Jak správně provádět bimanuelní vyšetření pánve

Bimanuelní vyšetření pánve je klíčovou součástí gynekologického vyšetření, které umožňuje lékaři zhodnotit stav vnitřních pohlavních orgánů ženy. Tento vyšetřovací postup se skládá z kombinace palpace břicha a vaginálního vyšetření, které umožňuje detailní posouzení velikosti, tvaru, pohyblivosti, citlivosti a přítomnosti abnormalit nebo patologických změn v oblasti dělohy, vaječníků a dalších přidružených struktur.

Při provádění tohoto vyšetření je důležité správně využít obě ruce. Palpační tlak na břišní oblast by měl být vyvíjen pomocí ploché části prstů, nikoli jejich špiček. Tlak by měl být zahájen přibližně uprostřed mezi pupkem a linie pubického ochlupení, přičemž pohyby prstů by měly směřovat dolů a současně s pohybem ruky vaginální. Tento způsob umožňuje lépe zhodnotit struktury pánve a získat důležité informace o jejich stavu.

Vyšetření dělohy pokračuje tím, že je děloha jemně zvednuta směrem k břišnímu prstu, což umožňuje její palpaci mezi oběma rukama. Děloha je hodnocena na základě její velikosti, tvaru, konzistence a pohyblivosti. Je důležité si také všímat přítomnosti nádorů nebo bolestivosti, které mohou naznačovat patologické změny. Děloha může být v různých polohách vzhledem k páteři, což ovlivňuje způsob vyšetření. Anteverze (naklonění dělohy směrem dopředu) je nejběžnější, ale retroverze (naklonění směrem dozadu) je také možná a může být spojena s některými klinickými problémy, jako je bolest při pohlavním styku nebo dysmenorea.

Pokud jde o vyšetření adnexálních struktur (vaječníků a vejcovodů), je také nutné provádět palpace v obou oblastech – jak břišní, tak vaginální. Zde se používá podobná technika jako při vyšetření dělohy, přičemž je potřeba věnovat zvláštní pozornost citlivosti vaječníků, které mohou být bolestivé i při normálním nálezu. V postmenopauzálním období může být palpace vaječníků obtížnější, protože jsou obvykle menší a méně citlivé.

V některých případech může být nezbytné provést i rekto-vaginální vyšetření. Toto vyšetření je indikováno při podezření na posteriorní pánevní hmotu nebo při vyšetřování chronických pánevních bolestí. Při rekto-vaginálním vyšetření je třeba být opatrný, aby nedošlo k nechtěné kontaminaci vagíny fekálními materiály. Palpace probíhá opatrně a jemně, přičemž se hodnotí nejen struktury v oblasti dělohy a vaječníků, ale také funkce rekta a integrita rekto-vaginálních struktur.

Při vyšetření jakéhokoliv ze zmíněných orgánů je nutné, aby lékař dbal na to, že i při absenci patologie může být určitá citlivost normální, zejména v oblasti vaječníků. Zároveň je nutné sledovat všechny změny a abnormality, které mohou být indikátorem závažného onemocnění, jako jsou cysty, nádory nebo jiné patologické změny.

Jak vybrat vhodnou metodu antikoncepce a co je důležité vědět o jejích účincích?

Při volbě metody antikoncepce je kladeno velké důraz na informovanost pacientů o možnostech a rizicích spojených s různými metodami, nejen o jejich účinnosti v prevenci nechtěného těhotenství. Mezi klíčové úkoly lékařů patří vysvětlit pacientům, že kromě kondomů jiné metody antikoncepce neposkytují ochranu proti sexuálně přenosným nemocem (STD). Tento fakt je zásadní pro prevenci infekcí a je důležité, aby byl pacientům jasně sdělen. Lékař by měl mít na paměti všechny faktory, které mohou ovlivnit rozhodování pacienta, a měl by poskytovat relevantní, vědecky podložené informace přizpůsobené jak pacientovi, tak jeho partnerovi.

Při výběru vhodné metody antikoncepce je také potřeba zvážit řadu faktorů, mezi něž patří věk pacienta, zdravotní stav, plány ohledně budoucího rodičovství a další osobní preference. Zároveň je důležité, aby pacient měl přístup k informacím o vedlejších účincích a možných rizicích každé metody. Mezi nejúčinnější metody patří dlouhodobá a reverzibilní antikoncepce, jako jsou hormonální implantáty nebo intrauterinní zařízení (IUD). Tyto metody nabízejí vysokou účinnost, a to často i vyšší než permanentní sterilizace, přičemž výhodou je jejich reverzibilita – po odstranění zařízení je možné těhotenství v budoucnu.

Implantáty hormonální antikoncepce

Hormonální implantáty představují jednu z nejúčinnějších metod antikoncepce, s mírou selhání 0,05 % při běžném i dokonalém užívání. Tento implantát, který je dlouhý 4 cm a široký 2 mm, obsahuje progestin (etonogestrel) a poskytuje ochranu po dobu až tří let, přičemž v praxi se doporučuje i použití implantátu až na pět let. Mechanismus účinku spočívá především v zahuštění cervikálního hlenu a inhibici ovulace. Vstup implantátu do pokožky je rychlý a bezbolestný, obvykle se provádí v místní anestezii. Po jeho vložení se doporučuje použít další metodu antikoncepce po dobu sedmi dnů, než se metoda plně „aktivuje“.

Nejčastějšími vedlejšími účinky implantátů jsou nepravidelné krvácení, které obvykle ustoupí po několika měsících užívání, a ve většině případů se následně dostavuje amenorea (nepřítomnost menstruace). Přestože tento efekt může být pro některé uživatele obtěžující, implantáty mají širokou škálu výhod. Jednou z hlavních výhod je možnost jejich použití u pacientů, pro které jsou jiné metody antikoncepce kontraindikovány, například u žen s vysokým rizikem těhotenství z důvodu zdravotních problémů, jako jsou plicní hypertenze nebo onemocnění srdce.

Intrauterinní zařízení (IUD)

Intrauterinní zařízení (IUD) je jednou z nejbezpečnějších metod antikoncepce, která má vysokou účinnost a je vhodná pro většinu žen, včetně těch, které dosud nerodily. Existují dva základní typy IUD: hormonální (LNG-IUD) a nehormonální (Cu-IUD). Hormonální IUD uvolňuje malé množství levonorgestrelu, což vede k zahuštění cervikálního hlenu a ztenčení děložní sliznice, čímž se zamezuje početí. Nehormonální IUD obsahuje měď, která působí jako spermicid a brání pohybu spermií, což také snižuje možnost oplodnění. Obě varianty IUD jsou velmi účinné a mají dlouhou životnost, přičemž Cu-IUD může zůstat v těle až 12 let a LNG-IUD obvykle 3–8 let.

IUD je možné zavést v kterýkoliv okamžik menstruačního cyklu, pokud je zajištěno, že žena není těhotná. Nejlépe je zavedení IUD provádět během menstruace, protože děložní čípek je mírně otevřený, což usnadňuje proces. K zavedení je nutné použít sterilní techniku a při potřeby znecitlivění lze aplikovat místní anestetikum. IUD je možné zavést také bezprostředně po porodu, což může snížit riziko nechtěného těhotenství během poporodního období.

Další faktory a tipy pro správný výběr metody

Při volbě antikoncepce je třeba vzít v úvahu také zdravotní stav a životní styl ženy. Například některé metody mohou být nevhodné pro osoby s rizikem vzniku trombózy nebo pro ženy s některými hormonálními onemocněními. Je tedy nezbytné, aby rozhodnutí o volbě metody bylo vždy založeno na důkladné konzultaci s odborníkem, který zváží všechny individuální okolnosti. Zároveň by pacientky měly být informovány o možnostech nouzové antikoncepce a o její správné aplikaci, pokud dojde k nechráněnému pohlavnímu styku.

Pochopení mechanismu účinku různých metod antikoncepce a jejich správné použití je klíčové pro dosažení optimální ochrany. Důležité je také pravidelné sledování účinnosti vybrané metody a její přizpůsobení v případě změn životní situace nebo zdravotního stavu.

Jak rozpoznat a léčit pohlavně přenosné infekce: Významné přístupy v diagnostice a terapii

Pohlavně přenosné infekce (STI) představují jedno z nejčastějších gynekologických onemocnění u žen, zejména těch, které jsou sexuálně aktivní. Mohou být přenášeny prostřednictvím orálního, vaginálního nebo análního styku. Následky infekce mohou mít různý rozsah, od neplodnosti až po smrt. Některé STI jsou také silně spojeny s mimoděložním těhotenstvím, což činí prevenci, screening a léčbu pohlavně přenosných infekcí zásadními cíli veřejného zdraví.

I když mnoho STI může být asymptomatických, jejich důsledky mohou být dlouhodobé a devastující. Při zanedbání včasné diagnostiky a terapie může docházet k trvalým komplikacím, jako je neplodnost nebo chronické pánevní bolesti. Největší riziko pro infekci HIV je spojeno s některými pohlavně přenosnými infekcemi, což podtrhuje nutnost účinné prevence.

Pohlavně přenosné infekce mohou být přenášeny jak prostřednictvím přímého kontaktu kůže s kůží, tak výměnou tělesných tekutin. Nejúčinnější prevencí je používání kondomů, které jsou schopny snížit riziko přenosu nejen u vaginálního, ale i análního a orálního styku. Mnozí pacienti si však neuvědomují rizika spojená s orálním-genitálním kontaktem a mívají mylné představy o bezpečnosti takového chování. Je nezbytné, aby byli pacienti, zejména adolescenti, informováni o zdravotních rizicích, která s sebou přináší jakýkoli druh sexuální aktivity, i když nejde o klasický pohlavní styk.

Včasná diagnostika STI vyžaduje komplexní sexuální anamnézu a pečlivé vyšetření. Je důležité vědoma si skutečnosti, že 20-50% pacientek s jednou STI může mít zároveň jinou infekci. K diagnostice je nezbytné podrobně zkoumat inguinální oblast, vulvu, perineum a perianální oblast na přítomnost vyrážek, lézí a zvětšených uzlin. Důležitým krokem je vyšetření močového ústrojí, protože infekce močového měchýře a močové trubice jsou časté, zejména u pacientek s uretritidou nebo cervicitidou. Při vyšetření vagíny a děložního čípku je důležité zaměřit se na abnormality v sekretech a přítomnost vředů nebo infekcí.

Důležitým krokem v léčbě atrofické vaginitidy je použití místních estrogenových přípravků nebo vodních zvlhčujících krémů, které mohou výrazně zmírnit symptomy. Při deskvamativní zánětlivé vaginitidě, která je častější u žen v perimenopauze a postmenopauze, je doporučováno použití antibiotik, jako je klindamycin, aplikovaného intravaginálně. Tento stav je často zaměňován za trichomonázu, avšak v případě deskvamativní vaginitidy nejsou přítomny žádné pohyblivé trichomonády a kultivace na T. vaginalis jsou negativní. Vaginalní pH bývá zvýšené, obvykle nad 4,5.

Léčba pohlavně přenosných infekcí by měla být co nejrychlejší a efektivní, a to i v případě, kdy pacientka odmítá sexuální aktivitu nebo v případě relativně jednoduché diagnózy. Při léčbě kandidózy u pacientky je obvykle postačující jednorázová dávka flukonazolu, která úspěšně zlepší symptomy.

Endtext

Jak efektivně diagnostikovat a léčit genitální herpes a HPV u žen?

Genitální herpes je virové onemocnění způsobené virem herpes simplex (HSV), což je DNA virus. Tento vysoce nakažlivý stav postihuje více než 50 milionů osob v USA, přičemž existují dva typy HSV: HSV-1 a HSV-2. Zatímco HSV-1 je tradičně spojován s puchýři na ústech, stále častěji způsobuje také genitální léze, zejména u adolescentních dívek a mladých žen. HSV-2 zůstává hlavní příčinou genitálních infekcí, i když rostoucí podíl nových případů mezi ženami je způsoben HSV-1. Ženy infikované HSV-1 jsou stále vystaveny riziku nákazy HSV-2.

Pokud není infekce léčená, puchýře obvykle zhojí samy za 2 až 3 týdny. Včasná diagnostika je však klíčová, protože infekce může zůstat nediagnostikovaná až ve 75 % případů, zejména u primárních infekcí, které mohou probíhat bez výrazných příznaků. Primární infekce jsou obvykle nejzávažnější, zatímco opakované epizody jsou méně bolestivé a trvají obvykle 2 až 5 dní. Typické příznaky počáteční infekce zahrnují symptomy podobné chřipce a častý neurologický postih, který se projevuje 2 až 3 dny po nákaze. Na pohlavních orgánech se objevují bolestivé puchýře, které postupně přecházejí v bolestivé vředy se červeným okrajem. Léze genitálního herpesu se odlišují od vředů, které vznikají při jiných pohlavně přenosných onemocněních, jako je syfilis nebo chancroid.

V případě primární infekce může být pacientka hospitalizována kvůli zvládání bolesti nebo problémům s močením. V některých případech může dojít k aseptické meningitidě, což je závažné onemocnění, které se může objevit 5 až 7 dní po vzniku puchýřů. Po prvotní infekci virus migruje nervovými vlákny a zůstává latentní v gangliích zadních kořenů míchy. Recidivy jsou vyvolány neznámými podněty, přičemž recidivující léze bývají obvykle mírnější než při primární infekci.

Pro diagnostiku HSV jsou klíčové laboratorní testy. Nejčastěji se používá virová kultura a polymerázová řetězová reakce (PCR), přičemž PCR testy mají vyšší citlivost. Typicky se testuje přítomnost specifických protilátek pro HSV-1 a HSV-2, což může pomoci v diagnostice, zejména v případech, kdy pacientka má atypické příznaky. Testy mohou však vykázat falešně negativní výsledky, pokud jsou provedeny v rané fázi infekce, protože průměrná doba mezi nákazou a vytvořením protilátek je přibližně 22 dní.

Další důležitou pohlavně přenosnou infekcí je lidský papilomavirus (HPV), který postihuje až 80 % sexuálně aktivních žen do věku 50 let. HPV se přenáší kontaktem s infikovanou kůží nebo sliznicemi, a to i v případě, že partner má subklinickou nebo neprojevenou infekci. Většina infekcí je přechodná, ale s věkem se procento žen, jejichž infekce se samy vyřeší, snižuje. HPV je bezpříznakový, a proto bývá zjištěn většinou až při testování na cytologii nebo pomocí testu DNA v rámci Papanicolaou testu.

Existuje více než 150 podtypů HPV, přičemž asi 40 z nich je spojeno s genitálními infekcemi. Tyto podtypy se dělí na nízkorizikové a vysokorizikové. Nízkorizikové typy HPV (např. HPV-6 a HPV-11) jsou spojeny s tvorbou genitálních bradavic, zatímco vysokorizikové typy, jako HPV-16, HPV-18, HPV-31 a další, jsou spojeny s rozvojem cervikální dysplazie a rakoviny děložního čípku. Vysokorizikové typy HPV představují významnou zdravotní hrozbu, protože jejich přítomnost může vést k rozvoji rakoviny děložního čípku i jiných typů rakoviny v oblasti pohlavních orgánů.

Je důležité mít na paměti, že u HPV infekcí mohou příznaky v některých případech chybět a nákazu je možné zjistit až po několika letech. I přesto, že HPV infekce mohou být asymptomatické, pravidelné gynekologické prohlídky a testování na HPV jsou zásadní pro včasnou diagnostiku a prevenci vzniku rakoviny. Vakcína proti HPV je účinným nástrojem prevence a měla by být doporučována zejména mladým dívkám a ženám.

Jak chemoterapeutické léky působí na nádorové buňky?

Mezi nejběžnější třídy těchto léků patří alkylující látky, antibiotika, antimetabolity, inhibitory mitózy a inhibitory topoizomeráz. Každá z těchto skupin léků působí na různé fáze buněčného cyklu a má odlišný mechanismus účinku.

Alkylující látky a látky jim podobné, jako jsou platinové deriváty (cisplatina, karboplatina), mají schopnost křížově vázat DNA, což narušuje její replikaci a transkripci. Tento typ léků je obzvláště účinný vůči buňkám, které se nacházejí ve fázích G1 a S buněčného cyklu. Hlavním vedlejším účinkem těchto látek je myelosuprese, tedy potlačení tvorby krvinek, což vede k anémii, neutropenii a trombocytopenii. Tyto léky jsou považovány za nespecifické vůči fázím buněčného cyklu, což znamená, že působí na buňky bez ohledu na to, v jaké fázi cyklu se nacházejí.

Antibiotika, jako je bleomycin nebo aktinomycin D, působí na DNA tím, že interferují s její replikací, vytvářejí volné radikály a způsobují prasknutí DNA vláken. Podobně jako alkylující látky jsou antibiotika nespecifická vůči fázím cyklu a vedou k podobným vedlejším účinkům, jako je myelosuprese, alopecie a gastrointestinální toxicita.

Inhibitory mitózy, mezi něž patří vincristin nebo paclitaxel, působí tím, že blokují tvorbu mikrotubulů, které jsou nezbytné pro rozdělení buněk během mitózy. Tyto léky vedou k myelosupresi a mohou způsobit anafylaktoidní reakce, což jsou akutní alergické reakce na podání léku.

Při použití chemoterapie jednotlivě mohou nastat problémy s rozvojem rezistence vůči lékům nebo s toxickými účinky. Proto se v léčbě rakoviny často používá kombinace různých chemoterapeutických léků. Kombinovaná chemoterapie má několik výhod, včetně zajištění širšího spektra účinku a snížení rizika vzniku rezistence. Při kombinování léků je důležité vybrat takové, které mají odlišné mechanismy účinku, aby se vzájemně podporovaly. Interakce mezi těmito léky mohou být synergické, aditivní nebo antagonické, přičemž synergické kombinace vedou k lepšímu účinku nebo nižší toxicitě než jednotlivé léky samostatně.

Chemoterapeutické režimy se liší v závislosti na cíli léčby. Adjuvantní chemoterapie je určena pacientům, kteří nemají žádné zbytky nádorových buněk po chirurgické nebo radiační léčbě. Cílem je eliminovat případné zbytkové nádorové buňky a snížit riziko recidivy. Neoadjuvantní chemoterapie je podávána před chirurgickým zákrokem, aby zmenšila nádor nebo eliminovala mikrometastázy. Indukční chemoterapie je podávána v agresivních dávkách s cílem dosáhnout remise, zatímco udržovací chemoterapie se používá k udržení remise při nízkých dávkách.

Chemoterapeutické léky jsou toxické nejen pro rakovinné buňky, ale i pro normální rychle se dělící buňky v těle. To vede k vedlejším účinkům, mezi něž patří anémie, neutropenie, trombocytopenie a zvýšené riziko infekcí. V takových případech je důležité podávat profylaktická antibiotika a transfúze krevních destiček k prevenci vážných komplikací.

Je nutné si uvědomit, že chemoterapie je velmi silná léčebná metoda, která má potenciál zničit nejen nádorové buňky, ale i zdravé buňky, což vede k závažným vedlejším účinkům. Kromě toho, že chemoterapie může zničit nádorové buňky, může také mít vliv na kvalitu života pacienta. Proto je důležité pečlivě zvažovat volbu léčebného režimu, dávkování a možné vedlejší účinky, aby byla léčba co nejúčinnější a nejméně toxická pro pacienta.