.

Reaganova politika se tak ukázala jako typická pro období, kdy se rasové a etnické otázky staly součástí širšího politického boje o to, kdo je považován za „skutečného Američana“. Jeho rétorika, zaměřená na tradiční americké hodnoty, se často snažila omezit prostor pro jiný než bílý pohled na americkou identitu, což mělo za následek časté napětí mezi jeho administrativou a menšinovými skupinami.

Jak přežít v nehostinném prostředí: Příběh agenta v sibiřských mrazech
Jaké jsou výhody a aplikace biopolymerů na bázi proteinů a sacharidů?
Co je to za situaci? A jakou roli hraje druhý idiot?
Jak simulovat reverzibilní Turingovy stroje pomocí regulárních výrazů