Léčba ramenních problémů, jako je zamrzlé rameno (adhesivní kapsulitida) nebo tendinopatie rotátorové manžety, zahrnuje širokou škálu přístupů, které kombinují léky, fyzioterapii a chirurgické zákroky. V případě zamrzlého ramene je klíčové zmírnění bolesti a zánětu pomocí nesteroidních protizánětlivých léků (NSAID) a kortikosteroidních injekcí. Tyto léky pomáhají potlačit zánět, což zlepšuje pohyblivost kloubu a zmírňuje bolest. U některých pacientů může být nutné provádět speciální fyzioterapeutické cvičení, zaměřená na zlepšení rozsahu pohybu ramene, a to i při pomalejším, postupném natahování a posilování svalů kolem ramenního kloubu.

Důležitou součástí léčby jsou i techniky jako hydrodilatace, což je injekce roztoku soli do kloubu, nebo aplikace viskosuplementačních látek, například kyseliny hyaluronové, které mohou zlepšit lubrikaci kloubu a tím snížit bolest. V případech, kdy konzervativní přístupy nejsou dostatečně účinné, je možné provést manipulaci v celkové anestezii nebo artroskopickou operaci, která pomáhá uvolnit ztuhlé vazy a odstranit adheze. Po chirurgickém zákroku je kladeno důraz na domácí cvičení, která pomáhají pacientům udržet a dále zlepšovat pohyblivost ramene.

Při léčbě rotátorové manžety, což je stav postihující šlachy kolem ramenního kloubu, se vychází z podobného přístupu. Tento stav je obvykle způsoben přetížením, úrazem nebo degenerativními změnami v tkáních. Pro diagnostiku se často používají zobrazovací techniky jako ultrazvuk nebo MRI, které umožňují podrobné zobrazení stavu šlach a dalších měkkých tkání. Základním krokem při léčbě je odpočinek a vyhýbání se aktivitám, které bolest zhoršují. Dále je doporučeno aplikovat teplo nebo chlad na postiženou oblast, aby se zmírnil zánět.

Cvičení zaměřená na posílení rotátorové manžety a zlepšení stabilizace ramenního kloubu jsou klíčová pro obnovení pohyblivosti a snížení bolesti. V některých případech se doporučují i kortikosteroidní injekce nebo léčba plazmou bohatou na krevní destičky (PRP), která má za cíl urychlit hojení poškozených šlach. Pokud se stav zhoršuje, může být nutná chirurgická intervence, například acromioplastika nebo dekomprese subakromiálního prostoru, které mají za cíl uvolnit tlak na šlachy rotátorové manžety a zlepšit jejich funkci.

Podobně jako v případě ramenní bolesti, je důležité pacienty informovat o průběhu onemocnění, realistických očekáváních a významu dlouhodobé fyzioterapie. U pacientů s rotátorovou manžetou je nutné klást důraz na prevenci přetížení a přehnané zátěže kloubu, což by mohlo vést k opětovnému zhoršení stavu.

Problémy se zápěstím, jako je syndrom karpálního tunelu, jsou dalším častým problémem u diabetiků, zejména u žen. Tento stav je způsoben kompresí středového nervu v karpálním tunelu a projevuje se bolestí, necitlivostí, brněním a slabostí v prstech ruky. Syndrom karpálního tunelu je častější u lidí s diabetem 2. typu a obezitou, ale může být i důsledkem opakovaných pohybů nebo poranění zápěstí. Léčba zahrnuje ortopedické dlahy, NSAID, kortikosteroidní injekce a v některých případech chirurgický zákrok. Dlahování zápěstí, zejména v noci, pomáhá udržet zápěstí v neutrální poloze a zmírňuje symptomy. Kromě toho je vhodné upravit pracovní prostředí, aby se omezil tlak na zápěstí a snížilo se riziko zhoršení příznaků.

Pokud jde o rehabilitaci, fyzioterapie zaměřená na posílení svalů zápěstí a ruky, jakož i na protažení a mobilizaci středového nervu, může výrazně přispět k zlepšení funkce zápěstí a zmírnění bolesti. Stejně jako u jiných muskuloskeletálních problémů je kladeno důraz na prevenci opakovaných pohybů, které mohou zhoršovat příznaky, a na pravidelnou kontrolu stavu u specialistů.

Při řešení těchto problémů, které jsou časté u lidí trpících cukrovkou, je kladeno důraz na individuální přístup a přizpůsobení léčby konkrétním potřebám pacienta. Úspěch léčby závisí na včasné diagnóze, správně zvolených terapeutických metodách a pravidelném sledování stavu pacienta.

Jaký je potenciál "Do-It-Yourself" umělé pankreatu a nových technologií v léčbě diabetu?

Systémy s dvojitým hormonem uzavřeného okruhu zvyšují složitost celého systému, vyžadují dvě oddělené infuzní systémy a stále postrádají schválený glukagon pro subkutánní aplikaci při pokojové teplotě. Jedním z nejnovějších vývojů v oblasti léčby diabetu je fenomén "Do-It-Yourself" umělého pankreatu (DIY-AP), který vznikl v roce 2013, kdy se pacienti s diabetem začali sdružovat online pod hashtagem "#WeAreNotWaiting". Tento pohyb, podporovaný komunitami Open APS, Loop a Android APS, se objevil jako reakce na pomalý pokrok a vysoké náklady na komerčně dostupné systémy pro podávání inzulínu. Tato iniciativa, v jejímž rámci si pacienti navrhovali vlastní hybridní uzavřené okruhy, využívající komerčně dostupné inzulínové pumpy, CGM zařízení a open-source algoritmy, byla zásadní pro urychlení technologických inovací v oblasti léčby diabetu.

Tyto systémy pro automatické podávání inzulínu, vyvinuté nadšenci do technologií v rámci hnutí #WeAreNotWaiting, jsou označovány jako "Do-It-Yourself" umělé pankreaty. I když se počet uživatelů DIY-AP zařízení stále zvyšuje po celém světě, jejich používání čelí zásadnímu problému – absenci schválení regulačními orgány, což omezuje jejich přijetí v rámci oficiální diabetologické péče. Tento fakt i nadále brání tomu, aby tyto technologie byly plně uznány a podporovány odborníky na péči o diabetes.

I když procesy vývoje, klinických zkoušek a regulačních postupů pro komercializaci systémů umělého pankreatu jsou velmi složité a časově náročné, iniciativy jako Open APS a Loop vyzdvihují význam otevřených řešení, která mohou zásadně přispět k zlepšení života pacientů s diabetem. V mnoha případech právě komunita uživatelů, kteří sdílejí znalosti a zdroje, umožňuje rychlejší a levnější inovace, které by jinak zůstaly zablokovány ve složitém schvalovacím procesu.

Dalšími technologickými pokroky, které hrají klíčovou roli v prevenci a léčbě diabetu, jsou nástroje pro monitorování krevního tlaku. Znalost a správná interpretace hodnot krevního tlaku jsou nezbytné pro hodnocení kardiovaskulárního rizika. Normální hodnoty krevního tlaku jsou obvykle považovány za hodnoty pod 120/80 mmHg, přičemž zvýšený krevní tlak je spojen se zvýšenými riziky srdečních onemocnění, infarktu a mrtvice. Kromě toho často vysoký krevní tlak koexistuje s dalšími rizikovými faktory, jako je dyslipidémie, porucha glukózové tolerance a diabetes 2. typu, což ještě více zvyšuje kardiovaskulární rizika.

V rámci moderních přístupů k měření krevního tlaku jsou k dispozici různé technologie, které usnadňují diagnostiku a monitorování. Tradiční měřicí přístroje, jako jsou manžetové přístroje s kovovými a elektronickými manometry, jsou stále velmi používané, ale novější metody, jako jsou přístroje bez manžety, integrující technologii nositelných zařízení nebo mobilní aplikace, se stávají čím dál populárnějšími. Tyto nové technologie zohledňují dynamickou povahu krevního tlaku a jsou méně invazivní než tradiční metody. Kromě toho jsou pro efektivní monitorování krevního tlaku v domácích podmínkách doporučována automatizovaná ramenní manžetová zařízení.

Další oblastí, která významně ovlivňuje prevenci a léčbu diabetu, je optimalizace životního stylu. Úpravy životního stylu, jako je zdravá výživa, pravidelný pohyb, dosažení a udržení zdravé hmotnosti, účinné řízení stresu, kvalitní spánek, omezení škodlivých návyků, jako je kouření a nadměrná konzumace alkoholu, a pravidelné zdravotní kontroly, jsou klíčové nejen pro prevenci diabetu, ale i pro jeho efektivní zvládání a minimalizaci komplikací. Tato opatření výrazně přispívají nejen k lepšímu řízení diabetu, ale také k celkovému zlepšení zdraví jednotlivce.

V dnešní době existují i digitální nástroje, které mohou výrazně zlepšit efektivitu těchto životních změn. Například fitness trackery, jako je Fitbit nebo Garmin, motivují k pravidelnému pohybu a monitorování fyzické aktivity. Aplikace pro sledování stravy, jako MyFitnessPal nebo Cronometer, pomáhají pacientům lépe řídit jejich jídelníček a kalorie. Technologie pro analýzu spánku, například Oura ring nebo Sleep Cycle, se zaměřují na zajištění kvalitního spánku, který je klíčový pro správné fungování těla, zejména při léčbě diabetu.

Úspěšná léčba diabetu není jen o užívání léků, ale o celkové změně životního stylu, který zahrnuje jak fyzickou aktivitu, tak i správnou výživu a technologickou podporu. Tyto inovace vytvářejí nový přístup k prevenci a léčbě diabetu, který by mohl mít zásadní dopad na zlepšení životní kvality pacientů.

Jak diabetes ovlivňuje trávicí trakt a jak s tím klinicky pracovat?

Diabetes mellitus, ať už 1. nebo 2. typu, ovlivňuje trávicí trakt na více úrovních. Postižení autonomního nervového systému, zejména vagového parasympatiku, vede k poruchám motility jícnu. Akutní hyperglykémie inhibuje motilitu jícnu a snižuje klidový tlak dolního jícnového svěrače. To může být způsobeno snížením cholinergní aktivity i vagovou dysfunkcí. Dále bylo pozorováno, že patologie běžně spojované s gastroparezí – například úbytek intersticiálních Cajalových buněk a útlum inhibičních intramurálních neuronů – se uplatňují i v oblasti jícnu. Difuzní hypertrofie jícnové svaloviny byla zaznamenána až u dvou třetin diabetiků.

Z klinického hlediska je u těchto pacientů důležité pomýšlet na riziko „pilulkové ezofagitidy“ – poškození sliznice jícnem v důsledku prodlouženého kontaktu s ulpívajícími léky, zvláště u starších osob s porušenou motilitou. Diabetes je v tomto ohledu nezávislým rizikovým faktorem. Bolest na hrudi, s nebo bez odynofagie, může být jediným příznakem. Léčba spočívá v přerušení podávání daného léku a nasazení inhibitorů protonové pumpy.

Gastroezofageální refluxní nemoc (GERD) se u diabetiků vyskytuje častěji než v běžné populaci. Léčba neerozivní formy zahrnuje režimová opatření, jako je zvýšení hlavové části lůžka o 30° a užívání inhibitorů protonové pumpy. U funkční pálení žáhy a bolesti na hrudi, která není srdečního původu, lze zvážit použití SSRI nebo SNRI.

Mezi nejčastější žaludeční obtíže patří epigastrická bolest, nadýmání, říhání, nauzea a zvracení. Závažnějším problémem je gastropareze – opožděné vyprazdňování žaludku, která se vyskytuje až u poloviny diabetiků a ne vždy značí špatnou prognózu. Tento stav může vést k významným postprandiálním glykemickým výkyvům. Mechanismus gastroparezy je komplexní a zahrnuje poruchy hladkého svalstva, enterických neuronů, Cajalových buněk i imunitního systému.

Mezi rizikové faktory gastroparezy patří dlouhodobý diabetes, přítomnost dalších mikrovaskulárních komplikací, ženské pohlaví, obezita a kouření. Klinicky se projevuje především nauzeou, zvracením a nadýmáním. Diagnóza se stanovuje pomocí scintigrafie žaludku, kontrastního RTG, endoskopie nebo elektrogastrografie. Gastropareze je definována jako setrvání více než 60 % standardizovaného jídla v žaludku po 2 hodinách, případně více než 10 % po 4 hodinách.

Terapie zahrnuje především dietní úpravy – častá, malá jídla s nízkým obsahem tuků a vlákniny, převaha tekutých kalorií. Farmakologická léčba se opírá o prokinetika, i když účinnost je často limitována vedlejšími účinky a vznikem tachyfylaxe. Metoklopramid a domperidon jako antagonisté dopaminových receptorů urychlují vyprazdňování žaludku. Erytromycin, agonista motilinových receptorů, je levný a účinný v akutní fázi, ale jeho podávání je nutné opakovat a hrozí prodloužení QT intervalu. Novější léky jako prukaloprid, agonista 5HT4 receptorů, ukazují potenciál. Při refrakterní gastropareze přichází v úvahu enterální výživa, elektrická stimulace žaludku (např. systém Enterra), botulotoxinové injekce do pyloru nebo chirurgické zákroky typu pyloroplastiky.

Diabetici 2. typu jsou více ohroženi vznikem žlučníkových kamenů, zejména při současné obezitě a hypertriglyceridémii. Porušená motilita žlučníku spolu s poruchou metabolismu lipidů vede k lithogenezi. Příznaky zahrnují bolest v pravém podžebří, nauzeu, zvracení, dyspepsii a žloutenku. Diagnostika se opírá především o ultrazvuk, případně MRI nebo CT. Ve vybraných případech je nutná scintigrafie pro zhodnocení dyskineze. Komplikace jako cholecystitida, cholangitida či biliární pankreatitida vyžadují chirurgickou nebo endoskopickou intervenci. Nová antidiabetika jako agonisté GLP-1 receptorů mohou zvyšovat riziko onemocnění žlučníku díky prodloužené době plnění žlučníku.

Exokrinní pankreatická insuficience je častější u diabetiků 1. typu (25–75 %) než u diabetiků 2. typu (25–50 %). Patogeneze je multifaktoriální – autoimunita, autonomní neuropatie a mikrovaskulární poškození. Symptomy zahrnují steatoreu, bolesti břicha a poruchu růstu u dětí. Přímé testy pankreatické funkce jsou invazivní, drahé a klinicky málo dostupné. Nejčastěji používaným nepřímým testem je stanovení elastázy ve stolici – hodnoty pod 200 μg/g značí mírnou a pod 100 μg/g těžkou insuficienci. Citlivost i specificita testu jsou však omezené (55 % a 60 %). Zásadou terapie je úprava diety (malá, častá jídla, bez alkoholu), hlavním terapeutickým nástrojem je substituce pankreatických enzymů.

Důležitým aspektem celkové péče je rozpoznání, že gastrointestinální komplikace diabetu často probíhají subklinicky nebo jsou zaměňovány s jinými diagnózami. Postižení může být víceúrovňové a kombinované – porucha motility jícnu, reflux, gastropareze, porucha evakuace žlučníku i pankreatická insuficience se mohou vyskytovat současně, a jejich součinnost zesiluje klinické obtíže. Diagnostický přístup by měl být komplexní, nikoliv zaměřený na jednotlivé symptomy izolovaně.

Moderní antidiabetická léčba, zejména s GLP-1 agonisty, může sama indukovat nebo zhoršovat některé z uvedených stavů, a proto je třeba při výběru léčby zohlednit i gastrointestinální profil pacienta. Správné rozpoznání těchto komplikací a jejich včasné řešení může zásadně zlepšit kvalitu života diabetiků a předejít zbytečným komplikacím.

Jak řídit cukrovku u pacientů na dialýze s diabetickou nefropatií

Diabetická nefropatie (DKD) patří k hlavním příčinám chronického selhání ledvin a je častým důvodem pro zahájení dialýzy. Pacienti s DKD, kteří jsou na peritoneální dialýze (PD), čelí několika zdravotním problémům, které mohou výrazně ovlivnit kvalitu jejich života. Hlavními z nich jsou hyperglykémie, zhoršený lipidový profil a související riziko rozvoje aterosklerózy. Kontrola hladiny glukózy v krvi je klíčová, neboť její vysoké hodnoty mohou vést k dalším komplikacím, jako je anorexie a sekundární malnutrice. U pacientů na PD se také často pozoruje zhoršení gastropareze, což ztěžuje trávení a zvyšuje riziko malnutrice.

Pro zajištění efektivní léčby je nezbytné řídit hladinu glukózy s ohledem na specifika, která jsou přítomná u pacientů s chronickým selháním ledvin. U některých pacientů na dialýze dochází ke spontánnímu zmírnění hyperglykémie a k normalizaci hodnoty glykovaného hemoglobinu (HbA1c). Tento jev, označovaný jako „vyhořelá cukrovka“, má několik možných příčin. Mezi ně patří snížené vylučování inzulínu ledvinami a zlepšení clearance inzulínu po zahájení substituční léčby ledvin. Tento jev může být rovněž ovlivněn přítomností toxických látek, jako jsou guanidino sloučeniny, které působí podobně jako biguanidy, tedy léky používané k léčbě cukrovky, jako je metformin. Zároveň přítomnost proteinové malnutrice může způsobit zhoršení glykemické kontroly.

Kontrola glukózy u pacientů s DKD na dialýze musí být citlivě vyvážena, aby nedošlo k hypoglykemii, přičemž cílem je udržet hodnotu HbA1c pod 7 %. Nicméně hodnota HbA1c může být u těchto pacientů zkreslená. Metabolická acidóza a přítomnost uremických toxinů zkracují životnost erytrocytů, což vede k nadhodnocení hodnoty HbA1c. Na druhou stranu u pacientů s těžkou anemií nebo u těch, kteří často podstupují transfuze, může být hodnota HbA1c nadhodnocena. Fruktosamin a glykovaný albumin jsou alternativy k HbA1c, ale jejich použití v klinické praxi je omezené, jelikož cílové hodnoty pro pacienty s chronickým onemocněním ledvin nejsou ještě dostatečně stanoveny.

U pacientů s DKD na dialýze je nutné používat inzulín a v případě potřeby i perorální hypoglykemická činidla pro kontrolu hladiny glukózy v krvi. Některé běžně používané třídy léků, jako jsou biguanidy, thiazolidindiony, inhibitory DPP-4, analoga GLP-1, inhibitory alfa-glukosidázy a SGLT2 inhibitory, jsou u těchto pacientů kontraindikovány nebo se používají jen velmi zřídka. Peritoneální dialyzační roztoky obsahují glukózu, která může pokrýt až 30 % denního kalorického příjmu pacienta, což je další faktor, který je nutné zohlednit při řízení diabetu.

U pacientů s diabetickou nefropatií, kteří jsou na dialýze, je jednou z nejlepších možností léčby transplantace ledviny. Transplantace ledviny má nižší míru morbidity a mortality ve srovnání s chronickou hemodialýzou nebo peritoneální dialýzou. Preemptivní transplantace, tedy provedení transplantace před zahájením dialýzy, je spojená s nižším rizikem úmrtí a zlepšením dlouhověkosti. Kromě toho transplantace ledviny u diabetických pacientů snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, což je klíčový faktor pro zajištění dlouhodobé přežití. Preemptivní transplantace také zkracuje dobu čekání na transplantaci a má lepší výsledky než transplantace provedená po zahájení dialýzy.

V případě transplantace ledviny u pacientů s diabetem je nezbytné provést podrobnou předtransplantační evaluaci, která zahrnuje testy na skryté kardiovaskulární onemocnění a podrobnou analýzu močového měchýře, aby se snížilo riziko infekcí močových cest po transplantaci. Po transplantaci je kontrola hyperglykémie stejně důležitá, aby se minimalizovalo riziko infekcí a recidivy diabetické nefropatie v transplantované ledvině.

Pro některé pacienty s diabetickou nefropatií může být vhodnou volbou simultánní transplantace pankreatu a ledviny (SPK). Tento typ transplantace nabízí pacientům s těžkou inzulínovou rezistencí možnost zlepšení kvality života, přičemž výsledky jsou často lepší než u samotné transplantace ledviny. Výhodou je i kratší doba čekání na transplantaci, protože pacienti s SPK mají přednost před těmi, kteří čekají pouze na transplantaci ledviny. Kandidáti na SPK jsou zpravidla pacienti s typem 1 diabetu a pokročilou diabetickou nefropatií, ale někteří pacienti s typem 2 diabetu mohou být rovněž vhodnými kandidáty, pokud splňují určité kriterium.

Transplantace pankreatu a ledviny je náročná jak z hlediska výběru vhodných pacientů, tak i z hlediska chirurgických dovedností. Po transplantaci je nezbytné pečlivé sledování stavu pacienta a včasná intervence v případě komplikací.

Důležité je, že i po transplantaci ledviny či pankreatu je pro pacienty s diabetem nezbytné pokračovat v pečlivé kontrole hladiny glukózy a pravidelném sledování zdravotního stavu, aby se zajistil dlouhodobý úspěch léčby a minimalizovalo riziko komplikací.

Jaké jsou principy a aplikace modulačních technik v optických системах?
Jak Costa Rica dosáhla energetické suverenity a jaký význam má pro její budoucnost?
Jak může memristorová buněčná automatika (MCA) napodobovat komplexní procesy, jako je evoluce ve hře života?